Michal Kobelka

Pustil jsem se dnes do boje. Nepřítele dobře znám, taktiky proti němu jsou už po staletí sepsány v knihách o umění války, na YouTube si můžete v detailních záběrech vychutnat ty hrdiny z nás, kteří zvítězili. A přesto, že jsem s ním již bojoval několikrát, přesto že jsem vymýšlel, jak tohoto arcisoka skolit, jak se mu dostat na kobylku, jak ho přelstít nebo využít jeho slabiny i přednosti proti němu samotnému, přesto přese všechno opět musím konstatovat remízu, nebo chcete-li nevýhru.

Souboj přitom začal dobře. Využil jsem taktiky náhlého výpadu, kdy jsem nic netušící saň jen tak mimochodem při cestě okolo čapl pod límcem a švihl s ní bez milosti na prkno. Mučící středověký nástroj byl již rozpálený a ačkoliv fyzické tresty ani ubližování neschvaluji, v tomto případě jsem počal přikládat horký kov přímo na tělo bez zbytečného otálení. Soupeř se zalekl a zpočátku nevzdoroval, hladce jsem mu přejel po krku a rukávy jsem mu sepjal mezi svýma rukama tak pevně, že neměl šanci se vykroutit. Horký kov konal svoji práci a nepřítel se narovnával, syčel pod náporem tepla a už to vypadalo, že se vzdá úplně.

Ale já se zalekl. Jakmile jsem ho překulil na bok a chtěl mu narovnat všemožné vlnky na těle, hned mu naskakovaly další tam, kde předtím nebyly. Započal jsem boj s nekonečnem; na jedné straně jsem vyhladil tělo do roviny, aby se stejný, ba i hlubší reliéf objevil tu na opačné, tu hned zase na stejné straně, kde už jsem dokázal soupeře zpacifikovat. Jeden setnutý krk hydřin s sebou přinesl několik nových, které jako fénix z popela objevily se tam, kde už jsem je nečekal. Respawn!

Když už jsem tajně doufal, že se mi podařilo uzavřít všechny portály, kterými cestují nekonečné vlny, vlnky, záhyby, přehyby a mačkanice po sokovi, když jsem konečně zkusil vítězoslavně si oddychnout a lízat si rány z urputného boje, všiml jsem si, že na mě dva další nepřátelé koukají svým neúprosným zrakem a mlčky volají: dostal jsi našeho kamaráda. Teď vstaň, tas svou archaickou zbraň a zhyň.

Žehlení košil je moje oblíbená domácí práce, to nemůžu říct.

Já nevím jak toho Štěpána přesvědčit, aby si dal na hlavu helmu, když jede na kole, povídá mi kamarádka, která stojí vedle svého syna rozkročmo na svém kole a sama helmu na hlavě nemá. A jak to děláte, že vaše děti chtějí číst, ty moje by na knížku nesáhly, povídá jiná známá, která drží v ruce telefon. Tak haló? Jestli bych měl v životě dát jedinou radu rodičům, tak snad jedině tu, že děti vás budou víc než cokoliv jiného kopírovat. A pokud v čekárně u doktora koukáš do telefonu místo toho, abys dětem četla knížku, tak budou dělat to stejný.

Aneb show, don’t tell. Jdi příkladem, přemlouvat k něčemu co sám neděláš je dvoj, trojnásobná práce. Občas poslední dny padám na hubu, čas se nějak smrsknul a je ho málo na všechny věci co bych teď měl stíhat, ale knížku večer klukům neodmítnu nikdy. Mrmlám, že už se mi nechce, fakt už se vidím někde ve vaně nebo u smetáku, kterej mě stejně po usnutí kluků nemine, případně u plotny když jim chci ještě něco upéct na ráno. Ale kdo já su, abych jim bránil ve čtení, takže nakonec stejně něco vytáhneme z knihovny. Však jsme je na to od mala trénovali a knížek máme doma nakoupených tolik, že bychom si mohli otevřít antikvariát.

