Včera sem měl volnej večer. Od všech a od všeho. Jediný, co jsem musel (a to jsem vlastně nemusel), bylo pomoct tátovi odpoledne na seně, o čemž jsem psal včera. Ale jinak nula povinností.
A to se poslední dobou zase tolik nestává. Nestává se, že bych byl sám doma a mohl naprosto nerušeně nic nedělat. Stává se, že nejsem sám doma a můžu naprosto nic nedělat, ale je to naprosto jiné nicnedělaní, než nicnedělání o samotě. Chápeme se?
Zkrátka – jakmile doma někdo je, tak se sluší a patří aspoň zahlásit, že nebudu dělat lautr nic. Ale právě tímhle oznámením se to nicnedělání přepíná do kontrolovaného módu. Jak se ohlásí volnej večer bez ničeho, tak se začíná nicnedělání konat a nejede přes to vlak a je už nějak ohraničené, nějak oficiální. Ale je to úplně něco jiného, než celý večer chodit od ničeho k ničemu, nevědět že nic nedělám, přemýšlet co bych dělat mohl a nikomu se nehlásit, nikomu se nezodpovídat. Jen si tak užívat nicnedělání, které může trvat tři minuty, ale i sedm hodin v případě, že se nicnedělání nedaří ukončit aktivním zásahem.
No a tohle neaktivní nicnedělání o samotě je strašně důležitý. Je potřeba si občas jen tak proflákat večer u činností, jejichž výsledkem je jedno velké nic, jen ztracený čas. Ztracený v uvozovkách. Vlastně je to ten čas, který se občas snažím neztratit, ale velmi často ho nemůžu najít.
Je to komplikovaný, já vím. Ale jak mám ten kalendář zasekanej, tak si občas tohle nicnedělání o samotě hrozně užívám.
