Znáte takové ty činnosti, u nichž celkem přesvědčivě víte, že kdyby se vám chtělo a pustili jste s do nich, budete mít za chvíli hotovo a brzy je po problému? Přesto je odkládáte. Zpočátku právě proto, že víte, že ten čas si (určitě) dřív nebo později uděláte a problém rychle vyřešíte. Čím déle ale řešení odkládáte, tím větší se z dané věci stává slon v místnosti. Postupně pak přicházejí různé fáze — ono by to určitě trvalo hrozně dlouho, případně doteď jsem to neudělal, tak to asi nebylo zase tak důležité, nebo ultimátní třeba se to vyřeší samo. V hlavě vám ale pořád vane pachová stopa, kterou ani proud času nedokáže odvát a občas problém štiplavě připomene.
No a pak se jednoho dne vzbudíte, řeknete si ty to dneska dáš kámo, vyhrnete si rukávy a… Za 20 minut je hotovo. Krk si pak můžete ukroutit nad tím, že jste otáleli takovou dobu, když řešení leželo dvacet minut daleko do budoucnosti.
Kupříkladu já sem se dneska v práci vzbudil, vytáhl jsem z kabely notebook, zazálohoval si celý blog na rychlém internetu a aktualizoval jeho podvozek (odkládaná věc č. 1, protože reálně hrozí, že se celý web rozsype ve chvíli, kdy se tomu nemůžete věnovat). A pak jsem konečně fixnul Databázi krátkometrážních oscarových filmů (odkládaná věc č. 2), která už tak tři, možná čtyři roky nejede. A několik lidí mě na to upozorňovalo. Nemuseli, já jsem dobře věděl, že si k tomu někdy musím sednout a udělat nezbytnou údržbu; Google zase jednou změnil api, díky kterému přistupuju k tabulkám obsahujícím veškerá data pro databázi. Jenže jsem si k tomu nikdy nesedl a postupně jsem si začal v hlavě říkat přesně ty hlášky z prvního odstavce.
Můžete si tipnout, jak dlouho ta oprava trvala a jak moc práce jsem tomu musel věnovat. A tohle je přitom věc nulové významnosti, u které se dá prokrastinace ještě pochopit, protože v životě je spousta důležitějších činností, které čekají na své vyřešení.
Začnu ode dneška řešit problémy dřív, ono se to vyplácí. Většina toho, co se přede mnou tyčilo jako nezdolatelná hora, se později ukázalo jako malý kopeček, který stačí přejít pěšinou uprostřed. Každopádně, krátké animované filmy jsou moje láska. Začal jsem postupně sjíždět všechny ročníky Oscarových krátkých animáků, na pár let jsem si dal pauzu. Zprovoznění databáze je první krok k tomu, abych se k animákům vrátil a svůj úkol dodělal. Teď, když jsem udělal první krok, už to půjde samo.
Ale zatím ne. Nebudu si přidávat třetí projekt zde na blogu. Nejdřív dopíšu Prejty a dodělám Poslowchání a pak se zase na nějaký čas nechám okouzlovat všemi typy animací a všemi styly vyprávění, jaké se do téhle škatulky filmu vejdou.