A jsem vlastně rád, že už je tu podzim. Najednou je spousta času na čtení, člověk se z venku domů nevrací pozdě rovnou do postele. Konečně se zase můžeme ponořit do tajemných Stínadel a pátrat po velkém Vontovi, užít si další školní rok v Bradavicích, prožívat s Ronjou a Birkem život v medvědí jeskyni nebo se smát, jak Asterix s Obelixem mydlí Římany. Anebo už minimálně podvacáté přečíst všechny příběhy Rychlých Šípů. Maxmilián Dráp už zase čeká na půdě, až odhalíme jeho tajemný příběh.

Knihy jsou portál do jiné dimenze.

Nedám ti
Víc než mohu
A neslíbím ti
Víc než mám

Po letech skloněných
Teď s hlavou k nebi
Už zase hledím ke hvězdám

Nespěchám

Tímto prejtem jsem splnil cíl z prvních dvaceti procent. Tak ještě čtyřikrát tolik a budu na konci. Ani to nebolelo.

Hele, některý věci se měněj pomalu a je to dobře. Dřív sem měl za to, že Česko si až moc hraje na Hobitín, kde se čas měří trochu jinak, lidi jsou zvyklí na to svoje a moc věci kupředu neposouvají a ani nechtějí. Ale časem jsem pochopil, že pro některý společnosti, a tu českou mezi ně už řadím, je lepší postupná pomalá evoluce, která dává lidem možnost adaptovat se na změny ve vlastním tempu, takže z nich pak nejsou tolik na větvi. Což by mohlo přinést přesně opačnej efekt, než jakej bychom si přáli těmito změnami dosáhnout.

Některý věci se naopak neměněj vůbec, i když je v zájmu nás všech, aby se s nima hejbalo mílovejma krokama v nějakým přednostním režimu, protože benefity jasně převažujou nad vynaloženým úsilím a nad zahnilým stavem, který si tyto věci drží. Třeba vzdělání obyvatelstva se dokolečka prohlašuje za jasnou prioritu té či oné vlády, aby s podfinancovaným stavem většinou bojovaly tak, že peníze ve školství na další rok ještě víc zredukujou. Jasná. Priorita. Jo, mění se to. Jo, nějaké změny probublávají. Ale himbajs, tady si to přesně o tu revoluci říká. Nalejme do školství o 100 miliard víc, zaplaťme asistenty, školní psychology, klinické dětské psychology, pošleme všechny studenty z pajdáku na rok do skandinávskejch zemí ať nasajou co nejvíc informací a pak je nechme transformovat naše školy do něčeho moderního; zmenšeme dětské kolektivy na max 15 ale spíš 10 dětí, zaplaťme učitele a fakt z toho udělejme prioritu. Já vím, sto miliard se na zemi neválí. Ani deset. Naopak je v zemi díra, kam se ze školství pět miliard odleje, aby se zalepila.

No dobře, ušetřili jsme sto miliard a tak se školství transformujeme pomaleji, než by mohlo. Ale za každej rok a za každý dítě, který nedosáhne nějakýho potenciálu a bude platově podhodnocený, přichází kasa o nemalej peníz z daní. Krát počet obyvatel… Ušetřený peníze jsou za chvíli v pjordoli pane hrábě.

Ale problém koloběhu jsem chtěl nakousnout ještě v jiným smyslu. Souvisí s nedostatečnou schopností se vcítit do kůže někoho neprivilegovanýho, zapomenutýho, nechtěnýho, bezprizorního. Trochu už jsem to nakousl v prejtu #21 Snaž se. Startovací pozice každýho z nás je jiná a samozřejmě, že bychom si všichni přáli stát někde vepředu a mít ten start trochu jednoduší. Ale jak mi to řekla jedna kolegyně: pro velkou část rodičů, který tady ve škole potkáte, je vzdělání dětí na úplně posledním místě. To samozřejmě není nic objevnýho, ale právě jsme se po hlavě vrhli do obrovskýho točícího se kola, ze kterýho není cesty ven. A pokud, tak jen s maximálním úsilím anděla strážnýho.

