Michal Kobelka

Tak si s náma dej aspoň jednoho! Ne díky, nepiju. Tak aspoň malýho!

Fakt ne, děkuji, nepiju. Opakuju to lidem už dlouho a musím odpálkovávat kdekoho. A u těch, co je potkávám často, odpálkovávám tak dlouho, dokud se to nenaučej respektovat. Přiznejme si, že jsme národ alkoholiků a nepít alkohol je něco jako společenský stigma, cejch vypálenej na krku – bacha, to je von, ten co nepije s náma! Je divnej. Je divná, není těhotná a přitom nepije! Co má asi za problém?

Nepiju, ale dneska sem si panáka s kamarádama dal. Takovýho toho symbolickýho jako spláchnutí předchozí fáze života a na začátek té nové, i když reálně se včerejškem nezměnilo vůbec nic. Ale budiž… Když se mě už po iksté za poslední dva roky ptali, kdy zase začnu pít, s chutí jsem jim říkal, že se pořádně ožeru po rozvodu, i když nic takovýho jsem v plánu neměl. Ale jako symbol, kterej sem nepotřeboval, jsem se dneska vzdal své abstinence a toho jednoho panáka si s nima dal.

Konec příběhu. Nepít je pro mě normální a rozhodně mi víc vyhovuje mít hlavu čistou, než vylitou. Ale když už se musím někomu ospravedlňovat za svoje nepití, většinou říkám to, co je vlastně pravda: jsem sám na tři kluky a kdyby se cokoliv stalo a já musel okamžitě někam vyrazit s rozbitým čelem nebo zlomenou rukou, tak to s alkoholem v krvi fakt nepůjde. Takže krom osobního přesvědčení mě k tomu vedou i ryze praktický důvody.

Ono to neznamená, že bych alkohol rád neměl. Když jsem nedávno procházel rozpáleným Brnem a viděl všechny ty výčepy na stojáka a ochutnávkový pivnice, hrdlo se mi stahovalo suchem a žadonilo, ať si jednoho točenýho Ježka nebo Poličku dám. Nebo takle večer při západu slunka otevřít na balkoně lahev Dornfelderu a zkoušet matchnout barvu oblohy barvou vína, nechat si tu trpkou chuť převalovat po patře a přitom velmi zkušeně, ba až someliérsky odhadovat, že v tom a tom víně jasně cítím… tývole nevím, asi zelený banány v trojobale, nebo co tam má člověk cejtit aby vypadal jako snob. No tak toho jsem se taky vzdal.

Ale občas, když už v restauraci chlemtám osmou kofolu a dostávám sacharidovej šok si řikám, že kapka rezavý vody by nezaškodila.

Tenhle stav jsem ještě v životě nezažil, až dnes. Pokud bych si mohl tipnout, a teď koukám hodně do svýho nitra a pátrám po svých tužbách a potřebách, doklepu to už s tímhle statutem až do konce. Ale do občanky si to napsat nenechám. Rozvod byl vlastně úplně v pohodě, jen formalita, kde se nejvíc času čekalo na zaprotokolování, ale aspoň jsem měl dost času prohlídnout si ten krásnej dřevem obkládanej strop v jednací síni na svitavským soudě.

Největší strach jsem měl z toho, abych se k soudu dostavil ve správný den a ve správný čas, né jako poprvé, kdy mě sháněli po všech čertech a proč jako nejsem u stání, zatímco já sem si v klidu vybaloval snídani v kanclu a těšil se na nudnej pracovní den, kdy mě nemůže nic rozházet. Člověk míní, však to znáte… To vám byla bžunda, když začali telefonem pátrat, proč sedím o dvacet kilometrů jinde a ne v soudní síni, kde měl zrovna proběhnout nejdůležitější soud mýho dosavadního života o úpravě péče o děti, kam se prostě chceš dostavit s předstihem, slušně pozdravit a vůbec vypadat slušně, čili se chovat naprosto normálně a přirozeně. A ne působit jako otec, kterej bojkotuje soudy a dělá naschvály. Kudos paní soudkyni za to, že mě nesestřelila, i když v klidu mohla a nakonec byla hrozně příjemná, i přes ten nepovedenej start. Nuž, Česká pošto, vždycky sem tě bránil, ale tady si mě moc nepodržela.

