Michal Kobelka

Odjíždíme dneska na podzimní chatu „tátové a děti“. Jestli jsme dobře počítali, bude nás tam devět dospěláků a devatenáct dětí, což je zatím rekordní počet. Před pár lety jsme začínali na počtu 4+8, postupem času jsme přibrali pár dalších kamarádů, narodilo se pár dalších dětí a teď je z toho takové hausnumero, že už nám je většina chat a chalup malá a musíme je rezervovat dost dopředu. Tehdy jsme jezdili jednou ročně, nyní už vyrážíme dvakrát do roka na chatu, jednou v létě kemp, postupně ty pobyty prodlužujeme… Ještě zimní chata by se tam možná vešla. Samozřejmě jsem jedinej, kdo s sebou veze tři děti; nikdo není takový blázen, aby měl víc než dvě. Nebo víc než tři…

Pro mě byly rodinné chaty na Rejvízu, chatkování v Jedovnicích u Olšovce nebo spaní v karavanu na Dolním Bušínově highlight dětství — něco, na co se člověk těší celej rok a když to přijde, modlí se, aby to nikdy neskončilo. Vlastně i teď je to pro mě highlight, kdy máme s dětma neomezenej čas na cokoliv — výlety, bazény, deskovky, čtení, noční bojovky. Zase po čase uvidím spoustu dětí kamarádů, na které se těším a ony se těší na mě.

Prejty pravděpodobně následující dny nevyjdou, nechci úplně trávit čas u notebooku, když můžeme hrát karty o to, kdo bude dělat nejvíc kliků a dřepů. Ani předchozí dny jsem neměl moc náladu a čas psát, takže je možná na čase si trochu od psaní odpočinout. A možná ne, uvidíme.

Pocit déjà vu se těžko vysvětluje někomu, kdo ho sám nikdy nezažil. Ono totiž můžete mít myšlenku, že něco podobného už se stalo, ale zároveň to nemusí být ten zvláštní pocit déjà vu.

Já ho dneska zase pocítil. Jsem si jistý, že jsem přesně stejnou věc prožil, na stejném místě, se stejnýma myšlenkama v hlavě, se stejnou posloupností událostí, které se děly v okamžiku, kdy mě déjà vu zasáhlo. A také s vědomím, i naposledy už jsem cítil, že se to stalo někdy předtím. Takže takové cyklické déjà vu, které se opakuje jednou za čas. Z logiky věci se mi to nikdy dřív stát nemohlo, protože v novém domě bydlím teprve krátce.

Když mě takový déjà vu hitne, chvíli stojím a užívám si ten pocit, jakoby něco vyplavalo z podvědomí a já se to snažím zachytit v daný okamžik, než se to rozplyne. Užívám si pocit, jako bych najednou nebyl pánem své hlavy, která mi tvrdí něco, o čem jsem přesvědčený, že se to stalo, ale zároveň dobře vím, že reálně se to stát nemohlo. Jak říkám, hrozně těžko se to popisuje, ale je to jako by mi někdo na chvíli odtrhl hlavu od těla a já koukal na svoje tělo z dálky.

Pustil jsem se v minulých dnech do vyklízení spodního patra domu, který momentálně obývám. Bydlela tam postarší paní, všechno její oblečení půjde na charitu. Napočítal jsem toho oblečení zhruba 25 banánovek a přes 10 velkých pytlů, tedy zhruba takové množství, které by unosila průměrná africká vesnice za čtvrstoletí a ještě by něco zbylo. Říkám si celou dobu… kdo sakra potřebuje tolik oblečení? Pak jsem prošel kolem svého regálu s běžeckýma botama a uvědomil sem si, že každej máme něco.