Takže: narodil ses a tvůj osud je vlastně danej ještě dávno předtím. Tvoji rodiče do školy nechodili, jsou závislí na dávkách v hmotný nouzi a tvé vzdělání je pro ně spíš na obtíž; abys něčím byl, nestačí na to devět let základky, kterou už tak tak jsou schopní a ochotní utáhnout. Vzdělání je na úplně posledním místě. Takže reálně ti se školou nepomáhají, úkoly se doma nedělají, od začátku tě učitelka musí držet za obě ušiska abys nezaplul do žumpy nevzdělanosti. A stejně je to většinou málo, protože bez podpory rodiny si hodnotu vzdělání uvědomí fakt málokdo v tomhle věku. Zvlášť když ti doma opakujou, že po žních půjdeš k Turkovi a ne do čtvrté třídy, na kterou stejně nemáš. No a ty to akceptuješ, protože rodina je v tomhle svatá. Osud se naplnil záhy, bez základky už není cesty nikam vejš. A cos jako v té druhé třídě dělal, že ti to jako nedošlo?!

Tak pluješ životem jak se dá a pak máš i ty svoje děti. A protože nejsi žádnej lumen a protože znáš život od svejch rodičů a teď ho sám žiješ, tak mi řekni, co přesně tě nutí vůbec přemejšlet o tom, že bys svoje děti nutil do vzdělání. Je to zasranej koloběh předávanej z generace na generaci a čest všem výjimkám, který si řeknou já nechci aby moje děti žily takhle a pro jejich vzdělání udělají fakt všechno, aby ten koloběh přesekli a zajistili, že další pokolení ve vašem rodu už nikdy nebudou muset přemejšlet nad hodnotou vzdělání.

Jenže na tohle všechno nestačí být jen uvědomělej rodič, kterej se poučí z chyb svejch rodičů, na který se ale ani v nejmenším nikdo nemůže zlobit, protože ti to znali zas od svejch rodičů a ti zase od svejch… Je to koloběh a je pro všechny zúčastněný naprosto přirozenej, z kola není vidět rozmazaná šmouha alternativ. A proto tady musí existovat nějaká záchranná síť, do který padnou tyhle bezprizorní kolečka z velkýho ozubí ve chvíli, kdy se hnací hřídel přesekne zvenčí. Jestli donekonečna necháme tenhle čarostroj pohlcovat do svejch spárů každýho, kdo se do něj ne svojí vinou přichomejtne, bude se točit dál a dál. Ale společnejma silama státu, pro kterej by tohle měla bejt priorita č. 1, a společnosti, která by si pomalu měla uvědomovat že změna je setsakramentsky potřeba a ukáže se jí, že každej jeden vzdělanej člověk je pro ni maximálním přínosem nezávislym na penězovodu sociálního systému, se tohle chtě nechtě musí změnit, pokud společnost chceme posunout někam dál. Ať už k většímu bohatství a tedy všeobecnější spokojenosti a tedy i menší náchylnosti k populismu a krajní politice zleva zprava, nebo zkrátka proto, že vzdělanější společnost bude mít vždycky snazší výchozí podmínky pro řešení opravdu náročnejch témat.

Nevím kolik kamarádů mi dokáže do očí říct jim nic, sockám; jen vytahujou naše prachy ze systému a nic nedělaj, všechny dávky zrušit. A já se jich vždycky zeptám: a ty by sis to s něma chtěl vyměnit? Fakt si myslíš, že tenhle stav je pro ně výhra?

Děkujeme Ewě Farné za krátkou hudební vložku, ale teď už k jádru věci.

