Vezl sem dneska auto do servisu, což je vždycky tak trochu voser, protože nejbližší autorizovanej servis Citroénu je v Boskovicích. Cesta je to krásná, o tom žádná; zvlášť za Jevíčkem, když se přejede horizont a před člověkem se otevře výhled do krajiny na dva kopečky s klikatou silničkou mezi nimi, je to zrovinka teď na podzim fakt nádhernej pohled. Ale je to 40 minut tam a stejně tak i nazpátek. Do toho nějaká agenda na prodejně, no suma sumárum tim zabiju dvě hodiny a to vlastně ještě není žádná práce na autě udělaná. Druhej den musim absolvovat to stejný, abych si auto vyzvedl. Už budou ty samoříditelný auta, abych si mohl po cestě číst? Nebo jen vyslat samotný auto, ať si ten povinnej servis objezdí samo? To je pokrok, kterej vyhlížím.
Pokrok, kterej nevyhlížím, je digitální přístrojovka, digitální budíky, digitální čmudlíky a digitální úplně všechno. Jako náhraďáka jsem vyfasoval novou C3, do které jsem nasoukal sebe a kdybych chtěl vézt i svoje děti, musel bych chtě nechtě mezi nima udělat Sofiinu volbu, kdo z nich poběží za tím pidiautem. Každopádně mě při jízdě zpět vyrušoval digitální zvuk alarmu, že sem si do obce dovolil vjet rychlostí 53 km/h, ačkoliv je to v toleranci tachometru, a píp píp píp píp zpomal! ZPOMAL, nebo tě budu vyrušovat dokud to neuděláš. Proklikal jsem celej infotainment, promačkal všechny čudliky pod volantem a auto pípalo dál. Aspoň že tu klimatizaci si člověk zase může nastavit knoflíkem a nemusí matlat po displeji, hledat zanořený nabídky a zcela bez haptické odezvy se snažit přejet sliderem o dva centimetry zatímco každej hrbolek na silnici vymrští váš prst o dva metry.
Občas sem měl představu, že bych svoje Berlingo omladil a tohle starší střelil, dokud je ještě čupr. Ale když vidím, že bych musel všechny ty svoje fyzický táhla, čudlíky, šoupátka, páčky, kvedlátka a knoflíky nahradit displejem, kde chci při cestování tak maximálně koukat na mapu, brzo mě tahle představa opustila.
Dnes to bude prejt herní, filmový a hlavně hudební, veskrze tedy polokulturní, ale hlavně: maximálně zaláskovaný do něčeho, co už více než dvě dekády mění můj život.
Jak sem si tak dokvačil v poslowchání k písmenu S, o němž jsem nedávno tvrdil, že mi vydrží až do Vánoc nebo masopustu, tak realita bude možná ještě o něco horší a budu se v něm rochnit až bůhví dokdy. Jedna věc je, že je těch alb na písmeno es hodně, druhá věc je, že jsou některá dlouhá. Dost dlouhá.
Momentálně jsem se už dostal k „Si…“ a to znamená jediné, najíždím na hudbu (no, hudbu… Ale o tom dále) z jednoho velkého univerza jménem Silent Hill. A to je pěkné prosím původně herní hororová série, která se ke mně někdy v roce 2002 úplně náhodou dostala na třech vypálených CD a úplně náhodou mi změnila život k nepoznání. A má to tak hodně lidí, takže něco na tom opravdu je a budu se vám snažit vysvětlit co přesně, ačkoliv je to takový niterní pocit, který se slovy moc popsat nedá. A pokud bych to přece jen dokázal nějak popsat, stejně vám nepředám gró podstaty mé inklinace (tuhle větu sem napsal jen proto, abych vypadal chytře) k něčemu tak běžnému, jako je hra, jako je horor, jako je uměle vytvořený virtuální svět. Ale aspoň se pokusím.
