Všichni sou mrtvý Dejve… Hmm, měl bych si Trpaslíka zase někdy pustit, ale kdy? KDY? Napadá mě snad jen hodina mezi psem a vlkem, aneb jak jsme říkávali na vejšce: zkrátíme dobu na spánek. Ale už teď si dopřeju většinou maximálně 6 hodin a níž jít asi nepotřebuju. À propos — místo Trpaslíka bych měl asi radši koukat na Zrádce. V práci na kafi je to teď téma numero uno a jsem totálně mimo mísu, neviděl jsem ani první sérii, takže se vůbec nechytám. Což na druhou stranu dává prostor ostatním, protože já můžu v klidu držet pysk a jen poslouchat a tiše podřimovat s hrnkem kafe v ruce.
Ok, takže si nepustím ani jedno. Fakt se teď horkotěžko dostanu večer vůbec k tomu, abych mohl telku zapnout. A když, tak si pustím jeden díl Scrubs a končím. Není to stížnost, jen takový konstatování, že některý pořádky se změnily. Některý pořádky jsou mrtvý, Dejve.
Mrtvý jako všechny ty lidi, co jim visí parte v oznamovateli na Cihlářově ulici. Chodíme kolem něj na oběd dennodenně (je tohle jediný český slovo s dvěma zdvojenými n? Vsadil bych se, že jo) a vždycky mě udivuje, kolik stojí okolo zvědavejch lidí co zkoumaj novinkový statusy na téhle sociální síti zesnulých. Snad jestli se mezi nešťastníky a nebožtíky náhodou nepřichomýtla nějaká známá tvář? Nebo aby mohli rychle přiběhnout domů a hlásit Prosimtě že neviš kdo umřel!? No paní Nádeníčková, přectav si to. No Nádeníčková, však víš, ta pani z druhýho konce města.
Nebo asi zase tak moc nechápu k čemu je dobrý vědět, kdo všechno u nás ve městě zaklepal bačkorama, natáhnul brka, odebral se do věčných lovišť, odešel na věčnost, zaklepal na nebeskou bránu, vydal se na poslední cestu, přešel na druhý břeh, atakdále. Viďte, pane Chapmane. Možná je to generační záležitost, možná že od určitýho věku taky budu chtít vědět, která duše naposledy pročísla koruny stromů a míří vzhůru na onen svět, aby se před odchodem ještě jednou zastavila, rozhlédla se okolo a řekla si: Byla to jízda. Ale kurevsky krátká.
Předsudky jsou hovadina. Mít k něčemu uzavřenej názor ještě předtím, než to vůbec poznám, vlastně brzdí jakoukoliv možnost do toho něčeho proniknout. Na druhé straně je pak protiváhou kritické myšlení, které mi naopak říká, že nějakým hovadinám opravdu nemá smysl věnovat pozornost a že je to jen ztráta času. Takovou absenci zvídavosti k nějaké fakt kardinální blbosti neberu jako předsudek, ale jako z empirické zkušenosti uklohněný závěr, že kdybych se do dané věci ponořil, jen bych ztratil spoustu času, který prostě do do očí bijících nesmyslů investovat nechci.
Předsudků jsem měl plnou hlavu ještě předtím, než jsem vůbec vkročil do školy a začal učit. Na tohohle si dávej pozor, je nezvladatelnej. Nebo tahle třída tě sejme, nedej jim ani kapku volnosti, nebuď s nima kamarád, sežerou tě zaživa, nikdo si s ní neporadil. Zvlášť před pár žáky z jedné třídy mě varovali, měl jsem jejich jména cizí rukou vypsaný na papírku na svým stole.
A já sem všechno tohle hodil za hlavu. Nechtěl jsem do třídy vstupovat s tím, že si budu na někoho dávat pozor day one. Zvlášť, když si nad tou třídou vylámali zuby i ostřílení pedagogové. Ale já mám to štěstí, že pedagog nejsem. A rozhodně nechci řešit potenciální problémy tak, abych se zařadil do vláčku všech těch, kteří neuspěli. Takže čistá hlava a rovný podmínky pro všechny, fakt si nehodlám zastřít zrak cizím pohledem na něčí domnělou nezvladatelnost.