Blikla na mě zpráva o tom jak souděj řidiče, kterej měl u nedalekého Koclířova mikrospánek a po střetu s kamionem zabil v autě svoji manželku a dva spolupracovníky. Dostal pětiletou podmínku. Nebudu polemizovat o výši trestu, český zákoník neznám a jestli je to adekvátní trest nevím. Pocit z toho samozřejmě můžu mít jakejkoliv, ale zrovna tady se zdržím osobních soudů. Někdy samozřejmě z nosu odfouknu víc než obvykle, když čtu zprávy o směšně malejch podmínkách pro násilníky a znásilňovače, obzvlášť když se bezpráví děje na dětech. To už pak mám jakejsi pocit nespravedlnosti v tomto státě.

Nehody u Koclířova jsou takový nehezký evrgrýn, který celkem pravidelně nutí novináře psát o obětech a škodách na majetku. Kdybych měl spočítat, kolikrát už mě tam nějakej závodník předjel v rychlostech hodících se spíš na okruh, potřeboval bych k tomu mít na rukách ještě druhou a třetí sadu prstů. Je v tom úseku vytvořené nádherné klima, ve kterém se příliš vehementní, agresivní a nedočkaví řidiči pěstují téměř bez práce. Celá severní trasa z Čech na Moravu — kde už dávno měla stát dálnice — je zasekaná, pomalá, s minimem míst pro předjíždění. Přitom je to tranzitní trasa i pro kamiony z východu na západ a obráceně. Takže když se na trase objeví skulina, kde je možné trochu šlápnout na plyn a v na první pohled přehledném úseku zkusit předjet dva tři kamiony, hodně řidičů to udělá. Jenže nepočítají s horizontem, s tím že do protivky taky vždycky někdo spěchá. A dopadá to tragicky.

V tomhle případě za to teda mohl mikrospánek, což není polehčující okolnost, ale řidič (asi) aspoň neprasil rychlost a nedělal předjížděcí komba, který ohrožujou všechny ostatní záměrně. Ne, jen dlouhá cesta z východu Slovenska do Prahy a monotónně odbíhající stromy u krajnice, které dokážou zhypnotizovat leckoho. Taky už jsem tam jednou jel a měl to se spánkem na krajíčku, člověk se propleskne a těch 20 minut domů si přece neodloží třicetiminutovým spánkem u krajnice na odpočívadle. Ale tak dlouho se se džbánem… Však to znáte.

Je to tenkej led. Buďte na sebe opatrní.

To bylo tak. Čekali jsme třetí dítě a pořád jsme měli tu naivní představu, že se nám dotřetice podařilo vyrobit holčičku. Z omylu nás vyvedl hned první ultrazvuk, který jasně hlásal: Tonda a Eda dostanou dalšího bráchu. Pokrčili jsme rameny, zasmáli se osudu a začali přemýšlet, jaká chlapecká jména ještě proboha existují. Nakonec jsme došli k Františkovi, které alespoň mně znělo tak nějak vznešeně, jako že by z něj třeba mohl být jednou spisovatel, nebo možná skladatel. A navíc žádného Františka Kobelku neznám, povídám si pro sebe.

Střih. O pár měsíců později mě chytila genealogie a začal jsem na MyHeritage sestavovat náš rodokmen. Nořil jsem se hlouběji, odkrýval další a další generace a přišlo vtipné zjištění: jméno František nosil zhruba každý druhý člen našeho pokolení. Nejen to – několik z nich si vzalo za ženu Františku. A jejich děti samozřejmě také začínaly na Fra-. Takže houbeles jedinej Franta Kobelka, pouze pokračovatel dávno zapomenuté tradice, která byla v určitém momentě přeťata.

Ten rodokmen jsem začal sestavovat díky tomu, že jsem ve svitavském deníku narazil v sekci novorozeňat na čerstvě narozeného Antonína Kobelku. Zajímalo mě, jestli to může být příbuzný a pokud ano, tak jak vzdálený našemu Toníkovi. Upřímně mě potěšilo, že odteď není náš Toník jediným Antonínem z rodu Kobelků. Našel jsem na Facebooku Toníkovy rodiče, vyměnili jsme si pár zpráv a chvíli jsme pátrali v korunách našich stromů, které větve se dotýkají. Nakonec jsme zjistili, že nejsme zase tak vzdáleně příbuzní.

