Dubnový a květnový report bude speciální. Poslední květnový den totiž omarkoval přesně rok od začátku projektu poslowchání. Pro čtenáře, kteří se do mých reportů ponořili později, ve zkratce připomínám, že se jedná o poslech mé kompletní audioknihovny, a to hezky abecedně od A do Z. Tento projekt jsem už kdysi absolvoval, ale tehdy jsem si z něj nedělal žádné záznamy a spokojil jsem se s prostým poslechem bez statistik.
Od té doby ale uplynulo hodně vody a nejenže knihovna alb významně nabobtnala (viz statistiky dále), ale hudbu mám rozesetou po vícero místech vlivem přecházení mezi různými streamovacími službami podle toho, která mi zrovna vyhovovala. Nějaký alespoň základní soupis toho, čím jsem si během poslowchání nakrmil uši, byl tedy nutný už jen proto, abych nic nevynechal.
Jedna věc je jistá — alb je oproti předchozímu kompletnímu poslechu (circa 10 let zpět, ale možná i déle) mnohonásobně více. Ani po roce poslechu tedy nejsem zdaleka u konce a pokračuju dále. Statistiky z prvního roku přiložím na konci reportu až po všech pětihvězdičkových albech, které mě za předchozí dva měsíce potkaly. Těch bylo nakonec 34 a zde je jejich přehled:
Clint Mansell složil některé z mých nejoblíbenějších soundtracků. Rekviem za sen a zejména Fontána mezi ně patří, a ačkoliv nemohou celkovým dojmem působit rozdílněji, oba je miluju. Soundtrack k filmu Loving Vincent sice nemá takovou sílu, přesto si ho velmi cením. Film o životě van Gogha byl v mnoha ohledech unikátní, jeho výtvarná podoba je definována samotným dílem van Gogha a Mansell složil krásný soundtrack, který k filmu sedl.
Dustin O’Halloran se tu objevil i v minulém reportu se soundtrackem k filmu Like Crazy. Tentokrát je tu se svojí porcí minimalismu a ambientní hudby na sólovém albu Lumiere.
O skladatelce a pianistce jménem Hania Rani jsem až donedávna neměl žádné potuchy. Pak se mi ale nějakou velmi zvláštní a širokou oklikou na trase Max Richter — Mari Samuelsen — Philip Glass připletla do cesty a můžu říct, že na tuhle mladou Polku se v následujících letech zaměřím asi víc, než by bylo zdrávo. Její hudba mě pohltila a navazuje se svojí minimalistickou a neo-klasickou hudbou na velikány jako Richter a Einaudi, díky kterým jsem se k této hudbě v prvé řadě přichomýtl. Její debutové album Esja je čarokrásné.
Tomáš Dvořák pod svým pseudonymem Floex složil již několik sólových desek a soundtracků k nezávislým hrám. Do dnešního reportu jej zařazuji díky soundtracku k velmi úspěšné české hře Machinarium z roku 2009 (toto letí!), která okouzlila miliony hráčů po celém světě, včetně mě samotného. Hravý soundtrack je kombinací reálných nástrojů, různých (pa)zvuků a šumů a elektroniky a mě moc baví od jeho vydání až dodnes.
Dalším soundtrackem v pořadí je Man of Steel ze stejnojmenného filmu z roku 2013, pro který hudbu složil Hans Zimmer. Já byl vždycky orientován spíše na DC, Marvelovky jdou mimo mě. Muž z oceli mi náramně sedl a hudba v tom hraje nemalou roli; Hans se svým týmem vykouzlil kulervoucí a úderný soundtrack s jasným a zapamatovatelným motivem, tak jak to umí jen on.
Svoji lásku k Monty Pythonům jsem tu rozebíral už minule. V tomto reportu se sešla hned tři jejich alba, tak je shrnu najednou: Matching Tie and Handkerchief a Monty Python’s Previous Record jsou kompilace skečů a nově napsaného materiálu. Občas se skeče na deskách opakují, ale mě vždycky příjemně pobaví už jen hlasy samotných představitelů. U každé desky doporučuji dohledat si nějaké pikantérie z jejich vzniku a jak se Pythoni snažili vždycky vymyslet něco extra, např. mít na vinylu více zaváděcích stop, aby posluchač pokaždé slyšel něco jiného a byl z toho zmatený. Pythoni se například nebáli poslední desku, kterou museli natočit kvůli smluvní povinnosti a vůbec ji nechtěli dělat, pojmenovat Contractual Obligation Album, tedy něco ve smyslu „Album vyplývající ze smluvní povinnosti“. Třetím albem je pak Monty Python Sings — kompilace songů napříč filmografií. Sit on my face and tell me that you love me.
Maurice Ravel plays Ravel je poměrně sebevysvětlující název další desky. Ravel byl francouzský skladatel, jehož Pavane pour une infante défunte považuju za nejhezčí klavírní skladbu všech dob. Na této desce je přítomna a já nemůžu jinak, než ohodnotit plným počtem. A kdo můžete, tak v červenci zazní Ravelův koncert na Smetanově Litomyšli, viz webové stránky. Já tam budu.
I dnes mezí nás zavítal Max Richter, a to hned šestkrát! Prvotina Memoryhouse z roku 2002 odstartovala jeho velmi plodnou kariéru, která momentálně čítá už desítky soundtracků a několik sólových alb. Více se tu rozepisovat o Maxovi nebudu, protože bych se opakoval z předchozích reportů. Jen dodám, že na albu je skladba November, kterou jsem si nedávno připomněl v samostatném příspěvku. Další čtyři alba jsou soundtracky k jednotlivým sériím seriálu My Brilliant Friend, na kterých se objevují již dříve vydané Richterovy skladby i nově napsaná hudba. Povedený mix, všechna čtyři alba házím do jednoho pytle. Posledním příspěvkem Maxe je soundtrack k filmu Never Look Away. Tento snímek mě doslova poslal do kolen a Max na tom má nemalý podíl, o čemž jsem se vypsal v samostatném příspěvku. Tím se uzavírá dnešní kruh jménem Max, protože výše zmíněná skladba November zazní na konci filmu ve velmi emotivní scéně. Max Richter je génius.
Metallica je album od stejnojmenné světoznámé kapely, kterou normálně vůbec neposlouchám; heavy metal, či kam tuto bandu zařadit, je pro mě naprosto okrajovou záležitostí. Ale pokud bych si měl vybrat jedno album, které bych si od nich klidně poslechl znova, pak zrovna tohle. Protože The Unforgiven. A protože Nothing Else Matters.
Linkiny už jsem tu měl s Hybrid Theory, Collision Course i nejnovějším From Zero. Tentokráte se připomněli hned se dvěma deskami. Meteora (2002) ani Minutes to Midnight (2007) to u mě ze začátku neměly vůbec jednoduché. Meteora mi tehdy na první poslech přišla hrozně jednotvárná a navíc krátká, Minutes to Midnight se mi zase zdála jako moc velký odklon od toho, co jsem očekával. Ale zase tak dlouho netrvalo a pronikl jsem do obou. Z Meteory se vyklubalo jedno z nejikoničtějších alb nového milénia, na Minutes to Midnight jsem si pak v každé ze skladeb našel něco, čím mě oslovila. Nejoblíbenější song: From the Inside.
Se System of a Down to mám úplně stejně jako s Metallicou. V podstatě o ně nikdy nezavadím, s jedinou výjimkou, a tou je album Mesmerize. To vyšlo někdy v kritické době a doporučil mi ho někdo, díky komu se mi do hlavy otisklo a zůstalo tam. Takže trochu vzpomínková pětka.
Might and Magic VI a Might and Magic VII jsou úspěšné videohry z přelomu tisíciletí, které jsem tehdy hrál a jejichž soundtracky mi zůstaly v hlavě. Tvůrčí tým zůstal stejný, jako u vedlejší série Heroes of Might and Magic, které jsem měl v poslowchání v prosinci.
A do třetice kapela, kterou znám díky jednomu albu. Scorpions — Moment of Glory. Největší hity, které znáte i z rádií, zahrané berlínskou filharmonií. Nic víc, nic míň.
Takénobu, vlastním jménem Nick Ogawa, je talentovaný skladatel a violoncellista. Jeho album Momotaro je projekt jednoho člověka — veškerou hudbu si složil i nahrál Nick sám. Příjemná hudba na deštivé odpoledne.
Soundtrack k seriálu 24 hodin nechybí ani v tomto reportu, ale je to pravděpodobně předposlední, ve kterém se některý z dílů ukáže. Seriál má hodně sérií a tedy i hodně soundtracků, a protože jsem je nechtěl poslouchat na začátku poslowchání hned za sebou (začínal jsem od desek, které začínají na číslovku), rozesel jsem je postupně do následujících měsíců. Tentokrát se dočkala 4. a 5. série v oficiálním soundtracku a 6. série v neoficiálním, ripnutém, rozšířeném, pekelně dlouhém vydání.
Braid je originální, krásná (a po čertech těžká, protože jsem si na ní pár mozkových buněk vylámal) plošinovka z roku 2008. Zmiňovaná originalita je zakopaná v tom, že pro vyřešení většiny hádanek musíte nějakým způsobem ohnout čas ve svůj prospěch, a ne vždy to půjde jednoduše. Music from Braid je pak soundtrack z této hry a jedná se o krásné smyčce.
Atonement neboli česky Pokání je soundtrack k filmu, který jsem viděl až poměrně nedávno, a proto soundtrack nebyl zařazen hned zkraje projektu u písmene A. Hudba je to nicméně krásná a i film se mi hodně líbil, jen jsem si k němu našel cestu až o dvacet let později, než všichni ostatní.
Aneta Langerová složila a nazpívala spoustu skvělých desek a Na radosti k nim jednoznačně patří. Nedokážu úplně přesně říct, čím mě toto album tak moc oslovilo, možná přišlo ve správnou chvíli do správného okamžiku mého života, ale moc rád ho poslouchám. A například taková Tráva je nádherná oslava přírody.
Narita Boy (Original Game Soundtrack) je skoro tříhodinový herní soundtrack k mně neznámé hře plný elektronické hudby i jiných žánrů.
Nebeský klid je pět let stará deska od mé nejoblíbenější české kapely Zrní. Ti rádi experimentují a vymýšlejí nové směry a přitom si drží jakousi tvář, díky které vím, do čeho s nimi jdu. A tahle deska se povedla náramně, vnímám v ní jisté poselství, takže mě mimo jiné obohatila i na duchovní úrovni. Zrní je z těch kapel, jejichž koncerty navštěvuji pokaždé, když mi to čas dovolí. Letos už 3x a ještě jich pár doufám stihnu. Další možnost bude 4. 7. v penzionu Na Čechách u Poličky, kde to má vždy kouzelnou atmosféru.
Zůstáváme v českých luzích a hájích. Daniela Landa je někdo, koho bych tu upřímně nečekal, protože tenhle excentrický nesympoš se v mých uších objeví jen zřídkakdy a to ještě tak maximálně z rádia, které nemám možnost přepnout. S jedinou výjimkou, a tou je album Neofolk. Do tohoto alba jsem se zamiloval hned když před těmi cca tisíci lety vyšlo, nic předtím ani nic poté se mi od Landy nelíbilo. Možná proto, že tahle deska je hravá, nikoliv přehnaně vlastenecká a jsem-taky-krylovská.
Nier: Automata, Nier: Gestalt a Nier: Replicant jsou všechno nějaké podivné japonské RPG hry, které jsem nikdy nehrál. Jejich soundtracky jsou ale nádherné, což potvrzuje i umístění v celosvětovém žebříčku na 15., respektive 28. místě nej soundtracků všech dob. Já přikyvuju a říkám: dejte tomuto skvostu, který je dokupy dlouhý přes šest hodin, šanci. Nebudete litovat.
Posledním albem tohoto reportu je Nightbook od Ludovica Einaudiho. No jistě, bez něj by ten výčet alb snad nemohl být kompletní. Nightbook je od první do poslední vteřiny naplněný tklivou hudbou, která (alespoň u mě) drnká na všechny struny emocí, co ve mně jsou. Ať už je to Eros — bouře přibližující se v letním horku s temnými mračny, která zmítá vaším vnitřním klidem, ježí chloupky na zátylku a elektrizuje stejně jako letní láska; nebo klid s názvem Crane Dance, který po bouři nastane a přinese vám do života mír a uvědomění si, že zklidnění přijde po každé bouři, ať už trvala jakkoliv dlouho.
Statistiky za první rok poslowchání
Dubnový a květnový report je za námi a já ještě přidám statistiky za první rok poslowchání. Jak jsem psal již na začátku, poslední poslech kompletní sbírky CD jsem absolvovat před 10 a více lety, sám to nedokážu zcela přesně určit.
Celkem jsem si od 30. 5. 2024 do 31. 5. 2025 poslechl 640 alb — 321 soundtracků, 287 CD, 16 EP a 18 singlů. Dohromady to je 36760 minut, což je 613 hodin poslechu. Jinými slovy jsem denně průměrně poslouchal přes 100 minut v rámci poslowchání (běžný poslech mimo pořadí např. u večerních meditací se do toho nezapočítává). Nejdelším albem byl soundtrack ke hře Detroit: Become Human s 251 minutami (přes 4 hodiny).
Z těchto alb si 193 odneslo nejlepší známku — o těch jsem se v předchozích měsících na tomto blogu rozepisoval v průběžných článcích. Protože do knihovny nepřidávám kdejakou hovadinu, bylo nejnižších známek (1 a 2) jako šafránu. Zbytek známek se rozprostřel poměrně rovnoměrně:
Instinktivně jsem tušil, že poslouchám stále stejnou hudbu s tím, že sem tam nějaké CD přibylo, ale tady jsem se zmýlil. Více napoví následující grafy:
Polovina alb vznikla až po roce 2015, takže se můžu přestat považovat za nějakého přizdisráče, který se motá stále v tom stejném rybníčku. Novou hudbu si dokážu nacházet neustále a obzory si rozšiřuju. Jasně, nejvíc poslouchám pár vybraných CD (na ty ještě v reportech nedošlo, začínají až na písmeno S), ale očividně mám touhu zkoušet nové věci.
Když už se tedy celý projekt poslowchání točí okolo alfabetického poslouchání, přidám ještě jeden graf — četnost alb podle počátečního písmene. Možná nic extra zajímavého, ale příští rok čekám vrchol u písmene T. Hodně soundtracků začíná členem „The“. Například Spotify řadí alfabeticky a člen do názvu neuvažuje, zatímco Youtube Music ano. A protože již delší dobu je pro mě Youtube Music primární platformou, řídím se jeho řazením a všechna alba začínající na „The“ budou u sebe.
Všechna data v hrubé formě jsou v tabulce na Google Disku zde.