Jeden žák, že prý největší sígr a rušič signálu. Chová se u mě naprosto ukázkově, hýří aktivitou, s radostí odpovídá na dotazy hozené do pléna. Hlásí se, usměrňuje spolužáky, kteří vyrušují. Z mýho pohledu naprostá spokojenost. Ale mohlo to být i přesně naopak. Chtěl se od začátku projevovat a já mu to dovolil. Nezařízl sem ho jen proto, že měl snahu, neuzemnil jsem ho když byl trochu víc aktivní jiným směrem, než bych si představoval. Dal jsem mu prostor, aby to ze sebe dostal. A vrací mi to nejlíp jak může.
Zatím z toho mám super pocit, ale je to tenký led a navíc na něm stojím hrozně krátkou chvíli na to, abych poznal jak je stabilní. Stačí pár neshod a může se to otočit. Ale od žáků mám zatím super zpětnou vazbu, že je to se mnou baví. Koho to nebaví, tomu se to aspoň nesnažím znepříjemňovat tak, aby byl ještě k tomu nasranej, že ho okřikuju. Zatím ale ty cesty, jak to sobě i žákům zpříjemnit, hledám. A nacházím přesně tam, kde jsem doufal, že ty cesty povedou, ačkoliv se mě ostatní snažili upozornit, že ve školství se chodí po úplně jiných cestách. Tak já ne.
Dnes je 22. 9. a já jsem právě objednal první Vánoční dárek. Neobvykle pozdě! Pravda, některý roky jsem se na dárky vykašlal a řešil to až na poslední chvíli, ale protože se těchto stresů většinou chci vyvarovat, je pro mě nakupování Vánočních dárků celoroční záležitost.
Mám tabulku na Google Disku, do které si průběžně zapisuju nápady. Jakmile mě nějaká věc osloví a vím, že ji tomu a tomu chci darovat, napíšu si to do příslušnýho sloupečku. V průběhu roku pak koukám, jak se sloupečky plní různýma nápadama. Ten určenej pro tátu samozřejmě zeje až do posledního možnýho momentu prázdnotou, protože některým lidem se prostě dárek koupit nedá, i když se člověk snaží seč může.
Většinou teda nic z toho nekupuju hned, nechávám to až na podzim, protože hrozí, že danou věc dostane zamýšlený obdarovaný od někoho jiného třeba k narozkám, případně se ta věc nakonec ukáže být střelou vedle. Každopádně pak můžu ale na podzim vyštrachat tenhle dokument a objednávat, místo toho abych teprve vymejšlel. A co si budem povídat, vymyslet dárek je někdy fakt těžká disciplína.
Trochu fikaně jsme děti připravovali na velký odhalení o Ježíškovi. Říkali jsme jim, že malým dětem nosí dárky právě on a čím jsou starší, tím méně jich od něj dostávají; díky tomu jim pak můžeme i některé prezenty dávat my — rodiče, babičky a dědečkové, zkrátka běžní smrtelníci. Hezky to všechno klaplo a člověk pak nemusí před dětma hrát bizarní hru, kdy na jedné straně tvrdí, že dárky nosí jenom Ježíšek, a zároveň s nimi chodit po obchodech a nakupovat je pro ostatní členy rodiny. Teď už ví, že dospěláci si dávají dárky sami, protože Ježíšek je tu hlavně pro děti.
Byly roky, kdy jsem Vánoce nenáviděl. Bojkotoval jsem je, dělal jsem všechno, jen ne to, že bych si je užíval. Brečel jsem do polštáře a doufal, že je prospím. Nenáviděl jsem všechny ty dárky, který měly vykoupit a zaplácnout neschopnost rodiny si vykomunikovat vlastní problémy, nenáviděl jsem trapný ticho u štědrovečerní večeře. Na hlavu mi přišla přetvářka, kdy se rozvrácená rodina, která je po zbytek roku na ostří nože, najednou snaží vypadat jako z letáku na rodinnou dovolenou od Čedoku. Ale jako mnohé jiné věci v životě, i tady jsem zažil, že se najednou věci obrátily k lepšímu. A teď se na Vánoce těším, letos obzvlášť.
Víte, jaký je rozdíl mezi čápem a obzvláštěm? Čáp hnízdí na vysokých místech, obzvlášť na komínech.
Probírali jsme s žákama reklamy. Zanedlouho je čeká olympiáda mediální gramotnosti a reklama je jedním z okruhů, na který se mají zaměřit. Tak jsem chvíli přemýšlel, kdy naposledy jsem vlastně viděl nějakou reklamu a že už je to jářku let. V prohlížeči mám adblock (nikdo z žáku netušil, že něco takového existuje a všem jsem ho doporučil), na Youtube si platím premium, aby mě reklamy neotravovaly, na pozemní vysílání nekoukám. Tak možná v Respektu, kterej se ještě občas snažím otevřít, aby ten papír co ho ke mně do schránky někdo pracně z tiskárny doveze měl nějakej smysl. Ale tam tu reklamu zase můžu hezky odignorovat otočením stránky. Mňo, nemají to se mnou inzerenti zrovna jednoduchý.
Tak jsem jim vybral pár reklam, na který si pamatuju z dřívějška a který mi utkvěly v hlavě a líbí se mi. Většinou jde o nějaký pocitovky, který mají v člověku vychýlit smýšlení o značce tím dobrým směrem víc než přesvědčit, že si daný produkt musím koupit. Třeba hopíková reklama natáčená v San Franciscu:
Ptal jsem se žáků, co v nich reklama vyvolává. V jedné třídě vůbec nic. V jiné pak štěstí, návrat do dětství. Jop, přesně tak působí na mě teď a přesně tak na mě působila tehdy v roce 2005, když sem si ji tehdy stáhl. První HD video, které jsem tehdy viděl, ještě v dávno zapomenutém Quicktime formátu. Můj CRT monitor ani neměl dostatečné rozlišení na to, aby reklamu plně zobrazil, a můj komp zase neměl dostatečnou sílu, aby HD video přehrál bez sekání. Přesto se mi ta reklama zasekla do hlavy a jednou za čas si ji pustím, teď už asi čistě z nostalgie. A proto, že Heartbeats od Josého Gonzáleze je fakt pěkná skladba, která se k reklamě hodí.
Líbila se mi tehdy a líbí se mi doteď. Jedna z nejslavnějších reklam, četně parodovaná a mnohými oblíbená. Přečtěte si nějaký článek o jejím vzniku, je to fascinující. Žádné dítě si tehdy nekoupilo hopík, protože je produkce vykoupila na míle daleko. Tým fyziků počítal, kam až hopíci doletěj a stejně je našli o pár dní později o pár kilometrů dál, než kde měly skončit. Ještě roky po natáčení prý semtam nějaký hopík vykoukl z okapu.
Další reklama s puncem značky Sony, tentokrát na tehdy nový formát Blu-ray:
Viděl jsem ji v kině a celý následující film jsem si v hlavě sumíroval dotaz do Googlu, abych tu reklamu našel a zjistil, co to v ní hraje za úžasnou skladbu. A otevřely se mi tím dveře k úplně novému hudebnímu žánru, který mě do té doby úplně míjel a který je mi od té doby velmi blízký. Moderní klasika.
A poslední, kterou jsem žákům ukázal. Vůbec nic to s nimi nedělalo, ale chápu, že tohle poselství člověka hitne až mnohem později. Dojímala mě tehdy a dojímá mě pořád:
Poslední dobou tíhnu k polskýmu filmu. Je to trochu cherry-picking a určitě i v tom českým filmovým rybníčku bych za poslední roky našel dost kvalitních zástupců (například Mádlovy Vlny), ale přijde mi, že Polsko ve filmovým světě předbíhá jednoho soupeře za druhým a začíná jim ukazovat záda. Jejich kinematografie je sice hyper-lokální a jako středoevropen k ní přilnu spíš než zbytek anglofonního světa, ale to nemění nic na faktu, že jde o hodně kvalitní kousky. A to jsem jich vlastně viděl jen pár.
