… staré rány při tom zhoj
Bojíte se rádi? Já jo. Rád si pustím horor, u kterýho přivírám obě oči. Nebo sáhnu po Kingovi a čtu tak zaníceně, až mi jede představivost na 110 % a vidím z toho ve svým obýváku věci, který tam reálně být nemůžou. Eh, no… některý zkušenosti už bych radši neopakoval a tohle je jedna z nich, ale tenhle letitej příběh vám řeknu možná někdy příště. Ale TÉ knížky už se v životě nedotknu. Každopádně je pro mě celkem příjemnej pocit se bát, nechat si do krve vyplavit koktejl čehokoliv co mozek namixuje a pak se tak nějak přirozeně vyklidnit. Duševní sauna bych to nazval.
Ale nebylo to tak vždycky, v mládí sem byl posera. Jako jedinej sem na skautským táboře neudělal stezku odvahy, protože… No vlastně nevím proč, možná mi ta představivost jela už tehdy na max. Ale vysvětlujte děcku ve chvíli, kdy má opustit svatyni u ohně a vkročit do přítmí neznámýho lesa, že vlastně nic jako bubáci neexistuje. Jo a říkejte mu to v masce vlkodlaka, to pomáhá. Sám do lesa bych nikdy večer nešel, teď si v nich večerní běhy a procházky užívám.
Hodně věcí sem se přestal bát s narozením dětí. Jakože ani dřív jsem nevěřil, že by na mě vylezla Samara z miniLED telky, nebo že existujou nadpřirozený věci atakdále. Ale když klukům říkám, že nejsou žádní čerti a bubáci a hastrmani a fungující komunismus a jednorožci, tak z těch věcí kouzlo strachu zároveň sejmu i sám před sebou. Protože pak úplně nevím, jak bych tyhle svoje tvrzení o neexistenci obhájil, kdyby se náhodou ukázalo, že něco z toho fakt je.
Narození dětí samozřejmě přináší naprosto nový strachy, který člověk do té doby neznal. Ale člověk nemůže celej život žít v obavách, že se něco stane. Respektive, on celej život je jen série jevů s pravděpodobností, že (ne)nastanou. Je pak jen na člověku, jak moc bude s těmahle pravděpodobnostma šibovat doleva doprava skrz svý vlastní intervence. S jakýma pocitama žije člověk, kterej se třema promilema v krvi veze svoje dítě z porodnice? Tam už je vychýlení pravděpodobnosti dost markantní.
Vymyslel sem si na dnešek challenge. Noční přechod z České do Moravské Třebové. Poslední vlak do ČT přijíždí před desátou večer. Vezmu bágl s jídlem, čaj do termosky, čelovku a těch 30 až 40 km podle trasy si užiju v nočním tichu, příchod cca ve 3 ráno. Strach tentokrát nepřišel z mýho nitra, protože proč by můj mozek vymýšlel činnost, kterou zároveň dělat chce, ale zároveň mě od ní odrazuje strachem? Eh, to vlastně není až tak nenormální že.
Každopádně, ty strachy mi tam tentokrát zaseli externisti, lidi okolo. Co když se něco stane. Jako co, že mě budou bolet nohy? Co když potkáš prasata s mladejma. Nebo ty vlky co tam teď podle tebe jsou. Nevim no. Jaká je pravděpodobnost? Zastřelí tě myslivec. No tak ho pak zažaluju žejo. Zkouším si v hlavě spočítat počet všech článků za posledních 5 let, že by divoký prasata někoho rozdrásaly, vlci roztrhali na kusy, že by českýho turistu pozřel uprchlej leopard nebo anakonda velká, nebo že by mě v lesíku za Třebovou přepadli pověstní okamůrovi afghánští imigranti, co si hrajou na chirurgy ale ve skutečnosti žerou malý děti, a mozek mi to sesumíroval číslem nula. Žiju v ČR, jedné z nejbezpečnějších zemí na světě; nejhorší co se mi může stát je pravděpodobně to, že si nožem propíchnu stehno při neopatrným otvírání plechovky fazolí.
Btw ten výlet dneska nedopadne, protože se blíží několikahodinovej déšť a to už je mimo moji zónu komfortu. Tak snad příště.
V noci je větší šanceho potkat opilou holku v minisukni.