Sledování sportu v televizi se dostalo na okraj mýho zájmu někdy s narozením dětí. Volnej čas se postupně smrskával a tenčil; není to tak, že bych neměl žádnou volnou chvilku, ale chtě nechtě jsem musel svoje aktivity onálepkovat papírkama priority a pak odfiltrovat ty z nich, který schytaly nejnižší skóre. Sledovat, jak se někdo honí dvě hodiny po hřišti za balónem, jakkoliv to byla dřív moje oblíbená aktivita, to už si teď prostě před knížkama, běháním, psaním apod. neobhájím. Druhá stránka věci je, že se stejně na ten českej kolektivní sport nedá moc koukat, tak proč by se tím člověk chtěl ještě dobrovolně mučit.

Ale jakejs takejs přehled si udržuju napříč sportovním spektrem a aspoň na nějaký dvouminutový sestřihy si čas najdu, abych udržoval v povědomí sportovní svět. Jedna věc mě dokáže vždycky dojmout, a to když rivalita neznamená automaticky nevraživost a boj na nože. Jasně, těžko si představit, že by třeba takovej Mike Tyson zašel před zápasem s Evanderem Holyfieldem do kavárny na sachr se šlehačkou a pokecali jako největší kamarádi, když se reálně snažil jeden druhýho sežrat.

Ale když vidím, jak se Federer loučí s Nadalem a oběma jim tečou slzy z očí, protože to pro oba znamená konec jedné dlouhé éry vzájemné rivality; když teď po US Open Alcaraz zaboří hlavu Sinnerovi pod rameno a je na něm vidět, že si sice na kurtu nedarujou ani míček, ale přitom k Jannikovi přistupuje s naprostou pokorou a vědomím, že sám může být světovej tenista, ale bez svých soupeřů by na tom vlastně nezáleželo; když se po finálové sérii Stanley Cupu poraženej tým ještě přiměje k tomu, aby se zvedl z ledu, i když jsou jeho hráči dosekaní, dobouchaní, bez zubů a s morálkou na nule po prohraném boji a jedou pogratulovat vítězi, a ten na oplátku konejší protihráče, kteří to dotáhli těsně pod vrchol a možná to bylo naposledy v jejich kariéře a nikam dál už se nedostanou; když vidím všechny tyhle náznaky lidskosti ve světě poháněného rivalitou a soupeřením, tak mě to vždycky neskutečně dojme.

Včera za náma v práci došel kolega z vedlejšího kanclu a nějak jsme zapředli hovor o člověku AB co bydlí ve vesnici XY a prý udělal věc JK a že to je průser jak vrata. Tak píšu osobě ST, se kterou sdílíme známost s osobou AB, a povídám, že mám info o tom, že ta osoba provedla nějakou kulišárnu a jestli něco neví. No a dostane se mi odpovědi, že ví jen to, že se jí stala věc LM a že je z toho ta osoba špatná. Tak cross-referencnu tydle dvě informace a to mi nevychádzá, výpovědi svědků se diametrálně liší. No a takle nějak vznikaj hoaxy. Povídám ještě estéčku, že to nemám nijak ověřený a ať to bere s rezervou, že tomu sám nevěřím.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na historku, co se stala léta páně někdy ještě v době, kdy jsme s Terkou nebyli ve stavu manželském a ani jsme o tom tou dobou neuvažovali. Bylo to čerstvě po jejích bakalářských státnicích, šli jsme sednout do místní vesnické krčmy (pamatujete na vesnické hospody?) No a u vedlejšího stolu seděly místní drb… důchodkyně. Celá smečka. A my si tam tak slavíme a veselíme se, že se podařilo překonat VŠ LVL 1, důchodkyně si všímají spíš sebe, ale samozřejmě nějaký věty jsme s nima prohodili, ačkoliv o státnicích jsme se nezmínili. Potud dobrý.

