Jednou za čas se sejde tolik věcí, který musím řešit naráz, že mi z toho jde hlava kolem. Letos se to soustředilo do jednoho zataženého úterního říjnového dne, jinými slovy dnes. Před pár týdny jsem si koupit lístek na Zrní, že zajedu na jejich koncert do Brna. Koupil jsem tedy rovnou dva, že někoho vezmu. Ale nikdo nemůže. I lidi, co mohli, už buď nemůžou, nebo nechtějí. Takže se dneska snažím sehnat náhradu, což už není na poslední chvíli žádná sranda, kdo by se taky z MT plahočil do Brna na koncert kapely, o které v životě neslyšel (teda pokud nečetl jeden z prvních prejtů). V Brně už zase tolik známých nemám, ale zkusil jsem obepsat pár kolegů z bývalé práce. Nic. Neva, na koncert sám nepůjdu, potkám se tam s lidmi, se kterými se na Zrní obvykle potkávám a je to pro ně stejná srdcovka stejně jako pro mě.
Co se při objednávání lístku před pár týdny jevilo jako fajn věc, že si jako dneska trochu oddáchnu, nebudu řešit žádný další věcí a jen si v klidesu zajedu vlakem na koncert… No tak servis auta o kterým jsem psal včera vyšel zrovna na včerejšek a STK na dnes, takže musím pro auto do Boskovic. S termínama šibovat nemůžu, beru co je. Ale je to aspoň při cestě do Brna, takže to můžu spojit. Nicméně už musím taktizovat a přemýšlet a čekat, kdy mi auto vrátí, podle toho volit cestu tam i zpět apod, protože po koncertě v noci se mi z Brna nechce. Zkrátka už to není jen nevinná cesta do Brna vlakem, musím tam autem, případně kombinovat obojí a hledat cesty. Furt ale dobrý, nic se neděje.
Jenže do toho objednali tátu na oční zákrok ke specialistovi do Litomyšle. A se zavázaným okem se moc dobře neřídí. Takže jedu. Ale nevím v kolik skončí zákrok, takže sem napjatej kam přesně to do mýho dnešního časovýho harmonogramu sedne a zda vůbec. Kdyžtak pojede busem, ale radši bych ho vyzvedl, ať nemá s těma očima patálie. Do toho dvě hodiny učení a taky rychle zpracovávat tikety v Jiře, který mají být hotový, aby se vydala nová verze. Příprava do školy na další den a příprava na zítřejší důležitou poradu. Prejt už si sepsal Michale? Kdy to budeš dělat? A k tomu samozřejmě běžná agenda. Štěstí, že dneska jsou kluci u mámy, jinak bych se musel naporcovat, nebo naklonovat.
Tyhlety harakiri se většinou sešly v zápočťáku na vejšce, ale tam to bylo mnohdy z důvodu vlastní prokrastinace. Najednou člověk koukal, že má během jednoho týdne odevzdat čyři projekty, naučit se na dva zápočty a třeba si ještě střihnout předtermín, na kterej se bláhově přihlásil a už z něj není cesta ven. V takových chvílích pomohlo zaručeně jediný: na chvíli se zastavit, dejchat a říct si, že se neděje nic strašnýho.
(A pak to samozřejmě všechno ve stresu dodělat, naučit, zpracovat a vyhotovit a nejít pár dní spát, protože člověk úplně nechce vyletět z vejšky… Viď, Michale?)
Edit: a když už člověk myslí, že to všechno nějak postíhá, tak se pro jistotu servis neozve, telefony nikdo nezvedá a auto dnes na vyzvednutí není! Inu, člověk míní a pánbůh mění
