Michal Kobelka

V úterý jsme se domluvili, ve středu jsme vyrazili. Tohle rychlý plánování mám rád – není čas na vymejšlení alternativních plánů, není čas na vycouvání (i když z původních šesti lidí jsme šli nakonec stejně jen tři, ale to je pořád o dva víc, než v kolik jsem doufal), není čas na zvažování, jestli to fakt nakonec není debilní nápad plahočit se v noci někde v lesích skoro sedm hodin jen proto, aby se člověk trochu prošel.

Debilní nápad to nebyl. V 19:20 jsme vyrazili vlakem z Moravské Třebové do té České, chvílí s náma motorák uháněl 120 km/h, což jsem asi ještě nezažil. V 19:52 vystupujeme na nádraží v ČT, mineme nádražku, zapínáme hodinky a vyrážíme. A hned pěkně zprudka na Kozlov, jeden ze dvou vrcholů naší dnešní cesty. Tyčí se nad Třebovou a vede k němu příkrá pěšina s více než 10% stoupáním. Je vedro, skoro 25 stupňů. Trika máme za chvíli durch a Petr má durch i patu, na které se mu po dvou kilometrech udělal puchýř. Kvedlá vložkou v botě, přelepuje puchýř, dává druhou ponožku a dalších asi 34 kilometrů bude dělat, že se tím něco zlepšilo.

Za Kozlovem začíná les a těšíme se jednak na to, že se sklon srovná a později pomalu začne klesat, a také na lesní nezpevněnou pěšinu. Ale někdo pravděpodobně v lese naplánoval dálnici, protože několik kilometrů jdeme po novým širokým asfaltu. Smolík, tady si měkké půdy ještě dlouho neužijeme. Ale je super, že zatím můžeme jít bez čelovek; je šero a stromy se nad námi zatím neuzavírají natolik, aby nás jejich tmavé stíny pohltily.

Nebudu popisovat celou cestu, anžto nepíšu cestopis. Celou cestu jsme zvládli v naprosté pohodě, nějakých 36 km uteklo jak voda a pořád jsme měli o čem kecat. Na tohle je skupinka minimálně o třech lidech dobrá, protože jeden si může chvíli i mlčet a tříbit vlastní myšlenky a nezapojovat se do hovoru. Ve dvou by tahle činnost byla o dost těžší, anebo je potřeba mít vedle sebe někoho, kdo dokáže i mlčet a necítit na sobě tíhu onoho ticha. Umění mlčet je nedoceněné.

Domů jsme se dostali někdy před třetí hodinou ranní, dal jsem ještě sprchu a protože venkovní spaní jsem neměl nachystané, vyplácl sem se na gauči a zaletěl do snů tak rychle, že jsem si ani nestihl natočit budík na ranní vstávání, kdy mě v práci čekaly dva meetingy. Naštěstí si tělo natočilo vlastní hodiny a v 7:15 mě samo vzbudilo, za což mu děkuju, protože když jsem si tenhle pochod vymyslel, dával jsem si za cíl, aby to nerozbilo můj následující den. Zaspat do práce jsem tedy nechtěl. A čtyři hodiny spánku mi nakonec stačily a necítil jsem se v práci unaveně a neusínal jsem.

Zvláštní bylo vidět, jak si kamarádi vyřizovali povolenky k pochodu. Jeden doma oznámil, že jde na noční pochod a dostalo se mu odpovědi, že je to dobrý nápad a ať jde (nakonec nešel). Jeden oznámil že jde a byl ujištěn, že „OK. Dělej si co chceš“. A jeden musel dost zabojovat o to, aby jít mohl, a ten boj vlastně vyhrál jen díky tomu, že svoji ženu vyignoroval. Ta s jeho účastí absolutně nesouhlasila, protože strach. Už jsem o tom psal onehdá – strach z toho, že se mi něco může stát při procházce v lese, ačkoliv je to v noci, je irelevantní a neodůvodnitelný. Ale někomu prostě logické argumenty nepomůžou a myšlení ovládají spíš emoce. Nic proti tomu samozřejmě, mít o někoho strach je v pořádku. Jen když se z toho stane strach panický, dokáže zablokovat téměř cokoliv. A se strachy se dá bojovat – třeba tím, že je člověk překoná, nikoliv tak, že se jim poddá. Neboj.

