Dneska mám poprvé od začátku prejtu problém přijít s nějakým tématem; do hlavy za celý den nepřilezla jediná myšlenka, jediný nápad. Hlava byla zavřená. Mohl bych si vybrat nějaké z těch, které mám v zásobníku a rozepsat se o něm, ale kromě neschopnosti mozku s něčím přijít jsem zjistil, že se mi vlastně ani psát nechce. Tvůrčí krize? Někdy přijít musela.
Možná to je únavou. Noc jsem měl rozkouskovanou na milion mikrospánků, pět minut s očima zavřenýma a hodinu s upřenýma na hvězdnou oblohu tlumenou úplňkem. Nechtěl sem se uspat podcastem, naposledy to stejně nefungovalo, takže jsem čekal, až se vír myšlenek sám dotočí a prach posedá na neklidnou mysl.
Toník dneska plakal, že je mu hrozně smutno. Snad se to přenáší už jen tím, že se po práci obejmeme. Dlouho tenhle třesavej smutek neměl, naposledy možná minulej rok, kdy proležel odpoledne v posteli a proplakal ji naskrz s matrací i roštem. Rozvod není hezká věc, jakkoliv může navenek vypadat, že je všechno v pořádku. Někde se to projeví – u někoho dřív, u někoho později, u někoho na povrchu, u někoho hluboko, odkud bude těžké to v dospělosti dolovat a zpracovávat.
Člověk si myslí a doufá, že zasazuje poslední kousky skládačky do toho křehkého obrázku zvaného život, ale místo satisfakce a radosti, že tentokrát se konečně podařilo obraz sestavit a zarámovat, se skládačka rozsype na podlahu a může se začínat odznova. Vlastně ne, člověk teprve v koutku duše hledá nějakou motivaci vůbec tu skládačku sestavovat znova a znova, když už se rozsypala po tolikáté a některé dílky jsou nenávratně ztracené.
Někdy takové dny jsou.
A srdce mi usedá . .