Celou noc jsem prospal jak mimino, venku byl příjemnej chládek, řekl bych ideální teplota. Několik lidí mi říkalo, jak ten finální soud byl pro ně traumatizující, nemohli před ním pořádně spát, nervy v hajzlu, blíží se konec a tak všelijak podobně, i když ten konec iniciovali oni. Já to měl přesně obráceně. Kdybych neměl upomínky v kalendáři a právnička se ženou mi pro jistotu nepřipomněly, že se to blíží, asi bych na něj fakt zapomněl, nebo by zabíral naprosto marginální část mé mysli.

Konec nastal po 16 letech vztahu (mínus doba, kdy nefungoval) a 9 letech manželství. Není to úplně málo. Paradoxně jsem se nechal rozvést ve stejné košili, ve které jsem se ženil. Furt mi je. Tak sbohem a díky za všechny ryby.

To bylo dneska plánů, jak se do prejtu pustím hned po práci, když jsou kluci dneska u mámy. Ale člověk udělá nějaký nezbytný domácí práce, odveze konečně přebytečnej nábytek co na dvoře akorát zavazí kamarádovi (našel jsem první věc, která se mi nevešla do Berlinga, a to jsem v něm stěhoval už fakt kdeco), pak že si konečně přidělám hamaku na zeď, protože za pár týdnů už taky nemusí být počasí na nějaký odpolední vylehávání venku. Jenže aku vrtačka je slabá a ta do zásuvky prozměnu metá výboje při každým pokusu něco vrtnout. Nemám kotouč do flexy, abych zařízl závitový tyče, a chemickou kotvu taky asi nebudeš vymačkávat z kartuše rukama, viď Michale. Totální nepřipravenost todlencto, a to jsem myslel, že mám všechno. No nic, hamaka ještě počká. Tak že si přidělám aspoň ten střešní držák na projektor, abych konečně mohl rozjet letní kino & BBQ. A ten vysokej žebřík sis Michale náhodou nezapomněl koupit, že ne? A nebo snad budeš ke stropu skákat na trampolíně? No nic, moje kutilský já dneska zaplakalo a šel jsem radši domů skládat prádlo ze sušičky. Desperate housewife.

No a když už jsem se chtěl do toho prejtování pustit, začal mi v hlavě hlodat červ s názvem moje mise ve spárech MŠMT. Já, celej život OSVČ, co se nerad nechává spoutávat externíma omezeníma v pracovním životě, co si vždycky hledal maximálně flexibilní práci, aby mohl kdykoliv vypadnout a dodělat si projekty když to uznám za vhodný, sem se upsal rozvrhům, paragrafům, (ne)schváleným dovoleným a všemožným omezením. Tak jsem toho červíka poslechl a konečně jsem se pořádně ponořil do všech těch zákonů, co hlásaj co bych teda měl a neměl ve škole dělat, jaký jsou moje kompetence a povinnosti. Zaplať pánbůh za AI, která mi přechroustá čtyřicetistránkovej dokument a přesně vypíchne, na co se mám ve své situaci zaměřit. Ale ty zákony jsou stejně to nejmíň potřebný, hlavní budou praktický věci. Takže jsem se konečně zalogoval školním mailem a chroustal organizaci školního roku, pročítám si návody jak interagovat s dětma a s rodičema přes aplikaci, koukám do úvazků kde už jsem teda taky zapsanej a říkám si, co ty tam děláš kámo, kterej mozkovej závit ti poradil do něčeho takovýho jít. Pár hodin jsem strávil objevováním úplně novejch věcí a neměl z toho špatnej pocit, že bych byl přehlcenej nebo že bych se ponořil do něčeho, co je pro mě raketová věda.

