Člověka vždycky dojme, když někdo dokáže ukázat svou lidskou tvář. Přecejen, od zvířat nás liší (kromě schopnosti systematicky ničit vlastní planetu) i to, že máme nějakou morálku, nějaký zásady a empatii.
Problém je, že něco takového nemá úplně každý. Vlastně bych možná odhadl, že dobré půlce lidí je nějaká morálka u zadele.
Byli jsme v těch vedrech na koupáku. Hele je jasný, že tohle úmorný vedro působí na člověka neblaze, jeden je hned nervóznější, impulzivita roste logaritmicky někam do výšin. Ale jak byl ten koupák přecpanej, tak se hezky ukázal průřez celým tímhle lidským experimentem, kterej na planetě Zemi zaujímá svůj prostor posledních 300 tisíc let. Z dlouhodobýho hlediska tedy jakási nepatrná kapka v moři všechno života, kterej tu kdy bujel.
A zase mi to jednou připomnělo, že lidstvo jako celek dokáže úžasný věci, ale lopotit se s nějakýma individuama je vopruz na úrovni konzumace křenové omáčky s dršťkama, tedy pěknej blivajz. Tak třeba si sedíme s klukama na dece. O kus dál je rozpláclá rodinka a malými dětmi. Hlava rodina (matka) si od rodinky o metr poposedne (přesně vedle značky „kouření v celém areálu zakázáno“), zapálí si cígo a fouká těm nebohejm capartům kouř pod frňák. A tváří se u toho jak majster sveta, kterýmu cigaretovej dým okolo hlavy tvoří slova „Kašlu na všechny a na všechno“. Ugh…
Každý rok na koupáku vídám dvě dámy v letech. Jejich jediným cílem je prudit v dětským bazénu neomalenou mládež, která si – božíčku! – dovoluje v bazéně na koupališti stříkat vodu takovým způsobem, že daná čirá tekutina dopadá na jejich těla. Vždycky to dají děckám sežrat a tváří se u toho tak, že bejt malý dítě, tak si cvrknu do kaťat.
Jindy nás u občerstvení nezapomněl jeden milý pan kuřák nasraně upozornit, že „když je na stole popelník, tak je to místo pro kouření“. Nikoliv třeba pro konzumaci jídla, které si tam člověk zakoupil. No jistě.
Jit mezi lidi je fajn a zdraví prospěšné. Akorát kdyby tam nebyli ti lidi.