Kobelků je všehovšudy pár desítek. Když o tom tak přemýšlím, tak moji tři synové tvoří celkem velkou část „naší“ populace. Podle KdeJsme.cz bylo mužů-Kobelků v roce 2016 jen 52. Za těch deset let pravděpodobně ještě nějací ubyli, tři přibyli… Mít ještě jednoho syna, tak je nás 5 z 50, rovných 10 procent. Slovy klasika – pánové kdo z vás tohle má? A Michalové jsou minimálně tři, ani jednoho z těch dalších neznám. Příbuzní jsme určitě i s Kobylkovými, Kobilkovými, Kobělkovými a všemi dalšími zkomoleninami. V minulost se na nějakou přesnost moc nehrálo a občas se do matriční knihy napsalo něco jinak, než jak to znělo.

Today is my one hundred and eleventh birthday: I am eleventy-one today! I hope you are all enjoying yourselves as much as I am.

Děkujeme Bilbovi za krátký úvodník, ale nyní již ke kultuře. Jak jsem včera psal o tom, že máme fakt krásné město (a pak vám popsal jediné místo, a to hřbitov…), tak za tím si stojím. Ne nadarmo se mu přezdívá moravské Athény, památek je tu opravdu hodně. Počínaje renesančním zámkem, přes kalvárii, sochy, morový sloup, latinskou školu atakdále. Nemůžu nevzpomenout, jak bylo město na začátku devadesátek oprýskané a zanedbané – s dnešním stavem, kdy se o památky stará město, stát, Unie i soukromníci, se to nedá srovnat.

Většina přespolních, kterým jsem Moravskou Třebovou ukázal, mi potvrdila, že město samotné je fakt krásné. A většinou také následovalo Ale ty lidi tam… Nojo, s tím taky musím trochu souhlasit. Ale město, které ještě před pár desítkami let bylo převážně německé, za války zde z oken visely hákové kříže a po válce zažilo odsun Němců, který se nedá nazvat jinak než masakrem, se se svým osudem vyrovnává pomalu, pomaličku. Bude to ještě nějakou dobu trvat, ještě nejsme na pomyslném dnu. Třebová demograficky chřadne, mladí odcházejí a nevracejí se, přistěhovalých je zatím méně než těch, kteří odsud chtějí odejít. V roce 2008 mělo město přes 11 tisíc obyvatel, dnes je to 9500 a každý měsíc se počet trochu sníží. Není to však problém pouze Moravské Třebové, bojují s tím i jiná města dále od aglomerací, od příhraničí, od Sudet.

Jakkoliv se město a spolky snaží, dá se říci, že tu trochu chcíp pes. Město bez mladých lidí je smutné město. Moc se těším na nové kulturní centrum Miza, které zde má v následujících letech vzniknout. Vypadá nádherně (viz exteriéry a interiéry), bude na skvělém místě a mohlo by se stát středem kultury. Jen mám trochu obavu, kdo do něj vlastně bude chodit. Možná přitáhne lidi z okolí, já se taky občas vydám na divadlo nebo koncert do některého z vedlejších měst, ať už jsou to Svitavy s jejich krásnou Fabrikou nebo LArt v Lanškrouně. Ale místní se na kulturu moc netváří, pokud to nejsou zrovna pivní slavnosti.

Dám příklad: dnes je u nás hostující Divadlo v Řeznické se hrou Odvolání. Podle recenzí je to skvělá konverzační hra se dvěma skvělými herci (Cíl, Táborský). Myslím si, že by sál měl být plný. Ale teď v době psaní vidím prodaných cca čtyřicet lístků ze dvou set možných a večer už jich moc nepřibyde. Je to hrozná škoda a není to bohužel ojedinělý případ. Před pár měsíci tu bylo Divadlo v Celetné a s ním Špalková, Lněnička, Chmela se skvělou hrou Lež… aneb komedie o pravdě… A přišlo stejně tolik lidí. Bylo mi trochu smutno i za účinkující, kteří hrají pro hrstku lidí.