Ale v určitej moment jsem toho už měl dost, zavřel jsem notebook, co se po pár týdnech ukázal jako nejhorší koupě hárdvéru za poslední dekádu a nejradši bych ho hodil ze skály a asi to i udělám, a jal sem se dojíst všechny čokolády co jsem doma našel. Jak normálně bez sladkýho vydržím, tak dneska jsem ládoval naprosto všechno co zachytilo moje zorný pole a vlastně i to ostatní – samozřejmě jen proto, abych od těch bílejch sladkejch jedů uchránil kluky (lež). Možná ještě doháním deficit z toho nočního pochodu a kempu, nevím, rozhodně ale dneska nejsem v kalorickým deficitu, pokud bych teda kdy nad něčím takovým vůbec uvažoval.

Dneska sepisuju padesátej prejt a dlouho jsem nemohl na nic přijít, tak jsem se prostě rozepsal o tom, co jsem měl zrovna v hlavě. Padesát už není úplně malý číslo a nějakej commitment už jsem tím projevil. Viděl jsem díky/kvůli (nehodící se škrtněte) tomu asi tak o 50 dílů Scrubs méně, ale nějaká očista od telky je vlastně OK, zvlášť teď v létě, kdy je mnohem příjemnější vysedávat pod hvězdama než ležet u bedny. A dávkovat si Scrubs postupně jednou za čas je vlastně dobrý nápad, humor pak vynikne víc, než když vidím 5 dílů za sebou. Tak na těch 50… I na těch 315, co mě ještě čekají.

Dneska jsem nevěděl o čem psát, ale zítřejší prejt vím naprosto přesně o čem bude. Dneska jsem se pořádně ponořil do nové životní kapitoly, zítra definitivně jednu životní etapu uzavřu.

Tenhle prejt píšu v poloze horizontální, s hlavou zabořenou do polštáře a s víčkama těžšíma než dva plátky tlačenky, co vám je uřízla babička ke svačině když jste jí tvrdili, že už vážně nemáte hlad (=tlustý). Bude to závod s časem, jestli příspěvek dřív dopíšu, nebo se vzbudím tím, jak mě plácne telefon do ksichtu, položím ho bokem a půjdu pokračovat dál ve spánku. Vlastně i ty dva předchozí prejty vznikaly v podobném režimu, kdy jsem po celém dni ve víru kempování lehl večer do spacáku a snažil se ještě psát, zatímco tělo říkalo ne ne ne, žádný ponocování už. A oči se pomalu přivíraly.

Jsem mrtvej. V pátek všechno nachystat, užít si dva tři dny v kempu a dneska zase všechno vybalit, vyvětrat, uklidit, vyrovnat do polic, vyprat pár praček a poskládat… Byl to nářez, ale neměnil bych. A přivedlo mě to k myšlence, že bez tohohle koloběhu snadný – náročný by to vlastně ani nebyl život.

Nejde totiž podle mě docenit a vážit si toho dobrýho, dokud člověk nezakusí i opačnej protipól, a platí to asi v jakýmkoliv atributu života. No možná ne úplně ve všech, ale zobecnit se to myslím dá. Užívám si ty dny pohodičky o to víc, čím víc byly předchozí dny hektické. Nejde být pořád veselý, to by člověku ten pocit zevšedněl a nedokázal by ho vnímat naplno, takže i smutek je potřeba, aby ukázal, co to ta veselost vlastně je. Když jsem v prvních pracích dělal za pár šušňů, když jsem na brigádě v UK makal každej den dvanáctky náročné fyzické práce, dokázal jsem pak ocenit, že jsem si zařídil klidnej kancldžob a vážím si toho, že už rukama makat nemusím. Nejlíp hospodařit mě naučilo, když jsem peníze neměl, to člověk dokázal vymyslet všemožný vychytávky, aby přežil. Atakdále, člověk pluje časoprostorem a padá na zem, aby se zase zvedl a šel dál. A ten pád mu může paradoxně pomoct víc, než když šel pořád stejně konstantní rychlostí beze změn a bez pádů.

No takže tak. Ono to učení z dalekého východu (ty ne, Slovensko) o Mao-Ce Jin a Fun-dindungh Jang má něco do sebe, ne že ne. A nezapomeň: you’re not season you’re in. Jestli zrovna procházíš Jinem, čeká na tebe Jang. Tak vydrž.

Tenhle prejt přímo navazuje na včerejší kempingovej. Jak kempování s dětma fakt miluju, tak jedna věc mě teda extrémně vysírá. Sprchy na žetony. Píše se rok 2025 a některý kempy zkvalitňují služby tím, že A/ musíš jít pěšky na recepci, kde v tu chvíli zrovna nikdo není, B/ musíš vylovit z peněženky drobný, který tam nemáš, protože bezkontaktní platby jsou dneska všude (téměř), C/ musíš s neexistující obsluhou směnit neexistující drobasy za vylisovanej prohnutej kus plechu co na planetě Kemp funguje jako univerzální platidlo, D/ musíš najít sprchu kde není mincomat mimo službu, E/ vhodíš kus plechu do kovové krabice a zjišťuješ, kterej ze sedmdesáti osmi různých způsobů ovládání tekoucí vody se používá v tomto konkrétním kempu, F/ koukáš jak indikátor stavu vody postupně klesá (pokud máš štěstí na krabici, která má indikátor) aniž by z hlavice tekla voda, případně teče studená nebo teče přerušovaně, G/ dokončíš sprchu s napůl namydlenou hlavou a hledáš druhej žeton, H/ přemýšlíš kolikrát už někdo zapálil dům vynálezci mincomatu.

Přitom by se to dalo tak krásně zjednodušit, hleďte na geniální nápad: A/ přijdeš do sprchy, B/ vysprchuješ se. Že to ještě nikoho nenapadlo…

Tohle je už několikátý prejt, který píšu ze stanu. Nutno podotknout, že na poslední chvíli; kluci usnuli až teď, když na hodinkách malá ručička ukazuje za jedenáctku. Jakmile se sejde tlupa vrstevníků, pařili by až do noci, ale nakonec jsme přece jen okolo desáté zaveleli k hromadné hygieně, všech 15 dětí se zvedlo a jalo se čistit chrup. Lidi na zahrádkách restaurací vytáčejí krky za tou bandou, která se dala do pohybu, maminky a babičky se rozplývají nad tou roztomilostí a my otcové už odpočítáváme poslední čas, než všichni zalehnou a do minuty usnou, ačkoliv před pár chvílemi ještě křepčili a lítali po kempu.

Kempování jsme se snažili klukům vštěpovat do žil hned od mala. Myslím, že Edikovi byly snad dva měsíce, když poprvé zkoušel jaké to je spát ve stanu. Vůbec neprotestoval. Teď už jsou to velcí parťáci a všechno okolo stanu dělají se mnou. Parta se nám postupně rozrůstala a vyvíjela a teď už jezdíme ve stejné formaci pár let na jarní a podzimní chatu a letní kempovačky. Osm otců, cca dvacet dětí. Občas někdo přibyde, občas někdo nemůže jet, ale snažíme se držet tvrdé jádro neměnné.

Nakonec jsme přežili i těch 35 stupňů, které svítily na teploměrech. Teď, o půl 12 v noci, už se dá ve stanu dokonce i dýchat. Ale neměnil bych, tento způsob léta zdá se mi poněkud úžasný.

V úterý jsme se domluvili, ve středu jsme vyrazili. Tohle rychlý plánování mám rád – není čas na vymejšlení alternativních plánů, není čas na vycouvání (i když z původních šesti lidí jsme šli nakonec stejně jen tři, ale to je pořád o dva víc, než v kolik jsem doufal), není čas na zvažování, jestli to fakt nakonec není debilní nápad plahočit se v noci někde v lesích skoro sedm hodin jen proto, aby se člověk trochu prošel.

Debilní nápad to nebyl. V 19:20 jsme vyrazili vlakem z Moravské Třebové do té České, chvílí s náma motorák uháněl 120 km/h, což jsem asi ještě nezažil. V 19:52 vystupujeme na nádraží v ČT, mineme nádražku, zapínáme hodinky a vyrážíme. A hned pěkně zprudka na Kozlov, jeden ze dvou vrcholů naší dnešní cesty. Tyčí se nad Třebovou a vede k němu příkrá pěšina s více než 10% stoupáním. Je vedro, skoro 25 stupňů. Trika máme za chvíli durch a Petr má durch i patu, na které se mu po dvou kilometrech udělal puchýř. Kvedlá vložkou v botě, přelepuje puchýř, dává druhou ponožku a dalších asi 34 kilometrů bude dělat, že se tím něco zlepšilo.

Za Kozlovem začíná les a těšíme se jednak na to, že se sklon srovná a později pomalu začne klesat, a také na lesní nezpevněnou pěšinu. Ale někdo pravděpodobně v lese naplánoval dálnici, protože několik kilometrů jdeme po novým širokým asfaltu. Smolík, tady si měkké půdy ještě dlouho neužijeme. Ale je super, že zatím můžeme jít bez čelovek; je šero a stromy se nad námi zatím neuzavírají natolik, aby nás jejich tmavé stíny pohltily.

Nebudu popisovat celou cestu, anžto nepíšu cestopis. Celou cestu jsme zvládli v naprosté pohodě, nějakých 36 km uteklo jak voda a pořád jsme měli o čem kecat. Na tohle je skupinka minimálně o třech lidech dobrá, protože jeden si může chvíli i mlčet a tříbit vlastní myšlenky a nezapojovat se do hovoru. Ve dvou by tahle činnost byla o dost těžší, anebo je potřeba mít vedle sebe někoho, kdo dokáže i mlčet a necítit na sobě tíhu onoho ticha. Umění mlčet je nedoceněné.

Domů jsme se dostali někdy před třetí hodinou ranní, dal jsem ještě sprchu a protože venkovní spaní jsem neměl nachystané, vyplácl sem se na gauči a zaletěl do snů tak rychle, že jsem si ani nestihl natočit budík na ranní vstávání, kdy mě v práci čekaly dva meetingy. Naštěstí si tělo natočilo vlastní hodiny a v 7:15 mě samo vzbudilo, za což mu děkuju, protože když jsem si tenhle pochod vymyslel, dával jsem si za cíl, aby to nerozbilo můj následující den. Zaspat do práce jsem tedy nechtěl. A čtyři hodiny spánku mi nakonec stačily a necítil jsem se v práci unaveně a neusínal jsem.

Zvláštní bylo vidět, jak si kamarádi vyřizovali povolenky k pochodu. Jeden doma oznámil, že jde na noční pochod a dostalo se mu odpovědi, že je to dobrý nápad a ať jde (nakonec nešel). Jeden oznámil že jde a byl ujištěn, že „OK. Dělej si co chceš“. A jeden musel dost zabojovat o to, aby jít mohl, a ten boj vlastně vyhrál jen díky tomu, že svoji ženu vyignoroval. Ta s jeho účastí absolutně nesouhlasila, protože strach. Už jsem o tom psal onehdá – strach z toho, že se mi něco může stát při procházce v lese, ačkoliv je to v noci, je irelevantní a neodůvodnitelný. Ale někomu prostě logické argumenty nepomůžou a myšlení ovládají spíš emoce. Nic proti tomu samozřejmě, mít o někoho strach je v pořádku. Jen když se z toho stane strach panický, dokáže zablokovat téměř cokoliv. A se strachy se dá bojovat – třeba tím, že je člověk překoná, nikoliv tak, že se jim poddá. Neboj.

Docela mě udivila absence jakýchkoliv zvířat, kromě pár žab a jednoho divočáka, co se z něj po zevrubné inspekci stalo čínské prase, které někomu uteklo. Ani ta sova nezahoukala, ani srnka nepřeběhla přes cestu. A ještě více mi přišlo divné, že jsme neviděli padat jediný perseid, ačkoliv jejich aktivita měla být na maximu. A to jsme hodně často měli obzor naprosto vymetený a šli v podstatě skoro celou noc.

Rok 2025 bude rokem, kdy si komfortní zónu budu neustále něčím nabourávat, a to zcela vědomě a chtěně. Napsat tohle někdy v lednu, bylo by to vlastně jen zbožné přání, k jehož uskutečnění bych pak mohl během následujících měsíců udělat přesně nula kroků. Ale píšu to teď, zhruba v půlce roku. A když se ohlédnu za rozhodnutími, které jsem zatím letos udělal, je to hned několik výstřelů mimo hranice bezpečí, mimo hranice předvídatelnosti a rutiny.

Ta rutina mě už poslední dobou zabíjela. V práci i doma. Nechci stagnovat a život už jen tak nějak doklepávat ve vyjetých kolejích, ačkoliv je to přesně to, v čem se cítím dobře. Od toho je to asi ta komfortní zóna, že ano. Ale zároveň nedobře. Je to ta hořkosladká příchuť života, kdy se nemám špatně, ale zároveň cítím, že se chci posunout někam dál od toho, co už zevšednělo. Však to asi znáte. Výzvy jsem si dával vždycky, ale většinou krátkodobějšího charakteru, ze kterých jsem navíc mohl vycouvat, kdykoliv bych se pro to rozhodl.

Vzpomínám si dobře, když jsem měl měnit práci a odejít z nějakého zajetého kolektivu a objevovat nový a učit se nové věci a být zase chvíli za někoho, kdo nezvládá své povinnosti. Bylo to utrpení, agónie, kterou jsem podstupoval jen když jsem opravdu musel. Ale tentokrát to tak není. Tentokrát jsem cítil, že je to správný krok (ačkoliv i ty předchozí kroky byly retrospektivně dobré) a strach necítím, zato maximální podporu i nadšení ze všech stran. A nabíjí mě to.

I celý ten radikální prejt je výstup z komfortní zóny. Tento píšu s vědomím, že za 20 minut musím utíkat na vlak na noční přechod Třebová – Třebová; nemám nic sbaleného, nevím kde jsou všechny věci, čelovky a další serepetičky, co budu potřebovat. Ale je fajn být zase pod tlakem, který jsem si sám na sebe ušil, většinou jsem pod tlakem předvedl nejlepší výkony a následně se těšil z vítězoslavného pocitu, že jsem zvládl relativně náročnou věc.

V komfortní zóně je mi dobře, ale zároveň mě svazuje. Chci teď chvíli pendlovat mezi zónou jistoty a nejistoty, objevovat nové věci a nové kolektivy a klidně přestat dělat to, co dělám celý život, ale už je to jako ta jehla zaseknutá v drážce gramodesky, která nechce přeskočit na další skladbu a hraje jen to stejné pořád dokola. Potřebuju teď chvíli něčím do té jehly tepat, aby se posouvala dál a odhalovala mi nové skladby, které – jak věřím – budou mým uším znít stejně tak dobře jako ty, které jsem slyšel doposud, ale které už mi husí kůži na těle nepřinesou. Nové životní skladby by mohly.

Nádech.

Divný, budík ještě nezvonil, ale podle lomozu v ulicích už musí být celkem pozdě, aha ten budík jsme asi nějak prospali, aha za půl hodiny máme být na příměšťáku a vy ještě spíte, KLUCI VSTÁVÁME, jo dobře ještě pět minut se válejte a jdeme na zuby a snídani, jo dobře Fáfi přijď až za chvíli, my jdeme s klukama nahoru napřed; tak kluci co mám nachytat na svačinu na tábor, Fáfi už pojď nahoru, Fáfíííku pojď už, za chvíli jedeme, FÁFO! No dobře běžím pro tebe dolů… Fafi pojď, už fakt musíme, říkals že přijdeš a musím pro tebe zase já dolů; tak svačiny… Kdo chce jakej kus pečiva s čím, kdo si k tomu vezme jaký ovoce, kdo chce modrou a kdo červenou fidorku, ne Fáfi nemám žlutou, no dobře tak si neber žádnou, no dobře, tak si vem tu červenou, však sem ti to říkal hned že ji máš rád, vemte si flašky, tady máte batohy a dejte si to tam všechno, já jdu do sprchy, tak všichni připraveni, jedem? Fáfi kde máš batůžek, jo dobře zaběhnu ti pro něj nahoru, příště si na něj mysli, tak jedem, jo vlastně ještě musím vybrat z bankomatu a zaplatit tábor, jé super, u bankomatu nikdo není, píp mobilem, píp píp píp píp pin, tak honem honem mašinko na prašulky, spěcháme, jedna Mississippi, dvě Mississipi, tři… Sakra proč v tom bankomatu pořád tak rachotí a nic se neděje *A few minutes later* Služba nedostupná, paráda zas budu vypadat jako že sem zapomněl, tak snad abych si udělal selfie s nefunkční kraksnou na peníze, ale není čas, jedem, peníze donesu odpoledne, fakt jsem nezapomněl, fakt paní vedoucí! Kluci užijte si tábor, odpoledne vás vyzvednu, musím frčet do práce, aha vlastně ještě musím na úřad ověřit podpisy na *po*manželské smlouvě, tak šup honem, už bych měl být v práci, jak dlouho může trvat ověřit dva podpisy, aha dvacet minut, tak aspoň můžeme se ženou pokecat co novýho, super máme to z krku, měj se! Kup nám snídani když už jdeš pozdě do kanclu, a čaj už není, čtu ve firemním chatu, tak honem do pekárny, prosil bych snídani tak pro 3 lidi, bude to 220 korun, aha no, měl bych asi šetřit; Zdar, tady máte na výběr z 5 druhů snídaně; tak honem něco udělat do práce, za chvíli se půjde na oběd… Cvak klik klik, v tom vedru se nedá moc pracovat, jdu se protáhnout a dám si kafe, a hele už je jedenáct, oběěěd; zase mě obsluhuje ta hezká mladice a usmívá se, ne Michale na to nemysli, NE! Hele ale ta hořčicová omáčka je fakt dobrá, proč ji tu nemají častěji? Klik cvak cvak, potřebuju tady víc kytek, Zitu neměla bys ještě nějaký? Perfekt, ještě tak 5 a bude se mi v tom novým kanclu líbit, sakra v tomhle vedru se pořád nedá pracovat, jdeme na kafe dojíst všechny ty koláče; hele kdy teda půjdem ten noční přechod z České Třebové do Moravské Třebové, mně vychází nejlíp zítřejší noc ze středy na čtvrtek, tak jdem? Tak jdem. 37 km, to dáme a ještě možná zbyde trocha času na spánek před prací, ale spíš ne, ale projednou to zvládnem, sakra to už jsou skoro tři, musím pro kluky, sakra musím ještě do toho bankomatu, sakra proč je tady fronta 5 lidí, sakra proč to tomu prvnímu trvá jako by tam místo vybírání hotovosti hrál Pacmana, tak šuuuup musím pro děti na tábor, juchů bankomat funguje, go go go spěchám, ale přece nepojedu těch 5 minut na tábor bez songu na plný kule, tak honem něco vybrat, náhodný výběr, next next next next next next, jo tohle by mohlo být fajn, Cause all of the stars are fading away, Just try not to worry, you’ll see them someday, perfektní náhodný výběr telefone👌, nazdar klucííí jak bylo, jedem na nanuka, je vedro, aha ty bys chtěl Edi na bazén, aha ty bys chtěl Fafi na zmrzku a ty Toni na ten nanuk, tak já popřemýšlím jak se naklonovat. Nic, jedem na nanuka, bazén dneska nestihneme Edi, večer mám cvičení, můžete po sobě stříkat hadicí na dvoře, sakra já vlastně ještě neotevřel tu obálku z vodáren co dneska přišla, to bude fajné překvápko, tak kluci chvilku se zchlaďte dole u počítače, nějak se u Minecraftu prostřídejte, já potřebuju uklidit dvůr, už po stopadesáté tenhle rok, ty hračky už vám asi vyhážu, uf uf je tady na ten malej dvorek moc věcí, ok hotovo, rychle něco pozřít, kafe a do tělocvičny, sakra dneska je to vlastně na workoutovým hřišti co je dál, mami klidně s klukama dojděte na hřiště ať mrknou nebo si taky zacvičí, už musím kluci ahoooj, sakra ještě sluchátka na cestu, bez nich nejdu, Take what you need, and be on your way, And stop crying your heart out peckovní song, ten mi teď pojede on repeat hodně dlouho, potřebuješ snad na každý odloučení mít vlastní theme song, no asi jo; sakra dneska se vlastně trénink natáčí na propagační materiály města, tak voe nějaký výkony podej a nebuď rozcuchanej, jé ahoj kluci už jste tady, cvičte jen tam kde nejsou ostatní dobře? Jo, pověsím ti gumu Edi, jo pověsím ti gumu Fáfi, i tobě Toni, jo dám ti ji jinam Edi, jó dám ti ji jinam Fáfi, ne počkejte, teď cvičím, jo já vím Fáfi že to potřebuješ IHNED ale já musím dodělat sérii, ne teď to fakt nepůjde, ŘÍKÁM ŽE NE, zápasim tady s Bulharama, tvl já měl strach jaký tady bude vedro a přitom je tu líp jak v tělocvičně, konečně konec, kluci jdeme, ještě musíme do sprchy a na véču, jo tak vy chcete ještě pohádku, no tak krátkou, je pozdě, mami díky za hlídání, kluci tak šup sprcha, já zatím poklidím brajgl v kuchyni, jo pusťte si Spanžboba, já jdu do sprchy, sakra kdy sem naposledy jedl, tak kluci můžete ještě jednu pohádku, já musím do sebe dostat nějaký jídlo, tak ale už konec, jdeme chystat spaní ven, aha ty chceš spát takhle a v tomhle spacáku a na téhle karimatce a vedle tohohle bráchy, ty takhle a ty takhle… Počkejte udělám si seznam všech přípustnejch možností na základě vašich omezujících podmínek, je to opět nula kluci jako pokaždé když se na tom máte domluvit, tak ty budeš tady, ty tady a ty tady a jdeme spát, dobře tak se vy dva prohoďte, jo a nezapomeňte, v pátek odjíždíme do kempu, sakra ještě musím přehodit prádlo do sušičky ať ho stihnu poskládat než půjdu spát, kluci hned jsem zpět, tvl ještě ten prejt napsat, tak honem, bude to rychlovka chci jen popsat ve zkratce svůj dnešní den naprosto volnou formou *a few hours later* tak jako nebylo toho úplně málo no.

Výdech.

Jako nezávidím úplně svýmu budoucímu já, který tam bude ještě muset někam narvat přípravy do školy a samotnou výuku. Ale jak už se říkávalo na vejšce – zkrátíme dobu na spánek!

Dneska mám poprvé od začátku prejtu problém přijít s nějakým tématem; do hlavy za celý den nepřilezla jediná myšlenka, jediný nápad. Hlava byla zavřená. Mohl bych si vybrat nějaké z těch, které mám v zásobníku a rozepsat se o něm, ale kromě neschopnosti mozku s něčím přijít jsem zjistil, že se mi vlastně ani psát nechce. Tvůrčí krize? Někdy přijít musela.

Možná to je únavou. Noc jsem měl rozkouskovanou na milion mikrospánků, pět minut s očima zavřenýma a hodinu s upřenýma na hvězdnou oblohu tlumenou úplňkem. Nechtěl sem se uspat podcastem, naposledy to stejně nefungovalo, takže jsem čekal, až se vír myšlenek sám dotočí a prach posedá na neklidnou mysl.

Toník dneska plakal, že je mu hrozně smutno. Snad se to přenáší už jen tím, že se po práci obejmeme. Dlouho tenhle třesavej smutek neměl, naposledy možná minulej rok, kdy proležel odpoledne v posteli a proplakal ji naskrz s matrací i roštem. Rozvod není hezká věc, jakkoliv může navenek vypadat, že je všechno v pořádku. Někde se to projeví – u někoho dřív, u někoho později, u někoho na povrchu, u někoho hluboko, odkud bude těžké to v dospělosti dolovat a zpracovávat.

Člověk si myslí a doufá, že zasazuje poslední kousky skládačky do toho křehkého obrázku zvaného život, ale místo satisfakce a radosti, že tentokrát se konečně podařilo obraz sestavit a zarámovat, se skládačka rozsype na podlahu a může se začínat odznova. Vlastně ne, člověk teprve v koutku duše hledá nějakou motivaci vůbec tu skládačku sestavovat znova a znova, když už se rozsypala po tolikáté a některé dílky jsou nenávratně ztracené.

Někdy takové dny jsou.