Druhej den ráno nám píše společnej kámoš, že moc gratuluje a kdy máme termín. Tak popovytáhnu obočí až nad brejle co tím jako myslí. A on že mu babička s radostí oznámila, že se budeme s Terkou brát. No přece všechny ženský viděly, jak jsme včera v hospodě slavili a že Terka měla na ruce nějakej prstýnek! Jasný zásnuby a že už to ví celá vesnice. Tak se na sebe podiváme, rozesmějem se a ujistíme Kubu, že tohle fakt nebyl ten případ. A tak se asi i trochu zarděl a dodal, že teda ale jeho babička to URČITĚ nikomu neřekla.

Tohle byl jeden z těch příjemnějších hoaxů, co vznikly. Zažili jsme i takový, který šly tvrdě po krku a jejich tvůrce si nedal vysvětlit, že to, co si myslí a roznáší, není žádná pravda. Jestli sem v něčem pocítil velkej rozdíl mezi vesnicí, maloměstem a velkoměstem, tak hlavně v míře, jak moc vám sousedi strkaj frňák do věcí, do kterých jim nic není.

Takovej ten meme obrázek jak kdysi koňové tahali kočáry, zatímco dneska se vozej v těch přívěsech pro koně, ten jste možná viděli:

Něco podobnýho by šlo vygenerovat s pokladníma, kterých v supermarketech houfně ubývá. Nic proti tomu, já sám k samoobslužnejm pokladnám chodím mnohem radši, i když mi to tam trvá dýl. Ale to je taky možná jeden z důvodů, protože u pásu musí člověk akceptovat tempo vycvičené pokladní, která pípá jak o život. Nezlobte se na ně, ony musí, protože na to mají metriky a jakmile se nevejdou do předepsanejch mezí, je to pro ně problém. Nakupující to každopádně buď nestíhá dávat do tašek, nebo to musí házet do košíku a pak znova do tašek a přidává si tak práci dvojí překládkou.

Přemýšlím jak se asi musela cítit pokladní, která markovala zboží jedné stařence ještě kdysi dávno v Brně, která každý čárový kód po odpípnutí zaškrtávala lihovkou, snad aby jí to pokladní omylem nenamarkovala dvakrát. Stáli jsme tam za ní všichni solidní chvilku, ale kdo má srdce, tak se na stařečky nemůže zlobit. Snad jedině v případě, kdy na vás používají apel na věk, jeden z typickejch argumentačních faulů starších lidí, když jim argumenty dojdou. Co ty vo tom můžeš vědět mladej! Už sem to slyšel tolikrát v životě a je jedno, že člověk už vlastně mladej není.

Nicméně! Ty samooblužný poklady jsou fajn, protože člověk nemusí vytahovat sluchátka z uší, pípá si svým tempem a tím pádem si to uhlazeně rovná do báglu jak potřebuje za zvuků své oblíbené hudby, kterou by jinak u paní pokladní musel vypnout. Akorát u nás v Bille když nastane nějakej problém a na obrazovce se objeví Vyčkejte na obsluhu, tak v tu chvíli se člověk modlí, aby měl mobil nabitej aspoň na 75 % a ví, že dneska už produktivní den nebude. Veškerej čas, co ušetřil tím, že se nezařadil do fronty k člověkem obsluhované pokladně a radši si šel udělat pípací práci sám k samoobslužné, se v tu chvíli vytrácí a člověk ví, že by stihnul zhlédnout všech 60 dílů Columba, než někdo ráčí přijít. V Bille totiž pomocná obsluha je kdekoliv jinde, jen ne u pokladen. Minule jsem čekal už dobrejch 10 minut, přemýšlel jsem jestli ten nákup tam nenechám a nepůjdu radši na pastvu, ale nakonec se paní z cígpauzy vrátila. Tak jí s úsměvem na tváři říkám, že ten ďůlek co sem vystál budou muset něčím vyrovnat, a ona s úsměvem na tváři returnuje, že přece nečekám dlouho, že je celou dobu tady.