Takže… píše se rok 2002 a kámoš Aleš mi donesl nějakou hru s názvem Silent Hill 2. Horor, ale první díl jsem nehrál, tak přece nebudu hrát hned dvojku… No ale asi z nudy jsem si to přecejen nainstaloval a můj svět už nebyl nikdy stejný. Silent Hill 2 není hra. Je to… psychologická sonda do duše jednoho zlomeného člověka, který se ocitá ve městě Silent Hill, které je celé zahalené do husté mlhy, ze které tu a tam něco nebo někdo vykoukne. Pozvala ho tam manželka dopisem, což by byla normálně skvělá zpráva, pokud by však už několik let nebyla mrtvá. Poněkud morbidní úvod do hry, kde vás ale těch morbidností čeká daleko více. A já bych tu teď mohl popisovat veškeré klady a zápory hry, vyzdvihovat na tehdejší dobu revoluční stínování, cinematické záběry a tak všelijak podobně, ale tohle všechno mě nechává klidným a není to pravý důvod, proč jsem hře a jejímu světu propadl.
Tím pravým důvodem je atmosféra a zmíněná psychologie. Jsou to pocity, které ve mně hra vyvolává tím, jak ji prožívám s hlavním hrdinou Jamesem – smutek, děs, naděje, zvláštní nepopsatelný pocit při procházení zpustlého města kdy člověk netuší, co bude za další křižovatkou, protože mlha zahaluje vše. Horor zde nepramení z bubáků a monster, které potkáváte, ale z neviděného. Z psychologického teroru, který vám jako zrcadlo nastavuje vlastní hlava. I ta monstra vám samozřejmě dokážou zavařit, přecejen se jedná o typického zástupce survival hororu, ale věřte mi – co dokážete umlátit železnou trubkou, to vám újmu nezpůsobí. Vlastní myšlenkové pochody, vina, výčitky svědomí, vnitřní démoni – tohle všechno už ano.
Hmmm… vážně ale nedokážu vytáhnout ze své hlavy myšlenky o tom, jak na mě hra působí a proč by měla být důležitým milníkem v mém životě. Já ten rozdíl před a po chápu, dokážu si ho v hlavě sesumírovat, ale bohužel ne v natolik lidské řeči, abych vám tuhle myšlenku mohl předat. Hry už dávno nehraju, ze světa Silent Hill jsem vlastně hrál jen dvě hry (z asi desítky, kolik jich vyšlo). Ale spojení mám na ně skrz soundtracky, které skoro všechny složil můj nejhranější interpret – Akira Yamaoka.
Není dne, abych si od něj něco nepustil, většinou večer, když chci relaxovat a vrátit se do známého prostředí. Přitom ta hudba je až na pár výjimek skoro neposlouchatelná! Je to směsice zvuků, ruchů, šramotů, vrzání, rachtání, dunění, ševelení… Ale songy si drží nějakou melodii a naprosto dokonale dokreslují atmosféru hry. A od třetího dílu se k těmto pazvukům přidal andělský hlas Mary Elizabeth McGlynn, která na každém dalším soundtracku nazpívala několik nádherných songů. Mým asi největším snem, alespoň co se hudby týče, je někdy navštívit jejich koncert. Měli jich hrozně málo, snad na prstech jedné ruky by je člověk spočítal. Jestli se ještě někdy objeví v Evropě, nekoukám doleva doprava a letím kdykoliv kamkoliv.
Tomuhle se v angličtině říká Landslide victory
Některé soundtracky jsou fakt dlouhé. Třeba ten poslední z remaku Silent Hill 2 z roku 2024 má přes šest hodin. A neoficiální rip má hodin dokonce třináct! Takže milé es, ještě nějakou chvíli to spolu potáhneme. A já bych vás všechny moc rád pozval do své hlavy, abyste dokázali pochopit, jak moc mi tahle herní/hudební série změnila život, protože v psaném textu jsem vám to dokázal prodat zhruba z jednoho procenta.
Jsou věci, na kterých rád šetřím. A jsou i takový, který kupuju nehledě na cenu (viz například moje záliba v restauračních vozech vlaků, kde jsou obvykle ceny trochu přestřelený, ale zkrátka si to dopřeju).