Nemálo místních nadává, že žádné kulturní centrum nechce. Radši bazén, nebo dát peníze na něco jiného. Pro mě je tohle nepochopitelné. Kultura je jedním z dílků skládačky, bez kterého sem mladé rodiny nedostaneme.

Ve dnech jako je tento trvá zlatá hodinka celé odpoledne. Vyrazil jsem tedy po vydatném obědě a power-napu prozkoumat naše maloměsto skrze světlo obarvené podzimním listím a musím si zase jednou připomenout, jak je Moravská Třebová hezké město. Paradoxem je, že dost místních si to nemyslí, což na jednu stranu chápu, na druhou stranu – problémy a nehezká místa se najdou snad v každém městě.

Prošel jsem se na hřbitov na kopci, který teď hraje všemi barvami a je z něj pěkný výhled na všechny strany. Kromě mě se na hřbitově pohyboval už jen jeden postarší pán s profi foťákem pověšeným na krku. Pokynuli jsme si a jali se užívat si podzimní atmosféru každý po svém. Já sem se začal po hřbitově toulat všemi směry – i těmi, kterými jsem se ještě nikdy nevydal. Je tu spousta zákoutí a členitých překážek, takže člověk má stále co objevovat. Chtěl jsem se dneska zkrátka vyhnout svému klasickému „Ahoj babi, jak se vede, tak já už zase půjdu“ momentu a strávit na hřbitově delší čas objevováním dávno zapomenutých hrobů a jejich obyvatel v tom úžasném podzimním světle.

Třebová bývala německá, takže velká část hrobů je nadepsaná „Familie…“. Do některých „echt českých jmen“ by člověk vůbec neřekl, že jsou pouze počeštěná z němčiny. Spousta hrobů je zarostlých, nikdo se o ně nestará. Nemá už kdo, Němci byli odtaženi a pro nás přistěhovalé jsou cizí hroby na samém okraji zájmu. Loni jsem se chtěl pustit do jejich obnovy, ale jako vždy zůstalo jen u nápadu. Ale někdy se k tomu snad dokopu, stačí nůžky, smeták, lopatka a kartáč. Na hřbitově miluju to ticho. Je to jiné ticho, než na které člověk narazí jinde ve městě nebo u sebe doma, když je tam člověk sám. Tohle ticho mi nepřijde nijak tíživé, spíše naopak – hřbitov má svoji unikátní atmosféru, ale člověk dobře ví, co od něj může čekat. Není mi tu nedobře, ačkoliv při čtení některých náhrobních kamenů mi i ta slza ukápne. Proč jsi, chlapče, skonal v osmi letech a tvůj bratr těsně po třicítce? Byli vaši rodičové ještě někdy šťastní?

Procházím mezi hroby a představuju si, kolik z nich existuje jen jako pouhopouhá slepá ulice, po které už nemá kdo z rodu jít, aby prošlapával další cestu. Jsou jich tu takových spousty. Nikdo už nevysloví jméno těch, kteří v nich odpočívají; navždy je bude připomínat jen chladný kámen, který se z opracovaného monolitu postupem času opět stává přírodním prvkem tím, jak si jej do svých větví a listů obaluje příroda.

