Michal Kobelka

Vyrazili jsme s klukama do Brna na krátkou dovolenou. Objet pár věcí, na které jsme se celý rok těšili. Festival planet, Vida centrum, kino, Papilonia, Technické muzeum. Až až na dva dny v hlavním městě Moravistánu. A samozřejmě indická restaurace. Jsem rád, že nemáme indickou restauraci u nás na maloměstě, poněvadž bych se zákonitě musel indické kuchyně přežrat. Takhle si ji můžu dopřát jen jednou za pár měsíců. I toho bun bo nam ba co mají u nás Vietnamci jsem se přežral, a to jsem myslel, že taková situace nikdy nemůže nastat. Tak může přátelé, stačilo pár desítek boulí a bunbíčko má u mě na dlouhý čas utrum. Jako kobylka vytěžím nějakou pochutinu na maximum a pak si vesele odskáču na jinou.

V Brně jsem dlouhý čas žil a myslel sem dokonce, že bych tam i zůstal. Dneska sem si připomněl, a to stačilo fakt jen pár hodin v tom betonovém panoptiku, že do velkého města už bych nikdy svůj život směřovat nechtěl. Vyzkoušel jsem maloměsto, vyzkoušel jsem velkoměsto, vyzkoušel jsem vesnici. Každá varianta má výhody i nevýhody a přijde mi, že různé potřeby naplňuje každá z nich nejlépe v jiné fázi života. Velkoměsto během VŠ, maloměsto teď, když kluci mají školu i kroužky v dochozí vzdálenosti, vesnice na stáří, až si budu chtít obdělávat svoje záhonky s marihu… S rajčaty, abych z nich mohl lisovat čerstvý rajčatový džusík ✅

Psal jsem včera Kačce, své bývalé kolegyni z brněnské práce a paňčelce, se kterou si jednou za čas uděláme catch-up psací sedánek, ale jinak jsme spadli do kategorie sejde z očí sejde z mysli. Že jedeme s klukama do Brna a že by bylo fajn se zase někdy potkat. Naposledy jsme se viděli loni před dvěma lety a od té doby tichučko. Tak to naše další setkání bude jak převrácené na hlavu. Často se naše hovory u kávy v práci točily okolo dětí nebo školy. Já NIKDY nechci děti, říkávala Katka. Já NIKDY nebudu učit, odpovídal jsem já. Stačil rok dva roky bez dozoru, Katka je na mateřské a já místo zářijové dovolené u moře budu ležet v ŠVP, vyplňovat třídnice a vymýšlet, jak dětem udělat hodinu, která je bude bavit. Kdo by si to před pár lety pomyslel.

Dneska je přesně ten den, kdy už bych nejradši odložil mobil někam na polici do chládku a jen si tak nechal převalovat myšlenky v hlavě za zvuku dopadajících kapek deště, který pomalu odchází. Spíme s klukama zase venku, což je privilegium, kterého si musím vážit a které kluci berou už jako samozřejmost. Pokud ještě kdy budu uvažovat o vlastním domě, bude to jen obrovská terasa s vedle stojící toitoikou a dvěma stromy na zavěšení hamaky, víc potřebovat nebudeme. A 5 tisíc metrů pozemků rozléhajících se do všech směrů. Skromnost je mé druhé jméno!

Ale mobil v ruce držím a píšu. Proč jsem vlastně začal psát každý den, co to přináší za výhody a proč nepíšu jen tehdy, kdy se mi opravdu chce? Je to čistá psychologie a fungovalo mi to tak i u běhu. Dokud jsem běhal jen tehdy, kdy na to zrovna přišla chuť a myšlenky, kdy to dovolil čas a okolnosti, dokopal jsem se k běhu dvakrát, možná třikrát týdně. Většinou to byla spontánní myšlenka, která mě vrhla do aktivity v daný okamžik. Žádné plánování, žádný tréninkový plán. A taky žádný posun, tělo si velmi rychle zvyklo na dva až tři výklusy týdně a nemělo proč se někam posouvat.