Nerad dotuju mobilní operátory, poskytovatele energií a podobný položky, který se platěj každej měsíc a ve výsledku je to už v peněžence znát. U těchto komodit nejsem línej si vyhandlovat lepší ceny, přejít ke konkurenci nebo tím aspoň vyhrožovat, případně fakt jít na čas k nějakýmu virtuálovi (a zjistit, že neomezený cokoliv za vysoký poplatky fakt nepotřebuju). On se z toho aspoň u těch telekomunikací stál v ČR vlastně poměrně nutnej nástroj jak neplatit majlant. Onehdá jsem zas volal na O2 že jim na nějaký zdražení kašlu, Oneplay stejně pouštět nebudu a že odcházim. Navrhli nějakou směšnou cenu, kterou mají v manuálu pro zákazníky vyhrožující odchodem, kteří nejsou dostatečně asertivní a kývnou na první podobnou nabídku. Ale to já nejsem.
Tak sem si nechal vygenerovat OKU kód pro přenos dvou čísel a jednoho ADSLka a rozloučil se. Jak dlouho trvalo, než zavolal LVL2 zaměstnanec retenčního oddělení O2, ptáte se? Od zadání OKU do systému virtuála (kam sem byl už fakt ochotný se přesunout a měl jsem vybraný tarif) cca 15 minut. Tak jsme si s paní chvíli povídali, zeptala se kolik jsem ochotný platit, řekl jsem nějakou směšně nízkou částku, k tomu ještě pár požadavků co bych rád, řekla dobře, já sem poděkoval a zůstal jsem u O2. Hádám, že kdo má pevnější nervy, dokáže se dostat k pokecu i s LVL3 paladinem, který má v systému odemčený ještě mocnější kouzla s cenotvorbou a dokáže ještě větší divy, ale mně už tenhle výsledek bohatě stačil. No a tuhle směšné nízkou cenu můžu platit jen díky všem těm, kteří se neozvou a svou přepálenou měsíční útratou dotujou nás, co si dokážeme vodevřít hubu.
A to jsou operátoři u nás státem podporovanej oligopol, kde se s cenou hýbat dá, ale pořád dost omezeně. Energie jsou to stejný, trochu se zatlačit dá, ale konkurence je jak šafránu. Tady je pěkně vidět síla volnýho trhu s dokonale konkurenčním prostředím. Doufám, že jednou se otevřou hráze v celé EU a člověk si bude moct dopřát operátora z jakékoliv země. Dojná kráva všech matek našich operátorů rázem vyschne, to bude najednou panečku předháněčka ve výhodných nabídkách, to se najednou náš specifický trh, jak tomu operátoři rádi ve své reklamštině říkají, otřese v základech.
Naprosto jsem ale abdikoval na ceny pohonných hmot. Tankuju kde jedu, nechci být oběť halířovýho konkurenčního boje a jezdit ke vzdálenější benzínce jen proto, že tam ušetřím pár drobných. Občas když si v hlavě rychle zkusím spočítat ušetřený koruny a dám si k tomu do kříže čas nebo mozkovou kapacitu nutnou pro tuhle úsporu, rychle danou myšlenku zaženu. Jakože mají v Penny máslo za 30 a já za něj dám v Bille 60, to je sice úspora, ale v mé hlavě je to zejména otrava. Když si vezmu, jak rychle a za jakou blbost jsem schopný utratit 30 korun, tak mě nějaký šetřivý střevo v mým těle vůbec nesvrbí.
A moc vás prosím, až někdy začnu v letácích kroužkovat a pak plánovat cestu po supermarketech pomocí nejkratší cesty v grafu, dávám vám svolení mě umístit někam na samotku a zbavit mě svéprávnosti. Děkuji předem.
Někdy zkraje nového milénia jsem viděl film Impostor. Jako vždycky, když se to týká filmů, si okolo toho pamatuju spoustu věcí (ale samotný film nikoliv), které jsou pro můj další život takřka bezcenné, ale mozek si je prostě chce pamatovat. Jak tu byl zrovna na prázdninách bratránek, že mi to donesl na cédu vypálený spolužák. A že v tom hrál Gary Sinise, u kterýho jsem se hrozně divil, že mu ty nohy po Forrestu Gumpovi zase dorostly. No… Tehdy jsem věděl o CGI úplný prdlajs, takže jsem hrozně dlouho dumal, jak mohl kapitán Dan ve Forrestovi v některých scénách chodit po svejch a v jiných scénách byl zcela očividně bez noh. A jediný schůdný řešení, který mě tenkrát napadlo bylo, že ve filmu hrála dvojčata s tím, že jednomu prostě chyběly nohy.