Paní z Billy, tato báseň je pro Vás a celý Váš kolektiv:

Nespěchám, počkám. Vydržím.
Pár faktur zatím vystavím,
daňové přiznání zhotovím,
domeček ze salámu koleček,
a než Vám za výlohou vale dám,
(to už noční tmou si pluju sám),
vystojím do země ďůleček.

Noice

Jel jsem teď v týdnu po delší době ze Svitav autobusem, je to cesta na 15 minut když člověk zrovna nesedne do špatnýho. Ale já sem trefil ten správnej, možná proto, že mě ve škole naučili čísla a písmena, nastoupil sem a nasoukal se na tu plošinu pro kočárky, protože po celým dni sezení u počítače se mi v buse sedět nechtělo, tak že chvíli postojím.

Byv v euforii z toho, jak se mi život zvrtnul v posledních několika týdnech a co všechno prožívám, si na další zastávce všimnu dvou slečen, který si sedly hned na ta sedadla vedle plošiny; zabořily do sebe hlavy, prsty propletené, oči zavřené a naprostej zen ve tváři – jedno tělo, jedna duše. A tak mě to v té mé osobně prožívané euforii dojalo a poslalo ještě o trochu vejš, a zase jednou sem cítil, že svět je v naprostým pořádku a děkuji za dobu, ve které žiju. Dobu, ve které můžu svým dětem v klidu vysvětlit, že lidi se můžou mít rádi nehledě na pohlaví, barvu kůže, náboženský vyznání, věk a nebo to, co si o jejich vztahu myslí rodiče nebo sousedi. Nemám naivní představu o tom, že by ty dvě holčiny někdy nedostaly bídu od okolí – někdy stačí křivej pohled, někdy nejapná poznámka zamumlaná pod fousy. Ale nějaká ostrakizace se podle mě už neděje. Doufám a věřím.

Ale lidi budou svět kolem sebe komentovat i kdyby na chleba nebylo a budou mít potřebu se podělit o svůj jasnej nesouhlas se vším, co nabourává jejich zažitý status quo. Jen už je podle mě dneska na ně mnohem větší tlak od okolí, který se postupně naučilo tolerovat jinakost. Jakmile by se někdo ozval proti tomu, že ty dvě holčiny jsou spolu na veřejnosti a mával rukama až do nebes že cotojakojetodlecto, tak by se jich okolí zastalo a dotyčnému škarohlídovi by jemně doporučilo, aby zavřel hubu a šel si svůj mizernej život frustrovaně komentovat domů pavoukům. Aspoň já bych to udělal.

Pak sem dojel domů a blikla na mě zpráva, že devatenáctiletá studentka ekonomie, která se přidala k vojsku, aby bránila svoji vlast na Ukrajině, padla v boji. Tak sem se zase vrátil z euforie hezky zpátky na zem, trochu posmutněl a redefinoval si myšlenky. Ta úžasná doba, ve které žiju, je dána hlavně místem, nikoliv časem. Veskutečnosti asi kombinací obojího. Proplouváme světem v mýdlové bublině; kdo nechce, nemusí vnímat svět za duhovou stěnou a všechny ty ošklivý věci, pro který už v civilizovaným světě není místo, vůbec nemusí brát v potaz. Ale jsou tam, a v nějaké míře vždycky budou. Je dobré být vděčný za to, na které straně mýdlové bubliny plujeme. A je dobré vědět, že mýdlové bubliny nemají tendenci vydržet donekonečna.

Maybe love is the only answer…

Máte taky rádi filmy pro pamětníky… Však víte takové ty starší kousky, které televize reprízují už jen jednou za čas, protože na ně postupně posedal prach? Z paměti je loví už jen opravdoví fajnšmekři, pro které je to hudba mládí a závan starých dobrých časů… Třeba MATRIX!?