S každodenním během odpadlo rozhodování, jestli půjdu. Odpadly taky všechny překážky, proč nevytáhnout běžecké boty. Zkrátka se jde, i kdyby z nebe padaly trakaře, i kdyby bylo dvacet pod nulou. Dneska jdeš běhat a zařiď si to jak chceš, klidně vstávej v 5 ráno, když to jindy během dne nestihneš. A zítra zase a pozítří stejně tak. A taky přišel velký posun. Většina běhů byla výklus, ale dva až tři týdně byly třeba rychlejší fartleky nebo intervaly, nebo jsem měl chuť jít do kopců a trénovat vertikály, byla tam určitá kvalita. A přišlo velké zlepšení, které mě tím víc motivovalo nesejít z každodenní rutiny. Více o běhu v odkazovaném článku.

S psaním to chci mít úplně stejně a už teď po měsíci pozoruju, že mozek se nějakým způsobem přetransformoval do psacího módu a dělá pokroky tak, jak se v běhu zlepšovalo tělo. Během dne mi v něm víří témata, o kterých bych chtěl psát. Některá z nich si píšu do poznámkového bloku a mám je v zásobě na později, někdy se téma zachytí v síti okamžiku a hned ho částečně rozpracuju, alespoň v pár odrážkách, a večer dokončím. Každodenní psaní mi v mozku zaktivovalo centra, která jinak spala. Lépe se hledají slova, jednodušeji se volí obraty a je pro mě snazší přenést tok myšlenek z hlavy na papír. Streak zde funguje stejně jako u běhu. Jen si to prosím nepleťte se streakingem, to je totiž úplně jiná disciplína.

Ale jako v běhu nešlo každý den zaběhnout světový sprint nebo našlapat tisíc výškových metrů v kopcích, stejně tak nenapíšu každý den něco, co by mělo vyloženě kvalitu. Jenže to od sebe ani neočekávám. Jak už jsem zmínil v prvním prejtu, cílem je hlavně rozepsat se a to se zatím daří. A o tu kvalitu se snad budu pokoušet posléze.

Dneska se jen tak mezi řečí Fáfa ptá:

— Tati, co by se stalo, kdyby mě kousla černá vdova?
— Vlastně nevím Fáfi. Asi bys ochrnul a pak by ti přestaly fungovat orgány a umřel bys. Ale neboj, u nás černý vdovy nežijou.
— A v Brně?

Občas se nad tou chybnou dětskou percepcí času, míst, názvů apod. člověk zasměje. Že je Brno „u nás“ prostě zatím jejich mozek nedokáže rozlišit, ačkoliv jsme tam už byli mnohokrát, cesta není nijak dlouhá a o okolních státech jsme si říkali taky nemálokrát. Ale někdy je takové Brno asi až moc abstraktní koncept. Jak kluci rostou a začínají mít víc povědomí o plynutí času a o vzdálenostech a chápou více souvislosti, tak těch momentů ubývá.

Není to tak dávno, snad to bylo letos, kdy jsme se vypravili na výlet na boskovický hrad a zámek. A když jsme se vraceli a byli už cca 30 minut na cestě zpět, takže jsme už dávno byli z Boskovic venku a museli jsme zákonitě vjet a vyjet z několika vesnic a městeček, se najednou Eda rozhlídne z auta a povídá: „Ještě jsme v Boskovicích?“ Všichni jsme se tomu zasmáli a od té doby kdykoliv někde jedeme autem a někam vjíždíme, vyjíždíme nebo už se jen nějaký čas plahočíme krajinou, se někdo z nás ozve s otázkou: Ještě jsme v Boskovicích? A smějeme se znova.

Onehdy si Fáfik hrál s Albi tužkou a prohlížel si knížku s dopravními prostředky, já si dělal svoji práci. Po chvíli přiběhl celej veselej, že už konečně zná konězkřečka. Cože Fáfí, co že jsi říkal? Ukaž co tam máš. No přece koně z křečka tati.

