Michal Kobelka

Execute order 66

Kecáme v práci u kafe o tenise. Kvápa se včera koncentroval na svůj čtvrtfinálovej zápas moravskotřebovské pralesní tenisové ligy a povídá, jak tenis žere jeho mamka. A že kolikrát u televize zahlásí, jak to je vlastně všechno jednoduchý a proč to teda nedal hráč tam a tam, že ona by to tam poslala. Tak se Kvápa zamyslel, koupil jí raketu a říká: poď si to zkusit. Vyvezl maminku na kurt, patnáct minut si s ní zkusil pinkat, maminka netrefila jedinej míček a jeli zase domů. Ale já vím, jak bych to měla zahrát, úplně to vidím, povídá po fiasku paní Kvápová.

Tu její frustraci sem cejtil, i když byla jen zprostředkovaná historkou u kafe. Kolikrát se mi tohle stalo… Kolikrát jsem se snažil florbalkou zachytit míček v letu, nebo jen jednoduše přihrát někomu na čepel. Viděl sem tu narýsovanou dálnici, viděl jsem jak tam ten míček mám poslat a co mám přesně udělat, mozek vyhodnotil ze všech možností tu nejlepší. Ale jakmile se do toho zapojily ruce a míček místo na spoluhráčovu hůl odletěl někam mimo naši sluneční soustavu, člověk tu frustraci fakt cejtil. Nebo to stejný na nohecu nebo při jakékoliv činnosti, kde se člověk musí spolehnout na spojení oko-ruka. Kolikrát jsem měl v hlavě co chci namalovat štětcem na plátno a nakonec z toho vylezla stejná šmouha jako vždycky, naprosto vzdálená od mé imaginace. On je totiž rozdíl na něco koukat a něco fakt dělat. Dobrý je, že tréninkem a trpělivostí lze tohle všechno zvrátit, blbý je, že pokud vám v late 30s nějaká činnost nejde na první dobrou, tak tomu tréninku už stejně moc nedáte. Ale jednou se třeba na to piano naučím.

Ne nadarmo jsme národ hokejovejch i fotbalovejch trenérů, vrcholovejch politiků – diplomatů, vysokohorskejch cyklistů, doktorů, psychologů a adiktologů – no zkrátka máme odbornost úplně na všechno, když jde o mletí hubou.

Dřív bych si asi často myslel, že cokoliv dělám musí k něčemu vést. Každá činnost je buď zakončená cílem či ziskem něčeho, protože teprve pak se dá vyhodnotit a změřit, nebo je neúplná, protože k definování a tedy ani splnění cíle nedošlo. Jako by ze všeho muselo něco bejt. To neznamená, že bych třeba nedobrovolničil a nešel sázet stromky se spolkem jen tak, to zase ne. Ale svoje vlastní činnosti jsem prostě asi musel mít nějak ohodnocený a dělat si z nich závěr – jo, tohle se dneska povedlo tak a tak a k něčemu to bylo a tohle jsem za to dostal, děkuju pěkně.

Ale změnilo se to. Mnohem víc věcí dělám jen tak, bez cíle, bez nároku na známku, ať je stupnice jakákoliv, bez nároku na zisk, ať už je to zisk čehokoliv a v jakémkoliv množství. Dřív bych čekal reciproční opatření druhé strany, které jsem s něčím pomohl; vlastně bych je možná i vyžadoval, ačkoliv pomoc by prostě měla zůstat pomocí – nenárokovou, nezištnou a na oplátku nevymahatelnou. Víc věcí prostě dělám jen tak, bezcílně. Ačkoliv jsem o tomhle tématu přemýšlel už déle, shrnul to za mě dneska hezky Honza:

rád jsem úmyslně neefektivní
věnuju se zbytečnostem
činostem, který nepřinesou nic víc
než sebe samotný
nebo uplně jenom bloumám, nedělám nic
‚vokukuju, poslouchám, procházim kolem

