Léto je tady a s ním další porce Poslowchání. Tentokrát to nebude nijak plodný výčet – ne snad, že bych poslouchal méně hudby (vlastně trochu ano, jsou prázdniny a já jsem víc doma s dětmi na homeoffice nebo na dovolených a můj hlavní poslouchací čas se kryje s tím pracovním kancelářským), ale těch vyloženě skvělých alb bylo méně. Neptejte se mě proč, korelaci mezi kvalitní hudbou a začátečním písmenem tady řešit nebudu.
Celkově tedy ode mě virtuální pětku dostalo 17 alb – devět v červnu a o jedno méně v červenci. Zde vám o nich napíšu své krátké postřehy:
No Need To Argue je druhé studiové album od Cranberries z roku 1994 a rovnou jejich nejúspěšnější. Aby ne, když je na albu Zombie, kterou asi znáte všichni. Jsem rád, že se z krásné, smutné písně stal skutečný globální hit, ale byla by škoda o ní přemýšlet jen jako o spotřebním zboží pro rádia. Pokud nevíte, na základě čeho Dolores sepsala ten smutný text a na jakou událost reagovala, doporučju projít si Wikipedii. Pro mě tohle album není jejich nejoblíbenější, ale rád ho mám moc.
S dalším albem půjdeme ještě kousek do minulosti. Píše se rok 1991 a švédské duo Roxette vydává své album Joyride. Tou dobou jsou mi čtyři roky a tohle album je úplně první, na které si vzpomínám ze svého dětství, kdy jsme si ho pouštěli z přehrané kazety. Takže velká dávka nostalgie a asi i díky tomu, že mám všechny ty melodie vypálené někde v „core memory“ centru a nikdy je odtam nedostanu se k albu rád vracívám, ačkoliv Roxette jinak není úplně můj šálek čaje.
Oblivion je soundtrack k filmu od francouzského dua M83, který jsem kdysi viděl a který si moc nevybavuju. Hudba je to skvělá, pompézní, správně soundtracková, jak by se od ní dalo čekat. Tady pro mě platí, že hudba z filmu > film.
Gareth Cocker je britský skladatel herní hudby a právě dvě následující alba jsou herními soundtracky: Ori and the Blind Forest a Ori and the Will of the Wisps jsou nádherně vypadající plošinovky, které jsem želbohu nehrál, ale někdy bych to moc rád napravil. Mám trochu pocit, že by se obě zařadily po boku Gris, kteroužto hru zbožňuju pro všechno co představuje, pro to jak vypadá a jakou paletu emocí ve mně vyvolala a jak krásně ozvučená je. Gris jsem tu už na blogu zmiňoval několikrát a jak jsem onehdá psal o tetování, tak zatím ten první motiv směřuje právě tímto směrem.
Po větru lehce je relaxační až meditační album od známého multiinstrumentálního dua Vojtěch & Irena Havlovi, z kterého bohužel po loňské smrti Vojtěcha zbyla jen polovina. Tohle album jsme svého času poslouchali u vodní dýmky na vejšce, přemýšleli se spolubydlícími o všem možném i nemožném a nechali se unášet těmi repetitivními tóny někam do dálek.
Once je soundtrack k veleúspěšnému nízkorozpočtovému filmu se stejným názvem, ve kterém nás za srdce chytli Glen Hansard a Markéta Irglová. Letos byli v Sonu v Brně a jak na potvoru jsem ten den nemohl a přenechal lístek někomu jinému, ale koncert bych si určitě užil. Tak příště. Jinak hudba k filmu je krásná a je to vlastně hudba samotná, která je jedním z hlavních motivů tohoto krásného snímku. Tím druhým motivem je samozřejmě láska.
Film Oppenheimer od režiséra Christophera Nolana byl skvělý (ten člověk nenatočil nic špatného), stejně tak skvělý byl i soundtrack od švédského skladatele Ludwiga Göranssona. Can you hear the music, Robert? Ach, mám chuť si dát filmové opáčko. Ať už je tady zima, kdy se nebudu stydět zalézt na celý den k domácímu kinu a rewatchovat všechny skvělé filmy, na které se už delší čas chystám.
Pravděpodobně jsem v některém z předchozích reportů slíbil, že Falco se tu už neukáže, nicméně… Out of the Dark (Into the Light) musím zmínit, protože to album je prostě skvělé. A ne jen proto, že je posmrtně vydaným albem po tragické smrti (sebevraždě?) Falca. Ten borec to v sobě měl i po všech těch letech a ačkoliv prý nebyl spokojený s tím, kam se jeho kariéra ubírala, na tomhle CD opět předvedl pořádný tóčo.
Manau. Ach jé, tady zase jedeme po skluzavce někam do dávné minulosti do dob, kde jsem byl naprosto oddaný nějakému hudebnímu stylu a jel ho, dokud to všechny okolo mě neotravovalo. Stejně na tom byli i Manau s albem Panique Celtique. Pozitivní je, že jsem tuhle obsesi už dokázal předat svým synům, kteří si na Manau také našli to svoje. Pro mě to tehdy byla hudba mého srdce – keltské motivy spojené s rapem. Zkuste si to stejné představit s dechovkou, asi by to za moc nestálo. Ale protože jsem francouzsky neuměl a pořád neumím, tak aspoň nemusím přemýšlet nad nesmyslností textů a jen si užívám tu nostalgickou vlnu, kterou poslech tohohle alba pokaždé přinese.
Perfect Sense jsem tu už před lety popisoval v samostatném Soundtrack monday, takže jen ve zkratce řeknu, že se jedná o Maxe Richtera. Musím dodávat ještě více? Tak dobře. Perfect Sense je jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků všech dob, je to nejširší paleta emocí, kterou mi kdy jaké médium dokázalo poskytnout; je to čirá radost ze života, je to strach z budoucnosti, je to ta neintenzivnější láska kterou jsem kdy dokázal prožít, je to ta nejčernější deprese, která kdy zatemnila mou mysl a kterou si pořád dokážu vyvolat poslechem jedné jediné skladby. Tohle album neposlouchám jen tak, tohle album poslouchám záměrně jen tehdy, když vím, jakou emoci chci zrovna vylovit ze svého podvědomí a když chci, abych měl husí kůži na každém centimetru svého těla.
Pjanoo je super letní hit od Erica Prydze, nic víc, nic méně. Hodnotím za pět, protože je to pro mě esence léta, navíc s hezkou vzpomínkou na letní prázdniny strávené v Anglii na brigádách.
Planet Earth II je dokumentární cyklus od BBC, ke kterému pár skladeb složil sám Hans Zimmer a pár skladeb jiní skladatelé. Říkám pár, ale celý soundtrack má přes dvě hodiny a je to až náramně skvělá hudba na to, že se jedná „jen“ o dokument v televizi. Ale kdo jste Planetu Zemi viděli, tak víte, že ty záběry jsou naprosto úchvatné. A stejně tak je úchvatná i hudba k nim.
Princezna Mononoke tu už také svůj Soundtrack Monday měla. Krásný mnohovrstevnatý animovaný film s krásným soundtrackem od Joe Hisashiho, jehož některé melodie jsou tak čarokrásné, že nechápu, jak je kdy kdo mohl vymyslet. Loni, nebo to už možná bylo před delší dobou, dirigoval Hisaishi v Brně některé své oblíbené kousky. A byl to krásný zážitek. Snad ještě přijede.
Pár míst… je název záznamu živáku Anety Langerové se svým dvorním smyčcovým triem. A moje nejoblíbenější album od Anety, jelikož se na něm koncentrují její nejlepší skladby ve smyčcovém aranžmá, které dodává jejím textům novou emocionální úroveň, než když je hraje se svojí kapelou. Jedináček, Vzpomínka… Krásné skladby povýšené ještě výš, než když je Aneta vydala na svých studiových albech. Byl jsem na tom koncertě? Byl. Ronil jsem slzy? Ronil.
Poslední dvě alba tohoto reportu. Prvních z nich je Plamen od Kateřiny Marie Tiché. No jo, co tak napsat. Vlastně už jsem to udělal před pár měsíci. Nebudu dodávat víc. Ta láska nadále trvá.
Posledním albem je soundtrack ke hře Pandemonium! z roku 1997. Už jsem tu dnes psal několikrát o vzpomínkách a nostalgii a tohle je také jedno z těch alb, které ve mně dokáže rozdrnkat tu správnou strunu dob minulých. Tahle hra ve mně otevřela portály do jiných světů, dovolila mi toulat se po zámcích v oblacích, v nekonečných točitých věžích, ztrácet se v přerostlém sekvojovém lese a vůbec se ponořit do pohádkových krajin, na které jsem tehdy koukal s pusou dokořán.
Tak to byl červen a červenec v mé hudbě. Srpen si zatím plyne pomaličku a poslechu moc není, takže se uvidíme zase až za dva měsíce, až naskáčou nějaká alba, o kterých se budu moct rozepsat.
