Po roční pauze se vracím s přehledem kraťasů nominovaných na Oscara. A s nimi si opět jednou připomínám, že tento formát filmu je pro mě nadále nejvíce inspirativní a jednoduše řečeno nejkrásnější. Letos se sešlo pět nádherných, vtipných nebo jinak zajímavých filmů a zase mi po čase padla čelist z toho, jak krásné věci rozmanitých stylů se dají odvyprávět na omezeném prostoru několika minut. Každý film je naprosto jiný a zaryl se do srdce unikátním způsobem a jak se to stalo již v minulosti, zůstanou tam některé napořád.
Letos je bohužel trochu horší dostupnost, všechny filmy nelze jednoduše zhlédnout online bez omezení a některé jsem musel upirátit, i když bych za ně milerád zaplatil; situace se však časem změní a odkazy sem doplním.
1. Obchodníci s ledem (Ice merchants) — João Gonzalez
První film a já se rozplývám. Doslova a do písmene se rozplývám nad čarokrásným vizuálem, nádhernou hudbou, dojemnou hlavní linkou a několika scénami, které mi vyrazily dech a vehnaly slzy do očí. Už jen úvodní seskok do města ze skalního příbytku za zvuků několika smyčců byl pro mě emotivnější než valná většina klasických filmů, které se o totéž snaží a zřídkakdy se jim to podaří. Snímek portugalského všeuměla João Gonzaleze, který jej napsal, nakrelil a složil k němu hudbu, patří na imaginární piedestal krátkých filmů, u kterých se povedlo na jedničku skloubit formu, obsah i sdělení.
Film, jakkoliv je krátký, dokáže v omezené stopáži rozvrhnout nejen malé rodinné drama, ale i mnohem větší a komplexnější problémy přesahující samotného člověka a několik dalších menších témat. Nejenže se snímek pod jejích rozmanitostí nerozpadne, on z ní dokonale těží a dává divákovi podněty k zamyšlení, jak vlastně funguje svět kolem nás a jakou úlohu bychom v něm měli hrát. A že pravidelná malá drobnost může mít mnohem větší dopad, než si myslíme. Každá scéna, každý čmrkanec tu má jasný důvod a zpočátku možná zvláštně zvolená barevná paleta se ke konci ukáže jako prostředek k emocím, které skrz barvy proplují pod kůži lépe, než by to dokázala slova. Vyzdvihnout musím nejen hudbu (dostupná na Spotify), ale i ozvučení. Ševelení větru, praskání lan i ordinérní věci zní prostě nádherně.
Pokud se dá do krátkého animovaného filmu zamilovat, pak jsem zamilovaný až po uši.
Kde zhlédnout: Na YouTube. Film je němý.
2. Chlapec, krtek, liška a kůň (The Boy, the Mole, the Fox, and the Horse) — Peter Baynton, Charlie Mackesy
Film, ve kterém Idris Elba namluvil lišku, nemůže být špatný. Já vím, možná to neplatí vždy, u tohoto snímku slavného ilustrátora Charlieho Mackesyho však ano. A není to jen liška, kdo v této bajce promlouvá k bezprizornímu malému chlapci, který se snaží dostat domů, ačkoliv netuší, jak takový domov vypadá nebo kde se nachází. Jak je z názvu patrné, bude mít na své cestě více zvířecích přátel.
Snímek vznikl podle stejnojmenné knihy, kterou jsem nečetl, a jakkoliv jsem v úvodu avizoval, že špatný není, tak do úplného topu mu něco chybí. Respektive přebývá. Film je na mě až moc sladký a nabízí až příliš mnoho moralizujících mouder, zvířata se objevují přesně tak, aby to mělo co největší potenciál vyždímat z diváka slzu dojetí, že se to u mě vlastně trochu míjelo účinkem. Velmi bych uvítal, kdyby autoři méně tlačili na pilu a nesnažili se dojmout za každou cenu – z mého pohledu by to snímku jen pomohlo vymanit se z kategorie „krásná, ale přeslazená srajda“. Nejlepším aspektem filmu pro mě zůstává jeho vizuální opojná stránka — pracovaly na něm desítky animátorů a je to vidět.
Kde zhlédnout: Na AppleTV zde. Film má velmi jednoduchou angličtinu, titulky jsou k dispozici.