Byla to koněspřežka. Smáli jsme se tomu dlouho a od té doby je konězkřečka součást našeho folklóru. Děti jsou radost a čím jich je víc, tím lépe. Občas si říkám, že tři jsou ještě málo.

Na jedno si člověk v průběhu života musí zvyknout, a to, jak se mu mění perspektiva na různé věci. Pokud tedy chce, není zatvrzelý ve svých postojích a dokážete se časem někam posouvat názorově i charakterově. Mám spoustu věcí, u kterých bych si dříve řekl „nikdy bych“, ale nějaký vnitřní mechanismus postupně otočil kormidlem a já najednou zjišťuju, že už vlastně ani nevím, proč bych nikdy a že to najednou je jinak.

U těch malých věcí se to asi čeká a je to běžný vývoj. Nikdy bych… nepil rajčatový džus. Ou kej, tohohle ďáblova nápoje bych se dotkl snad jedině v případě, že bych chtěl promptně vyprázdnit obsah žaludku. Co za lidi pije dobrovolně rajčatovej džus, proč to ještě nikdo úředně nezakázal? No tak pane Okamůro, kde jste, když Vás potřebujeme?!

U větších věcí je to asi postupný vývoj vlivem nabraných zkušeností. Nerad bych tady nějak bilancoval, na to budu muset ještě nějaký čas zkušenosti nabírat. Ale dám příklad: táta má farmu a odjakživa tam chová a pěstuje kdeco. Je to v podstatě druhá práce, spousta roboty na polnostech, každodenní starání se o zvířata, která nepočkají. Velká zodpovědnost. Nikdo ho do toho nenutí, snad jen nějaké vnitřní přesvědčení, že to, co dělá, má smysl (který tam nikdo jiný moc nevidí). Ale celý život tam maká, protože ho to baví. A já si vždycky říkal – nikdy bych tohle dělat nechtěl. Svého času mě otravovalo byť jen na pár hodin tam jet pomoct; proč já musím celej den vybírat brambory, zatímco ostatní se můžou válet doma?

Ale tahle perspektiva se taky pomalu otočila. Poslední roky si užívám, že tam s tátou občas můžu na něčem dělat. Těším se na každoroční seno, které jsem dřív musel přetrpět (protože vedro, prach, hnusný štípavý seno VŠUDE), přehrabovat se rukama v hlíně a lovit v ní brambory je najednou zábavná práce. Asi dokážu víc docenit, že to je nejlepší quality time, co s tátou mám; můžeme si nerušeně promluvit a můžeme nerušeně mlčet. Teď o víkendu byl táta na dovolené, kterých si věru zase tolik do roka nedopřeje, a já sem se o zvířata staral. A jak tam tak stojím u kotců a krmím ty němé tváře ječmenem, pšenicí a vodou, jak tak poslouchám to ticho a sleduju pobíhající koťata v zarostlé zahradě, tak mi to najednou dává smysl. V mnohem menším měřítku samozřejmě. A říkám si – jo, nikdy bych si nemyslel, že zrovna tohle by mě jednou mohlo bavit.

A těch věcí, u kterých bych nikdy neřekl, že je budu dělat, se v poslední době objevilo víc. Perspektiva se mění.

Ti filmově vzdělanější z vás určitě hned poznali hlášku z krásného filmu Společnost mrtvých básníků z roku 1989 (viz ČSFD). A pokud máte navíc srdce na správném místě, určitě vám při vzpomínce na závěrečnou scénu ukápla aspoň malá slzička:

Pokud jste film neviděli, vřele doporučuju. Robin Williams tu má jednu z nejlepších a nejvděčnějších rolí své kariéry. Vzpomenete si občas na Robina? Za chvíli už to bude 11 let, co nás opustil vlastní rukou. Kdybych měl vybrat jen jednoho herce, kterého bych chtěl oživit a dál se kochat jeho hereckým uměním, byl by to právě on. Chybí, chybí. Film pojednává o tom, co bude pravděpodobně rekurentní téma prejtu, a to je rigidita. A nejen ta ve školství. Je o schopnosti jednotlivce provrtat betonovou hráz vystavěnou zpátečnickými lidmi, kteří nemají odvahu když ne prošlapávat nové cesty, tak alespoň uznat jejich existenci; strach z neznámého jim proto káže, aby zavrhli či zakázali vše, co se vymyká jejich poznání.

