Stojím uprostřed koupaliště. Všude okolo mě jsou desítky, a v tomhle počasí možná i stovky lidí. Člověk, kam se podíváš. A přesto cítím nesmírnou samotu, kterou nemůže nikdo okolo mě pochopit. Nikdo se nemůže napojit do mé hlavy a zjistit, jaká všechna temná místa se zde vyjevují, jaká prázdnota se zde rozpíná. Stojím tu uprostřed bazénu, každým směrem je rodina nebo parta kamarádů, a já se jen koukám. Stojím a rozhlížím se, otáčím se okolo a snažím se zachytit čehokoliv povědomého, jako tonoucí hledající kámen; tonoucí, který je neviditelný pro zraky ostatních. Chci pozdravit kohokoliv známého, chci mít někoho – kohokoliv – komu bych mohla říct alespoň jednoduché Ahoj a doufat, že Ahoj protistrany by bylo začátkem konverzace, nikoliv jejím koncem. Ale tohle nevyřčené Ahoj mi není přáno, všude okolo mě jsou jen anonymní obličeje. Šťastné obličeje v tomhle bazénu plném smutku. Maminko.
Stojím a koukám, a při tom všem koukání okolo na šťastné rodiny a ještě šťastnější kamarády, pro které je Ahoj něčím samozřejmým a každodenním, až se z toho pro ně stává bezvýznamná součást kamarádství, mám čas přemýšlet. Právě skončila škola, jsou prázdniny. Ale pro mě SKONČILA škola. Musím přestoupit jinam. Nechci, musím. Nevím proč. Nevím kam. Mám tu svoje kamarádky, aspoň ve třídě se mému Ahoj nikdo nevyhne, tady si občas povídat musíme, tady jsme kolektiv, i když často tvořím jeho okraj. Ale je tu Naďa, s tou si občas můžu povídat. Maminko, proč musím odejít, proč chceš abych šla jinam? Vždyť mně se tu celkem líbí, i paní učitelka říkala, že nemusím odcházet, že to zvládnu. Proč mě dáváš někam jinam, když jsem si konečně dokázala najít někoho, komu můžu říkat Ahoj? Co když v jiné škole nebude nikdo, kdo mi na můj pozdrav odpoví? Maminko.
Stojím uprostřed bazénu, okolo mě všichni ti veselí žáci, kterým s koncem školního roku začaly prázdniny a bezstarostné období. Ale já se trápím, nevím co bude. Dva měsíce budu přemýšlet, zavřená sama ve své hlavě. Nikdo mi neodpoví na moje otázky, nebo přijde jen neurčité To bude dobrý, uvidíš. Jak to můžete vědět? I teď to bylo dobrý, a najednou je konec. Nechci jít jinam, chci chodit tam, kde už jsem čtyři roky zvyklá. Co bude po prázdninách? Mám v hlavě tolik neznámých. Co vlastně znamená slovo neznámá? Ve škole jsme se to měli učit až ve vyšších ročnících. Mám pocit, že tam, kam musím po prázdninách jít, se podobné věci učit vůbec nebudeme. Ale já bych se CHTĚLA učit s ostatními dětmi. Proč nikdy nepoznám, co je to neznámá? Proč, maminko?
Jsem samotná. Nejraději bych vytáhla obrovský špunt z tohohle bazénu a nechala se vcucnout se všemi těmi veselými lidmi do neznáma. Třeba by nás vír odnesl na planetu, kde nikdo nemůže být sám. Chtěla bych znát ten pocit, kdy někam patřím. Teď nepatřím ani sem, ani tam, jsem list, se kterým si vítr pohrává v náhodných poryvech. Kde je ruka, která mě v tom reji zachytí a ukáže mi, kam patřím?
Maminko?
