Michal Kobelka

Tak jo, poslední prejt, ve kterým se nějak otřu o volby nebo politiku, neboť tohle téma bude následujících několik týdnů a měsíců rezonovat ve veřejným prostoru dostatečně i bez mýho komentáře. Tohle bude takovej volně asociační text, kde budu skládat myšlenky a vzpomínky jednu přes druhou podle toho, jak mi zrovna přijdou na mysl. Vezmete si červenou pilulku, abyste zjistili, kam až tahle nora povede?

V době psaní ještě lidi chodí k urnám a vhazují své lístky, je sobota dopoledne. Já šel už včera, pro mě je možnost volit nejen právo, ale i povinnost a hrozně rád k volbám chodím, ačkoliv chtěným výsledkem dopadly jen málokteré z nich. První jsem absolvoval ještě na gymplu na konci maturitního ročníku v roce 2006 (tehdy byly volby na začátku června). A byly to ve třídě dobrý hádky a bitky dvou táborů: ČSSD vs ODS. Tehdy to vypadalo jako když si Stínadla volí svého Velkého Vonta: buď Losna, nebo Mažňák, Paroubek, nebo Topolánek. Tyhle dvě postavičky naprosto dominovaly veřejné debatě a dvě třetiny všech voličů nakonec vybíralo mezi jejich partajemi. Komouši postupně vymírali, ale stejně se jich nakonec do sněmovny dostalo 26, když si uzmuli skoro 13 procent hlasů voličů. Poprvé se do sněmovny dostali Zelení a pokud mě paměť neklame, bylo to také naposledy. Dodnes asi musí litovat všech svých veřejných vystoupení a totálních přešlapů (*cough cough* Matěj Stropnický), které je už nenávratně poslaly do politické historie, ze které není návratu. Po volbách to bylo fifty fifty mezi pravicí a levicí a tahle krize položila základy budoucím novým stranám, které chtěly kousek toho vládnoucího koláče pro sebe. Pamatujete ještě Věci veřejné? Pamatujete Úsvit? Pamatujete ANO? Hmm, tyhle asi jo…

Ou kej, takže v 18 jsem měl za sebou první volby. Zpětně se můžu ptát, jestli jsem o politice vůbec něco věděl. A zpětně si můžu taky odpovědět, že starou belu, respektive vám na to může ještě lépe odpovědět svojí hezkou písničkou Sophia Charaï. Tehdy to nebylo žádné rozumové rozhodnutí, žádné pro a proti, žádný průzkum kandidátek, volebního programu. Tehdy to bylo čistě emoční rozhodnutí, které vycházelo z nálady ve veřejném prostoru. Člověk se chytil jedné věci, která mu byla sympatická u „jeho“ strany, našel si no-go věc u strany druhé a volba byla na světě. Kolik lidí takto volí celý svůj život? Kolik jich to hodí populistovi, protože ten v nich vyvolá nějakou pozitivní emoci tím, co všechno naslibuje? Kolik lidí vůbec netuší, jaké volby zrovna probíhají a co ovlivní? Eh, ani se mi o tom nechce přemýšlet. Tehdy jsem volil ČSSD, poprvé a naposledy.

V osmnácti jsem teda moc rozumu z voleb neměl, proto mi ani nepřijde jako dobrý nápad posouvat věkovou hranici směrem dolů. Nebo… já vlastně nevím. Kdo se o veřejné dění zajímá v šestnácti, ten se o něj bude zajímat i později. A kdo se o něj v mladém věku nezajímá, tak jak se liší od těch, kteří se o něj nezajímají ani ve čtyřiceti? Z tohohle pohledu je jejich hlas rovnocenný. Dostali jsme se v pátek k tématu voleb i s deváťákama, kteří by už tedy cca mohli volit, pokud by se hranice posunula na navrhovaných 16 let, a šesťákáma, kterým ještě pár let schází. Chtěli vědět, koho budu volit. Opět vstupuju na tenkej led a chápu hlasy, že tohle bych s nimi řešit ve škole neměl. Ale! Pokud chci u mladých nějak zažehnout touhu po poznání a po politice a po veřejném dění, tak jak jinak než tím, že nezaříznu jejich zvědavost a budu to s nimi diskutovat?