Nechat něco pomocí počítačů zmizet už tehdy nebyl moc problém, ale to sem zjistil až o pár let později. O pár let později jsem taky zjistil, že člověku může zmizet sebevědomí a že existuje něco jako imposter syndrom. Syndrom podvodníka. Člověk má pocit, že si v životě nezaslouží být tam kde je, že se mu všechno stalo náhodou nebo přemrštěnou snahou, ale nikoliv díky schopnostem, které mu chybí. Občas se s tím ztotožňuju, občas mi sebevědomí upadne na zem a než se pro něj stihnu sehnout, mám v hlavě divnej vír myšlenek. Že můj obor je hrozně mladej a proto sem se v něm dokázal chytit, že toho zase tolik neumím a jen není nikdo v práci, kdo by na to poukázal. AI co dělá práci za mě tomu moc nepomáhá. A že i v životě jsem dosáhl těch věcí tak nějak mimoděk.
Ale spíš než syndromem podvodníka trpím syndromem syndromu podvodníka. Jakože si myslím, že něco takovýho bych mohl mít, ale ve skutečnosti to ani nemám. Takže takovej hypochondr na poli syndromů. Protože tenhle pocit mám fakt jen někdy, v nějakých ojedinělých stavech, který rychle odejdou. Opravdovej člověk se syndromem podvodníka tím trpí neustále, vytrvale a z hlavy to nedostane. Já si vždycky vzpomenu na svoje léta na volné noze, kdy jsem musel s každou zakázkou dokazovat svoji cenu na trhu a svoje znalosti, měl jsem spoustu klientů, kteří moji práci hodnotili nezávisle a byli spokojení a navazovali dlouhodobé spolupráce. To mě zase na delší čas dokáže ujistit v tom, že to dělám dobře.
Nechci abys byl smutnej, povídá mi El. Kouknu na ni a přemýšlím, co mám odpovědět, protože přesně tohle jsem říkal i já jí, ještě než… Vím, že je to fráze, i já říkám ostatním nebuď smutnej, ale někdy si přecejen vzpomenu, že smutek neznamená něco špatného a že občas je dobře, když se přes člověka převalí vlna, odebere z hlavy přebytečnou mlhu a odplaví sedimenty, které si stihly za poslední dobu na mysl nasedat. Občas se přistihnu, že někomu poradím vyplač se, je to v pořádku, zvládneme to spolu a mám z toho zvláštní hořkosladký pocit.
Smutek není binární veličina, ale spíše spektrum. Některé z těch smutků mám moc rád a vítám je do života sezónně, některé jsou pro běžné fungování těžké a snažím se jim vyhýbat a některé odejdou ještě dřív, než si stihnout u kamen v mé hlavě postavit vodu na čaj. Už jsem se poměrně dobře naučil s nimi pracovat. Řekl jsem El, jak to cítím: nevadí mi, že jsem smutný, holt se sešlo hodně věcí, únava, počasí, tma a věci, které nemám šanci neovlivnit.
Rozviňte červený koberce a naražte sudy, právě píšu stej prejt. Což je zhruba stejnej důvod k oslavám, jako kdybych se začal z výhry radovat v 28. minutě zápasu za stavu 1:0 pro mě, abych nakonec dostal vyklepáno 1:7. Ale i kdybych teď přestal s psaním dalších prejtů, stačilo by mi na charitu poslat jen 266 tisíc, což bych ze svého čtvrtinového učitelského platu hravě stihl splatit za… *bere do ruky kalkulačku* několik následujících životů. To su klidný, že si klidný?
Mňo. Cestuju poslední dobou hodně autem, což pro mě nebylo dřív zvykem. Většinou se večer vracím pořád stejnou trasou a většinou je všechno v pohodě, ale přítmí dává některým řidičům pocit, že se nemůže nic stát a proto jedou o drobínek rychleji, než by měli. Já teda vlivem nějakýho pudu sebezáchovy zase za tmy sundávám nohu z pedálu a jezdím pomaleji. Dneska jel kamion takový drobínek celou cestu za mojí prdelí a sice do Berlinga nastěhuju leccos, ale celej kamion fakt ne. V jednu chvíli, když se rozjel z kopce a chtěl využít servačnosti a do kopce na druhé straně vyjet zadarmiko, mě musel začít předjíždět, aby mi do toho kufru opravdu nezaparkoval.
Když tak přemýšlím o smrti, kterou mi mohl přivést řidič z povolání, musím myslet i na život. Narodil jsem se 25. 6. 1987, každou číslici mám v datu narození jinou. Technicky vzato bych měsíc mohl napsat i s vedoucí nulou, takže se dostaneme na krásných 25. 06. 1987. Jestli naši nekecají, poprvé jsem na tomhle světe začal řvát někdy okolo třetí hodiny v noci. Takžé… Teoreticky mám datum narození tvořené všemi číslicemi naší desítkové soustavy. Teoreticky.
Teoreticky jsem se taky narodil přesně ve stejný okamžik jako Leo Messi. Tomu sice svítí v kolonce datum narození 24. 6. 1987, ale když vezmu v potaz naši kulatou planetu a její časová pásma, mohl to být přesně stejný okamžik. V Rosariu, kde se tenhle štírek narodil, je podle všeho o pět hodin méně než u nás. Jestli se Messiáš narodil až někdy před půlnocí, můžeme si konečně odpovědět na otázku, proč mi ten fotbal nikdy moc nešel – pámbu když z pytle rozdával fotbalový talent, nasypal ho pár zrnek do mé kolíbky a zbytek vaku poslal do Argentiny. Sice bych to mohl oplakat, ale já sem hlavně rád, že jsem zažil celou éru Messi vs. Ronaldo a mohl se kochat oběma velikány.
Jako dítě jsem musel na operaci. Řečeno hokejovou terminologií jsem byl vyslán pod skalpel kvůli „problémům v dolní části těla“. Týden připoutaný na lůžko v hnusné oprýskané nemocnici byl jeden z nejtraumatizujících zážitků mého života — rodiče tam se mnou být nemohli, návštěvy spíše vzbuzovaly smutek z toho, že za chvíli budou muset odejít, prvních pár dní jsem se nemohl ani pohnout bolestí a neustále jsem poslouchal, že „dnes tě ještě pustit nemůžeme“. Zkrátka vakace jak víno.
Když už jsem se konečně pohnout mohl, hodil jsem na sebe plášť (bílý nemocniční; bohužel jsem od otce nepodědil žádný kouzelný, neviditelný) a vydal jsem se domů. Akorát sem se zapomněl zeptat sestřiček nebo doktorů, jestli můžu. Ale v nemocnici mě to už slušně řečeno nebavilo a nehodlal jsem tam marnit další čas. Jenže v té době ještě byla před budovou nemocnice vrátnice a musím vrátného pochválit, že svoji práci dělal dobře. Jakmile zmerčil malého narušitele, kterak si to suverénně štráduje z areálu pryč, vyběhl ven, čapl mě za rameno a už mě táhnul zpátky. Nedbal mého vysvětlování ani slz, které se spustily hned po dopadení. A tak jsem si v nemocnici ještě pár dní pobyl. Vlastně dodnes nevím, jestli naši o téhle eskapádě vědí, dost možná jsem to nikdy nepřiznal.
Dneska na stejnou operaci musel nejstarší syn. Zvládl to všechno jak pašák, nebál se ničeho a nervózní nebyl ani trochu. Ve dvě hodiny příjem, za půl hodinky ležel na sále pod celkovou narkózou, dvě hodiny po operaci už šupal domů, kde může v klidu ležet na gauči a koukat na pohádky. Čeká nás víkend plný filmů a čtení. Vakace jak víno!