Pohled Robina Williamse coby učitele Keatinga v závěrečné scéně na bandu kluků, kteří se navzdory jistému trestu postavili nepoddajné autoritě lpící na všem, jen ne na zdravém rozumu, bude patřit navždycky k mým nejoblíbenějším filmovým momentům, kde hlavní postava dojde k naprosté satisfakci. Michale nebreč, je to jen film. Já vím, ale tak setsakramentsky dobrej.

Sentiment stranou, jednoho kapitána jsme si probrali, ale já chtěl původně mluvit úplně o jiném. Před nějakým časem jsem náhodou narazil na Youtube kanál Captain Disillusion, což je člověk, který se zabývá debunkováním fejkových videí. Wau, takhle podané to zní jak kdybych se vám snažil v luxusní restauraci prodat chleba s máslem za 399 Kč/porce. Tak to trochu doplním, ať za ty peníze dostanete i nějakou hodnotu: Captain, vlastním jménem Alan Melikdjanian, už skoro dvacet let věnuje spoustu energie a času tomu, aby sňal mysteriózno z různých paranormálních, virálních a kneuvěřeníhodných videí. Některá z těch videí jste určitě na internetech v průběhu let zaznamenali – mizející objekty, UFO, létající holčička někde v ruských lesích apod.

Ale to pořád nestačí, tohle samo o sobě by nebylo až tak zajímavé, byl by to jeden z milionů kanálů, co na Youtube jsou, a jeden z desítek, co dělají to stejné. Jenže Alan to dělá fakt dobře. Vtipně, zajímavě, edukačně, se skvělými produkčními hodnotami, technickými schopnostmi a nekompromisním scénářem promyšleným vteřinu od vteřiny. A taky hodně po svém, jak vidíte na náhledovce níže. Dokáže do pětiminutového videa nacpat tolik nápadů a vtipů, že jsem to u žádného jiného tvůrce neviděl.

Pokud vás zajímají vizuální efekty, případně pokud chcete nahlédnout pod pokličku výroby těchto fejkových videí a žasnout, jak málo občas stačí k tomu, aby vznikl pořádný virál, je tohle moje dnešní doporučení. Níže například létající ruská holčička i s československou stopou. A pokud chcete, vyšla o kapitánovi před rokem i bakalářská práce, kterou můžete nalézt zde.

Hudba je nejlepší vynález lidstva, change my mind. Tady bych mohl příspěvek klidně ukončit, protože vše důležité bylo řečeno hned v první větě, ale dovolte mi to tedy trochu rozvést.

Nejdřív ve zkratce trocha historie, pro kontext. První hudební nástroje se datují někdy do roku 40 tisíc zpět. Byly to jednoduché flétny vyrobené z kostí. Ale mnoho starších nástrojů se třeba vůbec nedochovalo, takže je dost možné, že Neandrtallica existovala ještě o pár desítek tisíc let hlouběji do minulosti. Hudba se předávala ústně, nebo spíš poslechem. Představ si, že složíš Novosvětskou, ale než ji stačíš někomu předat, sežere tě šavlozubej leopard i s tvým ručně vyřezávaným kostěným hobojem. Smolík bro!

Někdy okolo roku 500 přnl zkoumal Pythagoras poměry tónů a zjistil, že všechno nemusí znít jako když hodíš Skrillexovo cédéčko do drtičky na odpad. Z nástrojů se dokážou vyloudit i libozvučné harmonie, to byl obrat o 180 stupňů v dosavadním chápání muziky, která od té doby už neměla sloužit jen k plašení syslů na poli. Taková řekněme pseudorenesance light.