Svoji volbu jsem jim neřekl, i když bych neměl problém se o ni podělit. Možná spíš po škole na kafi než na půdě školy. Ale řekl jsem jim, jak funguje můj mozek a jak taková volba probíhá v mojí hlavě. Automaticky z voleb vyřadím komunisty a doteď nechápu, že česká společnost dokázala zapomenout, co všechno nám tady ty rudý bolševický noky provedly. Podívám se, které strany mají reálně šanci dostat se do sněmovny, protože hlas pro neúspěšnou stranu je hlas propadlý. A postupně vyřazuju všechny extremisty, populisty a strany, jejichž politikou je rozvrátit demokracii. Do koše hodím lístky stran, které by chtěly jakkoliv omezovat svobodu, vrhat nás do područí cizích mocností a nastolovat staré pořádky. Nakonec vždycky zbyde pár demokratických stran a z nich se dá vybrat. Žádná strana nepokryje moje potřeby na sto procent, s žádnou se neshodnu na všem, není to možné. Každý člověk má jiné potřeby a nemáme v ČR šest milionů stran, aby si každý zvolil tu svou.

Ale probůh – vědět, že nějaká strana bude bránit fundamentální základy demokratického státu, že na ně nebude útočit; že nebude oslabovat veřejnoprávní média coby svého vrchního kontrolora, že se nebude snažit zestátnit právo na pravdivé informace; že bude prosazovat rovnoprávnost a ochraňovat minority, aby každej člověk v téhle zemi mohl dýchat vzduch stejně svobodně, jako ho dýchám já; že se jasně postaví za slabšího a ukáže prostředník agresorovi, že si udrží rovný záda a dodrží morální integritu jakkoliv to může být nepříjemné a nepopulární… To by přece měl být tak nějak automaticky základ toho, co od politického uskupení můžu žádat. Ale není. Přijde mi, že základ u velké většiny voličů je, abych JÁ se měl dobře. Já. Já. Já. A ostatní? To je jejich problém.

Stát pokládá základy toho, aby ses měl dobře. Respektive ti dává takové možnosti, aby sis ten dobrý život udělal tak, jak nejlépe dokážeš. Nikdy za tebe nevyřeší, že se ti nechce, že jsi línej něco se svým životem udělat, změnit něco, snažit se o trochu víc, dát do toho maximum a zvítězit, nebo neuspět, poučit se a zkusit to příště lépe. Nikdy nezbohatneš tím, že se změní politická garnitura. S jednou vládou ti možná zbyde o pár stovek měsíčně v peněžence víc, ale tvoje děti je pak splatí i s úrokama. Stát ti nezajistí blahobyt, to můžeš jen ty sám. Ale svoboda bolí, svoboda svazuje. Najednou můžeš zjistit, že aby ses měl dobře, musíš pro to něco dělat, jenže ty pořád doufáš, že to za tebe udělá někdo jinej. A bez práce. Poslechni si znovu písničku od Sofie, kterou jsem linkoval nahoře. Netahej mi sem nesvobodu jen proto, že se svobodou nedokážeš naložit.

A jako před každými volbami, i letos chci poděkovat papírnictví Narpa na náměstí za krásnou výzdobu. Divím se, že jim ještě nějaký zarytý fanoušek starých časů neprohodil cihlu výlohou:

James Horner helped me launch
Hans Zimmer helped me dock
Justin Hurwitz helped me land

– staré indiánské moudro

Filmoví fanoušci z řad čtenářů tuhle zprávu (na kterou jsem kdysi narazil na nějakém subredditu a stála mi za to, abych si ji uložil do Keepu) dokázali dekódovat, pro všechny ostatní malé vysvětlení: James Horner složil hudbu k filmu Apollo 13, Hans Zimmer k Interstellaru a Justin Hurwitz k filmu First Man. Všechno hard-core sci-fi filmy (kterýžto žánr mám moc rád), dva tedy trochu víc sci- a jeden o dost víc -fi. Z této svaté trojice mi dlouhou dobu scházel ke kompletnímu hat-tricku film Apollo 13. Ten jsem nikdy nechytl v televizi a málokdy jsem měl chuť si ho pustit jen tak, protože je starej. Ale dneska – třicet let od premiéry – jsem se k němu konečně dostal. Film je fajn, v dnešní době už sice nijak neohromí, ale minimálně obsazení a vizuální efekty stále budí respekt.

Hudbu jsem ve filmu nějak úspěšně odignoroval – buď mě nezaujala, nebo jde o takový ten klasický nevýrazný soundtrack, kterých jsou stovky. Zkusím ještě samostatný poslech, ale moc tomu nedávám. To stejné nemůžu říct o soundtracích k dvěma zbývajícím filmům. Interstellar a jeho varhanní varieté řadím k Zimmerovým nejlepším kouskům a ano, docking scene si hrozně rád pouštím jen tak, kdykoliv mám chuť na něco epického. Samotný film jsem viděl jen jednou v kině a tehdy jsem si říkal, že už ho vlastně nikdy více vidět neptořebuju, čas na jeho rewatch ale už zcela jistě nastal a já se těším na dlouhé zimní večery, kdy si na něj vyhradím čas.

A konečně se dostávám i k filmu First Man. Režírovala ho rising-star hollywoodu (což už více než deset let po jeho úspěšném hollywoodském debutu zní trochu nepatřičně) Damien Chazelle. Tenhle šikula to za kamerou zvládá naprosto suverénně, což jasně naznačil ve Whiplashi i La La Landu (ach, ten ultimate stare contest na konci mezi Emou a Ryanem!). First Man coby životopisný film Lance Neila Armstronga mi hodně sedl a dost k tomu přispěla hudba Justina Hurwitze, který zvučil všechny čtyři Chazellovy filmy. Na Harvardu byli oba hošové spolubydlící a asi si vytvořili něco jako symbiotický vztah, protože obraz v Chazellových filmech dělá polovinu úspěchu, tu druhou zajišťuje Hurwitzův soundtrack.

Naplno to Hurwitz ukázal v Prvním člověku. Jeden ústřední motiv dokázal zužitkovat hned v několika variacích – jednou jako intimní pocta Armstrongově rodině s tragickým křížkem na futru (zdrcenou matku úžasně ztvárnila Claire Foy, do jejíchž modrých studánek se člověk nemůže nezamilovat), jednou jako vzletný soundtrack ke startu rakety Apollo 11 a poté zase jako naprosto odzbrojující pocta přistání na měsíci. Mě tento soundtrack provází posledním rokem života hodně moc, sám nevím proč, ale kdykoliv se cítím trochu melancholicky, pustím si skladbu The Armstrongs. Když potřebuju mít husí kůži na zádech, volím Apollo 11 Launch. A když si myslím, že něco přede mnou vypadá až moc náročně na to, abych to překonal, pustím si do sluchátek The Landing a vím, že to dobře dopadne. V jednom soundtracku mi Hurwitz dokázal přinést celou plejádu emocí. A tak to mám rád.

Přijeli k nám světští. Už to ve mně samozřejmě nerozechvívá ty struny radosti jako v dětství, kdy pro nás byla pouť něco nevídaného a úžasného. Dneska je to pro mě hlavně přehled pochybných lidiček u kterých trochu doufám, že jsou víc manuálně zruční a dokážou zajistit bezpečnost atrakcí, než na kolik vypadají. Z vlastní nostalgie tam kluky občas vezmu, ale klidně bych jim tuhle radost odepřel. Ale dneska jsem si parádně zakroužili na autodromu, který jsme měli jen pro sebe; na pouti nebyla přes hezké počasí ani noha. Přecejen už asi tahle zábava není tak velké lákadlo jako za našich mladých let.

Měli jsme ještě po cestě domů cestu přes hračkárnu. Rozdávají tam zdarma katalogy Lega. Člověk by nečekal, jak takový katalog může udělat dětem radost, možná víc, než Lego samotné. Tady si můžou zvesela prohlížet všechny nové sety a snít o tom, že si je jednou budou stavět. Takže hned vzali fixu a začali kroužkovat všechny stavebnice, které by chtěli někdy mít. Tolik ledvin nemám.

A já? Já budu kroužkovat zítra. Bohužel mám pocit, že nás zase na čtyři roky z pozice premiéra čeká blekotání pomateného důchodce-velkoagrárníka. A tentokrát si do vlády přibere mnohem větší zlo, než minule. Rád bych věřil, že volby dopadnou dobře pro demokratické strany a že komouši už si u nás po tom všem neškrtnou, ale asi si něco lepšího jako stát nezasloužíme. Zdá se to jako miliarda let od posledních voleb, kdy jsem jásal, že se konečně podařilo Babiše odstavit od válu. A teď už zase budeme na loukách chytat motýle. Snad se mýlím, ale dobře to z průzkumů nevypadá a soudě dle nezájmu o volby mezi mými mladými kolegy nečekám, že bych v sobotu při sledování sloupečků Marcely Augustové měl jakýkoliv důvod jásat.

Sporty mám rád. Ne sice úplně všechny, ale naprosto chápu touhu sportovců být nejlepším na světě, poměřovat se s jinými lidmi či kolektivy a dokazovat si, že na to mám. Jeden současný fenomén ale naprosto nechápu a asi jen těžko ho někdy v hlavě zařadím do škatulky „tohle mě fakt baví“.

MMA. Dva dospělí lidé zavření v kleci se řežou rukama nohama, krev cáká všude okolo, koleno je v oku a pěsti na bradě. A já když někde tohle zahlédnu, tak se mi mírně řečeno zvedá žaludek a přepínám. Protože vůbec netuším, co by se mi mělo líbit při koukání na brutální über-svalovce, kteří tu energii věnují mrzačení někoho jiného. Já vím, oni nechtějí mrzačit a není v tom žádný úmysl soupeře dorasovat do konce života. Ale přesto mě všechny ty údery na spánky a do tváří upřímně děsí; ve filmu si násilí velmi dobře okecám tím, že není opravdové, ale opravdové násilí tohoto charakteru si před vlastním mozkem už neobhájím.

A chápu, že u nás to velmi zpopularizoval Procházka, který se tomu všemu snaží nasadit auru nějakého vyššího principu. Pro mě je to ve výsledku ale pořád jen člověk (velmi úspěšný), který drtí soupeře svýma ocelovýma pěstma a kolenem se jim snaží prokopnout hlavu. A tento způsob zábavy se mi jeví poněkud nešťastným…

Ta filosofická úvaha ze včerejšího prejtu měla být kraťounká a měla sloužit jen jako jakýsi úvod k tématu, o kterém jsem se chtěl rozepsat primárně, a totiž o mozaikovitých filmech. Nelineárních, ze začátku zmatečných a postupně odhalujících víc a víc karet, až se najednou poměr rubem a lícem otočených karet obrátí ve prospěch těch, které nám něco prozrazují.

Já mozaikovité filmy miluju a rád v prvních částech snímků tápu a ztrácím se, postupně hledám nitky, které propojují jednotlivé výjevy a většinou se dostaví ohromná satisfakce, kdy všechno do sebe zacvakne a najednou vidím celý obraz. Jako určité specifikum preferuju navíc ty mozaiky, kde jsou útržky z jednotlivých dějových linek rozeseté na přeskáčku ve své vlastní časové ose, takže na začátku ani netuším, co předchází čemu. Tenhle guláš se velmi často přemění v luxusní jídlo a výhodou je, že nejlépe tyto filmy fungují v rámci žánru dramat s přesahem do psychologických aspektů člověka, hlubokých emocí a vztahů.

Dávám pár tipů na ty filmy, které mě zaujaly nejvíce. Ono zase tolik snímků v této kategorii nebude, takže je dost možné, že výčtem pokryju valnou většinu žánru.

• Dokonalý trik
  Jeden z mých nejoblíbenějších filmů o souboji dvou přátel-kouzelníků, z nichž se po tragické události stanou nesmiřitelné nepřátele. Můj nejoblíbenější Christopher Nolan, kterého už asi nic nepřekoná.
• Memento
  Nolan podruhé. Není to klasická mozaika — celý film vidíme odvíjet ve zpětném zrcátku, protože jednotlivé scény jsou poskládány chronologicky v opačném pořadí. Spolu s hlavní postavou zjišťujeme, co se stalo osudného dne v životě člověka se ztrátou krátkodobé paměti.
• Babel
  Brad Pitt, Cate Blanchett a Alejandro González Iñárritu na režisérské židličce. A jedno skvělé drama, kde se proplete několik životů z několika kontinentů, kde by to člověk nečekal.
• 21 gramů
  I Iñárritu si tu v seznamu zabere dvě políčka. Zatímco Babel jsem viděl jen jednou a hodně dávno (na opáčko snad brzy dojde), 21 gramů miluju a viděl jsem je už vícekrát. Zejména Naomi Watts tu naprosto věrohodně, a tedy i srdceryvně, hraje matku, která přišla přišla o vše při tragické události. Naprosto fenomenální výkon, který měl dostat zlatou sošku už jen za tuhle jedinou scénu:

• Atlas mraků
  Historický, současný i sci-fi opus, který kombinuje všechny možné epochy lidstva do jednoho rozmáchlého celku. Chápu všechny ty, které tohle nijak nevzalo, mně to dokonale sedlo. I díky skvělé hudbě.
• Nocturnal animals
  Tohle taky není typická mozaika, spíš příběh v příběhu. Více jsem psal v samostatném článku zde.
• Fontána
  Tři časové roviny (nebo možná tři stavy mysli hlavní postavy, kdo ví), opět historie, současnost a budoucnost. Hugh Jackman, Rachel Weisz a jedna srdceryvná story o lásce a smrt. Nejlepší. Soundtrack. Všech. Dob.
• Crash
  Vítěz Oscara z roku 2004, prý hodně nezasloužený. Nevím. Film jsem viděl už dávno, rád bych si jej zopákl, ale utkvěl mi v paměti.
• Věčný svit neposkvrněné mysli
  Další film z mé topky. Psal jsem o něm v samostatném prejtu.
• Požáry
  Máme tu Christophera Nolana, musí tu být i Denis Villeneuve coby dva nejlepší režiséři současnosti, aspoň dle mých měřítek. Požáry jsou komornější film, ale několik scén mi drásalo nervy na maximum. A závěrečná pointa byla skvělá.

O některých mozaikovitých filmech vím, že bych je měl dohnat (Amores Perros a Iñárritu potřetí), Magnolia od Paula Thomase Andersona apod. Alespoň mám ještě nějaká překvápka z tohoto žánru před sebou.

Život je jedna velká mozaika. Z jakých střípků se nakonec poskládá a jak bude obraz rozsáhlý není výhradně v našich rukách, já v tomhle věřím jen a pouze na náhodu, na osud ne. Jistěže — tvrdou prací a pílí si ten život nakonec člověk může udělat přesně takový jaký chce. A i když si ze života udělá továrnu na průsery, tak sice možná život nemá zrovna takový, jaký by si přál, ale pořád se dá polemizovat, že si ho zařídil po svém. Ale já bych se v obou těchto případech poohlížel po tom, jaká náhoda vlastně způsobila, že člověk má v mozku přesně ten koktejl informací, emocí, životní průpravy a průbojnosti, aby jednal a konal tak, že si život řídí (nebo se nechá unášet) určitým směrem.

Já bych nerad polemizoval nad svobodnou vůlí jednotlivce. Je jasné, že každý z nás dokáže ve svém životě dělat vlastní rozhodnutí, ale mě právě zajímá přesně ta série dosavadních životních zkušeností a událostí, která položí základ k dalšímu smýšlení a jednání. Pořád a pořád mi v hlavě vyvstává otázka, co z toho člověku připravila náhoda a co je ryzí vlastní rozhodnutí. Pro mě je život jen jedna dlouhá série různě (ne)pravděpodobných událostí, které se vzájemně ovlivňují, proplétají a skládají na sebe a člověk může určovat směr, ale to, kam tím kormidlem chce nakonec otočit, není podle mě fundamentálně zapříčiněno svobodnou vůlí, protože ta vychází ze všeho, co člověk prožil, ze všeho, co ho byť jen nehtem jemně škráblo, ale stopu zanechalo, zkrátka celou dosavadní průpravou.

Nedokážu v tomto případě vyjádřit slovy přesně to, co se stran této až filosofické otázky víří v mém mozku, na to je to asi až moc složité téma. Neznamená to, že by se člověk neměl snažit a bezhlavě se vrhat do spárů oportunismu, nechat se životem vrhat na jednu či druhou stranu, i když i tento způsob života je naprosto v pořádku a může vést ke všemu dobrému. Už jen fakt, že se člověk narodil je jedna velká náhoda; když si představím, kolik desítek a stovek generací lidí, poloopic, primátů, větších a menších savců, ryb, bezobratlých a améb muselo přežít a rozmnožit se, abych pak na konci toho všeho vznikl já, abych přežil kritický věk a všechny ty držkopády, které mě málem zabily (dětství bez telefonů!). Ve výsledku chci asi vyjádřit vděk za to, že jsem tam, kde jsem; ať už prostou náhodou, nebo tou skrytou, neviditelnou, tou, která zahaluje do svého hávu všechna rozhodnutí, která každý den dělám.

A to jsem dneska původně chtěl mluvit o mozaikovitých filmech s krátkým filosofickým úvodem. Tak zítra.

Považuju se za celkem velkého filmového fanouška. Ale mezery mám ve filmech velký asi jako je velká díra v úsměvu Lloyda Christmase. Nikdy jsem nic neviděl od Paula Thomase Andersona, přitom má filmografii nabitou kultovkama a divácky i akademií ceněnýma kouskama. Nikdy jsem neviděl Kmotra, žádný film s Danielem Day-Lewisem, dodnes mi uniká Schindlerův seznam (na který už asi nenajdu nikdy odvahu, stejně jako na Sofiinu volbu) i Amadeus. Od sedmdesátek do minulosti jsem viděl možná pět filmů včetně Cesty do pravěku a Anděla na horách, ale vyložený klenoty z té doby vůbec neznám. A obávám se, že lepší to nebude, protože ani nový věci, co se derou do popředí všemožných žebříčků, nějak nestíhám.

Jedna bitva za druhou. Nový film již zmíněného Andersona. Koukám do diáře a prostě nemám kdy, i když bych si na to do IMAXu rád zajel. Nebo do jakýhokoliv kina. Himlhergot, na disku mám tolik filmů z poslední i dávné doby ve 4K co bych si rád pustil a prostě na to ten čas není.

Tak místo Jedné bitvy za druhou v kině jsem si dal jednu bitvu za druhou dneska doma. Jeden přešlap vedle druhýho, Řada nešťastných příhod bych to nazval. Už od rána jsem nějak nestíhal, Toník měl turnaj a to znamená projet ráno Rychle a zběsile, poněvadž večer se na chystání věcí nenašla síla. Ráno navíc venku Černočerná tma. Věci byly všude, jen ne tam, kde bych je čekal. Ráno značky hektik de luxe. Takže bez snídaně, v časovým presu, a to je vždycky výborný aperitiv k tomu, aby ten den stál za hovno.

No nic, odvezl jsem pana Antonína na turnaj a vrátil se domů, kde čekali ostatní raraši u Minecraftu. Minecraft je super ice-breaker ve škole, děcka nejsou moc zvyklý, že by učitel hrál hry. No nic, začal jsem přemýšlet co dřív a vybral jsem pečení, tedy činnost, která byla v to-do listu na posledním místě. Ale chtěli jsme s Edíkem na odpoledne limetkový koláč, ten je naštěstí easy. Do toho ale naskládat pračku, vytáhnout sušičku, a pak jsem si vybral nemesise jako další úkol: uklidit konečně děckám pokoj. Jojo, je to činnost kterou bych nejlíp měl delegovat na synky, ale jednou za čas prostě je potřeba zásah shůry. Nechat to jen na nich, mohl bych jim nad dveře po pár týdnech pověsit ceduli Vítejte v džungli.

