Ty ses do ní úplně zamiloval ty vole, říká mi kolega poté, když se mu už poněkolikáté zmíním o tom, jak mě nová deska KMT semlela. Jak se těším na její koncert, jak jsem četl x-tý rozhovor a viděl y-té interview. A já se tomu vlastně nebráním – jsem zamilovaný. Zamilovaný do hudby, do slov, do jejího příběhu a do toho, že mi zase někdo leze pod kůži, mezi žebra až k srdci.
Moje emoční nervové centrum je propojené přes zvukovody s ušima, které fungují jako zesilovač. Vezmou melodii, přefiltrují slova, umocní obé stonásobně a pak mi takovým způsobem rozvibrují tělo, že stojím pět centimetrů nad zemí. Přišli jsme na to s terapeutkou – hudba hraje v mém životě dominantní roli. Když vám to řekne někdo cizí, myšlenka se zhmotní a nestraší už jen ve vaší hlavě, pak vám to otevře oči. Je to moje emoční brána, jenž ve mně otevírá i zavírá stránky, které žádné jiné médium (ani člověk) nedokáže otevřít ani zavřít.
Jsem zamilovaný. Abych parafrázoval KMT – Řekni, kolikrát ještě uvidím to, co jsem viděla v horách? Tedy – kolikrát se mi to ještě v životě poštěstí? Kolikrát mě dokáže položit na lopatky něco tak banálního, jako je pár akordů a několik slov? Nedokáže to kdovíjaká hudba, ba naopak, ta konstelace, ten lektvar, který u mě spustí tuhle lavinu emocí, je vzácný. Užívám si tedy tyto opojné chvilky, kdy mi do života vstupuje nový živel, splývá se mnou, víří krev a pak se zase usazuje. Fúze zdárně ukončena. Teď už se nebojím, že bych ji někdy ztratil, bude mojí součástí, už mě utváří.
KMT nevymýšlí texty, ona do hudby a slov zvěčňuje svůj život a dělá to tak subtilně, tak nenásilně, že stejně přirozené a nenásilné je napojení na ni. Nestojí mezi ní a mnou a vámi 5 producentů, kteří jí poradí tohle napiš takto, bude to mít větší dopad.
Jsem zamilovaný. Ne do KMT. Ne do Yamaoky. Ne do Kvietah, ne do Einaudiho a Richtera. Jsem zamilovaný do hudby. Jsem zamilovaný do toho, co se mnou dělá a co ve mně vyvolává. Tento post není primárně o KMT, mohl být o komkoliv. A tvoje strachy jsou jenom vítr – dívej jak fouká.
