Nikdy neodvracej zrak

Poslední dobou si filmy hodně vybírám, protože jich nestíhám sledovat tolik. Pokud si tedy mám něco pustit, chci mít jistotu, že to nebude promarněný čas. Vždycky to samozřejmě nevyjde, většinou mě zklamalo přehnané očekávání než kvalita snímku, ale pár posledních výběrů se povedlo (Nocturnal Animals, Před úsvitem). Přitom by stačilo řídit se jednoduchým pravidlem: filmy, ke kterým skládá hudbu Max Richter, nemůžou být špatné. O Maxově práci a co pro mě znamená jsem se rozpovídal v článku o minimalistech.

Nikdy neodvracej zrak
Nikdy neodvracej zrak

Nicméně abych se vrátil k pravidlu: marně se snažím vybavit si film nebo seriál s Richterovou hudbou, který by se mi nelíbil. Tenhle skladatel má prostě čich na projekty a režiséři a producenti mají zase čich na skladatele, který jejich snímku dodá emocionální vrstvu navíc (viz například soundtrack k Perfect Sense). Možná trochu rozkročený úvod k filmu, o kterém se chci trochu rozepsat, ale důvod je zřejmý: ke snímku Nikdy neodvracej zrak složil hudbu právě Max Richter.

Možná bych tedy mohl začít své dojmy z filmu rozvíjet právě skrze hudbu. Po většinu filmu si Richter vystačí s poklidnějšími melodiemi — někde romantičtějšími (Begin Again), jinde zase temnějšími (Enemy Lines) — vždy se ale přesně hodí k tomu, co se děje na obrazovce. V několika místech více než tříhodinového filmu dojde k zásadním zvratům, které jsou velmi vypjaté a emocionální. V těchto chvílích se Richter dostává přesně do těch poloh, díky kterým ho miluju (A Way Out). Struny se v okamžiku napnou, smyčce přidají na intenzitě. A vám nezbude nic jiného, než se nechat vtáhnout silou úžasné hudby přímo do obrazu a prožít si scénu nikoliv z pohledu diváka, ale jako kdybyste byli součástí scény.

Nikdy neodvracej zrak
Nikdy neodvracej zrak

Tříhodinová stopáž filmu vůbec neškodí, spíše naopak — snímek dokáže zvolnit, když je to potřeba (užijeme si spoustu krásných dlouhých záběrů na krajinu i nahá těla milenců — hlavních postav), stejně tak ale dokáže zrychlit a během pár okamžiků z příjemného rozjímání přejít v okamžiky, které mění životy lidí naruby. Příběh nadaného malíře Kurta s pohnutým osudem se rozprostírá přes 3 dekády — ještě coby malého chlapce jej poprvé vidíme těsně před začátkem války, na konci filmu je z něj již dospělý muž.

Téma filmu mi naprosto dokonale sedlo, dotýká se hned několika vážných témat. Kurt bojuje s vnitřním démonem (ztráta velmi blízkého člověka) a vnějším i vnitřním tlakem, aby se dokázal realizovat na uměleckém poli (což ve Východním Německu bylo téměř nemožné, protože se uznával jen socialistický realismus plný srpů, kladiv a udatného lidu). V neposlední řadě se musí potýkat s nepřející rodinou své přítelkyně Ellie, hlavně tchán (dokonale démonický Sebastian Koch) se velmi usilovně snaží o to, aby vztah jeho dcery skončil nezdarem. A to velmi drastickými a naprosto bezohlednými metodami. Ačkoliv je Kurt neustále pod tlakem, řeší vše se stoickým klidem.

Nikdy neodvracej zrak
Nikdy neodvracej zrak

Příběh je o dost složitější a zamotanější, než jsem popsal, a nedotýká se pouze romantické linky Kurta a Ellie. Ta se totiž vine nejdůležitější částí moderních dějin Německa — dá se tedy odtušit, že niterní příběh dvou milujících se lidí bude zasažen (před)válečným nacismem i následným komunismem. Smrt si nevybírá, ale některé zrůdy (odmítám je nazvat lidmi), kterým byste smrt i přáli, po válce usednou nikoliv do cely či na elektrické křeslo, ale zpět do své ordinace, ze které během války poslali na smrt stovky lidí.

Tento mix válečného dramatu, červené knihovny a náhledu do duše umělcovy prostě funguje. Krásný příběh je doplněný úžasnou výpravou a kamerou (oscarová nominace za kameru), emotivní hudbou Maxe Richtera, vynikajícími herci (kromě již zmíněného Sebastiana Kocha výborně zahráli i Tom Schilling a Paula Beer coby Kurt a Ellie) a zařadím si ho k filmům, které se budu průběžně připomínat skvělým soundtrackem. Režisér Florian Henckel von Donnersmarck toho moc nenatočil, ale tento film je skvost.

Nikdy neodvracej zrak
Nikdy neodvracej zrak

Film je možné online zhlédnout v původním znění s českými titulky na Aerovodu. Němčina tomuhle filmu velmi sluší a rozhodně bych nedoporučil dabovanou verzi, nedokážu si moc představit takto intenzivní německý film s českým dabingem.

PS.: Pokud vás napadlo, že je snad film založen na pravdivém příběhu, tak je — hop šup na anglickou Wikipedii. A možná vám lokace ve filmu připadaly povědomé — také pravda, natáčelo se na Barrandově a na zámku v Buštěhradu.

PPS.: Při poslední, velmi emotivní scéně filmu a u závěrečných titulků hraje Richterův November, který není součástí oficiálního soundtracku (pochází z Richterova debutového alba Memoryhouse). Mám Richtera hodně naposlouchaného a ničím by mě už tedy tato skladba neměla překvapit. Když se ale po třech hodinách plných scén, které mávají s lidskými emocemi doleva doprava, rozezní první tóny tohoto veledíla, vyvolalo to nejen příval slz, ale i vědomí, že vzniklo něco nadpozemsky krásného.


⭐⭐⭐⭐⭐
5/5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *