To sis na to vzal dobrý boty, pravil dneska tatínek poté, co mě viděl přijíždět na seno v sandálech.
Stejně jako to řekl vloni, rok předtím a vlastně všechny ty roky, co jezdím na seno. Jo, bez téhle poznámky by snad senoseč ani nezačala. Už když jsem sedal doma na kolo, že zajedu za tátou na statek, jsem si říkal, za jak dlouho asi táta tuhle poznámku pronese. Netrvalo to věru moc dlouho.
No jo, některý věci se nemění a překonávají prostory i časy, aby se vždy ve správnej moment vrátily. Já to vůbec nemyslím ve zlým, mně by vlastně to seno ani tolik „nechutnalo“, kdybych si tu obligátní hlášku nevyslechl. Co by to bylo za tradici, kdyby se nedodržovala, že ano?
Jezdím na seno tak dlouho co pamatuju. Některé postupy se změnily, netrávím například většinu času na seníku pod rozžhavenou střechou, ale podstata zůstává. Teď už se na vůni uschlé trávy těším, snad i proto, že ta tradice přetrvala a já nemůžu tušit, jak dlouho ještě potrvá. Tak si ji užívám.
A ty sandále? Mnohem lepší, než pevná obuv. Vždyť to seno napadá i do normální boty. Tam se v podobě mikrosena zapíchá do ponožek a už se člověk svědění nezbaví, zatímco u sandálů to všechno propadá a profoukne. Teda pokud člověk nenosí ponožky do sandálů, že…