No ale úklid nešel jak jsem si představoval, do toho už byl pomalu čas oběda a ještě volal Toník, jestli už za ním přijedeme. Potřeboval jsem se najednou roztrojit a už sem na sobě cejtil, že sem dneska naložil do kamen víc, než kolik utáhnou. Činnosti se začaly překrývat, nenavazovaly, najednou jsem dělal všechno a nic. A to jsem si ještě blbec na oběd vymyslel jídlo, který je vše, jen ne jednoduchý a rychlý. Bordel z vaření všude, trvalo to, nedařilo se to. Hotovej Armageddon. Ještě jsme ani nedojedli a už jsme museli frčet na hřiště. Nenávidím stres, nenávidím spěchání. A dneska jsem tou řadou hloupejch rozhodnutí dostával sebe i kluky do stresu furt a přitom to mohla bejt krásná poklidná prosluněná neděle.

Po návratu jsem upozornil kluky, že mi dneska není nejlíp a ať radši moc nejančej a radši si v poklidu něco dělaj. Mňo… Oni zase dneska měli náladu se pořádně pošťuchovat a pokoušet, což jindy tolik nedělají. Výsledkem bylo, že jsem po hooodně dlouhé době musel zvýšit hlas, což je vždycky Znamení toho, že už jsem dojel i ty výpary, na který jsem se od rána kodrcal. Empty. Připadám si nějaký řídký, jako protažený, jestli mi rozumíte; jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc.

Zkrátka Den blbec. Ale je dobrý si takovej občas prožít, aby se pak člověk mohl zastavit, dát si facepalm z jedné druhé strany a říct si, že takhle ne.

Jednou za pět let na mě přijde podzimní nákupní horečka. Akorát teda nepřijde z nějakýho vnitřního pocitu, že bych si chtěl pořídit něco hezkého na sebe, ale proto, že všechno podzimní oblečení ze mě pomalu začíná odpadávat. Za těch pět let ho obnosím do mrtě a pak už je celkem nutnost na sebe něco sehnat. Minulou neděli jsem se tedy vydal do Olomouce na větší podzimní nákupy a ono to může skončit zhruba dvěma způsoby. Buď od začátku chytím dobrej streak a daří se v těch hromadách hader najít něco, co se mi jednak líbí a jednak mi padne. Nebo hned od začátku zjišťuju, že už jsem v módě fakt totálně mimo a nic z toho co v obchodech mají se mi nelíbí nebo nabízejí takové střihy, že si v tom připadám jak v pytli od brambor.

V neděli jsem začal v H&M a líbilo se mi tam přesně nula věcí a ten jedinej svetr, co mi přišel not great not terrible, byl natolik neforemnej, že jsem v něm nevypadl jak v pytli, ale jako v břiše nějakýho pravěkýho svetrosaura. Popravdě jsem tam všude narážel jen na „baggy“ styl oblečení, zatímco straight nebo slim fit už asi nevedou; populace pravděpodobně tloustne rychleji než se zdálo.

Takže jsem hned od začátku byl trochu demotivavanej až zpruzelej a napadaly mě černý myšlenky, že cesta do nákupáku poslouží jen k tomu, abych do ovzduší vypustil pár zplodin z auta. Zaplul jsem ale vedle do C&A a tam je svět ještě v pořádku pane Okamuro. Normální hezký věci, hned v prvním regálu mi byl doporučen svetr, kterej padl a byl hezkej. Beru! A hele, tady mají pěkný košile… Vyzkoušel jsem, sedla hned ta první; vzal jsem radši dvě. Pak jsem se blížil k regálu a už z dálky na mě volal jeden cihlově červenej, chlupatej huňatej, na dotek heboučkej a na těle trochu kousavej svetr, že to je ON. Blížil jsem se k němu a ještě než jsem ho vůbec vzal do rukou, ještě než jsem vůbec mohl tušit, jak bude vypadat a jak mi bude na těle, jsem věděl, že se do něj zamiluju. A taky že jo, volal si mě z dálky jako Věž volá Rolanda.

Nakonec z toho vylezlo několik super kousků, který se mi fakt líbily a já mám na dalších pět let vystaráno.

Jak jsem se tu v článku z víkendového treku po Javorníkách rozplýval nad restauračními vozy a jak je ve vlacích miluju a jsem schopný v nich prosedět celou cestu, pít kávu, přikusovat k tomu medovník a jen tak koukat z okna nebo číst nějakou skvělou knížku… Tak včera jsem narazil na článek o nově zrekonstruovaném restauračním voze Ringhoffer z roku 1906. A páááni, tohle vypadá fakt krásně. Není to sice Orient Express, v tom se asi nikdy nesvezu, ale třeba jednou tu Sportku vyhraju.