Docela mě udivila absence jakýchkoliv zvířat, kromě pár žab a jednoho divočáka, co se z něj po zevrubné inspekci stalo čínské prase, které někomu uteklo. Ani ta sova nezahoukala, ani srnka nepřeběhla přes cestu. A ještě více mi přišlo divné, že jsme neviděli padat jediný perseid, ačkoliv jejich aktivita měla být na maximu. A to jsme hodně často měli obzor naprosto vymetený a šli v podstatě skoro celou noc.

Rok 2025 bude rokem, kdy si komfortní zónu budu neustále něčím nabourávat, a to zcela vědomě a chtěně. Napsat tohle někdy v lednu, bylo by to vlastně jen zbožné přání, k jehož uskutečnění bych pak mohl během následujících měsíců udělat přesně nula kroků. Ale píšu to teď, zhruba v půlce roku. A když se ohlédnu za rozhodnutími, které jsem zatím letos udělal, je to hned několik výstřelů mimo hranice bezpečí, mimo hranice předvídatelnosti a rutiny.

Ta rutina mě už poslední dobou zabíjela. V práci i doma. Nechci stagnovat a život už jen tak nějak doklepávat ve vyjetých kolejích, ačkoliv je to přesně to, v čem se cítím dobře. Od toho je to asi ta komfortní zóna, že ano. Ale zároveň nedobře. Je to ta hořkosladká příchuť života, kdy se nemám špatně, ale zároveň cítím, že se chci posunout někam dál od toho, co už zevšednělo. Však to asi znáte. Výzvy jsem si dával vždycky, ale většinou krátkodobějšího charakteru, ze kterých jsem navíc mohl vycouvat, kdykoliv bych se pro to rozhodl.

Vzpomínám si dobře, když jsem měl měnit práci a odejít z nějakého zajetého kolektivu a objevovat nový a učit se nové věci a být zase chvíli za někoho, kdo nezvládá své povinnosti. Bylo to utrpení, agónie, kterou jsem podstupoval jen když jsem opravdu musel. Ale tentokrát to tak není. Tentokrát jsem cítil, že je to správný krok (ačkoliv i ty předchozí kroky byly retrospektivně dobré) a strach necítím, zato maximální podporu i nadšení ze všech stran. A nabíjí mě to.

I celý ten radikální prejt je výstup z komfortní zóny. Tento píšu s vědomím, že za 20 minut musím utíkat na vlak na noční přechod Třebová – Třebová; nemám nic sbaleného, nevím kde jsou všechny věci, čelovky a další serepetičky, co budu potřebovat. Ale je fajn být zase pod tlakem, který jsem si sám na sebe ušil, většinou jsem pod tlakem předvedl nejlepší výkony a následně se těšil z vítězoslavného pocitu, že jsem zvládl relativně náročnou věc.

V komfortní zóně je mi dobře, ale zároveň mě svazuje. Chci teď chvíli pendlovat mezi zónou jistoty a nejistoty, objevovat nové věci a nové kolektivy a klidně přestat dělat to, co dělám celý život, ale už je to jako ta jehla zaseknutá v drážce gramodesky, která nechce přeskočit na další skladbu a hraje jen to stejné pořád dokola. Potřebuju teď chvíli něčím do té jehly tepat, aby se posouvala dál a odhalovala mi nové skladby, které – jak věřím – budou mým uším znít stejně tak dobře jako ty, které jsem slyšel doposud, ale které už mi husí kůži na těle nepřinesou. Nové životní skladby by mohly.

Nádech.