O 1500 let později někoho napadlo, že by vlastně bylo dobré, kdyby se hudba dala ukládat i na jiném médiu, než je lidský mozek, který má sice kratší trvanlivost než později objevené magnetofonové pásky, zato je ale poměrně nespolehlivý, a hlavně: vy byste si chtěli dobrovolně pamatovat, kdyby vás někdo učil Bílou orchidej a tvrdil vám, že je to prvek nutnej k uchování kulturního dědictví lidstva? To bych si ten mozek radši propíchl vidlema. A tak vznikly první notové zápisy, a lidé se zaradovali, protože hudba se najednou dala šířit jednodušeji a hlavně standardizovaně v mezích osnov. Ale pořád bylo potřeba písaře, který noty přepisoval.

Obrat přišel záhy okolo roku 1500, kdy muž jménem Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg podle legend zvolal „Do prkenný vohrady!“ když byl nucen poosmé rukou vyplnit své celé jméno v daňovém přiznání a radši vymyslel knihtisk. Díky za to Johannesi, kvůli tobě utrácím tisíce korun měsíčně za knihy, které nemám čas číst! Johann Gambolputty jen tiše přikyvuje.

Už se pomalu blížíme ke konci. Po cca sto tisících letech od vynalezení prvních primitivních nástrojů jste pořád odkázáni na to, že buď na něco umíte hrát, nebo to umí někdo, koho znáte a má zrovna čas a chuť. Většina lidí ale stejně jen pracuje a na nějaký kratochvíle má vyčleněnej tak maximálně slunovrat, Vánoce nebo vlastní pohřeb, kde už si teda té muziky zase tolik poslechnout nestihne, pokud ho zrovna nepohřbili zaživa. Lidi tak buď neměli svoje oblíbené hudební kousky, nebo je slyšeli třeba jen dvakrát třikrát za život. Nepředstavitelné…

Nadchází ale další z obratů ve vývoji hudby, a tím je vynález fonografu panem Edisonem v roce 1877. Konečně se hudba dala zaznamenat a reprodukovat k veselosti celého lidstva, tedy kromě nebožky paní Zázvorkové, která zahlásila „A varhaníci nebudou mít co žrát“ a odmítla jakoukoliv reprodukovanou hudbu poslouchat.

A pak už to šlo rychle: vinyly, kazety, cédéčka, harddisky, a pak zase zpátky cédéčka, kazety, vinyly. Hudba se najednou stala něčím fenomenálním. Co byl dřív luxus pro šlechtu si najednou může dovolit skoro každý. A já žiju v nejlepší době na poslech hudby, denně jí do hlavy naláduju takové množství, jaké před 300 lety stihlo zkonzumovat celé lidstvo za jeden rok. Hudba léčí, hudba podněcuje, hudba vyvolává vzpomínky, hudba rozveseluje i rozesmutňuje, hudba spojuje. Hudba má dnes milion tváří a je jen na mě, po které sáhnu.

A říkám si, jestli tradiční způsob konzumace hudby přes uši nebude za pár desítek až stovek let vysmívaným, archaickým způsobem, jak si hudbu pouštět. Možná jsou následující generace jedny z posledních, které musí donutit reproduktor vydat zvukové vlny, které nám rozechvějí bubínek, ten přes soustavu kůstek přenese zvukovou vlnu do tekutiny, která zase rozechvěje vlasové buňky, čímž se zvuk přetaví do elektrických vzruchů a mozek je pak interpretuje. Moje vize je, že v mozku bude čip, kde bude nahraná všechna hudba světa. A bude stačit pomyslet hej mozku, chci tuhle hudbu, načež mozek dá znamení panu Košťálovi v mé hlavě, pan Košťál dá znamení muzice a muzika začne hrát. Kač kač kač, kačena, nasypem ti zeleného jačmeňa. Na takovou budoucnost se těším.