Nevadí, na Orient Express si nechám zajít chuť, svezu se aspoň tímhle… Tak lovím na stránkách ceník a říkám si, že pár tisícovek to asi bude. Tak ne jen pár, ale rovnou šest. 5990 Kč za jedno čtyřchodové menu. Kdybychom na to šli dva… Fíha, není to málo. Tak sem stránku zase zavřel a řekl si, že některé věci fakt mít nemusím. Mně ta cena nepřijde přemrštěná v kontextu toho, co nabízí. Je tam jen pár míst, je to exkluzivní zážitek, je to stylovka. Přijde mi přemrštěná v kontextu mého vlastního mozku, který za podobné věci není ochotný utrácet, i když je to zážitek jen jednou za život. Vždycky to převede na nějakou univerzální měnu — „za tuhle cenu bys dětem pořídil boty a oblečení na celý rok“. A s tímhle hláskem v hlavě se fakt těžko argumentuje a špatně se přebíjí tím, že si chci taky někdy něco takového užít.

Stejně by mi to určitě nechutnalo, viďžejo mozku. Určitě by do toho nacpali rozinky a já bych musel dělat, že za 5990 Kč mi chutnají.

Posloucháte podcasty? Já celkem jo. Už dvacet let. Ale pane Boomer, tak dlouho přece podcasty ani neexistujou. To víš že existujou. Vznik moderních podcastů se datuje někdy na začátek novýho tisíciletí, kdy se technologie zdokonalily a dalo se najednou pohodlně streamovat a nosit hudbu a mluvený slovo na přenosných zařízeních v kapse u kaťat. U nás to teda s tím streamováním zpočátku nebylo tak snadný.

Takže se píše rok 2006 a já sem začal poslouchat hPod. Na dlouhou dobu to byl taky jedinej českej podcast, kterej sem poslouchal. Každej pátek večer jsem si ho pouštěl při cestě pěšky od své tehdejší přítelkyně, která bydlela na druhé straně města. Vždycky sem se modlil, aby stihli kluci díl vydat ještě předtím, než jsem se vydal na cestu k ní a pak zpět. Tehdy neexistovalo nic jako data v mobilu, takže buď jsem si tu empétrojku stáhl doma na počítači, přes připojený kabel ho nalifroval do telefonu a pak v mobilu poslouchal přes levný drátový čínský sluchátka, nebo jsem měl smůlu. Haha, pravěk!

Tehdy bylo ještě pár dalších zahraničních podcastů, který mě bavily a i jim děkuji za to, že dneska umím obstojně anglicky (Vám ne, paňčelko). Anyway, ta doba byla fakt pravěk a podcastů nebylo mnoho, což vydrželo ještě tak dalších 15 let. Jenže pak přišel nějakej prapodivnej zlom, snad za to mohl covid, a podcast musela najednou mít i kuna co bydlí na vaší půdě a z dřevěné bedny vyhrabala mikrofon po dědovi. Množství obsahu se najednou znásobilo, spousta těch podcastů byla fakt skvělejch a člověk chtěl být součástí komunity a poslouchat je. Ale poměrně brzy se ukázalo, že na poslech všeho by člověk potřeboval jeden den v týdnu dovolenou.

Já si vždycky podcasty pouštěl u běhání, a když jsem běhal každý den a měl long-runy, dalo se to ještě jakš takš udržet a většinou mi zbyl prostor i na hudbu nebo na ticho. Ale jak jsem běhání upozadil, zjistil jsem najednou, že nemám kdy. V práci se musím soustředit, takže bych mluvený slovo nevnímal. Doma s dětma si dost těžko pustím podcast. Večer jsou zase nasnadě jiný aktivity, než ležet a poslouchat někoho mluvit. Takže jsem to musel rapidně omezit a dneska už poslouchám zase jen jeden dva podcasty a to ještě dost nepravidelně.

Kdysi jsem dělal seznam toho, co jsem stíhal poslouchat, najdete ho v tomto článku o běhání.