No nemládneme, to si musíme přiznat, ale kdy přesně že jsme dostali důchodcovskou kartičku filmového klubu, abychom o našich filmech mluvili před mládeží a v jejích očích četli to trapné ticho, které říká o čem to tu sakra mluvíte? Měl jsem v prezentaci pro deváťáky hypotetickou otázku, jak budou počítače vypadat v budoucnu a došli jsme k tomu, že to dost možná bude nějaká forma čipu na mozku a budeme komunikovat úplně jinak než dneska, a že se nám možná nové informace budou do hlavy stahovat místo toho, abychom se je učili. Skoro jako v Matrixu, povídám. Kdo z vás viděl Matrix? Třída kouká a absolutně netuší, na co se to ptám. Vzadu se zvedly dvě ruce, ale tak nesměle, jako by se jejich majitelé před spolužáky styděli, že na filmy pro pamětníky koukají.

No takhle by to nešlo vážení. U pokladny stál s Vlastou Burianem, TO je film pro pamětníky. Francouzská spojka, Na samotě u lesa, TO jsou film pro pamětníky. Ale Matrix? No dobře, je lepší nasednout na loďku kruté pravdy a opustit břehy desiluze, ten už vlastně asi taky. Dvacet šest let a nezastavujeme. Vzpomínám si, na jaké filmy jsem v mládí v devadesátkách koukal já, a ty ze sedmdesátek nebo šedesátek to fakt nebyly. Pokud jsme teda zrovna nespali o prázdninách u babičky, kde večer v bedně běželi nějací Četníci.

Trochu mě to donutilo přemýšlet, že na některé filmy člověk koukal jen z toho důvodu, že prostě běžely v televizi a nebylo co jiného dělat. A že spoustu těchto filmů už nikdy neuvidím, protože dneska už telku nezapínám jen proto, aby běžela a co se do ní nachomýtne, na to koukám. A sám od sebe už si je prostě nepustím, protože nestíhám koukat ani nové filmy, ani na staré dobré srdcové filmy, natož pak na ty, které prostě jen znám. Staré československé komedie, nebo ty zmíněné Četníky… To už by musel být sakra důvod, abych si tohle záměrně pustil v bedně.

No nic, nechtěl jsem žákům dávat úkoly, ale pravděpodobně teda budou muset koukat na filmy mého mládí a dělat z nich referáty. Anebo ve škole založím filmový klub a budu pouštět žákům staré pecky. To vlastně není vůbec špatný nápad, jen bych potřeboval obraceč času. Pamatujete ne? Bylo to v takovým starým filmu… Harry Potter a vězeň z Azkabanu se to jmenovalo.

Krásnej plán: uspím kluky o dost dřív než obvykle, protože školní a školkovej rok už začal a rána jsou teď o něco více hektická než obvykle. Musíme vstávat dřív, aby se všechno stihlo, tak ať nemají kluci málo spánku. A já si budu moct aspoň celej večer dokončovat prezentaci na svoji první hodinu s páťákama, kterou mám druhej den, a na které pracuju už několik dní, ačkoliv v reálu pak bude trvat asi jen deset minut. Return of investments much.

Tak zalehneme, dva ze tří usnou za 15 vteřin a čekám, co ten poslední. A čekám hodinu a půl a ten poslední pořád ani ťuk, tak přemýšlím co se děje. No, školka se děje. Školka, kde i děti, který po obědě už nespávají možná tři roky, jsou nucené po obídku ulehnout do postýlky a oni přece nemusí spát, stačí když budou odpočívat. No jasan, alibismem mě moc neopijete. Po hodině v posteli kde jedinou možností je koukání do stropu by usnul snad i Tyler Durden. Takže kvůli zbytečnýmu dvacetiminutovýmu napu ve školce mám nabouranej celej večer, přípravy samozřejmě už moc nestíhám, večeři do sebe láduju až někdy hodně pozdě a celkově je to prostě takovej prostoj, kterej bych rád využil jinak než ležením v posteli a uspáváním, k čemuž si ještě navíc musím vzít telefon abych v té posteli nevytuhnul s dětma.

Nevím, jestli to tady z těch předchozích prejtů vyplynulo – od září jsem udělal trochu career shift a k současné práci v IT jsem si přibral ještě učení na základní škole. Páťáky až deváťáky. Já, kterej s lidma moc pracovat nechce, já, kterej není rád svázanej pracovním úvazkema a radši si jede svůj osvč píseček. Ale práci s dětma jsem si postupně zkoušel. Jednak se svýma, což je samosebou úplně něco jinýho, než školství. Ale třeba i na chatách, kde je kolektiv dvaceti dětí, mě moc baví jim připravovat nějakej zábavnej program, věnovat se jim a zkoušet, co dokážou. Pak v druhém pololetí loňskýho školního roku jsem se nějak přichomýtl k pomoci ve skupině pro nadané děti a tehdy jsem pochopil, že pracovat s dětma může být něco, kam by mohly směřovat moje další kroky, zatímco představa, že ještě za 10 let budu sedět u počítače a programovat mě vyloženě děsila.

Takže se mi v hlavě začal míchat takovej zvláštní koktejl odhodlání něco pro ty děti začít v budoucnu dělat a rozbušku do toho vnesla kamarádka Katka, toho času učitelka na škole, kam jsem později zaplul, která v létě na nějaké společné akci zahlásila hele, nám teď odešel učitel informatiky a nikoho nemůžeme sehnat, nechtěl bys to dělat? A já sem vypálil v první vteřině že jo. A už v té době jsem věděl, že jsem to jen tak neplácl, jak bych to obvykle udělal a pak se z toho vykroutil. Cejtil sem, že mi to prostě osud, na kterej nevěřím, takto přihrál do karet, protože sám bych si žádnou práci ve školství nebo v nějakém vzdělávání sám nehledal a tohle byla příležitost, jak se něčeho chytit a prostě to zkusit. Tak jsem se chytil a prostě to zkouším.

Prezentaci jsem nakonec stihl, celej natěšenej bez kapky nervozity jsem dorazil do školy a připravil si ji, aby mi pět minut před začátkem hodiny bylo oznámeno, že hodina odpadá. Tak jsem se zase sbalil a šel zpět do kanclu. Některý věci člověk neovlivní. Ale dneska sem si to už vynahradil, měl jsem dvě hodiny po sobě – deváťáky a šesťáky. Učím děti svých spolužaček z gymplu, koho by to kdy napadlo. Z deseti jmen, který jsem byl nucen si pamatovat posledních 15 let, si najednou musím do hlavy nacpat 40 nových kolegů, u všech si udělat mentální poznámku jestli si tykáme nebo vykáme, jaký mají vlastně křestní jméno, plus sto žáků, u kterých ty jména stejně budu plést a motat. Už po prvním týdnu jsem vyždímanej z toho, že stíhám jen povinnosti, do toho kroužky dětí, víkendový turnaje… Jaký si to uděláš, však to známe. A já sem to takto chtěl, moje minulý já mě do toho uvrtalo, moje současný já si zatím všechno neuvědomuje a doufám, že moje budoucí já tohle všechno zvládne tak, aby v tom třeba chtělo po roce dál pokračovat. Můj hlavní cíl je, aby to žáky bavilo – pokud to nebude bavit je, nebude to bavit ani mě a v tom případě nemám ve školství co hledat.

V prezentaci jsem žákům (děti už to fakt nejsou) zdůraznil hlavně jednu věc: školství by nemělo být překážkou vašeho vzdělání. Je to slavnej citát, někde si ho najděte. A je v něm ukryto víc, než se zdá.