Překvapilo mě, že za celý ten čas, co jsem se toulal uličkami mezi hroby, rovnal vázy a převrácené květináče, odfoukával přilepené listy ze jmenovek na náhrobcích nebo jen tiše pozoroval, se na hřbitově neukázalo ani živáčka. Po cestě jsem to vzal ještě přes Kalvárii a při sestupování jsem narazil na toho postaršího fotografa. Zapředli jsme krátký hovor, já mluvil o něm a on zase o mně. Nedivil bych se, kdybych byl na nějakém jeho snímku, v jednu chvíli jsme fotili čelem proti sobě z opačné strany hřbitova a štelovali jsme se tak, aby mezi námi byl strom, který nás odstínil na našich snímcích. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli někam dává své fotky, že bych se podíval, ale samozřejmě jsem to v tom okamžiku neudělal.

Pro mě je návštěva hřbitova dvojsečná zbraň zatnutá do mé mysli. Zároveň si užívám tu tichou sílu a sílu ticha, které místo dokáže sálat ze země. Zároveň mě, zvlášť teď na podzim, vrhá do mírné melancholie, která mě však opouští ve chvíli, kdy procházím branou ze hřbitova ven.

Ke které skupině lidí patříte — k těm, kteří ve všem vidí znamení, nevěří na náhody a berou věci jako důkaz, že existuje něco většího, co nás přesahuje? Nebo k takovým, pro něž je všechno pouhopouhá náhoda? A co byste dělali, kdyby se vám nad hlavami objevilo čtrnáct létajících talířů a kolovaly by zvěsti, že na planetu se chystá zaútočit mimozemská rasa? Přehodnotili byste svůj postoj? Brali byste to jako znamení, nebo jako náhodu, se kterou nemůžete nic udělat?

Tyhle otázky klade i Mel Gibson svému bratrovi, kterého ztvárnil Joaquin Phoenix (kdybych se chtěl někdy pojmenovat po filmové hvězdě, byl by to buď on, nebo Keanu) v hororu/thrilleru Znamení z roku 2002. A přesně od toho roku je Znamení jedním z mých nejoblíbenějších filmů a dneska vám vysvětlím proč.

Režisér Shyamalan do Hollywoodu vlétl se svým Šestým smyslem jako uragán a hned v dalších dvou filmech (Vyvolený a právě Znamení) potvrdil, že jeho filmy jsou nad míru inteligentní a promyšlené. Vesnici miluju taky, ale tam už byly názory publika značně rozdělené. Znamení je komorní snímek o jedné neúplné rodině (proč je neúplná je jedním z motivů filmu), kterou sledujeme během invaze mimozemské flotily na naši matičku Zemi. Místo vybuchujícího Bílého domu a davových scén tak sledujeme události očima dvou dospělých lidí a dvou dětí, jejichž perspektiva se neliší od naší — informace zjišťujeme zároveň s nimi. Některé z těch informací dokázaly v roce 2002 pořádně pocuchat moje nervy, a dokázaly to i teď po těch letech při ikstém rewatchi.

Většina dobrých hororových režisérů ví, že strach v nás vyvolává hlavně absence přímého vědění. Jakmile dojde k expozici (která samozřejmě může být a často také je doprovázena lekačkou), strach to z dané věci spíše sejme. Shyamalan to chápe moc dobře a ačkoliv dojde i k odhalení samotného nepřítele, je to jen skrze krátký moment, který z něj nesejme roušku tajemna. Děkujeme za všechna ta traumata z jednoho krátkého videa z Brazílie, pane Shyamalane.

Proč mě ale snímek baví a proč ho i po tolika letech tolik adoruju je způsob, jakým se staví právě k osudu a provázanosti jednotlivých elementů rodiny Hessových. Každá (tragická) událost v životě se jako nit omotala okolo vlákna, které táhne tuto rodinu kupředu. Tento spletenec se nakonec na konci filmu krásně rozmotá a divák pochopí, k čemu jednotlivá vlákna sloužila. Je to přesně ten film, kdy ozubená kola na konci zaklapnou do sebe a rozlije se ten nádhernej pocit, kdy zprvu neviditelné náznaky se spojí do jednoho obrazu. Což je přesný opak toho, jak o životě smýšlím reálně. Ale to jsem už popisoval v

K filmu se často vracím skrz soundtrack, který vzdává poctu starým hororům a přitom tak krásně funguje i v moderním pojetí. Na svědomí ho má Shyamalanův dvorní skladatel James Newton Howard a některé songy mi instantně vyvolávají husí kůži, když je slyším.

People break down into two groups. When they experience something lucky, group number one sees it as more than luck, more than coincidence. They see it as a sign, evidence, that there is someone up there, watching out for them. Group number two sees it as just pure luck. Just a happy turn of chance. I’m sure the people in group number two are looking at those fourteen lights in a very suspicious way. For them, the situation is a fifty-fifty. Could be bad, could be good. But deep down, they feel that whatever happens, they’re on their own. And that fills them with fear. Yeah, there are those people. But there’s a whole lot of people in group number one. When they see those fourteen lights, they’re looking at a miracle. And deep down, they feel that whatever’s going to happen, there will be someone there to help them. And that fills them with hope. See what you have to ask yourself is what kind of person are you? Are you the kind that sees signs, that sees miracles? Or do you believe that people just get lucky? Or, look at the question this way: Is it possible that there are no coincidences?

Graham Hess (Mel Gibson)

Odložím si tu jednu vzpomínku. Je stará, zamžená mlhou všedních dnů a událostí, které ji posypaly jemnou vrstvou prachu zapomnění. Zcela náhodně mi dnes přiletěla do hlavy poté, co desítky let ležela netknutá v tmavém koutku hlavy, skrytá před svým nositelem, smířená s tím, že už nikdy nevyrazí na povrch. Netuším, proč na mě z pod peřiny vykoukla zrovna dnes, ale to už se tak u některých starých vzpomínek stává. Přemýšlím, kolik takových věcí, na které jsem zapomenout nechtěl, nebo takových, které jsem přehlížel a jejich obraz si nevyvolával, je už nenávratně pryč.

Letní tábor v Budislavi. Jezdíval jsem tam moc rád. Pokud se nemýlím, byl jsem na něm minimálně čtyřikrát okolo přelomu milénia, poprvé pravděpodobně v roce 1998. Ani dnes nemám problém dělat si kamarády, ale tehdy to bylo tak nějak samozřejmé — autobus tě přiveze na místo, kde čeká dalších 200 dětí. K někomu se otočíš, zeptáš se kam patří, on/a že nikam a najednou už jste dva, co hledají partu. A za chvíli už máte svůj oddíl a čekají vás dva nebo tři týdny skvělých zážitků. Na jednom z táborů jsem se takto přichomýtl k Bohoušovi. Už si nepamatuju odkud byl, ale od prvního dne jsme byli nerozlučná dvojka a kámoši jak se patří. Na dalším táboře to byl zase Radim „Spike“, příště Fajmy a Hans, Barča, Renata a Alča, se kterýma jsem si pak ještě psal dopisy a e-maily (sladká doba prvních e-mailů!) A Zdenka, která si shodou okolností vzala mého kamaráda a já jsem ji po dvaceti letech znova potkal u nás na maloměstě, ačkoliv pochází úplně odjinud.

Na příjmení těch lidí bych si ještě vzpomněl. Některé bych asi na Facebooku našel, ať už napřímo, nebo přes nějakou skupinu „Hledám…“ Vyměnili bychom si pár zpráv o tom, jak to tehdy bylo super. Poslali bychom si archivní fotky. A dál… Dál co? Zase necháme tohle zapomenuté kamarádství usnout. Možná už nadobro. Neláká mě to. Některé věci je dobré nechat spát a už se nepokoušet je revitalizovat. Hezky se na ně vzpomíná a vzpomínkou už by navždy měly zůstat.

Vzpomínka se vlastně týká Bohoušovy sestry. Bohouš byl o pár let starší než já, jeho sestřička, jejíž jméno jsem zapomněl, o pár let mladší. Když jsem říkal, že dělání kamarádů je v raném věku fakt jednoduché, tak ne úplně pro všechny. Byla jak hromádka neštěstí, kterou někde zapomněli. Bezprizorní, mlčenlivá, vystrčená z kolektivu, zasmušilá. Smutná. Už tehdy se asi moje sociální cítění směřovalo tam, kde je dnes. Shodou okolností jsem ten rok dostával strašnou bídu na gymplu. V primě jsem byl nejmenší, za což jsem si vysloužil opakovanou fyzickou šikanu. Věděl jsem, jaké to je být na okraji, jaké to je nepatřit, jaké smutky to přináší do mysli malého kluka.

Ujal jsem se jí; běhali jsme po táboře spolu, trávili jsme spolu volné chvíle, bavilo mě rozesmívat ji a ona mi oplácela stejnou mincí. Ryzí foglarovské kamarádství dvanáctiletého kluka a o něco mladší holky, tedy dvou lidí ve věku, kdy ještě vztah může být stoprocentně kamarádský, nezatížený všemi těmi myšlenkami, které změní lidskou mysl v pubertě. Já jsem byl rád, že můžu někoho chránit, ona byla ráda, že někoho má. Po táboře už jsme se nikdy neviděli, ostatně to už skoro s nikým. Skoro třicet let jsem si na ni nevzpomněl, až dnes. Můžu jen doufat, že větve jejího stromu života se upínají k nebi.

Dostal jsem za úkol (stejně jako všichni kolegové) sepsat svůj plán osobního rozvoje, čili kam bych se chtěl letos jako učitel posunout, na čem zapracovat a jaký to bude mít vliv na mě, na hodiny i na žáky. Haha, známe! Tyhlety dotazníky se vyplněj, odevzdaj, založej do skříně a za pět let skartujou, aniž by se na ně někdo jedním vočkem podíval, říkám si. Navíc, kam já se mám pohnout z nuly, respektive — cokoliv si letos zkusím se zákonitě musí považovat za pokrok, když jsem doteď ve školství nedělal. Ale chtěl jsem to vzít poctivě, tak jsem se i zamyslel, celkem detailně vyplnil podle svých představ, ale valný mínění o tom, že by to padlo na úrodnou půdu jsem neměl.

Ale nemohl jsem se mýlit víc. Hned v den, kdy jsem zprávu odevzdal, si mě zavolali a začali hledal cesty, jak by se mohly některý ty moje plány realizovat. Žádný že něco nejde, nebo že jsem se pomátl, nebo že se jako někdy uvidí… Ne. Konkrétní kroky k tomu, abych mohl žákům udělat hodiny zajímavější, zábavnější, zapojit do výuky něco, o co si sami řekli a opakovaně se mě ptají, jestli to někdy budeme v hodinách mít. Upřímně jsem to nečekal, což teda taky znamená, že se budu muset patřičně dovzdělat, abych tyhle novoty mohl aplikovat a žáky učit, pokud to klapne. Ještě že nemám nic na práci, to bych se jinak skoro jistě ukousal nudou…

Ještě jedna věc mě překvapila. Žáci většinou hrajou o přestávkách hry, což mají dovolené, pokud to není nějaká střílečka nebo něco nevhodného. Včera tam tři takoví vejrostci něco hráli i po začátku hodiny a hrozně aktivně komunikovali mezi sebou a něco řešili, tak už jsem se šel přesvědčit co za gamesu tam mastěj a kolik mají killů a jak jim to budu muset zatrhnout… A oni tam mají puštěný nějaký Geoguesser a raděj se, kde na světě se zrovna v mapě pohybujou. Kdybych mohl, tak bych je nechal klidně celou hodinu tohle hrát… Oni se aktivně učí, komunikujou, poznávaj svět skrze hru a já bych je v tom měl omezovat? Kdo já su abych něco takovýho dělal?