Jedna z věcí, proč mě psaní sem na blog pořád baví a proč jsem s Radikálním prejtem nesekl někdy v průběhu, je povícero. Můžu zmínit například rutinu, která mě drží v nějakých kolejích a díky které mám kotvu, která mě každý den připoutá hezky na místo. Dále pak psaní samotné, které se díky tomuhle pravidelnému cvičení piluje, formuje a všelijak vyvíjí.
Jednou z hlavních věcí, proč mě to i nadále baví, je autenticita. Zkrátka jen převádím toky myšlenek z mozku „na papír“, píšu jak mi zobák narostl a vůbec se nezaobírám tím, co by si o tom kdo mohl pomyslet. Nedokážu si představit, že bych psal jinak – že bych nad tím nějak extra přemýšlel, hledal vhodná přirovnání nebo mírnil svůj tón jen proto, že bych snad nechtěl někoho urazit. Prdlajs, tohle je můj blog, můj píseček na hraní a jestli chci, aby případní čtenáři něco ocenili, tak právě to, že tady neexistuje žádná bariéra, která by auto-cenzurovala některé mé méně vhodné myšlenky. Snad jedinou věc trochu kontroluju, a to je míra sprostých slov, protože mám podezření, že by to tu mohli číst i moji studenti.
Z pohledu autenticity vlastně nevím, jestli by mě vůbec bavilo nějaké psaní na zakázku. Kdybych musel držet nějaký styl a místo prdlajs, o tomhle víš kámo naprostej houbeles bych byl nucen napsat nikoliv vážený, v tomto se velmi mýlíte. Rád si píšu pro sebe a tím pádem svým stylem. Když jsem tu nedávno zmiňoval Monty Pythony (Prejt #313) a to, že jsem četl deníky Michaela Palina, tak tam byla hezky vidět jedna věc. Někdy v průběhu psaní svých deníků pro sebe do šuplíku dostal nabídku, aby při příštím natáčení psal své deníky zároveň i do nějakých novin, což také udělal. Tahle eskapáda trvala asi jen dva týdny, ale na těch deníkových záznamech to bylo hrozně poznat. Naprosto jiný styl psaní pro sebe a pro noviny.
A hádejte, která z těch dvou verzí se mi líbila více. No richtig že ta autentická, neuhlazená, neotesaná, která mířila přesně na solar, a nikoliv ta určená pro veřejnost.