Ostatně soudím, že dítě by mělo mít právo na doprovod v nemocnici kdykoliv. V ČR to tak je, ale třeba na Slovensku donedávna žádný zákon zaručující rodičům možnost být se svým dítětem nebyl. Přitom nemocnice je pro dítě (a koneckonců i pro dospěláka) jedno z těch míst, kde fakt být nechce a necítí se tam dobře, což z ní zároveň dělá ideálního představitele místa, kde doprovod rodiče je velmi žádoucí. Už delší čas sleduju slovenskou političku Vladimíru Marcinkovou (hokejoví fanoušci tuší, za koho je provdaná), která dlouhodobě bojuje za práva dětí, minorit a slabších. Má to ale na Slovensku nepoměrně těžší vzhledem k politickému klimatu (Importing into Czechia…. Aaaand it’s done). Hrozně jí fandím, její práce dává obrovský smysl a pomáhá těm nejzranitelnějším. Ale když vidím všechny ty útoky na její osobu, je mi z toho jednak blbě, a jednak si říkám, že takový člověk nemůže velký tlak vydržet věčně. Stejně jako ho svého času nevydržela novinářka Kovačič-Hanzelová. A stejně jako ho nevydržela prezidentka Čaputová. Na politickou atmosféru, která u nás bude bublat následujících pár let, se upřímně netěším.
Chystám se na podzim objevit nějaké nové polské město (viz polskej prejt), případně znovuobjevit krásnou Wroclaw, kde už jsem strašně dlouho nebyl. Do Wroclawi teď jezdí přímé vlaky, takže je to ideální podzimní destinace. Do Krakowa vlastně taky, ale je o kus dál, takže samotná cesta po kolejích ukousne z víkendu víc času. Uvidíme.
Ve volné chvíli sem si hledal nějaký „must see“ výběrový seznam míst z Krakowa. Tak na prvních příčkách byl Auschwitz-Birkenau a hned v závěsu muzeum Oskara Schindlera. Mňo… Když sem v hlavě založil šuplík s názvem Víkend v historickém polském městě, automaticky mi tam naskakovaly spíš galerie, kavárny, parky a hudební sály. Představa, že při melancholickém podzimním víkendu navštívím koncentrační tábor ve mě trochu budí rozpaky. Nebo spíše hrůzu.
Ve mně holokaust pořád nějak rezonuje. V hlavě se k němu vracím možná až moc často, někdy mi hlavou projede náhodná myšlenka na všechny ty lidi. Na jaře jsem četl knihu o Schindlerovi, byla to faktografie, nikoliv román, ale chtěl jsem si vytesat nějaké základy o jeho osobě pro případ, že bych se někdy odvážil kouknout na Schindlerův seznam. Nedávno jsem četl Smrt je mým řemeslem a je to silná kniha, moc silná. Moje bankovní poradkyně z Komerčky má doma desítky knih o holokaustu, často na tohle téma mluvíme, když mám zrovna co k řešení v bance.
Každopádně tenhle výběrovej seznam nebude pro mě. Návštěvu koncentráku si na svůj must see seznam nezařadím, já bych to asi nezvládl. Nějakým způsobem se mě to téma dotýká až moc (což by vlastně MĚLO, vzhledem k tomu, jak temná stránka historie to je). Pokud bych někdy věřil na minulé životy, tak nějaký můj předchozí byl asi s koncentračním táborem spojený. A stále je.
Koukám na derby, u toho si něco datluju do školy. Sparta drtí Slávku, hraje skvěle kombinačně, je všude dřív, proniká do vápna. Vyprodaná Letná, za jejímiž zdmi je vidět velké šapitó Cirque du Soleil (kam bych se ještě letos rád podíval, naposledy jsem byl na Alegrii v roce 2012), burácí a žene Rudou dopředu. Sparta dává gól, ale jak se po chvíli ukáže, bylo to z milimetrového ofsajdu. V ten moment se naprosto rozbíjí dosavadní obraz hry, protože ve chvíli kontroly platnosti gólu u videa měli Slávisti možnost přeskupit síly a pravděpodobně dostali od trenéra nadiktovanou novou taktiku: srát Sparťany provokacemi, přerušeními a fauly. Sparta se z toho až do konce poločasu nevzpamatuje, hra je fragmentovaná, několikrát rozhodčímu vystřelí k nebesům ruka se žlutou kartou.