Jan Unger

Nemíním se už prostě cítit blbě jen proto, že nějaká činnost k ničemu nevede, případně kvůli tomu, že žádná činnost ani není simulována. Je v pohodě dělat něco bezcílně, je v pohodě nedělat vůbec nic. Dřív jsem využíval každý prostoj a každou minutu aspoň na to, abych si poslechl kousek podcastu, kterých jsem kdysi poslouchával hodně. Hlavně ani minuta nazmar. Ale to už se taky změnilo. Při delších cestách autem už nemám potřebu do sebe cpát další audio informace o čemkoliv, raději poslouchám ticho (respektive tichou hudbu) a svoje vnitřní já, které občas potřebuje být bez jakýchkoliv vjemů a ruchů a prostě si jen tak převaluje myšlenky sem a tam a nechává mozek, aby si je přefiltroval a něco z nich vyvodil (nebo nevyvodil). Prosíme pozor, probíhá odstávka systému, autor momentálně nereaguje na žádné vjemy, mozek se defragmentuje, přepíná zpět rozpojené obvody, třídí smetí a vyhazuje ho uchem ven, škrtá v šedé kůře mozkové nadbytečné informace a posílá je dál do vesmíru raketovým expresem.

Podzim je tady. Možná, že ne ten astronomickej, možná že ne ten úplně pravej – plískanicovej, dešťovej, listově barevnej, svíčkově vonnej, raně mlžnej a odpoledně čajovej. Ale tohle všechno se dostaví během pár dní nebo neděl. Podzim na mě dýchl od prvních chladnějších ran, kdy se mi nechtělo vylézt ze spacáku; od chvil, kdy na polích přes noc vyrostly obrovské podzimní menhiry v podobě balíků slámy. Stačí mi jeden pohled na tyhle spirály seschlých stonků a stébel a už cítím, jak vichřice lomcuje okenicemi, déšť bičuje nechráněné tváře a listí šustí všemi barvami pod nohama stejně, jako šustí štětec malíře na plátně v jinak absolutně tichém ateliéru. Venku může stále ještě vládnout slunce svojí prudkou letní silou, ze kterého se člověku proplétají čůrky potu po zádech, ale bod zvratu už je jasně cítit v morku kostí. Svět voní jinak – zoraným polem, podhoubím, hnilobou jablek spadaných u cesty. Voní starobou času, který se zhoupl do své závěrečné fáze, aby dokončil další smyčku.

A voní také jablečným koláčem, který je pro mě ekvivalentem podzimu v podobě pokrmu. Jakmile začnu péct s jablky a kuchyně se prosytí vůní skořice, vím, že léto je nenávratně ztracené ve víru času a žádná síla už ho nevytáhne z této spirály ven. Jablečný koláč je ze své podstaty svázán s podzimem a do jiného období, snad s výjimkou brzké zimy, mi přijde nepatřičný. Raději si na jaře a v létě v hlavě vytvářím imaginární obrázek této delikatesy, než abych ji doopravdy pekl. Člověk by se ho během roku přejedl a mohl by na podzim zjistit, že vlastně nemá chuť třít máslo s moukou na drobenku, krájet jablka a míchat je se skořicí, svářet karamel, válet těsto a proplétat mřížku. A co by nám z toho podzimu pak zbylo.

Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Miluju ho a nenávidím stejným dílem. Miluju ho pro všechno, co je na něm krásné, pro všechny ty procházky ve zbarveném lese, pro šípky na keřích kontrastující s mlžným oparem, ze kterého vykukují, pro vůni pečených brambor na poli a pro paprsky slunce, které v říjnu nikoliv kolmo, ale pod úhlem prohřívají zkřehlé tváře v době, když už člověk s hřejivou sílou nepočítal. Miluju ho… a nenávidím. Pro všechny metafory, které představuje, pro všechno, k čemu si jej mohu připodobnit a čím mě svádí do svých spárů tvořených pahýly větví a vystavuje před otázku konečnosti. Smyčka času sice pokračuje dále, ale člověk už musí jednou nohou vykročit mimo ni a ví, že druhým krokem pro něj koloběh končí.

Letošní koláčovou sezónu jsem odstartoval 31. 8. Tak hezký podzim 🍂

A na závěr ještě tři písně: dvě jablečné, které s každým podzimem připlouvají do mého playlistu a drží se tam, dokud na stromech neobrazí pupeny:

A jedna letně babí:

Deskovky jsou boží. Posledních dvacet let se tohle odvětví tak rozmáchlo, že se dá sehnat desková hra na skoro jakékoliv téma, s rozličnými mechanikami a komponentami. Pro mě je deskohraní super relax možná právě už těch dvacet roků, kdy jsme začínali s Carcassonne a Osadníky z Katanu, abychom se postupně propracovali přes Agricolu, Dominion, Arkham Horror a Galaxy trucker až k Divukraji, Výbušným lektvarům a dalším skvělým hrám.

Pro mnoho lidí je desková hra ekvivalentem jednoduché zábavy, taková variace na Člověče nezlob se, čili něco pro děti. Tak proč by s tím měl trávit čas dospělák. Ale to už dávno není pravda, nové generace deskovek jsou promyšlené, strategické, složité (někdy až moc…) a hlavně neskonale zábavnější, než co nabízí bezhlavé házení kostkou na náhodu. A fakt záleží jen na člověku, po které deskovce sáhne, na výběr jsou stovky promyšlených her, které se navíc velmi často dají hrát v single módu proti automatě, čili umělé inteligenci tvořené hrou samotnou. Ačkoliv nějaké deskovky hraju i sám (např. Citrusy jsou taková jednoduchá jednohubka na 10 minut, když se chci něčím zabavit a není čas ani chuť na nic delšího), gró podle mě leží v partě stejně ujetejech kamarádů, kteří jsou do tohoto koníčku stejně zažraní a nebojí se obětovat třeba celé odpoledne jedné partičce něčeho delšího. Ale to už se mi popravdě dlouho nestalo, že by se sešla nějaká parta a hrála do noci – zlaté časy pro tyhle aktivity byly během VŠ. A pokud je do deskovek i váš/e partner/ka, je to skvělá zpráva pro váš vztah. Tohle byl jedna z mých oblíbených společných kratochvílí, sednout si večer k deskovce, mydlit se v Divukraji a mít při tom čas i pokecat o tom, co se děje.

Deskovky jsou super pro děti. Zaznamenal jsem, že hodně škol teď kupuje hry do tříd a nechává děti o přestávkách hrát nějaké rozumné hry. Za mě je to ideální zábava pro jakékoliv generace, u svých dětí ale zvlášť vidím, jak se dokážou do deskovek zažrat a zároveň to nemusí znamenat nezdravé soupeření nebo nelítostný boj. Zvlášť u kooperativních her (Kulišák, Zombie Teenz Evoluce), kdy se všichni spikneme proti hře, se pak zábava násobí tím víc, čím lépe dokážeme komunikovat. A komunikace je jen jedna z oblastí, kterou si tímto děti vylepšují – jemná motorika, kooperace, strategické myšlení, logické uvažování a mnohé další. U toho všeho je vidět, jak se hraním kluci vyvíjejí. Ale někdy se samozřejmě i rádi „popereme“ v nějaké drtičce proti sobě, např. Sonic a parťáci jsou na dělání naschválů ideální. Občas s klukama máme deskoherní odpoledne, to když je venku fakt hnusně a telka už je vykoukaná. Dáme třeba tři čtyři nějaké hry a najednou je pár hodin času pryč.

Bohužel je ale těch deskovek už tolik a není to úplně levná záležitost. A navíc je to někdy opravdovej časožrout, kterýmu když člověk podlehne, utrhne mu to obě ručičky i s ciferníkem. Do delších her se poslední dobou moc nepouštím, mám radši rychlovky na pár (desítek) minut. Několik deskovek jsem ještě ani neotevřel, protože pročítat se milionem stran pravidel, to je robota na pár večerů a ty mám poslední dobou zamáznuté prejtem a poslední týden už i školou. Ale vést takový deskoherní kroužek na škole, to by se mi určitě zamlouvalo. Jen ten čas kdyby byl nafukovací.

Nejoblíbenější deskovka: Výbušné lektvary. Chytla mě od prvního zahrání. Je nesmírně originální, vypiplaná, vtipná a má mechaniky, které se jinde nevidí. Kudos autorovi za tento skvělý nápad.

Včera jsem měl sanitární den. Potřeboval jsem toho už uklidit a zařídit tolik, že jsem radši poslal kluky s našima do ZOO a od rána do pozdního odpoledne dělal doma všechnu práci, kterou bych s nima nezvládl, nebo by to trvalo čtyřikrát déle, takže bych ji vlastně… Nezvládl. Celý jsem to během dne poskládal tak, že mi jedna věc pěkně navazovala na druhou, aniž bych o tom nějak přemýšlel; ráno naložit první pračku ze čtyř, pak vyházet ledničku a mrazák a zatímco se odmražovala, načít generální úklid dětskýho pokoje, kterej přes léto začal připomínat překladiště čínskýho prodejce.

Chtěl jsem si taky mezitím přidělat projektor venku do průjezdu, aby se dalo pouštět letní kino na zeď, kterou mi zedník konečně vyrovnal do luxusního projekčního „plátna“. Chytil jsem dneska při vší té práci takovej flow, jakej se občas dostaví aniž bych tušil, proč se tak děje. Potřeboval jsem k uchycení stropního držáku do trámu nějaký vruty, plus prodlužku, příchytky a další serepetičky. Jestli ten projektor je ve správné projekční vzdálenosti jsem spíš tipl než věděl, jak dlouhej kabel prodlužky jsem potřeboval mi v hlavě jen tak bliklo, hlavu vrutů jsem taky neměřil, aby překryly díry v konstrukci držáku… Prostě jsem to v hlavě nějak všechno měl, aniž bych si empiricky zjišťoval, jestli to rozměrově dává smysl. Všechno jsem pokoupil, vrátil se domů a naprosto pohodovým tempem to všechno v tom flow nainštaloval ke stropu, ani jednou se nezasekl a nic neopomněl. Projektor přesně osvítil protější zeď jak měl, úhlopříčka 4.5 metru. Konečně se člověk může koukat na Columba jaksepatří…

Přitom to všechno mohlo ztroskotat na každým jednotlivým kroku, každej detail mohl být trochu jinak, než jak si ho moje hlava představovala, rozměry mohly haprovat, trám mohl být křivej a celej držák kvůli tomu vychýlenej. Ale nic, prostě jsem v tom flow jel celej den a dokončil vše cca pět minut před tím, než kluci dorazili a začali sypat zážitky z fauny. Pokojíček už tou dobou vypadal jako novej, což ocenil Franta, kterej do něho po příjezdu vstoupil, chvíli se rozhlížel a pak zahlásil: teda, tady je ale bordel přesně tím mým tónem, kterej používám, když jim něco takovýho chci říct.

No fakt, v knížce ta postava neměla zelenej, ale hnědej plášť a místo Ano řekla Jo. Proč to ti filmaři vůbec dělaj, když nectí předlohu. Plivou fanouškovi do tváře, vysmívaj se mu. A vůbec, dneska do toho cpou samý moderní hovadiny, to je samý el gé bé té, Ježíše hraje černej asiat s hákem místo ruky a lejzrovým zrakem, jak je tohle vůbec historicky akurátní?

Mňo. Takže na jedné straně máme tady Milunu, která má nějakou představu jak moc jednoduchý je natočit celovečerní film, na druhé straně je skupina producentů, koproducentů, analytiků, markétérů, studiovejch exekutivců a dalších pohlavárů, bez kterých by ten film nikdy nevznikl, na straně třetí je režisér, kterej má o svým díle nějakou představu a musí se studiem bojovat o svoji vizi, no a pak je tu trh, kterej v posledních pěti letech prošel velkým třeskem.

Ale hezky popořádku. Základní ekonomická poučka zní, že hlavním cílem podniku je maximalizace zisku. Hollywoodské, bollywoodské nebo jakékoliv nezávislé studio, to je podnik. A zisk zvyšujou tak, že dělají filmy pro masy, nikoliv pro pár jednotlivců, kteří ocení, že má film 9 hodin a je v něm úplně, úplně všechno z jejich oblíbené předlohy. On je to stejně blbej nápad dělat film totožnej s předlohou, film je naprosto jiné médium než kniha, film je naprosto jiné médium než komiks, a co funguje v tištěné podobě musí chtě nechtě projít nějakou transformací pro filmová plátna, jakkoliv to znamená, že na podlaze zůstanou ležet celé stránky, kapitoly nebo dějové oblouky. Tak to prostě je.

Vzpomeňte si třeba na Pána prstenů. Tam se tři knihy podařilo nacpat do tří téměř čtyřhodinových filmů, do kterých se i tak nevešelo úplně všechno. Sice neobsahovaly Toma Bombadila, ale všichni ty film adorujou, protože jsou prostě skvělý. A pak si vemte Hobita, kterýho jsem po prvním zhlédnutí zařadit do šuplíku „tohle už vidět nechci“. Tam se podařilo jednu knihu rozmělnit do tří filmů a dopadlo to nevalně, když to řeknu ještě smířlivě. No jo, nebyl to jedinej problém těch filmů, že se tam snažili dát úplně všechno z knihy, ale rozhodně to problém byl.

Ou kej, takže maximalizujeme zisk. To znamená co nejširší publikum. Potřebujete buď hodně silnou jednu demografickou skupinu, nebo zásah naskrz všema menšinama. A na co do kina přijde menšina? Na film, kde mají svýho zástupce, jednoduchý. Takže tam prostě nacpou zástupce menšiny a budou doufat, že to přitáhne danou komunitu, která vysype na pokladně doláče.

Hele proč myslíte, že Langmajer má v kinech do roka dvě ztřeštěný komedie, který se točej podle šablony opsané z příručky „Jak napsat českou komedii za dvě hodiny krok za krokem“? Protože to pořád funguje a lidí se toho ještě nepřežrali a sype to peníze z kin, jednoduchý.

Ale milý blogere, říkáte si, filmová studia jsou nenažraná, nemusí přece mít každej vrátnej čtyři Ferrari. Tak by ten film vydělal jen o trochu míň, kdyby tam tohle všechno necpali a všichni by byli spokojení. Jenže ty filmy zase tolik nevydělávají a v době, kdy měsíc streamovací služby stojí míň než lístek do kina a lidi mají doma telky s obrovskýma obrazovkama to prostě lidi do kin už tolik netáhne. Náklady na produkci přitom každoročně stoupají. A když má film rozpočet plácnu 100 milionů dolarů, tak mu nestačí v kinech vydělat takovou částku. Sto mega k tomu totiž stála ještě marketingová kampaň, aby lidi o filmu věděli, a kinaři si rádi ukousnou svoji půlku výdělků. Tak si spočítejte, kolik vlastně musí film vytáhnout lidem z kapes, aby byl aspoň na nule. Není vůbec neobvyklý, že z jednoho výdělečnýho filmu musí studio zaplácnout ztráty z dalších pěti, který nevydělaly.

Á propos, ročně vznikne přes 10 tisíc filmů. Miluna řve, že jí do snímků cpou kdejakej sociální konstrukt nebo etnikum, který nesnese. Přitom stačí být o malinko náročnější divák a vybírat si. Však nemusíš koukat na to, co ti nabídne televize v 8 večer na Nově. Trochu se zajímej o kinematografii, pátrej a zkoumej a najdeš tolik filmů, že je do konce života nestihneš zhlídnout. Ale to je práce navíc, chápu.

Tento prejt píšu místo toho, abych koukal na nějakej dobrej film. V zásobníku už jich mám tolik, že bych potřeboval tak dva roky nepracovat a nestarat se o domácnost a jen koukat. Děti, nikdy nechtějte být dospělé, je to past.

Hrubá verze grafu obvykle nesplňuje požadavky kladené na grafy typu síť.

Vážení, tuhle jedinou větu jsem si zapamatoval z celého vysokoškolského studia. On už je to nějakej čas a všechno se z hlavy stačilo vykouřit, ale těchto pár nesmyslných slov mi v ní utkvělo, protože mi vytrhly trn z paty hned několikrát. Vlastně už ani nevím, ve kterém předmětu tkví její původ, byla to nějaká matematika. Profák na té větě tak lpěl, že si ji člověk prostě musel chtě nechtě ke zkoušce zapamatovat. Potud super, člověk si něco zamemoruje, jednou to napíše a myslí si, že od toho má pokoj.

Střih. Úplně jiná zkouška, možná nějaká ekonomika v úplně jiným ročníku. Člověk už neví, co by na ten papír napsal, aby nevypadal tak prázdně. A vzpomene si na kouzelnou větu, která zní tak mudrlantsky, jako by tomu člověk fakt rozuměl. Takže z té řídké vody začne vařit luxusní eintopf: Hrubá verze měřitelné veličiny KPI obvykle nesplňuje požadavky kladené na veličiny typu… A ono to zase vyšlo? Tak proč bych to tam nenapsal i příště, že… A taky že jo, použil jsem to pak ještě ve více zkouškách, a úspěšně.

Vejška byla dost zábava, utvořili jsme dobrou partu a vymýšleli, jak vyzrát na učitele. Jedna profesorka byla velmi nespolehlivá. Na cvika nepřišla bez omluvení, pak je chtěla nahrazovat někdy, kdy nikdo nemohl a pokud jsi nepřišel, tak smůla; celej předmět se táhl jak sopel přes zkouškový a nakonec vypsala termíny když už snad byly letní prázdniny. No nedalo nám to a s kamarádem Honzou jsme odmítli přistoupit na její nebetyčné podmínky, tak jsme jí sepsali mail, že už teda v tom jejím navrhovaném termínu zkoušek máme dávno domluvenou brigádu kdesi v Německu (to jsme samozřejmě lhali) a že zkrátka nemůžeme čekat, až ona vypíše termíny až po zkouškovým a ať nám klidně dá éčko, ale že na zkoušku nedojdeme. Dala nám éčko a na zkoušku jsme nešli. Líná huba…

Ještě kdysi na gymplu nám jednou fyzikářka Bláža se vstupem do třídy vítězoslavně hlásila, že dneska teda píšeme tu písemku, na které jsme se domlouvali. A položila na katedru dva štosy zadání. Jenže my jsme na dnešek na žádné písemce domluvení nebyli a přesvědčili jsme ji, že to mělo být až další týden. Profesorka uznala, že teda asi fakt jo, a odešla na chvíli do vedlejší místnosti pro pomůcky. Jsa usazen do první lavice jsem ihned přiskočil ke katedře, vzal od každého zadání po jednom kusu a po zbytek hodiny se cítil provinile, protože paní Blaženu jsem měl taky hodně rád a tohle bylo čítování. Jenže když pak dostali jedničku z písemky i vyložení průseráři, kteří o ni ve fyzice v životě nezavadili, a navíc to měli spočítaný bez chyby, začalo jí to být divný. Tohle je podezřelý, říkala a kroutila hlavou před celou třídou, dvě zadání mi chybí. Asi mi je nevrátil kolega XYZ. A jak takovej Štaud z písemky mohl dostat jedničku, to nechápu. Třeba tady Kobelka, to je vidět, že ten to počítal sám… Udělal tam hodně chyb, pak je škrtl a nakonec to dopočítal správně. Jojo paní profesorko, přesně takhle to bylo… Ale po maturitě sem se jí přiznal a brala to sportovně.

