Soundtrack Monday se překlápí do druhé půlky a musím se opět vrátit ke hrám, konkrétně ke hře GRIS od španělského nezávislého studia Nomada, pro nějž je GRIS rok starou prvotinou, a kterou jsem konečně rok od vydání měl možnost si zahrát. Velmi spletitou cestou se dali dohromady dva programátoři a jeden ilustrátor s cílem vytvořit hru kompletně dle vlastních představ, bez bariér velkého studia, které by jim diktovalo, jak má výsledek vypadat. Hru, která víc než cokoliv jiného připomíná cestování ve vlastních snech a hledání své podstaty.
Podvědomě tuším, že se blíží konec. Hra mi to naznačuje, a já si v duchu říkám: ne, prosím ne, ještě není ten správný čas něco tak krásného ztratit. Za pár minut už na obrazovce ubíhají závěrečné titulky a já němý sedím a přemýšlím, co jsem právě prožil. Proč všechny hezké věci musí jednou skončit?
Dneska čistě tematicky, protože u nás na Vánoce Sám doma prostě nemůže chybět. Z čehož mi vychází, že jsem to viděl už tak pětadvacetkrát. Nebudu se zdržovat Johnem Williamsem, kterého jsem tu probíral v rámci Jurského parku. Mohl bych od něj vybrat 5 známějších věcí, ale když jsou ty Vánoce…
Prodám vůz Ford Grand C-max Trend 1.6 Ti-VCT uvedený do provozu v 6/2012. Vůz má modrošedou metalízu, benzínový atmosferický čtyřválec o výkonu 77 kW a nájezd 55732 km.
Nedávno jsem zde zmínil krátký animovaný film Negative Space o nefunkčním vztahu syna s otcem. Krátce na to se objevil další krátký animovaný film od Darie Kaščejevové (narozena v Tádžikistánu, později žila v Rusku, nyní už 5 let v Česku). Ta svůj snímek Dcera točila více než 2 roky jako ukončovací bakalářskou práci na pražském FAMU.
Pokračuju v soundtrackové herní sérii, tentokrát kreslená adventura z roku 2016 s liškou v hlavní roli — Seasons after Fall. Je to jednoduchá skákačka, jejíž kouzlo tkví v ručně kreslené grafice, takže si občas připadáte jako byste procházeli nějakou malbou. Kde hra ztrácí příběhem a hratelností, tam získává v prezentaci vizuální i hudební.
Soundtrack složil mladý Francouz Yann van der Cruyssen pro smyčcové kvarteto (2x housle, viola, cello) a je to hodné melodický i soundtrack. Nedokážu to přirovnat ani zařadit, ten zvuk i melodie jsou celkem specifické. Celé CD si můžete poslechnout na Bandcampu.
Navazuju na herní soundtrack z minulého týdne dalším, tentokrát z hopsačky Unravel z roku 2016. Hra vznikla ve Švédsku (což bude důležité i pro hudbu) a dokázala vytvořit mix fotorealistické grafiky přírody, do které byl zasazen panďulák Yarny. Ten je smotaný z dlouhého vlákna vlny, což je také hlavní prvek hratelnosti – odmotáváte vlnu, kterou používáte pro překonávání překážek v jednotlivých úrovních. Yarny se na ní dokáže zhoupnout, udělat z ní most, přivázat se k objektům a tak dále.
Celá ta hra je kouzelná, Yarny prochází světem a naráží na různé překážky, které často pramení z jeho malé velikosti. Musí třeba překonat louži, kterou by člověk překročil, jinde se zase musí schovávat před vranami, které na něj útočí a chtějí ho rozmotat. A tohle všechno se odehrává ve vzpomínkách, do kterých Varny vstupuje díky starým fotografiím jedné rodiny. Poznáváme postupně její členy, zážitky a místa. Všechno dohromady to funguje jako perfektní celek a je to hodně, hodně melancholické.
Dneska první herní soundtrack, a to ze hry Silent Hill 2 z roku 2001. Možná jste viděli filmovou adaptaci, která celkem věrohodně zachytila atmosféru hry. Hra vznikla v Japonsku a je hodně weird. Hlavní postavě Jamesi Sunderlandovi zemřela manželka. O pár let později mu od ní přijde dopis, ve kterém ho zve na jejich speciální místo ve městě Silent Hill, kde na něj čeká. Takže se tam vydává a nachází město ponořené do mlhy, ovšem bez známek života. Až na pár výjimek. Inu, Japonsko.
Herním stylem je to hororová adventura, takže chodíte, sbíráte věci, pak ty věci na něco použijete a občas potkáte něco, co dřív bylo asi člověkem, a utečete před tím (nebo to zabijete). Samo o sobě by tohle moc na dobrou hru nestačilo, takže se k tomu přidaly dvě ingredience, díky kterým je dodneška hra považována za jednu z nejlepších: příběh a hudba. Obě přísady z téhle hry dělají umělecké dílo — do té doby byly příběhy ve hrách zhruba jako příběhy v pornu: dělalo se, že tam jsou, ale nikomu na nich nezáleželo. Zde naopak prožíváte dost strastiplnou cestu hlavní postavy k poznání a vykoupení a šílenství.
Soundtrack s pořadovým číslem 22 z 52, neboli 42 % hotovo. 42 je odpověď na otázku vesmíru, života a vůbec (a kdo neví proč, měl by doplnit vzdělání). Takže mimořádně zařazuju bonusový Soundtrack ke konci světa.
Má ho na svědomí kladenské Zrní, což je alternativní folk-rocková pětičlenná kapela v čele s Janem Ungerem. Tahle konkrétní deska pochází z roku 2012 a podle mě jde o jedno z nejlepších českých CD všech dob — hravé texty, unikátní mix nástrojů, zvuku, charismatického zpěvu, a hlavně – hlavně je tam hýkal!
Filmy Richarda Linklatera mě zatím úplně míjely (takže se může směle přidat na můj seznam velkých filmových restů, např. ke Kmotrovi, Schindlerově seznamu a dalším).
Na doporučení jsem se včera podíval na Before sunrise a ačkoliv romantické komedie/filmy obecně nejsou žánr, který bych vyhledával (zvlášť hloupé romantické komedie, mrk mrk, česká kinematografie), tak tohle se mi hodně líbilo:
přirozené, uvěřitelné a přitom vtipné dialogy (spousta z nich vypadá improvizovaně, ale jsou všechny podle scénáře)
neokoukaní herci – Ethana Hawkea jsem viděl v pár filmech, ale není to žádná superstar, Julii Delpy si nepamatuju vůbec z ničeho
skvělé vedlejší postavy – básník na molu, barman
celkově to, jak film bezstarostně plyne a je takový feel-good
líbil se mi konec a to, jak postavy vyřešily svoje dilema
Těším se na dvě pokračování (nebo možná tři třeba do té doby natočí další), ale nejdřív nechám Before Sunrise trochu v hlavě uležet a zapustit kořeny.
