Michal Kobelka

Svět není černobílej a nikdy ani nebyl. Kdo vám bude tvrdit opak, je manipulátor a nechce, abyste o problémech přemýšleli. Věřte, že neexistuje nic jako jednoduchá řešení, v politice už kór ne, tam je to velmi často o kompromisech. Pokud za vás chce nějaký politik vyřešit problém A tím, že odstraní věc B, většinou vám už neřekne, že to ovlivní body C až G a že kvůli tomu přestane fungovat sekce R, na které jsou životně závislí lidé ze skupiny X, a že se tím naprosto dokonale rozjebe projekt Z, kvůli kterému se recipročně stejně sesype úplně všechno. Ale jasně – Vyřeším za vás problém A se na plakáty vejde, zatímco zevrubná analýza situace a dopady daného rozhodnutí na společnost a její odvětví nikoliv. Ale co si budeme nalhávat, předvolební billboard snese fakt všechno a je jedno, jestli ho na vývěsní plochu nalepí Petr nebo Pavel. Rozhodně si ale můžete politické strany vyprofilovat už jen podle toho, co všechno nereálného slibují před volbami skrz své kandidátní ksichty na plakátech.

On už před tím varoval i prezident Václav. Můžete si schválně tipnout kterej, jestli humanista a můj idol, nebo prokremelská kremrole:

„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“

Václav Havel, 1992

Ale některé černobílé věci dokážou být velmi pěkné. Jedno z mých velkých hudebních guilty pleasure je slovenská kapela Desmod (prý se Slováci za její poslech musí stydět, ale nevim – prosím slovenské čtenáře, aby se podělili v komentářích). Konkrétně album Kyvadlo a na něm se vyskytující skladba Čiernobiela, ve které hostuje zpěvačka Zuzana Smatanová:

A na Slovensku můžeme ještě klidně zůstat. Za Richarda Müllera se Slovensko určitě stydět nemusí, je to jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků a skladba Čierna Labuť Biela Vrana z poslední doby dokazuje, že Richard na to po těch letech pořád ještě má:

Černobílá fotografie bude pro mě vždycky lákavější, než jakákoliv barevná. Stupně šedé automaticky snímek zahalují do tajemného hávu, jakkoliv na něm může být sebeveselejší výjev. Začal jsem poslední dobou víc fotit černobílé fotky, samosebou jen telefonem, na učení se s Leicou bude čas snad až v příštím životě.

Zde pár snímků ze statku:

Tak jsem navštívil svou první pedagogickou radu naší školy. Napočítal jsem čtyřicet pět pedagogických pracovníků, z toho bylo pět mužů včetně mě. Tomu už se nedá říkat ani disproporce, spíš naprostá dominance, matriarchát pár exeláns. Ale jako pracovník v IT jsem na to zvyklej. V našem oddělení je ten poměr přesně obrácenej, takže z jistého pohledu jsem jen vyrovnal stavy a budu teď pendlovat mezi dvěma kolektivy, které úplně neodpovídají normálu. Naprosto všichni, s kým jsem zatím ve škole přišel do styku, jsou podporující co se týče mého kroku do neznáma.

Ještě pořád na mě nedolehla nervozita, ještě pořád mám hlavu v oblacích jak to všechno půjde jak namazanej stroj. A ještě pořád zatím nevím, jestli jsem nasedl do parostroje, formule 1 nebo vznášedla plného úhořů a kde má takový stroj vlastně všechny čudlíky a páčky, kde se startuje a jak se s ním vybírají zatáčky. Kdybych to byl býval věděl, možná bych do toho nešel. Popravdě, spousta dlouholetých učitelů, které jsem tam viděl, byla z nového školního roku nervóznější než já a připadlo mi, že možná i oni dostali na nový školní rok zcela nový monopost a teprve se s ním budou učit jezdit.

Vlivem schůze jsem neměl čas klukům uvařit, tak jsem je vzal do jídelny. Pro mě to jsou vždycky hody, každý jeden z nich si objedná jiné jídlo a na mně je, abych dojedl zbytky. Už se ani neobtěžuju si pro sebe dát vlastní jídlo podle svého gusta, to bych rovnou na místě praskl. Takže dneska čtyřchodové menu sestávající z rajské polévky, kuřecího řízku s bramborem, zelí s knedlíkem a šunkafleků. Měl jsem chuť na lososa se salátem.