Už dřív mi bylo Polsko hodně sympatické. Ve Vratislavi jsem byl několikrát a určitě se tam ještě chci vrátit; s dětma na lov všudypřítomných trpaslíků a sám do úžasného Narodoweho Fora Muzyki, jednoho z nejhezčích koncertních sálů, ve kterém jsem kdy byl. Tenhle skvost na břehu Odry (ve skutečnosti městského kanálu) mi učaroval a už jsem tam byl na dost koncertech, ale ten poslední už byl hodně dávno. Ona celá Vratislav je nádherné město protkané uličkami, překlenuté spoustou mostů a mostků mezi ostrůvky rozesetými po Odře, s rozlehlými parky a nádherným historickým centrem. A taky je tam jako v celém Polsku poměrně levno. A vlastně to vůbec není daleko a navíc se tam dá dojet i přímým vlakem. Musím předkládat ještě nějaká superlativa, nebo vezmete moje doporučení a vydáte se na cestu?
Narodowe Forum Muzyki
Z Polska pochází jeden z mých nejoblíbenějších umělců, Zdzisław Beksiński. Tento dystopický surrealista, jehož obrazy můžete ukazovat malým dětem před spaním, abyste v nich vyvolali ty nejhorší noční můry, byl jedním z nejveselejších lidí pod naším sluncem. Nikdo moc nechápal, kde se v něm berou všechny ty temné obrazy a výjevy, on sám moc nedokázal říct, co maluje a vždycky tvrdil, že symbolismus jeho obrazům dodávají hlavně kritici, pro které je výklad cizích obrazů denním chlebem. Zatímco oni se tam něco najít snažili, sám Zdišek říkal, že to jsou prostě jen věci, které ho napadly a žádný hlubší význam v nich není. O jeho neveselém životě s tragickým koncem byl natočen velmi náročný film se jménem Poslední rodina. Když jsem ho před pár lety viděl, věděl jsem, že ho znova vidět určitě chci, ale že se na to budu muset velmi dlouho odhodlávat. Film je to opravdu těžký stejně jako osud samotného protagonisty; jakkoliv byl člověkem veselým a asi i šťastným, osud mu pod nohy házel všemožné klacky, aby jeho život zakončil největší kládou, a totiž chladnokrevnou vraždou, po níž jeho rod skončil. Měl sice syna, ale ten si vzal život; ve filmu ho zahrál (a já ho díky němu objevil) Dawid Ogrodnik, který se okamžitě zařadil mezi moje nejoblíbenější herce.
Tento obraz mě do sebe vtahuje a já netuším proč
25 let neviny. Další těžký snímek, který jsem před nedávnem viděl a který je založený na pravdivém případu muže, který byl neprávem odsouzen k 25 letům za mřížemi. Skvělá sonda do duše muže a jeho postupné přeměny v nápravném zařízení z člověka na trosku. Jeden z mých největších strachů pramení z nesvobody a pokud bych měl někdy nějakou náhodou skončit ve vězení, asi bych udělal vše pro to, abych do něj nenastoupil. Každopádně druhé velké doporučení, i kdyby to bylo jen díky fenomenálnímu výkonu Piotra Trojana v hlavní roli.
Abych trochu vyvážil těžké filmy, dám poslední doporučení na Jagnu. Film z prostředí polského venkova je unikátní svojí výtvarnou formou, protože je celý malovaný olejovými barvami. Co reální herci natočili pak desítky malířů-animátorů snímek po snímku překreslili v sérii olejomaleb. Film vypadá fanstasticky a má krásný soundtrack, který orámoval můj rok 2024 a stal se asi nejposlouchanějším cédéčkem toho roku. Pokud jste viděli Loving Vincent, který byl natočen stejnou technikou (aby ne, stojí za ním stejný tvůrčí tým), tedy reální herci + překreslení celého filmu do stylu Van Gogha, pak víte, co čekat.
Polsko je jednou ze zemí, ke které inklinuju z vícero důvodů. A pomalu nastává čas, abych ho začal objevovat nejen přes obrazovku a malířské plátno, ale i vycestováním do něj. Těším se.
No tak když už jsem včera tu politiku nakousl, tak ji dneska dokončím, ať už se k tomuhle tématu nemusíme vracet. Dneska jsem se v práci na kafi musel trochu rozohnit, ale jen v rámci mezí slušnosti. Nesnáším kecy, že volby nic nezměněj. Nesnáším kecy, že každej politik krade a že je to všechno stejná sebranka z****, že všichni jsou to bezpáteřní zmetci. Myslím, že po předchozích dvou volbách hlavy státu jsme jasně viděli, jakej rozdíl to může bejt. A i dvoje předchozí sněmovní volby, z nichž vyšly dvě diametrálně rozdílné garnitury (jakkoliv se to může zdát spíš jako konstantní neměnná tvář našeho státu) ukázaly, že je politika, a je politika.
Absolutně nemám nic proti tomu, když člověk žije s hlavou strčenou do písku a nezajímá ho, že stát nefunguje jen na setrvačník, kterej před staletími někdo natáhl a díky tomu teď vše funguje na volnoběh. Žijte svůj život v poklidu a bez stresů, který politika přináší. Úplně tomu rozumím. Ale sakra, když o politice prdlajs vím, vědět nechci, věnuju jejímu studiu a pozorování přesně nula svého času a pak jsem schopnej velkohubě prohlašovat, že všichni politici jsou kreténi co kradou, tak to asi není úplně v pohodě.
Mňo… Já volit jdu. Byl jsem u každých voleb, ke kterým jsem jít mohl. Možná jsem chyběl u jedněch, nevím. Beru to jako obrovskou možnost, kterou na světě nemá jen tak někdo. Sytý hladovému nevěří – až nám tu zase jednou vládnoucí partaj bude do obálek dávat jen jeden volební lístek, vzpomeneme si na tu dobu, kdy svobodné volby znamenaly svobodné rozhodnutí. A nechápu, že lidi na tu poslední dobu, která byla u nás nesvobodná, tak rychle dokázali zapomenout.
A koho budu volit? Nevím! Vím jen strany, které volit nechci. Všechny komouše, populisty, extrémisty a oportunisty. A když všechny tyhle strany se společným jmenovatelem vyloučím, pořád jich zbývá dost na to, abych měl z čeho vybírat. Lidé, bděte!
Šel jsem do Bílého domu. Zase. A viděl jsem prezidenta Spojených států. Zase… No, Forrest Gump nejsem a takový štěstí, abych potkal prezidenta ČR jsem taky neměl. Teda, ty dva předchozí bych asi ani potkat nechtěl, Mlhoše určitě ne. Ale včera k nám na maloměsto dorazil současný prezident Petr Pavel i s chotí a toho jsem chuť potkal měl. Šel jsem aspoň mrknout k muzeu, kde se zrovna pohyboval. Starstruck se nekonal. Ona se poslední dobou moje nervozita obecně nějak vytratila, zrovna dneska jsem dobrovolně prezentoval u nás ve firmě a kde bych dřív drkotal zubama a byl nervózní, tam jsem byl dneska úplně v klidu. Asi jsem poslední dobou pokročil do nějakýho novýho vývojovýho stádia. Z Charmeleona se vyvinul Charizard, Strážci vesmíru zmorfovali, Želvy Ninja se rochní v mutagenu. Spousta věcí je teď jednodušších a mám za to, že za to může nějakej uprdelismus, kterej ve mně nahradil všechny ty strachy. I díky tomu jsem vlastně vzal práci učitele, před pár lety by to bylo nemyslitelné.
Mňo, s prezidentem jsem si pravicí nakonec nepotřásl, protože jsem musel svištět do školky pro Fáfíka. Ale musím říct, že na toho našeho současnýho prezidenta jsem hrdej, což se předchozích osm let říct nedalo. Vykonává funkci přesně tak, jak bych si představoval: v zahraniční politice, jakkoliv ji prezident ve státě neurčuje, má jasně definovaný postoje (který se shodujou s mými), na veřejnosti vystupuje zároveň majestátně i skromně, nečeří ve společnosti bojové nálady jak to předtím zvládal Mlhoš v každém rozhovoru… Za mě velká spokojenost.
A co ta jeho minulost Michale? No jo, komouškej cejch. Jasně že bych byl rád, kdyby si ho z dřívějška netáhl. Jasně že by bylo super, kdyby místo rozvědčíka byl třeba disident. Ale minulost se nedá změnit. Dá se za ni omluvit a dá se soustavnou práci dokázat, že člověk si zaslouží druhou šanci. Kdybych si tohle nemyslel, musel bych za lidma pálit mosty hlava nehlava a to bych v životě asi moc daleko nedošel. Já bych si taky přál dostat druhou šanci, kdybych v minulosti udělal nějaký věci, na který bych teď nebyl pyšnej a věděl bych, že jsem se od té doby změnil. A Pavel se za to několikrát omluvil a svými postoji mě teď přesvědčuje o tom, že dávat druhé šance se má. Fool me once, shame on you. Fool me twice, shame on me.
Příští týden bude mít premiéru Franz o Kafkovi. Přesto, nebo možná právě proto, že jsem od něj nic nečetl, si na film do kina zajdu. Zajímavá postava, která mi už jen svým úvodním heslem na Wikipedii připomněla, že 20. století je nejvíc fascinující období v historii lidstva (bez lidí jsou to pak samozřejmě druhohory, to je jasný…)
Franz Kafka byl pražský, německy píšící židovský spisovatel. Tolik je toto řečeného v jedné větě o tom, jak naše země byla ještě před 100 lety naprosto odlišná a jak se osudy nejen té naší země dokázaly během pouhého století protočit jak na kolovrátku dějin. A to zdaleka nemám takové znalosti o všech událostech 20. století, spíš naopak. Dneska už je pro mě asi nepředstavitelné, že by město, ve kterém žiju, bylo dvojjazyčné s německými nápisy všude kolem. Přesto i naše Moravská Třebová na dobových fotografiích připomíná spíš německé, než české město.
Dvacáté století mě fascinuje. Není to zase tak dlouhý časový úsek, v dějinách lidstva je to jen mrknutí oka, a přesto se toho událo tak moc a život byl na jeho začátku a konci odlišnější, než ve kterémkoliv jiném století předtím. Ale nejde jen o průmysl a technologie, jde o všechny události, které hýbaly světovými dějinami, ať už šlo o četné války, změnu státního uspořádání či vzestup teroristických útoků. Věděli jste, že na WTC zaútočili teroristi už v roce 1993? Já to taky až donedávna nevěděl.
Dějiny by se podle mě měly učit obráceně. Veřejnou debatu o tom, že dvacátému století se ve čtvrťáku na středních školách věnuje hrozně málo času a žáci už mají stejně hlavu někde u maturity, slýchávám vlastně od té doby, co trochu víc vnímám svět kolem sebe. Z mého pohledu by vůbec nevadilo, kdyby se dějepis učil v opačné chronologii. Stejně si tu návaznost na předchozí dějinné zvraty málokterý žák pamatuje a uvědomuje. Přitom vysvětlit, že svět na tom byl před první světovou válkou tak a tak, to by úplně stačilo. A že někdy v 16. století vládli Habsburkové, to fakt není nu nutná znalost pro pochopení naší nejbližší minulosti.
Ke škole, kam vodím kluky a kde teď pracuju, vede jediná příjezdová cesta. Je hodně úzká, na mnoha místech se auta nevejdou vedle sebe, do toho tam i několik aut parkuje. Ještě před dvěma roky tam rodiče naváželi dítka až před hlavní vchod školy. Ráno to vypadalo jako nekonečný štrůdl plechových krabic sunoucích se krok-sun-krok, aby co chvíli zatavily na vyložení dítek ze svých útrob. V daném místě nejsou chodníky, vypadá to jako typická pěší zóna, pouze s tím rozdílem, že tam můžou jezdit auta. Cesta do školy byl vždycky boj o místo na této planetě, kdy se člověk musel proplétat a dávat sakra velký pozor, aby neskončil pod koly něčího auta.
Loni tam vjezd v ranních hodinách zakázali (respektive, on tam vždycky všemi ignorovaný zákaz byl), na křižovatce stojí policejní hlídka a auta nepouští. A je to ohromnej life-changer, když se z boje o holý život najednou stane příjemná procházka; člověk má šanci ještě pokecat s dětma nebo s nimi dělat nějaké srandičky po cestě místo toho, aby jim neustále říkal, aby šly na bok a mezitím sledoval, co se zase vyřítí ze zatáčky.
Člověk by řekl, že si tuhle změnu budou pochvalovat i rodiče samotní, ale našlo se pár takových, které jsem viděl smlouvat s policií, že opravdu nutně potřebují jet až ke škole a jak že to teď budou dělat. Smlouvali, hlas zvyšovali, vyhrožovali, hledali výmluvy, ale nepochodili. A já bych úplně chápal, kdyby ta škola stála někde pět kilometrů v poli, že rodič asi bude chtít dítě zavézt až k ní. Nebo kdyby nebylo kde zaparkovat. Jenže v blízkosti školy jsou hned dvě velká parkoviště; z jednoho cesta pěšky trvá ke škole asi minutu, z druhého možná tři.
Občas tu lenivost lidí nechápu. Nač popojíždět autem v koloně a pak v rychlosti a stresu vykládat děti před hlavním vchodem, abych nezdržoval rodiče za mnou? Já jsem takto před školu jel jednou, možná dvakrát a když jsem zjistil, co to je za peripetie a že je opravdu mnohem rychlejší a pohodlnější zastavit o kousek dál a ke škole dojít, víckrát už jsem tam nejel. Stejně tak sleduju, že lidi mají tendenci si myslet, že vlastnictví auta jim nějak zaručuje parkovací místo přímo před domem. Vedlejší ulici nedávno celou rekonstruovali a byla zavřená. Lidi našli velmi kreativní způsoby, jak parkovat na nejblbějších místech blokujících výhled do křižovatek apod., když nemohli stát před svým domem. Přitom o ulici dál by zapakovali naprosto v pohodě. Akorát by tedy museli poté jít asi minutu pěšky, ale to už je pro hodně řidičů moc.
Auto mi dneska ukázalo 1777.7 ujetých kilometrů. Tento údaj je zcela náhodná věc, která se mi v autě objevuje; není to celkový nájezd auta, není to počet kilometrů od posledního servisu, posledního tankování ani od posledního čehokoliv… Na jedné straně palubovky mám celkový počet ujetých kilometrů, na druhé je údaj v kilometrech o kterém jsem doteď nezjistil, co má znamenat a jsem línej koukat do příručky pro noobáky. Jednou za čas se vyresetuje na nulu a pak zase počítá nějakou veličinu, o které nejsem úplně přesvědčenej, že ani sami inženýři z Citroenu ví, co má vyjadřovat.
No ale teda začnu znova: Auto mi dneska ukázalo 1777.7 ujetých kilometrů. Píšu 77. prejt. Večer jsem uběhl 7.7 kilometrů. To! Nemůže! Být! Náhoda! Tohle prostě musí něco znamenat, vesmír mi dává jasnej signál, abych vytáhl pivsona ze sedmýho schodu, i když nepiju; měl bych si zacvičit sedm tibeťanů, protože pět je málo; nebo bych si měl pustit Sedm statečných, který jsem ještě neviděl, ó osude? Aha, říkáš, že bych si měl místo toho přečíst článek o konfirmačních zkresleních, konkrétně o apofenii? Ty jsi hroznej nudař mozku…
Aha, už chápu. Právě jsem se stal obětí svého vlastního myšlení. Hledám souvislosti tam, kde žádný nejsou. Pak bych na základě těchto souvislostí chtěl vyvodit nějakej závěr a ideálně taky sestrojit nějaký argument a BAM! Koukejte, jak jsem kreativně použil mozek, abych vymyslel něco, co se opírá a snůšku nesouvisejících informací. Já sem teda věděl už předtím, že hledat smysl v nesmyslech je hovadina, ale teď už aspoň víme, jak to řádně nazvat.
Tak prosimvás, teď budu asi tak pět týdnů s žáky od šestky do devítky probírat mediální gramotnost a součástí toho je velkej balík informací známej jako konfirmační zkreslení a argumentační fauly. Ó bože, jak miluju být v těchto oblastech poučen a přesně identifikovat, kdy se na mně kdo dopouští argumentačních faulů a jak se mě snaží dostat svým útokem do defenzivní pozice. Někdy naprosto bezelstně, někdy jako součást frontálního útoku na podstatu věci, o které se přeme. Tohle je podle mě jedna ze základních znalostí, která by žáky neměla minout. Vědět, kdy s nimi kdo zametá a kdo se snaží je přechytračit jakým argumentačním faulem nebo vyfabulovaným konfirmačním zkreslením. Dá jim to možnost bránit se ve chvílích, kdy pro ně debata může vypadat ztracená. Kritické myšlení nade vše.