V tu chvíli by přitom pravděpodobně stačilo jediné: aby to Sparťani ignorovali. Nemůžeš vyhrát nad soupeřem, jehož jedinou zbraní je v danou chvíli rozbíjet hru. Potřebuješ mít čistou hlavu a dělat to, co fungovalo do té doby; jakmile přistoupíš na soupeřovu hru, můžeš složit svoje zbraně. O něčem podobném pojednává i nové video na Veritasiu, mém možná nejoblíbenějším YouTube kanále o vědě (psal jsem o něm už v sedmnáctém prejtu). Začíná hodně zeširoka o tom, jak jsme s kýmkoliv na tomto světě spojeni maximálně přes šest dalších osob (pravděpodobně jste o této teorii již slyšeli, reálně to bude o něco méně než šest), aby se přes teorii grafů a sítí dostali k zajímavé myšlence podpořené teorií her: pokud se obklopíte více pozitivními (respektive negativními) lidmi, budete sami více pozitivní (respektive negativní). Ono to samozřejmě dává smysl i bez nějakého výzkumu, zmiňoval jsem se o tom už v několika prejtech o kolektivech. Ale tady je to tak hezky vědecky vysvětlené přesně tak, jak to mám rád.
Reálně by tedy Sparťani měli nasadit černé klapky na oči a obklopit se tím, co jim přinášelo úspěch. Michal Kobelka, fotbalový trenér roku 2025 dle hodnocení všech vnitřních hlasů. které v sobě má.
Tak jo, poslední prejt, ve kterým se nějak otřu o volby nebo politiku, neboť tohle téma bude následujících několik týdnů a měsíců rezonovat ve veřejným prostoru dostatečně i bez mýho komentáře. Tohle bude takovej volně asociační text, kde budu skládat myšlenky a vzpomínky jednu přes druhou podle toho, jak mi zrovna přijdou na mysl. Vezmete si červenou pilulku, abyste zjistili, kam až tahle nora povede?
V době psaní ještě lidi chodí k urnám a vhazují své lístky, je sobota dopoledne. Já šel už včera, pro mě je možnost volit nejen právo, ale i povinnost a hrozně rád k volbám chodím, ačkoliv chtěným výsledkem dopadly jen málokteré z nich. První jsem absolvoval ještě na gymplu na konci maturitního ročníku v roce 2006 (tehdy byly volby na začátku června). A byly to ve třídě dobrý hádky a bitky dvou táborů: ČSSD vs ODS. Tehdy to vypadalo jako když si Stínadla volí svého Velkého Vonta: buď Losna, nebo Mažňák, Paroubek, nebo Topolánek. Tyhle dvě postavičky naprosto dominovaly veřejné debatě a dvě třetiny všech voličů nakonec vybíralo mezi jejich partajemi. Komouši postupně vymírali, ale stejně se jich nakonec do sněmovny dostalo 26, když si uzmuli skoro 13 procent hlasů voličů. Poprvé se do sněmovny dostali Zelení a pokud mě paměť neklame, bylo to také naposledy. Dodnes asi musí litovat všech svých veřejných vystoupení a totálních přešlapů (*cough cough* Matěj Stropnický), které je už nenávratně poslaly do politické historie, ze které není návratu. Po volbách to bylo fifty fifty mezi pravicí a levicí a tahle krize položila základy budoucím novým stranám, které chtěly kousek toho vládnoucího koláče pro sebe. Pamatujete ještě Věci veřejné? Pamatujete Úsvit? Pamatujete ANO? Hmm, tyhle asi jo…
Ou kej, takže v 18 jsem měl za sebou první volby. Zpětně se můžu ptát, jestli jsem o politice vůbec něco věděl. A zpětně si můžu taky odpovědět, že starou belu, respektive vám na to může ještě lépe odpovědět svojí hezkou písničkou Sophia Charaï. Tehdy to nebylo žádné rozumové rozhodnutí, žádné pro a proti, žádný průzkum kandidátek, volebního programu. Tehdy to bylo čistě emoční rozhodnutí, které vycházelo z nálady ve veřejném prostoru. Člověk se chytil jedné věci, která mu byla sympatická u „jeho“ strany, našel si no-go věc u strany druhé a volba byla na světě. Kolik lidí takto volí celý svůj život? Kolik jich to hodí populistovi, protože ten v nich vyvolá nějakou pozitivní emoci tím, co všechno naslibuje? Kolik lidí vůbec netuší, jaké volby zrovna probíhají a co ovlivní? Eh, ani se mi o tom nechce přemýšlet. Tehdy jsem volil ČSSD, poprvé a naposledy.