Divný, budík ještě nezvonil, ale podle lomozu v ulicích už musí být celkem pozdě, aha ten budík jsme asi nějak prospali, aha za půl hodiny máme být na příměšťáku a vy ještě spíte, KLUCI VSTÁVÁME, jo dobře ještě pět minut se válejte a jdeme na zuby a snídani, jo dobře Fáfi přijď až za chvíli, my jdeme s klukama nahoru napřed; tak kluci co mám nachytat na svačinu na tábor, Fáfi už pojď nahoru, Fáfíííku pojď už, za chvíli jedeme, FÁFO! No dobře běžím pro tebe dolů… Fafi pojď, už fakt musíme, říkals že přijdeš a musím pro tebe zase já dolů; tak svačiny… Kdo chce jakej kus pečiva s čím, kdo si k tomu vezme jaký ovoce, kdo chce modrou a kdo červenou fidorku, ne Fáfi nemám žlutou, no dobře tak si neber žádnou, no dobře, tak si vem tu červenou, však sem ti to říkal hned že ji máš rád, vemte si flašky, tady máte batohy a dejte si to tam všechno, já jdu do sprchy, tak všichni připraveni, jedem? Fáfi kde máš batůžek, jo dobře zaběhnu ti pro něj nahoru, příště si na něj mysli, tak jedem, jo vlastně ještě musím vybrat z bankomatu a zaplatit tábor, jé super, u bankomatu nikdo není, píp mobilem, píp píp píp píp pin, tak honem honem mašinko na prašulky, spěcháme, jedna Mississippi, dvě Mississipi, tři… Sakra proč v tom bankomatu pořád tak rachotí a nic se neděje *A few minutes later* Služba nedostupná, paráda zas budu vypadat jako že sem zapomněl, tak snad abych si udělal selfie s nefunkční kraksnou na peníze, ale není čas, jedem, peníze donesu odpoledne, fakt jsem nezapomněl, fakt paní vedoucí! Kluci užijte si tábor, odpoledne vás vyzvednu, musím frčet do práce, aha vlastně ještě musím na úřad ověřit podpisy na *po*manželské smlouvě, tak šup honem, už bych měl být v práci, jak dlouho může trvat ověřit dva podpisy, aha dvacet minut, tak aspoň můžeme se ženou pokecat co novýho, super máme to z krku, měj se! Kup nám snídani když už jdeš pozdě do kanclu, a čaj už není, čtu ve firemním chatu, tak honem do pekárny, prosil bych snídani tak pro 3 lidi, bude to 220 korun, aha no, měl bych asi šetřit; Zdar, tady máte na výběr z 5 druhů snídaně; tak honem něco udělat do práce, za chvíli se půjde na oběd… Cvak klik klik, v tom vedru se nedá moc pracovat, jdu se protáhnout a dám si kafe, a hele už je jedenáct, oběěěd; zase mě obsluhuje ta hezká mladice a usmívá se, ne Michale na to nemysli, NE! Hele ale ta hořčicová omáčka je fakt dobrá, proč ji tu nemají častěji? Klik cvak cvak, potřebuju tady víc kytek, Zitu neměla bys ještě nějaký? Perfekt, ještě tak 5 a bude se mi v tom novým kanclu líbit, sakra v tomhle vedru se pořád nedá pracovat, jdeme na kafe dojíst všechny ty koláče; hele kdy teda půjdem ten noční přechod z České Třebové do Moravské Třebové, mně vychází nejlíp zítřejší noc ze středy na čtvrtek, tak jdem? Tak jdem. 37 km, to dáme a ještě možná zbyde trocha času na spánek před prací, ale spíš ne, ale projednou to zvládnem, sakra to už jsou skoro tři, musím pro kluky, sakra musím ještě do toho bankomatu, sakra proč je tady fronta 5 lidí, sakra proč to tomu prvnímu trvá jako by tam místo vybírání hotovosti hrál Pacmana, tak šuuuup musím pro děti na tábor, juchů bankomat funguje, go go go spěchám, ale přece nepojedu těch 5 minut na tábor bez songu na plný kule, tak honem něco vybrat, náhodný výběr, next next next next next next, jo tohle by mohlo být fajn, Cause all of the stars are fading away, Just try not to worry, you’ll see them someday, perfektní náhodný výběr telefone👌, nazdar klucííí jak bylo, jedem na nanuka, je vedro, aha ty bys chtěl Edi na bazén, aha ty bys chtěl Fafi na zmrzku a ty Toni na ten nanuk, tak já popřemýšlím jak se naklonovat. Nic, jedem na nanuka, bazén dneska nestihneme Edi, večer mám cvičení, můžete po sobě stříkat hadicí na dvoře, sakra já vlastně ještě neotevřel tu obálku z vodáren co dneska přišla, to bude fajné překvápko, tak kluci chvilku se zchlaďte dole u počítače, nějak se u Minecraftu prostřídejte, já potřebuju uklidit dvůr, už po stopadesáté tenhle rok, ty hračky už vám asi vyhážu, uf uf je tady na ten malej dvorek moc věcí, ok hotovo, rychle něco pozřít, kafe a do tělocvičny, sakra dneska je to vlastně na workoutovým hřišti co je dál, mami klidně s klukama dojděte na hřiště ať mrknou nebo si taky zacvičí, už musím kluci ahoooj, sakra ještě sluchátka na cestu, bez nich nejdu, Take what you need, and be on your way, And stop crying your heart out peckovní song, ten mi teď pojede on repeat hodně dlouho, potřebuješ snad na každý odloučení mít vlastní theme song, no asi jo; sakra dneska se vlastně trénink natáčí na propagační materiály města, tak voe nějaký výkony podej a nebuď rozcuchanej, jé ahoj kluci už jste tady, cvičte jen tam kde nejsou ostatní dobře? Jo, pověsím ti gumu Edi, jo pověsím ti gumu Fáfi, i tobě Toni, jo dám ti ji jinam Edi, jó dám ti ji jinam Fáfi, ne počkejte, teď cvičím, jo já vím Fáfi že to potřebuješ IHNED ale já musím dodělat sérii, ne teď to fakt nepůjde, ŘÍKÁM ŽE NE, zápasim tady s Bulharama, tvl já měl strach jaký tady bude vedro a přitom je tu líp jak v tělocvičně, konečně konec, kluci jdeme, ještě musíme do sprchy a na véču, jo tak vy chcete ještě pohádku, no tak krátkou, je pozdě, mami díky za hlídání, kluci tak šup sprcha, já zatím poklidím brajgl v kuchyni, jo pusťte si Spanžboba, já jdu do sprchy, sakra kdy sem naposledy jedl, tak kluci můžete ještě jednu pohádku, já musím do sebe dostat nějaký jídlo, tak ale už konec, jdeme chystat spaní ven, aha ty chceš spát takhle a v tomhle spacáku a na téhle karimatce a vedle tohohle bráchy, ty takhle a ty takhle… Počkejte udělám si seznam všech přípustnejch možností na základě vašich omezujících podmínek, je to opět nula kluci jako pokaždé když se na tom máte domluvit, tak ty budeš tady, ty tady a ty tady a jdeme spát, dobře tak se vy dva prohoďte, jo a nezapomeňte, v pátek odjíždíme do kempu, sakra ještě musím přehodit prádlo do sušičky ať ho stihnu poskládat než půjdu spát, kluci hned jsem zpět, tvl ještě ten prejt napsat, tak honem, bude to rychlovka chci jen popsat ve zkratce svůj dnešní den naprosto volnou formou *a few hours later* tak jako nebylo toho úplně málo no.

Výdech.

Jako nezávidím úplně svýmu budoucímu já, který tam bude ještě muset někam narvat přípravy do školy a samotnou výuku. Ale jak už se říkávalo na vejšce – zkrátíme dobu na spánek!

Dneska mám poprvé od začátku prejtu problém přijít s nějakým tématem; do hlavy za celý den nepřilezla jediná myšlenka, jediný nápad. Hlava byla zavřená. Mohl bych si vybrat nějaké z těch, které mám v zásobníku a rozepsat se o něm, ale kromě neschopnosti mozku s něčím přijít jsem zjistil, že se mi vlastně ani psát nechce. Tvůrčí krize? Někdy přijít musela.

Možná to je únavou. Noc jsem měl rozkouskovanou na milion mikrospánků, pět minut s očima zavřenýma a hodinu s upřenýma na hvězdnou oblohu tlumenou úplňkem. Nechtěl sem se uspat podcastem, naposledy to stejně nefungovalo, takže jsem čekal, až se vír myšlenek sám dotočí a prach posedá na neklidnou mysl.

Toník dneska plakal, že je mu hrozně smutno. Snad se to přenáší už jen tím, že se po práci obejmeme. Dlouho tenhle třesavej smutek neměl, naposledy možná minulej rok, kdy proležel odpoledne v posteli a proplakal ji naskrz s matrací i roštem. Rozvod není hezká věc, jakkoliv může navenek vypadat, že je všechno v pořádku. Někde se to projeví – u někoho dřív, u někoho později, u někoho na povrchu, u někoho hluboko, odkud bude těžké to v dospělosti dolovat a zpracovávat.

Člověk si myslí a doufá, že zasazuje poslední kousky skládačky do toho křehkého obrázku zvaného život, ale místo satisfakce a radosti, že tentokrát se konečně podařilo obraz sestavit a zarámovat, se skládačka rozsype na podlahu a může se začínat odznova. Vlastně ne, člověk teprve v koutku duše hledá nějakou motivaci vůbec tu skládačku sestavovat znova a znova, když už se rozsypala po tolikáté a některé dílky jsou nenávratně ztracené.