3. Pštros mi řekl, že svět je falešný, a já tomu asi věřím (An Ostrich Told Me the World Is Fake and I Think I Believe It) — Lachlan Pendragon
Z celé pětice možná ten nejoriginálnější a nejvtipnější snímek, který bourá hranici mezi tvůrcem, hlavní postavami a divákem samotným. Film celou dobu sledujeme skrz displej, na němž je jasně patrná ruka animátora, která ve zrychleném sledu pohybuje postavičkami a dává jim tak život. Co se ale stane, když si hlavní postava najednou uvědomí, že žije ve filmu, prostoupí čtvrtou stěnou a snaží se svému tvůrci – Bohu prchnout z dohledu?
Na to velmi vtipně odpovídá autor snímku, který natočil během pár měsíců při lockdownu ve svém bytě. Na první pohled nehezká animace a ošuntělé figury s přiznanými nedodělky nejenže neruší, ale umně slouží záměru celého filmu. Ten mi pak ze všeho nejvíc svojí myšlenkou připomněl Matrix, pokud by v něm tedy byli pštrosi.
Kde zhlédnout: V době psaní pouze na dark netu, odkaz sem dávat nebudu.
4. Létající námořník (The Flying Sailor) — Amanda Forbis, Wendy Tilby
Poetická jednohubka o námořníkovi, který měl z prdele kliku. Nebo smůlu, záleží, jak se na tento na pravdivém příběhu založený film člověk podívá. Představte si, že stojíte na molu v kanadském přístavu Halifax, v poklidu si kouříte cigaretu a hledíte si svého. Pak se stane nešťastná událost, srazí se dvě lodi, které shodou okolností převážejí asi pět bambiliónů tun trhavin, munice a jiných ohňostrojů. Bam, letíte vzduchem, protože vás tlaková vlna výbuchu, který jinak zničil vše v radiusu několika set metrů, odnáší neznámo kam, až nakonec přistanete na dva kilometry vzdáleném kopci. Nahý, protože tlaková vlna z vás servala všechno oblečení.
Ano, tento příběh se stal v roce 1917 a o století a něco později jej na obrazovky přivádí duo zkušených animátorek, které za svoji kariéru uzmuly již několik oscarových nominací. (Na blogu např. v ročníku 2011 za Wild Life) Film toho nenabízí mnoho po obsahové stránce, ale to, co máme možnost vidět, je vtipné, groteskní a vlastně i docela zajímavé. Všichni ví, že je nějaká věc nemožná, dokud nepřijde blbec, který to neví a udělá to. Tady pan námořník nevěděl, že letět dva kilometry vzduchem a přistát úplně nezraněn daleko od odpalovací rampy je… nemožné. A přece se to stalo, což mě osobně dává naději, že stát se na tomto světě může opravdu všechno.
Kde zhlédnout: Na YouTube. Film je němý.
5. My Year of Dicks — Sara Gunnarsdóttir, Pamela Ribon
Tohle je příběh o roce, kdy jsem se snažila přijít o panenství. Jinak také nazvaný Můj rok plný čůráků. Těmito slovy vás uvítá autobiografický snímek Pamely Ribon, jehož ústředním motivem je láska, sex a něžnosti. Vydařený snímek o nevydařeném roce 1991 plném idiotů, trapasů a nových zkušeností je zajímavý, vtipný a do hlavní postavy se člověk vžije, protože těmito věcmi si sám jednou procházel (a buď na ně nostalgicky vzpomíná, nebo je rád, že už jsou tyhle horory dávno za ním).
Animace nijak neurazí, je spíše úsporná, ale snímku to nijak neubírá. Jeho kvality netkví v precizní vizuální stránce, nýbrž ve výpovědi mladé holky, která si na začátku devadesátek prošla všemi různými situacemi, od skoro-znásilnění v kumbále na košťata, až po bizarní rozhovor s otcem o tom, že sex je naprosto odporná záležitost, kterou ženy nemají rády.
Kde zhlédnout: Na Vimeu. K dispozici jsou anglické titulky, celý film je s dialogy či monology.
Závěr
Letos se sešly skvělé kousky. Za vítěze bych si přál Obchodníky s ledem. Pokud bych si měl tipnout, vyhraje buď tento snímek, nebo Chlapec s krtkem.