Dneska mě to teda mrzí už o dost méně, protože ta stejná paní Bláža, která nás vždycky učila kritickému myšlení, vědeckým postupům, ta která upozorňovala na kdejakýho obchodníka s deštěm a vysmívala se naivitě lidí, kteří se nachytali na pí-vodu, očišťovací lampy za desetitísce a kdejakou další ezohovadinu, tak ta má teď na Facebooku zeď zaspamovanou takovýma hovadinama konspiračníma, že to považuju za jeden z největších morálních twistů, jaký jsem kdy zažil u člověka, kterého znám osobně.

Kobelko, kde máš sešit? ptá se fyzikář Vacek nasupeně. Ledabyle vytahuju zpod lavice sešit a ukazuju ho fyzikáři. No dobře, a kde máš napsaný er!? Otevírám ho a ukazuju mu vítězoslavně jedinou věc, kterou jsem si do sešitu za celou hodinu napsal, písmeno R. Tak to je dobře, chtěl jsem tě načapat, a ty to tam máš, pochválí mě a pokračuje ve výuce, aniž by tušil, že zbytek jeho výkladu mi šel jedním uchem dovnitř a druhým ven a že zbytek zápisků prostě chybí, za což mě mohl sjet na první dobrou. Budiž panu Vackovi země lehká, měl jsem ho rád, ačkoliv nás učil krátce. Jeho zápal pro fyziku dokázal strhnout málokoho, ale nakonec jsem si ji k maturitě vybral. Když jsme se pak někde po matuře potkali, dokázali jsme dlouho kecat o fyzice i o obyčejným životě, posledních pár setkání bylo bohužel o rakovině. Svině. Spousta učitelů byla v hodinách nesnesitelná, ale jak se jelo na výlet nebo jsme se někde potkali mimo ústav, byli super. Jako kdyby i ve škole nemohli mít lidskou tvář. Koukám tvým směrem, Ireno!

Od začátku srpna v poslowchání jedu alba začínající písmenem er. Spousta desek začíná na písmeno er. A to nemluvím o těch dvou následujcích písmenech. Triptych R-S-T mi vydrží s poslechem až do Vánoc, spíše až do masopustu. Projekt poslowchání, už to tak vypadá, se podaří zakončit cca po dvou letech (začal jsem v červnu 2024). Nečekal jsem, že to zabere tak dlouho, že alb v mé knihovně je tolik. Asi jsem sběratel, který si ten svůj hudební píseček chrání a nechce o jeho zrnka přijít. Z knihovny nic nevyřazuju, většina alb se mi do života nějak propsala a u většiny si dokážu vybavit, kdy mi do něj vstoupily a jakým způsobem. Opět ta moje skvělá selektivní paměť na hovadiny.

Dneska jsem pracovní den začal soundtrackem z filmu Requiem for a Dream. Kdo ví, ten ví. Kdo ne, ten radši nechce vědět. Film letos slaví 25. výročí svého vzniku a pokud jste ho zatím neviděli, doporučuju na něj koukat jen v hodně dobré náladě a pokud jste ochotni přistoupit na to, že z filmu vám bude fyzicky i psychicky zle. No jasně, zkušenost máme s filmy každý jinou a pro vás ten zážitek může být jinej. Pro mě je to jeden z těch snímků, který naprosto adoruju pro všechno co představuje, pro veškeré narýsované přímky, které se v jednom bodě střetly a vytvořily umělecké dílo tak krásné a zároveň tak ohavné, že si nedokážu vybavit žádný jiný snímek, který by tohle zvládl s takovou bravurou. A proto na něj chci koukat znova a znova, a přitom ho znova už nikdy v životě vidět nechci. Ale jednou za čas si ho zopáknu a připomenu si, co mě kdysi v kritickém věku přesvědčilo, abych se držel dál od drog a jakýchkoliv závislostí.

Soundtrack je na tom vlastně dost podobně jako film samotný. Je krásný. A je depresivní. Kdyby se deprese dala z mozku vysublimovat a esence výparů by se zachytily na notový papír, vznikla by přesně takováto hudba, věřím tomu. Jejím autorem je Clint Mansell (před lety jsem na něm byl v Praze) a zhudebnil ji Kronos Quartet (před lety jsem na nich byl v Brně). A je to tak krásná kakofonie, že stačí pár vrznutí smyčcem a mně po hřbetě sjíždějí kostky ledu, přemýšlím co se životem a propadám se hlouběji do nitra, kam tahle hudba míří. A pak honem rychle ven, v tomhle člověk nemůže zůstat moc dlouho.

Pokud chcete zpolarizovat společnost, nechte vystoupit Rickyho Gervaise na nějaké akci a pak se jen kochejte, jak se do sebe pustí dvě skupiny lidí: jedni ho budou uctívat jako Boha, druzí by mu nejradši vypíchali oči vidličkou. Žádný mezistav mezi těmito póly neexistuje. Pokud Rickyho neznáte, pravděpodobně se vůbec nebudete v tomto textu chytat. Ricky Gervais je scénárista a stand-up komik, kterého si navíc občas pozvou, aby odprezentoval ceremoniál nějaké akce, např. Zlatých glóbů. A taky je to člověk s tak břitkým a temným humorem, že naprosto chápu lidi, kterým vůbec nesedne. Jenže za vším tím sarkasmem a totálně bezbřehým humorem leží hlavně fantastický scénáristický um, díky kterému dokáže humor sázet s pointami, které se trefují lépe, než Ole Einar Bjørndalen na střelnici.

Ale hezky popořádku. Ricky se na TV scéně etabloval díky „mockumentu“ (toto je reálné slovo a značí fiktivní pořad, který se ale tváří jako reálný) The Office. Viděli jste Kancl? Nemyslím ten americký, myslím britský z roku 2001, který Ricky nejenže spolu-napsal, ale hrál v něm i hlavní roli smutného klauna Davida Brenta, který dokáže vytvářet vlny trapnosti i na relativně klidném moři. Pro mě je to srdcovka a často se o seriálu mluví jako o jednom z nejvtipnějších sitcomů všech dob. Souhlasím. Ale může se klidně stát, že se ani jednou nezasmějete, na to je britský humor zase dobrý. Dodnes vzpomínám, jak jsem rodině pouštěl Svatý grál od Monty Pythonů a kromě mě se zasmálo z asi šestí dalších lidí přesně nula lidí na přesně nula místech. Rodinu si nevybíráš! Kancl pobral neskutečné množství cen a dokáže být nejen vtipný, ale také dojemný a dokonce mě i dohnal k slzám, tedy nejen těm od smíchu. Americký remake je taky super mimochodem, ale úplně jinak, než britský originál. A možná je to tím, že i americký Kancl napsal Ricky společně se svým věrným druhem Stephenem Merchantem.

Následovalo pár dalších úspěšných sitkomů: Komparz (skvělé epizody se spoustou slavných herců v cameích), Life Is Too Short, Derek a nakonec After Life, kde se Ricky už totálně odkopal a napsal svoji postavu tak sarkastickou, že vám z něj možná bude šoufl. After Life velmi doporučuji.

Kromě sitcomů Ricky několikrát uváděl zlaté glóby a sestřihy z těchto akcí si jednou za čas pouštím na Youtube, protože tam Ricky naprosto famózně tne do všech lidí od filmovýho fochu. Takový roustění jinde neuvidíte, ale musíte se trochu vyznat ve filmovém průmyslu, aby vám ty džouky došly:

Několik jeho stand-up vystoupení můžete najít na Netflixu a letos v říjnu se chystá do Prahy. Zašel bych, ale je to fakt hodně drahej špás. Dalo by se říct, že žeru naprosto všechno, co Ricky kdy napsal, pokud jste ho dosud neznali, zkuste si od něj něco pustit.