Někdy takové dny jsou.

Píše se rok 2025 a my máme doslova celý svět na dlani. Předchozím generacím se o možnostech cestování, jaké máme dnes, ani nesnilo, ať už z hlediska technologického (neexistence rychlé a levné dopravy), nebo politického (neexistence vůle otevřít hranice). Ale Berlínské i virtuální zdi padly k zemi, hraniční přechody zůstaly jen na starých mapách, letenka do zajímavé destinace je dnes kolikrát levnější, než jet s Českýma dráhama ze Svitav do Prahy a zpět. Člověk má neskutečnou svobodu vycestovat téměř kamkoliv. Pořád se samozřejmě najde dost čumbrků, kteří by nás chtěli tak moc chránit před okolním světem, že by nám tu najradši zase natahali ostnatý dráty pro naše vlastní dobro. Náš lid ochráníme před všema těma zrůdama z venku, naše my nedáme! A dost lidí tyhle bubáky volí v domnění, že je možné svět zase po nějaké době rozsekat na prvočinitele a držet se vzájemně v šachu. Ale aspoň tady na nás bude dohlížet ta hodná STB, viďte pane agrárníku.

Pryč od politiky. Cestování je dneska fakt jednoduché, internet nám v tomhle dost pomohl. Ubytování máš v Bookingu na dva kliky, letenku na Kiwi na tři, na letiště tě odveze Uber objednanej přes telefon, DeepL ti pomůže v Bangladéši objednat flatwhite bez mlíka, v Mapách.cz vidíš každý stéblo trávy co máš kolem sebe, v Tripadvisoru si seřadíš nejlepší místa podle hodnocení a jedeš svůj bucketlist. A to všechno máš v kapse, neustále připravený na značkách usnadnit ti orientaci v tomhle světě.

Námitka pane blogere, takové cestování není pro každého, vždyť spousta lidí si to nemůže dovolit. Nemůže. To že máme tu možnost neznamená, že ji každý může využít. Já si taky nekoupím elektroauto, ačkoliv mi trh tu možnost dává; spokojím se s tím, na co reálně mám. Anebo použiju základní ekonomickou poučku o tom, že člověk šetří, když víc vydělává než utrácí; dám si realistický cíl, kam mě tahle strategie může za rok poslat; přehodnotím jestli potřebuju novej iPhone za 25 tisíc, nebo si koupím naprosto dostačující telefon za 5 a zbytek investuju do cestování, nevezmu si novou dvoumetrovou televizi na půjčku s RPSN 25 %, koupím si místo toho průkazku do knihovny za 150 Kč a na tu telku si za pár měsíců našetřím bez navýšení, a navíc bude levnější.

Pryč od ekonomie. Doteď jsem tu mluvil jen o jedné sortě úžasných míst – všechny ty pyramidy v Gíze, Machu Picchu, Apollonův chrám a Neuschwanstein, islandský sopky a australský Uluru, vysněná hora Fuji nebo římský koloseum. Všechno to jsou krásný místa, teda lidi řikali, protože jsem na žádným z nich reálně nebyl (ve své hlavě pořád žiju na Neuschwansteinu, který mě v dětství tak moc uchvátil). Ale já chtěl vlastně mluvit o úplně jiných úžasných místech. O těch, která máme všude kolem sebe a přes všechny ty světový pamětihodnosti na ně nevidíme, ačkoliv jsou nám mnohem blíž a stačí si jen sáhnout. Nenajdete je v žádné aplikaci s nejúžasnějšími místy na planetě Zemi, nepíše se o nich v cestopisech a na Instáči za ně nedostanete tisíc srdíček. Rozhodně není nic špatného na tom nemít nízké cíle a chtít se podívat třeba na druhou stranu planety na něco opravdu zprofanovaného, já tomu cestování fakt fandím a každýmu bych přál, aby měl jednou za čas možnost vylézt ze svýho Hobitína a poznat jinou kulturu.

Ale pokud na to cestování do zahraničí nemám, neznamená to přece, že musím zatvrzele sedět doma. Vždyť těch krásných míst je všude okolo taková spousta. Když zabodnu kružítko do monitoru (doma to nezkoušejte) a na mapy.cz udělám středně velkou kružnici, určitě v ní najdu dost krásných míst, kam se dostanu od svého prahu i po svých. Ano, i v okolí Moravské Třebové. Vždyť přece vylézt na kopec za městem a rozhlídnout se na všechny ty pole a lesy nic nestojí, jen trocha námahy a snahy a mysli nastavené na to, že dané místo je úžasné, pokud ho moje oči chtějí vidět jako úžasné. Na tohle nepotřebuju žádnou aplikaci v telefónu. A když se člověk spokojí s tímhle, zjistí, že těch úžasných míst je tolik, že je do konce života nedokáže všechny obejít.

Možná jste v předchozích dnech zaznamenali v médiích příběh 76letého Jaroslava Maršíka, který obešel celou republiku po stezce Českem (na DVTV je s ním skvělý rozhovor). Ten těch úžasných míst musel vidět, co říkáte? Přitom vyrazit na túru po vlastních nohách, spát venku, potkávat spousty lidí a nechávat se obohatit vším, co mu cesta přicmrndne do cesty, to není zase tak drahej špás. Počáteční investice bude pár tisícikorun za základní turistické vybavení. Podle mě je to investice k nezaplacení a až jednou nebudu mít povinnosti, rád se nechám inspirovat takovými lidmi, kteří tu krásu okolo sebe vidí.

Hele jo, dávat si ve vztahu nějaký omezení, ať už hypotetický nebo reálný, to je samozřejmě přirozený a kolikrát i vhodný. Je to alkoholik / násilník / fanoušek HC Dynamo Pardubice » red flag » nechci s nikým takovým být. Jednoduchý. Že je někdo alkoholik / násilník / ne příliš bystrý člen společnosti ale nemá nalepený na čele, takže to člověk stejně zjistí až časem, a tak to bude i s dalšíma věcma, který člověk přirozeně skrývá, když se vrhá se svojí kůží na trh seznamování s novými lidmi. Takže jako prevence nějaký vlaječkování stejně fungovat nebude.

Na druhou stranu, před pár dny jsem tu psal o měnících se perspektivách a tohle je přesně ten případ, kdy se klidně může změnit i náhled na vlastní požadavky, co od protějšku (ne)očekávat. Asi ne u těch zásadních nebo toxických, ale nějaký red flagy můžou vlastně ve výsledku člověka obohatit nebo mu aspoň přinést nový poznatky a něco ho naučit, což vlastně nemusí být v konečným součtu úplně špatný výsledek nějakého snažení, ať už by ten vztah dopadl jakkoliv. Pěkně složitý souvětí na jednoduchou myšlenku za zkoušku nic nedáš.

No ale stejně… Klidně si můžeš dávat omezení jaký chceš, můžeš si klást překážky a podmínky, říkat si že něco nevyjde a že něco nemá bejt, že ti vesmír posílá signály, aby ses na to vykašlal, ale když ti pak napíše tohle:

…tak víš, že si ji asi budeš muset jednou vzít a že domeček postavenej z redflagů se v tu ránu sesypal. Aneb zkouška Pánem prstenů prošla ✅ Ale nebude pro někoho redflag, že jsem schopnej hodit za hlavu věci, které by mě mohly potencionálně vysírat? Vztahy = složitý!

Řešili jsme v mládí něco jako červené a zelené vlaječky, nebo to přišlo až v poslední době? Nepamatuju si, že by termín red flag/green flag ve spojení se vztahy a protějšky někdy někdo používal na začátku nového milénia, kdy jsme cca začínali s prvníma oťukávacíma pingama na opačné pohlaví. Teda ten koncept samotný se asi používá odjakživa, akorát dřív se neříkalo má na sobě hodně redflagů, nýbrž je to kretén, o kterýho bych si kolo neopřela. Ale vlaječkování bude asi nějaká novinka, což dává smysl, protože posledních už ani nevímkolik roků jsem neměl potřebu nějaký vlaječkování řešit skrz dlouhodobý vztah a tak trochu mi ty vlaječky propluly pod radarem.

Mňo, kartu mého dlouhodobého vztahu nejenže někdo otočil, ale zároveň i polil benzínem a spálil, popel nechal smýt řekou Gangou a oceán, do kterého se vlévá, odpařil velkým zrcadlem do galaxie Andromeda. Michale, že ty zase tak trochu dramatizuješ věci, které zažívá každý druhý člověk v této zemi a u kterých jsi v ruce držel zapalovač. No možná trochu jo milý mozku, ale teď už mlč, mám na práci důležitější věci než poslouchat tvoje chytré poznámky.

Sice na nějaký vztahy furt nemám ani pomyšlení, nebo teda myslím že nemám (mozku, teď tam jsi abys poradil?), ale těma hypotetickejma vlaječkama už se mi to v hlavě hemží a sestavuju z nich slalom na černé sjezdovce. Jen občas jede do kopce a občas na ní není sníh. Dámy prosimvás netlačte se v té startovní brance, budeme vás pouštět intervalově. Nejdřív ale rozprava, ať víte, do čeho jdete. Start bude hodně pozvolnej, tak se toho nelekněte; pomalu naberete rychlost tady na tom mírnějším svahu poznání, žádný velký skopičiny hned na začátek. Ano, tamhle má slečna dotaz? Ne, nemůžete si to zkrátit přes tadyten převis s názvem Tinder hned k první brance, to je proti pravidlům, we don’t do that here.

Takže, po té úvodní rovince za zatáčkou je první červená vlaječka nazvaná věková kompatibilita. Jo já vím, je to nespravedlivý. Moc mě to mrzí, že vás ta červená vlajka přetáhne přes nohy když kolem ní projedete a ještě vám nebylo XY let, ale já už sem boomer co chce svůj klídek a ne někde protancovávat střevíce. Prosíme závodnici s číslem 42, která ulila start a branku věkové kompatibility nějakým zaklínadlem očůrala, aby se laskavě vrátila na modrou sjezdovku.

Tak fajn, to relativně nejtěžší máme asi za sebou. Pozor, teď přijde takový malý, skoro až titěrný skok přes úžlabinu bezdětnosti. Další nefér pravidlo, jsem si toho vědom. Že my jsme stihli nasekat tři úžasný děti do třech let a vy zatím na to svoje vysněný čekáte a přitom první červenou vlaječku jste v pořádku projely, to je mi líto, opravdu. Moc bych vám mimčo přál, ale pro mě už je ta nabytá svoboda, kdy kluci odrostli z batolecích let, klíčová pro další rozvoj. Ale nevím, možná tuhle vlajku za 15 let, až nadobro vyletěj z hnízda, vyrvu ze země; třeba se mi po těch uslintaných pidilidičkách začne stýskat.

Tak to bychom měli… Víc vlaječek v závodě nebude. Nebylo to tak hrozný, ne? Jo snad jedině – na trati se nekouří. Striktně. Tak dovolte, tuhle vlajku tam ještě píchnu. Ne, opravdu se omlouvám – přežiju mnoho zlozvyků, ale cigaretovej kouř ve mně triggeruje zuřivost a když občas vidím jiný rodiče, jak hulej těm nejmenším dětem pod nos, nejradši bych jim řekl něco od plic. Jo a Farmář hledá ženu, Like house a jim podobné pořady, to pro mě není zrovna ideální forma trávení volného času; kolem téhle vlaječky můžete projet a jen tak do ní trochu drcnout, ale nesmí to být váš svatej grál zábavy. Jo jasně – Survivor, to je úplně jinej případ, to můžete milovat.

Hmm, trochu se nám ta trať zaplňuje… Cože, vy jste v životě nepřečetla žádnou knížku? Pích tam vlajku. Vás nebaví chodit do přírody a jakýkoliv sport je cizí slovo? Pích. Vy jste minule volila Babiše, ale protože vás zklamal, tak teď dáte šanci SPD? Pích. Aha jasně, Země je placatá, udělala jste si research na internetu. A vakcíny nás chtějí zotročit, rozumím. Pích pích pích pích pích. Samozřejmě, že Pán prstenů je hovadina a měli tam ten prsten dovézt tryskáčem tývole. Pích jí tu vlajku mezi žebra.

Dámy, říkal jsem ať se tak netlač… Dámy? Dámy, kde jste kdo?! Hmmm… tak pojď mozku, jdeme si přečíst nějakou knížku.

Včera sem zalehl až hluboko po půlnoci. Noc byla nevalná, protože mě z jedné strany kolenama masíroval na žebrech Fáfa a z druhé mě okopával Eda, jak kdybych byl záhon s bramborama a nikoliv živá bytost s potřebou fungovat přes den bez spánkové deprivace. Ale stejně sem dneska vstal před šestou, protože takhle prostě funguju a málokdy mi tělo dovolí válet se až někdy do dopoledne. Žádný vyspávání Michale, nemusíš být produktivní, stačí když už nebudeš spát.

Takhle sem to měl celý život. Byl sem vždycky první vzhůru ze svých sourozenců a protože jsme sdíleli jeden pokoj, mohl sem tak akorát koukat do stropu ze své vrchní pozice na dvoupatrové posteli, nebo vymýšlet kreativní způsoby, jak je vzbudit, aniž by to odhalili. Naši mě taky museli milovat, protože někdy sem si šel prostě zapnout Kačerov, ačkoliv jediná telka byla v jejich obývákoložnici. Pamatujete doby, kdy domácnosti měly jen jednu televizi a na ní 3 programy? Já ne.

Rozhodně mě musel milovat Kvápa, kterýho sem přesvědčil na naše společný „podnikání“ (velmi nadsazený pojem pro v podstatě sdílený co-working) vstávat v půl 6, vyzvednout mě u mě doma a makat od 6. Dneska by mě s takovou myšlenkou poslal do prdele dřív, než bych vůbec stačil dokončit větu. Vůbec nechápu, že na to tehdy dobrovolně přistoupil, ale pro mě bylo důležitý být doma brzo u rodiny. Práci 9 to 5 bych nedával.

Ranní vstávání je pro mě osvobozující. Přijde mi ten den delší, člověk může udělat nejhorší práci brzo ráno nebo dopoledne a netáhne se za ním celý den jak kouř od ohně. Už se těším na dobu, kdy se kluci začnou do školy ráno vypravovat sami a já budu mít trochu rozvázaný ruce v tom, jak si zorganizovat svůj pracovní den.

Vyrazili jsme s klukama do Brna na krátkou dovolenou. Objet pár věcí, na které jsme se celý rok těšili. Festival planet, Vida centrum, kino, Papilonia, Technické muzeum. Až až na dva dny v hlavním městě Moravistánu. A samozřejmě indická restaurace. Jsem rád, že nemáme indickou restauraci u nás na maloměstě, poněvadž bych se zákonitě musel indické kuchyně přežrat. Takhle si ji můžu dopřát jen jednou za pár měsíců. I toho bun bo nam ba co mají u nás Vietnamci jsem se přežral, a to jsem myslel, že taková situace nikdy nemůže nastat. Tak může přátelé, stačilo pár desítek boulí a bunbíčko má u mě na dlouhý čas utrum. Jako kobylka vytěžím nějakou pochutinu na maximum a pak si vesele odskáču na jinou.

V Brně jsem dlouhý čas žil a myslel sem dokonce, že bych tam i zůstal. Dneska sem si připomněl, a to stačilo fakt jen pár hodin v tom betonovém panoptiku, že do velkého města už bych nikdy svůj život směřovat nechtěl. Vyzkoušel jsem maloměsto, vyzkoušel jsem velkoměsto, vyzkoušel jsem vesnici. Každá varianta má výhody i nevýhody a přijde mi, že různé potřeby naplňuje každá z nich nejlépe v jiné fázi života. Velkoměsto během VŠ, maloměsto teď, když kluci mají školu i kroužky v dochozí vzdálenosti, vesnice na stáří, až si budu chtít obdělávat svoje záhonky s marihu… S rajčaty, abych z nich mohl lisovat čerstvý rajčatový džusík ✅

Psal jsem včera Kačce, své bývalé kolegyni z brněnské práce a paňčelce, se kterou si jednou za čas uděláme catch-up psací sedánek, ale jinak jsme spadli do kategorie sejde z očí sejde z mysli. Že jedeme s klukama do Brna a že by bylo fajn se zase někdy potkat. Naposledy jsme se viděli loni před dvěma lety a od té doby tichučko. Tak to naše další setkání bude jak převrácené na hlavu. Často se naše hovory u kávy v práci točily okolo dětí nebo školy. Já NIKDY nechci děti, říkávala Katka. Já NIKDY nebudu učit, odpovídal jsem já. Stačil rok dva roky bez dozoru, Katka je na mateřské a já místo zářijové dovolené u moře budu ležet v ŠVP, vyplňovat třídnice a vymýšlet, jak dětem udělat hodinu, která je bude bavit. Kdo by si to před pár lety pomyslel.