V osmnácti jsem teda moc rozumu z voleb neměl, proto mi ani nepřijde jako dobrý nápad posouvat věkovou hranici směrem dolů. Nebo… já vlastně nevím. Kdo se o veřejné dění zajímá v šestnácti, ten se o něj bude zajímat i později. A kdo se o něj v mladém věku nezajímá, tak jak se liší od těch, kteří se o něj nezajímají ani ve čtyřiceti? Z tohohle pohledu je jejich hlas rovnocenný. Dostali jsme se v pátek k tématu voleb i s deváťákama, kteří by už tedy cca mohli volit, pokud by se hranice posunula na navrhovaných 16 let, a šesťákáma, kterým ještě pár let schází. Chtěli vědět, koho budu volit. Opět vstupuju na tenkej led a chápu hlasy, že tohle bych s nimi řešit ve škole neměl. Ale! Pokud chci u mladých nějak zažehnout touhu po poznání a po politice a po veřejném dění, tak jak jinak než tím, že nezaříznu jejich zvědavost a budu to s nimi diskutovat?
Svoji volbu jsem jim neřekl, i když bych neměl problém se o ni podělit. Možná spíš po škole na kafi než na půdě školy. Ale řekl jsem jim, jak funguje můj mozek a jak taková volba probíhá v mojí hlavě. Automaticky z voleb vyřadím komunisty a doteď nechápu, že česká společnost dokázala zapomenout, co všechno nám tady ty rudý bolševický noky provedly. Podívám se, které strany mají reálně šanci dostat se do sněmovny, protože hlas pro neúspěšnou stranu je hlas propadlý. A postupně vyřazuju všechny extremisty, populisty a strany, jejichž politikou je rozvrátit demokracii. Do koše hodím lístky stran, které by chtěly jakkoliv omezovat svobodu, vrhat nás do područí cizích mocností a nastolovat staré pořádky. Nakonec vždycky zbyde pár demokratických stran a z nich se dá vybrat. Žádná strana nepokryje moje potřeby na sto procent, s žádnou se neshodnu na všem, není to možné. Každý člověk má jiné potřeby a nemáme v ČR šest milionů stran, aby si každý zvolil tu svou.
Ale probůh – vědět, že nějaká strana bude bránit fundamentální základy demokratického státu, že na ně nebude útočit; že nebude oslabovat veřejnoprávní média coby svého vrchního kontrolora, že se nebude snažit zestátnit právo na pravdivé informace; že bude prosazovat rovnoprávnost a ochraňovat minority, aby každej člověk v téhle zemi mohl dýchat vzduch stejně svobodně, jako ho dýchám já; že se jasně postaví za slabšího a ukáže prostředník agresorovi, že si udrží rovný záda a dodrží morální integritu jakkoliv to může být nepříjemné a nepopulární… To by přece měl být tak nějak automaticky základ toho, co od politického uskupení můžu žádat. Ale není. Přijde mi, že základ u velké většiny voličů je, abych JÁ se měl dobře. Já. Já. Já. A ostatní? To je jejich problém.
Stát pokládá základy toho, aby ses měl dobře. Respektive ti dává takové možnosti, aby sis ten dobrý život udělal tak, jak nejlépe dokážeš. Nikdy za tebe nevyřeší, že se ti nechce, že jsi línej něco se svým životem udělat, změnit něco, snažit se o trochu víc, dát do toho maximum a zvítězit, nebo neuspět, poučit se a zkusit to příště lépe. Nikdy nezbohatneš tím, že se změní politická garnitura. S jednou vládou ti možná zbyde o pár stovek měsíčně v peněžence víc, ale tvoje děti je pak splatí i s úrokama. Stát ti nezajistí blahobyt, to můžeš jen ty sám. Ale svoboda bolí, svoboda svazuje. Najednou můžeš zjistit, že aby ses měl dobře, musíš pro to něco dělat, jenže ty pořád doufáš, že to za tebe udělá někdo jinej. A bez práce. Poslechni si znovu písničku od Sofie, kterou jsem linkoval nahoře. Netahej mi sem nesvobodu jen proto, že se svobodou nedokážeš naložit.
A jako před každými volbami, i letos chci poděkovat papírnictví Narpa na náměstí za krásnou výzdobu. Divím se, že jim ještě nějaký zarytý fanoušek starých časů neprohodil cihlu výlohou:
