Další dva měsíce pomalého poslouchání jsou za mnou a já přináším report o nejlepších albech, které mi v tomto období přinesly potěchu pro uši. Za dva měsíce ode mne dostalo nejvyšší známku hned 31 alb a já je teď v rychlosti představím. Znovu se jedná o mix různorodé hudby, připravte se proto na různé žánry i podivnosti:
Invincible od Two Steps From Hell je typický zástupce epic music. A na tomhle albu je těch epic skladeb přehršel. Pár let zpátky jsem byl na jejich koncertě v Praze a byl to super zážitek s husí kůží po celém těle od první do poslední minuty.
Úplným protipólem je album Island Songs od Ólafura Arnaldse. Ambientní piánko plné melancholie Arnalds nahrál v sedmi různých islandských městech, kde spolupracoval se sedmi různými místními hudebníky. Pěkný indie projekt.
Prvním soundtrackem z tohoto reportu je k filmu Jana Eyrová od Daria Marianelliho. Ten jsem neviděl. Nebo možná jo. Mně se totiž vždycky pletly filmy Pokání, Jana Eyrová a Pýcha a předsudek. Soundtrack každopádně krásný.
How To Train Your Dragon je nádherný soundtrack k moc pěknému filmu, který na poli rodinných animáků řadím hodně vysoko, včetně dvou pokračování. Letošní live-action předělávku vynechám, děkuji pěkně.
A dotřetice soundtrack, tentokrát jeden herní. Journey jsem už více popisoval v samostatném článku v Soundtrack Monday. Zopakuju, že jde o multimediální projekt, kde jediným cílem je cesta z bodu A do bodu B, při které můžete potkat jiné souputníky a většinu času věnujete jen tomu, že se kocháte nádhernou krajinou a posloucháte při tom nádherný soundtrack. Jednoznačně toto povznášející album řadím do svého TOP 5 soundtracků všech dob.
Se soundtracky nekončíme, dalším na řadě je klasika všech klasik od Johna Williamse. Jurský park má pro mě tu správnou nostalgickou hodnotu a kdykoliv slyším ústřední téma, mám chuť si znovu pustit jeden ze svých nejoblíbenějších filmů, ke kterému také vznikl článek v Soundtrack Monday.
A dalších několik soundtracků spojím do jednoho, protože se jedná o pár sezón seriálu 24 hodin. Jack Bauer je moje nejoblíbenější televizní postava a soundtrack k seriálu byl dlouhodobě hodně na výši. V dubnu mi do poslowchání spadly rozšířené soundtracky ze sérií 3 až 5. Hlavně pátá série má ten soundtrack našlapaný a ne náhodou jde o nejlepší sérii celého seriálu.
Jiskřící je album od mé nejoblíbenější české kapely, Zrní. Nejoblíbenější alba od nich teprve přijdou, ale Jiskřící mám také hodně vysoko. Ve vohromný vejšce nad ulicí, malý nad vašima hlavama, letíme se všema vobludama, se všema, co mě rozesmívaj.
V Česku zůstáváme, teď pro změnu nejoblíbenější česká zpěvačka Aneta Langerová a její starší album Jsem. Některé songy z tohoto alba mám od Anety nejradši. Např. Vzpomínku, Dokola nebo Jedináčka. Velmi povedené CD.
Do třetice Česko(slovensko) — Petr Skoumal a jeho úžasné album dětských písniček Kdyby prase mělo křídla z roku 1991. Spousta chytlavých melodií a vtipných i infantilních textů od mistra skladatele, který má na svém kontě spousty dětských pořadů a večerníčků. S dětmi si to rádi pouštíme, i když jsme to slyšeli už moc a mockrát.
S Českem se loučíme a přes kanál La Manche se podíváme do Británie, kde vznikl film Král Artuš: Legenda o meči. Dravý soundtrack k dravému filmu složil Daniel Pemberton, což je pro mě velká neznámá. Žádný další soundtrack jsem od něj zatím neslyšel, ale protože tahle nadupaná artušovská vize mě nebývale zaujala, budu muset tohoto skladatele lépe prozkoumat.
Z filmu ke hrám: ruský skladatel Lind Erebros složil hudbu k několika dílům videohry King’s Bounty (Soundtrack Monday zde). Tato pohádková hudba je naprosto kouzelná a já zde vypíchnu dva díly: hned ten první, který vše odstartoval (The Legend), a datadisk Warriors of the North. Pokud je vám líto vašeho času a nevadí vám strávit desítky hodin v HoMaM-like hře s krásnou pohádkovou hudbou, dejte King’s Bounty šanci. Uslyšíte totiž třeba tohle:
Z krásné hudby v pravém smyslu slova se nyní svezeme na notách Philipa Glasse a nástrojích Kronos Quartet k jinak krásné hudbě — k té ošklivě krásné hudbě. Té, která dráždí nervy a tahá za uši. Kronos Quartet Performs Philip Glass. Před pár lety jsem zhodnotil brněnský koncert Kronos Quartet „jako když taháš kočku za ocas“ a když se k tomu přidá repetitivní kolotoč Philipa Glasse, nevznikne (kupodivu) nic libozvučného, ale přesto, přesto! mi ta hudba přijde magicky zvláštní, neuchopitelná a dost se mi líbí.
Nyní se dostáváme ke kategorii „guilty pleasure“. Slovenští Desmodi jsou obecně hodně hejtovaní, pro mě je ale jejich album Kyvadlo nejen velmi poslouchatelná záležitost, ale také memento jisté doby a jisté osoby, která už je nenávratně v trapu. Ale měl bych to CD rád i bez tohohle tripu po memory lane.
V trapu je i písmeno Ká a my plynule přecházíme na El. L.A. Noire Official Soundtrack je soundtrack ke hře z roku 2011 (Soundtrack Monday). Akční adventura ze 40. let s sebou přinesla dobovou a hodně povedenou retro hudbu. A hra je to taktéž vynikající, viz odkazovaný článek.
La Tresse (Original Motion Picture Soundtrack) je čerstvě upečený soundtrack od Ludovica Einaudiho k filmu, který jsem sice zatím neviděl (mi scusi!), ale četl jsem před pár měsíci knižní předlohu (v ČR kniha vyšla pod názvem Cop). Einaudi tu einaudiuje — pokud ho znáte, víte přesně, co čekat. A kdo jej neznáte, tak si tuhle moderní klasiku dejte (Einaudi je tu v poslowchání pečenej vařenej).
Další soundtrack, tentokráte už značně letitý. Ale svoje místo si tady zaslouží, protože hudba k Poslednímu mohykánovi z roku 1992 je nádherná. Ani tento film jsem kupodivu ještě neviděl, ale chystám se na něj už takových 20 let. Ještě tak deset a budu si tu čarokrásnou hudbu moct užít i s obrazem, pro který byla napsaná. Trpělivost růže přináší.
Co jsem naopak viděl je Amélie z Montmartru. Sice jen jednou, ale nesmazatelné stopy ve mně zanechal jak film, tak i soundtrack z pera Yanna Tiersena. Toho už jsem tu taky párkrát v poslowchání na návštěvě měl a asi se ještě párkrát staví. Zvlášť, pokud bude skládat tak krásnou hudbu, jako zní v Amélii:
Ludovico sem, Einaudi tam. Máme ho tu znova, tentokrát s jeho prvním sólovým CD Le Onde z pradávných dob, kdy ještě neexistoval internet a po pastvinách se pásli triceratopsové (1996). Krásný debut tohohle minimalistického moderního klasika.
Legenda o vášni, James Horner. Film jsem kdysi dávno viděl a nepamatuju si z něj vůbec nic, zatímco soundtrack si občas připomínám a mám k tomu důvod, protože se jedná o velmi zdařilou filmovou hudbu.
Tata Bojs bych tady popravdě úplně nečekal, protože jejich hudba mi moc neříká. Album Ležatá osmička mi bylo doporučeno a musím říct, že mě celkem chytlo. Tatáčům někdy dám větší šanci mě nějak oslovit.
Pomalu se blížíme do cíle dvouměsíčního reportu. Dneska jsem poměrně střídmý co do počtu slov, kterými vám zde popisuju výběr nejlepších alb z února a března, ale pokud bych se měl rozepisovat, pravděpodobně bych report nikdy nedopsal. Dalším soundtrackem je Monty Python’s Life Of Brian (Original Motion Picture Soundtrack) od Monty Pythonů. Tuhle britskou skvadru naprosto miluju a tohle CD se vlastně ani nedá považovat za soundtrack ve smyslu, v jakém ho obvykle chápeme. Jedná se o výčet scének z geniálního Života Briana s pár písničkami, ale možná proto si nejde CD nezamilovat.
Like Crazy je soundtrack ke stejnojmennému, malému filmu od Dustina O’Hallorana (Soundtrack Monday). Minimalismus v ryzí podobě.
Nelly Furtado si nějak matně pamatuju z období early 00’s, kdy hrála z rádií. Pak se po ní slehla zem a vykoukla na mě znovu poměrně nedávno, když na mě odněkud vyklouzlo její album z té doby s názvem Loose (2006). A já jsem si ho rád připomněl a ta nostalgická hudba mě popravdě dost bavila, protože jsou na něm všechny hitovky z té doby.
Co by to bylo za report bez Maxe Richtera, že ano. Tentokrát je tu se soundtrackem k filmu Lore. A já to řeknu jen třemi slovy: Everything. Is. Burning:
A posledním záznamem tohoto reportu se stává album Lounge od české kapely Shannon, která hraje převážně irský folk. To už je let (Google říká, že jde o rok 2007), co jsem se nechal jejich živým vystoupením okouzlit na hrnčířských trzích v Berouně a od té doby je mám víc než rád.
To byla nejlepší hudba února a března. Jen jsem dopsal tento report a už abych rozepsal nový za duben a květen. Malá statistika: celkem 5045 minut hudby jsem poslechl v těchto dvou měsících. Větší statistiku si chystám na další report, kterým zakončím první rok poslowchání. Ještě zdaleka nejsem v cíli a zároveň si opět musím říct, jak dokázal ten rok proboha uběhnout tak rychle, vždyť jsem s tím začal teprve… nedávno.