Po obědě jsem ještě potřeboval na skok do práce, tak jsem vzal kluky s sebou a šli jsme ještě s kolegy(němi) na kafe. Miluju náš kolektiv v práci. Je to snad z 99 % důvod, proč se tam těším. My se tam tak hezky dokážeme poslat do prdele a zasmát se tomu, střílíme do sebe zleva zprava; jak někdo něco pokazí, hned se do něj pustíme jak supi do mršiny a přitom všichni vnímáme, že tenhle styl humoru nám ten kolektiv stmeluje víc, než sebepromyšlenější teambuilding. Všichni jsme tam na podobné vlně humoru a kdo není, ten s náma většinou na kafi nesedí.

Řeknu vám, že být součástí kolektivu, kde se neřeší hovadiny, lidi se nepomlouvají, dokážou se zasmát sami sobě a z kolegů postupně vznikají kamarádi a později i kamarádi na život a na smrt… To je ten nejlepší firemní benefit.

Je neděle po desáté večer, vrátili jsme se z Javorníků víceméně až teď. Měl bych udělat spoustu činností spojených s návratem z dovolené a nejradši bych už sepisoval tripreport, ale jediný, na co jsem se reálně zmohl, bylo rozhodit péřovej spacák aby se neničil, načít tento prejt a hladit kočku, která se zdála nějaká rozhozená z mé třídenní absence. Všechno ostatní počká na zítřek nebo na jindy, dneska se superhuman ve mně, co by musel všechno stihnout, stáhl do pozadí a místo něj nastoupil chillguy, kterej si neláme hlavu s bordelem a povinnostma. Tenhle týpek jen nechává dojet skvělej víkend v horách, promítá si zážitky z něj na zavřená oční víčka; nechce je hned přeplácnout nutnostma, co nejsou nutný.

Včerejší výpadek v prejtu mě nemrzí. Čas na napsání byl, ale naprosto seriózně můj mozek usoudil, že bude tisíckrát lepší si užívat bivakování v přírodě bez telefonu a signálu, zato s příjemným pokecem s plameny z plápolajícího ohně na tvářích. A já sem se velmi rychle smířil s tím, že na charitu popluje první tisícovka a o to víc jsem si večer užil bez tlaku na sebe samého, abych něco rychle sepsal. První neúspěch by mě možná kdysi odradil, dneska mě motivuje do další mravenčí systematické práce.

Jsou na světě práce, který bych si vyzkoušel rád (ideálně v módu „chvíli mě k tomu pusťte, já zjistím, že by mě to bavilo jen nějakou omezenou dobu a ruce od toho“, třeba prodávat v knihkupectví), a pak jsou takový, kterých se štítím jak moje děti zeleniny. Například takovej kurýr, neboli rozvážková služba, ať už je to pro jakoukoliv spediční firmu. Z mýho pohledu je to hrozně nevděčná práce, kdy se můžete snažit jak chcete, ale stejně ze zákona pravděpodobnosti narazíte na nějakýho blba, kterej vám bude spílat a prskat sliny do obličeje za to, že jste přijeli v 11:07, když v SMSce stálo ŽE PŘIJEDETE OD 10 DO 11!!! a on tady už chudák tak strašnou dobu přešlapuje a chládne mu oběd. Nadto celej den popojíždíte v provozu, kde taky nenarážíte zrovna na nejmilejší výběr z hroznů.

Zvlášť v předvánočním období, kdy lidi na poslední chvíli objednávají kvanta hovadin a silnice jsou samá břečka, to mají řidiči poměrně složitý a vždycky se je snažím nějak potěšit, například jen tím, že zkrátím kecací dobu na nulu, ideálně ale tak, že na začátku prosince už nemusím nic objednávat. Včera mi měl kurýr přivézt poměrně těžkou věc, a protože jsem si ji chtěl přebrat osobně místo aby ji švihl do trávy před domem, volal jsem mu radši proaktivně už ráno, abych se domluvil. No jasně pane Kobelka, já bych vám stejně volal 10 minut před rozvozem, že už se blížím. Takže bez problému jó, já vám cinknu ať si stihnete dojít z práce. Teďka jedu Jevko, u vás budu tak za hodinku jó. Nashlé.

No nedalo mi to, většinou kurýři volají tak dvě minuty dopředu (Česká pošta volá, až když je na místě) a to stihnu stěží obout boty, natož stepovat před domem. Vyrazil jsem tedy domů dřív, chvíli tam okouním, řidič zatím nikde. Tak jsem se ještě jal pouklízet nějaký věci na chodbě, kde se vlivem letního režimu hromadí spousta bordelu. A jak tak přemisťuju bordel s místa A (chodba) na místo B (chodba, ale za rohem, kde to není tak na očích), slyším zvláštní zvuk jako když někdo vytahuje těžkej kovovej balík z dodávky, pročež teda otevřu vchodový dveře a vidím vysmátýho kurýra. Tak vám vezu ten balík jó. Hmmmm. Mají to ti kurýři těžký.

V pátek vyrážím do Beskyd Javorníků, toulat se celý víkend po horách, pokud se teda kopečkům, co horko těžko přerostly tisíc metrů, dá vůbec říkat hory. Předpověď byla celý týden všelijaká, nejdřív vyhrožovali mocným slejvákem, potom mírným deštěm a teď to vypadá, že bude jen zima, ale bez srážek. Čtrnáct stupňů na konci srpna přes den… Ale co, aspoň se člověk nebude tak potit a pokud to bude bez vody, tak super. Pončo si ale pro jistotu beru, vím jak ty hory dokážou být zrádný.

Odlehčil jsem za poslední rok gear, sice pořád nekupuju to nejlehčí, zase takovej multimilionář nejsem, ale dokázal jsem se díky odlehčení a zmenšení sbalit jen do 30l batohu, takže nepotáhnu 60l krosnu, což považuju za sukces. Teda asi – naházel jsem do báglu karimatku, tarp a spacák a přišlo mi, že je v něm ještě dost místa i na zbytek věcí. Potřeboval bych na tyhle víkendovky ještě jednu menší krosnu velikostně někde přesně mezi, nějakých 40+10l, abych si mohl táhnout i vaření, který jsem tentokrát obětoval. Ale nejsou dvě krosny a dva turistický batohy pro jednoho až zbytečnej luxus? No asi ne, protože jsem si ji už objednal. Nerad strkám peníze velkým marketplejsům, radši bych podpořil nějaký místní obchod, jenže: u nás za čtyři a půl, na Amazonu za tři. Bohužel, cena tady hraje prim.

Včera mi kámoš ze Vsetína posílal výstrahu, že se v těch místech pohybuje medvěd. Njn, ale nebudu sedět doma, s tím se tak nějak počítá, že tam nějakej bude, přecejen je to hřebenovka na hranicích se Slovenskem. Šance že mě tam medvěd sežere je nula celých nula celých nula nula. Už to opakuju potolikáté, že asi trochu testuju štěstěnu. Vejdi do mě ó Fortuno. Spíme pod širákem.

Nejvíc super je, že se tam člověk dostane vlakem bez přestupu. Česká Třebová nebo Mohelnice » Horní Lideč, za dvě a půl hodinky je člověk u nástupního místa a může vyrazit přes Pulčínské skály na hřeben. Auto potřebuju jen na přícuk k vlaku, a vlastně bych se obešel i bez toho, kdybych se líp zorganizoval.

Radši si na tyhle cesty ještě pořád dělám itinerář, abych věděl jak vystačit s vodou a jídlem a kde teoreticky hledat přístřešek na noc, kdyby byla bouřka apod. Ale někdy bych chtěl zkusit jít něco takovýho na blind a prostě řešit situace za pochodu. Tak snad jednou.

Tak si s náma dej aspoň jednoho! Ne díky, nepiju. Tak aspoň malýho!

Fakt ne, děkuji, nepiju. Opakuju to lidem už dlouho a musím odpálkovávat kdekoho. A u těch, co je potkávám často, odpálkovávám tak dlouho, dokud se to nenaučej respektovat. Přiznejme si, že jsme národ alkoholiků a nepít alkohol je něco jako společenský stigma, cejch vypálenej na krku – bacha, to je von, ten co nepije s náma! Je divnej. Je divná, není těhotná a přitom nepije! Co má asi za problém?

Nepiju, ale dneska sem si panáka s kamarádama dal. Takovýho toho symbolickýho jako spláchnutí předchozí fáze života a na začátek té nové, i když reálně se včerejškem nezměnilo vůbec nic. Ale budiž… Když se mě už po iksté za poslední dva roky ptali, kdy zase začnu pít, s chutí jsem jim říkal, že se pořádně ožeru po rozvodu, i když nic takovýho jsem v plánu neměl. Ale jako symbol, kterej sem nepotřeboval, jsem se dneska vzdal své abstinence a toho jednoho panáka si s nima dal.

Konec příběhu. Nepít je pro mě normální a rozhodně mi víc vyhovuje mít hlavu čistou, než vylitou. Ale když už se musím někomu ospravedlňovat za svoje nepití, většinou říkám to, co je vlastně pravda: jsem sám na tři kluky a kdyby se cokoliv stalo a já musel okamžitě někam vyrazit s rozbitým čelem nebo zlomenou rukou, tak to s alkoholem v krvi fakt nepůjde. Takže krom osobního přesvědčení mě k tomu vedou i ryze praktický důvody.

Ono to neznamená, že bych alkohol rád neměl. Když jsem nedávno procházel rozpáleným Brnem a viděl všechny ty výčepy na stojáka a ochutnávkový pivnice, hrdlo se mi stahovalo suchem a žadonilo, ať si jednoho točenýho Ježka nebo Poličku dám. Nebo takle večer při západu slunka otevřít na balkoně lahev Dornfelderu a zkoušet matchnout barvu oblohy barvou vína, nechat si tu trpkou chuť převalovat po patře a přitom velmi zkušeně, ba až someliérsky odhadovat, že v tom a tom víně jasně cítím… tývole nevím, asi zelený banány v trojobale, nebo co tam má člověk cejtit aby vypadal jako snob. No tak toho jsem se taky vzdal.

Ale občas, když už v restauraci chlemtám osmou kofolu a dostávám sacharidovej šok si řikám, že kapka rezavý vody by nezaškodila.

Tenhle stav jsem ještě v životě nezažil, až dnes. Pokud bych si mohl tipnout, a teď koukám hodně do svýho nitra a pátrám po svých tužbách a potřebách, doklepu to už s tímhle statutem až do konce. Ale do občanky si to napsat nenechám. Rozvod byl vlastně úplně v pohodě, jen formalita, kde se nejvíc času čekalo na zaprotokolování, ale aspoň jsem měl dost času prohlídnout si ten krásnej dřevem obkládanej strop v jednací síni na svitavským soudě.

Největší strach jsem měl z toho, abych se k soudu dostavil ve správný den a ve správný čas, né jako poprvé, kdy mě sháněli po všech čertech a proč jako nejsem u stání, zatímco já sem si v klidu vybaloval snídani v kanclu a těšil se na nudnej pracovní den, kdy mě nemůže nic rozházet. Člověk míní, však to znáte… To vám byla bžunda, když začali telefonem pátrat, proč sedím o dvacet kilometrů jinde a ne v soudní síni, kde měl zrovna proběhnout nejdůležitější soud mýho dosavadního života o úpravě péče o děti, kam se prostě chceš dostavit s předstihem, slušně pozdravit a vůbec vypadat slušně, čili se chovat naprosto normálně a přirozeně. A ne působit jako otec, kterej bojkotuje soudy a dělá naschvály. Kudos paní soudkyni za to, že mě nesestřelila, i když v klidu mohla a nakonec byla hrozně příjemná, i přes ten nepovedenej start. Nuž, Česká pošto, vždycky sem tě bránil, ale tady si mě moc nepodržela.

Celou noc jsem prospal jak mimino, venku byl příjemnej chládek, řekl bych ideální teplota. Několik lidí mi říkalo, jak ten finální soud byl pro ně traumatizující, nemohli před ním pořádně spát, nervy v hajzlu, blíží se konec a tak všelijak podobně, i když ten konec iniciovali oni. Já to měl přesně obráceně. Kdybych neměl upomínky v kalendáři a právnička se ženou mi pro jistotu nepřipomněly, že se to blíží, asi bych na něj fakt zapomněl, nebo by zabíral naprosto marginální část mé mysli.

Konec nastal po 16 letech vztahu (mínus doba, kdy nefungoval) a 9 letech manželství. Není to úplně málo. Paradoxně jsem se nechal rozvést ve stejné košili, ve které jsem se ženil. Furt mi je. Tak sbohem a díky za všechny ryby.

To bylo dneska plánů, jak se do prejtu pustím hned po práci, když jsou kluci dneska u mámy. Ale člověk udělá nějaký nezbytný domácí práce, odveze konečně přebytečnej nábytek co na dvoře akorát zavazí kamarádovi (našel jsem první věc, která se mi nevešla do Berlinga, a to jsem v něm stěhoval už fakt kdeco), pak že si konečně přidělám hamaku na zeď, protože za pár týdnů už taky nemusí být počasí na nějaký odpolední vylehávání venku. Jenže aku vrtačka je slabá a ta do zásuvky prozměnu metá výboje při každým pokusu něco vrtnout. Nemám kotouč do flexy, abych zařízl závitový tyče, a chemickou kotvu taky asi nebudeš vymačkávat z kartuše rukama, viď Michale. Totální nepřipravenost todlencto, a to jsem myslel, že mám všechno. No nic, hamaka ještě počká. Tak že si přidělám aspoň ten střešní držák na projektor, abych konečně mohl rozjet letní kino & BBQ. A ten vysokej žebřík sis Michale náhodou nezapomněl koupit, že ne? A nebo snad budeš ke stropu skákat na trampolíně? No nic, moje kutilský já dneska zaplakalo a šel jsem radši domů skládat prádlo ze sušičky. Desperate housewife.

No a když už jsem se chtěl do toho prejtování pustit, začal mi v hlavě hlodat červ s názvem moje mise ve spárech MŠMT. Já, celej život OSVČ, co se nerad nechává spoutávat externíma omezeníma v pracovním životě, co si vždycky hledal maximálně flexibilní práci, aby mohl kdykoliv vypadnout a dodělat si projekty když to uznám za vhodný, sem se upsal rozvrhům, paragrafům, (ne)schváleným dovoleným a všemožným omezením. Tak jsem toho červíka poslechl a konečně jsem se pořádně ponořil do všech těch zákonů, co hlásaj co bych teda měl a neměl ve škole dělat, jaký jsou moje kompetence a povinnosti. Zaplať pánbůh za AI, která mi přechroustá čtyřicetistránkovej dokument a přesně vypíchne, na co se mám ve své situaci zaměřit. Ale ty zákony jsou stejně to nejmíň potřebný, hlavní budou praktický věci. Takže jsem se konečně zalogoval školním mailem a chroustal organizaci školního roku, pročítám si návody jak interagovat s dětma a s rodičema přes aplikaci, koukám do úvazků kde už jsem teda taky zapsanej a říkám si, co ty tam děláš kámo, kterej mozkovej závit ti poradil do něčeho takovýho jít. Pár hodin jsem strávil objevováním úplně novejch věcí a neměl z toho špatnej pocit, že bych byl přehlcenej nebo že bych se ponořil do něčeho, co je pro mě raketová věda.

Ale v určitej moment jsem toho už měl dost, zavřel jsem notebook, co se po pár týdnech ukázal jako nejhorší koupě hárdvéru za poslední dekádu a nejradši bych ho hodil ze skály a asi to i udělám, a jal sem se dojíst všechny čokolády co jsem doma našel. Jak normálně bez sladkýho vydržím, tak dneska jsem ládoval naprosto všechno co zachytilo moje zorný pole a vlastně i to ostatní – samozřejmě jen proto, abych od těch bílejch sladkejch jedů uchránil kluky (lež). Možná ještě doháním deficit z toho nočního pochodu a kempu, nevím, rozhodně ale dneska nejsem v kalorickým deficitu, pokud bych teda kdy nad něčím takovým vůbec uvažoval.

Dneska sepisuju padesátej prejt a dlouho jsem nemohl na nic přijít, tak jsem se prostě rozepsal o tom, co jsem měl zrovna v hlavě. Padesát už není úplně malý číslo a nějakej commitment už jsem tím projevil. Viděl jsem díky/kvůli (nehodící se škrtněte) tomu asi tak o 50 dílů Scrubs méně, ale nějaká očista od telky je vlastně OK, zvlášť teď v létě, kdy je mnohem příjemnější vysedávat pod hvězdama než ležet u bedny. A dávkovat si Scrubs postupně jednou za čas je vlastně dobrý nápad, humor pak vynikne víc, než když vidím 5 dílů za sebou. Tak na těch 50… I na těch 315, co mě ještě čekají.

Dneska jsem nevěděl o čem psát, ale zítřejší prejt vím naprosto přesně o čem bude. Dneska jsem se pořádně ponořil do nové životní kapitoly, zítra definitivně jednu životní etapu uzavřu.

Tenhle prejt píšu v poloze horizontální, s hlavou zabořenou do polštáře a s víčkama těžšíma než dva plátky tlačenky, co vám je uřízla babička ke svačině když jste jí tvrdili, že už vážně nemáte hlad (=tlustý). Bude to závod s časem, jestli příspěvek dřív dopíšu, nebo se vzbudím tím, jak mě plácne telefon do ksichtu, položím ho bokem a půjdu pokračovat dál ve spánku. Vlastně i ty dva předchozí prejty vznikaly v podobném režimu, kdy jsem po celém dni ve víru kempování lehl večer do spacáku a snažil se ještě psát, zatímco tělo říkalo ne ne ne, žádný ponocování už. A oči se pomalu přivíraly.

Jsem mrtvej. V pátek všechno nachystat, užít si dva tři dny v kempu a dneska zase všechno vybalit, vyvětrat, uklidit, vyrovnat do polic, vyprat pár praček a poskládat… Byl to nářez, ale neměnil bych. A přivedlo mě to k myšlence, že bez tohohle koloběhu snadný – náročný by to vlastně ani nebyl život.

Nejde totiž podle mě docenit a vážit si toho dobrýho, dokud člověk nezakusí i opačnej protipól, a platí to asi v jakýmkoliv atributu života. No možná ne úplně ve všech, ale zobecnit se to myslím dá. Užívám si ty dny pohodičky o to víc, čím víc byly předchozí dny hektické. Nejde být pořád veselý, to by člověku ten pocit zevšedněl a nedokázal by ho vnímat naplno, takže i smutek je potřeba, aby ukázal, co to ta veselost vlastně je. Když jsem v prvních pracích dělal za pár šušňů, když jsem na brigádě v UK makal každej den dvanáctky náročné fyzické práce, dokázal jsem pak ocenit, že jsem si zařídil klidnej kancldžob a vážím si toho, že už rukama makat nemusím. Nejlíp hospodařit mě naučilo, když jsem peníze neměl, to člověk dokázal vymyslet všemožný vychytávky, aby přežil. Atakdále, člověk pluje časoprostorem a padá na zem, aby se zase zvedl a šel dál. A ten pád mu může paradoxně pomoct víc, než když šel pořád stejně konstantní rychlostí beze změn a bez pádů.

No takže tak. Ono to učení z dalekého východu (ty ne, Slovensko) o Mao-Ce Jin a Fun-dindungh Jang má něco do sebe, ne že ne. A nezapomeň: you’re not season you’re in. Jestli zrovna procházíš Jinem, čeká na tebe Jang. Tak vydrž.

Tenhle prejt přímo navazuje na včerejší kempingovej. Jak kempování s dětma fakt miluju, tak jedna věc mě teda extrémně vysírá. Sprchy na žetony. Píše se rok 2025 a některý kempy zkvalitňují služby tím, že A/ musíš jít pěšky na recepci, kde v tu chvíli zrovna nikdo není, B/ musíš vylovit z peněženky drobný, který tam nemáš, protože bezkontaktní platby jsou dneska všude (téměř), C/ musíš s neexistující obsluhou směnit neexistující drobasy za vylisovanej prohnutej kus plechu co na planetě Kemp funguje jako univerzální platidlo, D/ musíš najít sprchu kde není mincomat mimo službu, E/ vhodíš kus plechu do kovové krabice a zjišťuješ, kterej ze sedmdesáti osmi různých způsobů ovládání tekoucí vody se používá v tomto konkrétním kempu, F/ koukáš jak indikátor stavu vody postupně klesá (pokud máš štěstí na krabici, která má indikátor) aniž by z hlavice tekla voda, případně teče studená nebo teče přerušovaně, G/ dokončíš sprchu s napůl namydlenou hlavou a hledáš druhej žeton, H/ přemýšlíš kolikrát už někdo zapálil dům vynálezci mincomatu.

Přitom by se to dalo tak krásně zjednodušit, hleďte na geniální nápad: A/ přijdeš do sprchy, B/ vysprchuješ se. Že to ještě nikoho nenapadlo…