Michal Kobelka

Soundtrack Monday se překlápí do druhé půlky a musím se opět vrátit ke hrám, konkrétně ke hře GRIS od španělského nezávislého studia Nomada, pro nějž je GRIS rok starou prvotinou, a kterou jsem konečně rok od vydání měl možnost si zahrát. Velmi spletitou cestou se dali dohromady dva programátoři a jeden ilustrátor s cílem vytvořit hru kompletně dle vlastních představ, bez bariér velkého studia, které by jim diktovalo, jak má výsledek vypadat. Hru, která víc než cokoliv jiného připomíná cestování ve vlastních snech a hledání své podstaty.

Pokračuju v soundtrackové herní sérii, tentokrát kreslená adventura z roku 2016 s liškou v hlavní roli — Seasons after Fall. Je to jednoduchá skákačka, jejíž kouzlo tkví v ručně kreslené grafice, takže si občas připadáte jako byste procházeli nějakou malbou. Kde hra ztrácí příběhem a hratelností, tam získává v prezentaci vizuální i hudební.

Soundtrack složil mladý Francouz Yann van der Cruyssen pro smyčcové kvarteto (2x housle, viola, cello) a je to hodné melodický i soundtrack. Nedokážu to přirovnat ani zařadit, ten zvuk i melodie jsou celkem specifické. Celé CD si můžete poslechnout na Bandcampu.

Navazuju na herní soundtrack z minulého týdne dalším, tentokrát z hopsačky Unravel z roku 2016. Hra vznikla ve Švédsku (což bude důležité i pro hudbu) a dokázala vytvořit mix fotorealistické grafiky přírody, do které byl zasazen panďulák Yarny. Ten je smotaný z dlouhého vlákna vlny, což je také hlavní prvek hratelnosti – odmotáváte vlnu, kterou používáte pro překonávání překážek v jednotlivých úrovních. Yarny se na ní dokáže zhoupnout, udělat z ní most, přivázat se k objektům a tak dále.

Celá ta hra je kouzelná, Yarny prochází světem a naráží na různé překážky, které často pramení z jeho malé velikosti. Musí třeba překonat louži, kterou by člověk překročil, jinde se zase musí schovávat před vranami, které na něj útočí a chtějí ho rozmotat. A tohle všechno se odehrává ve vzpomínkách, do kterých Varny vstupuje díky starým fotografiím jedné rodiny. Poznáváme postupně její členy, zážitky a místa. Všechno dohromady to funguje jako perfektní celek a je to hodně, hodně melancholické.

Dneska první herní soundtrack, a to ze hry Silent Hill 2 z roku 2001. Možná jste viděli filmovou adaptaci, která celkem věrohodně zachytila atmosféru hry. Hra vznikla v Japonsku a je hodně weird. Hlavní postavě Jamesi Sunderlandovi zemřela manželka. O pár let později mu od ní přijde dopis, ve kterém ho zve na jejich speciální místo ve městě Silent Hill, kde na něj čeká. Takže se tam vydává a nachází město ponořené do mlhy, ovšem bez známek života. Až na pár výjimek. Inu, Japonsko.

Herním stylem je to hororová adventura, takže chodíte, sbíráte věci, pak ty věci na něco použijete a občas potkáte něco, co dřív bylo asi člověkem, a utečete před tím (nebo to zabijete). Samo o sobě by tohle moc na dobrou hru nestačilo, takže se k tomu přidaly dvě ingredience, díky kterým je dodneška hra považována za jednu z nejlepších: příběh a hudba. Obě přísady z téhle hry dělají umělecké dílo — do té doby byly příběhy ve hrách zhruba jako příběhy v pornu: dělalo se, že tam jsou, ale nikomu na nich nezáleželo. Zde naopak prožíváte dost strastiplnou cestu hlavní postavy k poznání a vykoupení a šílenství.