A takhle bych já učil dějepis vážení. Přesně takhle.

Dneska sem utahanej, nevím moc z čeho. Asi z práce, kde se posledních pár týdnů/měsíců musím podílet na projektu, který mě až tak netáhne. Jeho tvoření je víc o archeologii cizího kódu, domýšlení co vlastně zákazník chce, překonávání strastí mezi-divizního vývoje, kdy ostatní členy týmu nevidím a nemůžu s nimi tedy napřímo komunikovat a vyplývají z toho zbytečné prostoje a nedorozumění. Zkrátka nevalná konstelace, která mě zase tolik nebaví a tím pádem unavuje, ale aspoň vidím světlo na konci tunelu.

Co mě naopak zatím hodně baví je radikální prejt. Nečekal jsem, že psaní půjde tak od ruky. S většinou textů jsem spokojený, během dne mě napadne námět sám od sebe a nemusím o něm přemýšlet, dokonce ani o textu samotném moc nepřemýšlím a jen zaznamenávám tok svých myšlenek a sem tam to opepřím nějakým sarkasmem. Dostávám i pozitivní zpětnou vazbu – Analytics na webu nemám, čtenost mě nezajímá, ale minimálně o dvou pravidelných čtenářích vím. Tímto zdravím své dvě skalní fanynky 🙋. První měsíc psaní je každopádně za mnou a těším se na ty další.

Bohužel (i když jak se to vezme) tím zabiju většinu večera. Než uspím děti je okolo půl desáté, pak si ještě lehnu s telefonem a píšu. Ale s tím jsem do toho šel, holt teď nekoukám na tolik filmů a seriálů a doma je méně uklizeno, žádná škoda. A na čtení v létě moc pomyšlení nemám. Ve dnech bez dětí píšu už odpoledne. Většinou mrknu na hodinky, dám si nějaký čas do kterého chci mít blog napsaný a snažím se do časového okna vejít. Málokdy to vyjde, ale snažím se. Ale jinak to ani nejde, protože ve dnech, kdy jsem sám, se snažím stihnout všechno, co s klukama dělat nemůžu – dlouhé běhy, trénink v posilovně, kina, koncerty atd.

Občas se mě někdo zeptá, jak to zvládám sám se třemi dětmi. A jak to musí být náročné. Není. Starat se o děti mě naplňuje a když všechno během dne vyjde jak má (což se poslední dobou děje vlastně skoro pořád), jsem z toho večer odpočatý a nadšený, že vše klaplo. A naučil jsem se mnohem lépe zvládat situace, kdy všechno podle plánu nejde; pak mě večer těší, že jsem ukočíroval náročnou nebo nenadálou situaci. Některé věci náročné jsou – organizace výletů, balení na dovolené apod, delší cesty autem kdy jsem jediný, kdo musí být stále ve střehu. Někdy večer na tu hubu padnu, ale to jsou situace, které nejsou běžné. Jsou zkrátka věci, na které jsou lepší dva. Ale kluci pomáhají jak můžou, třeba i s tím balením. Nahlásím co všechno mají mít ve své tašce a většinou to tam mají.

Teď o víkendu je filmový festival v Boskovicích. Celý rok jsem se na něj těšil, ale nakonec vlastně ani nevím, jestli chci jet. Jednak počasí moc nepřeje (je to v letním kině, ale je to jen malý problém, který se dá vyřešit), jednak to, že si člověk rozbije spánek (promítá se do 3 až 4 hodin ráno) a pak se z toho týden dostává (větší problém). Plus to, že táta odjíždí na dovolenou a budu se mu muset starat zrovna tento víkend o zvířenu na jeho statku, což by znamenalo pendlovat nevyspaný každý den mezi Moravskou Třebovou a Boskovicemi.

Dnešní prejt nemá ústřední téma, chtěl jsem si jen do myslánky odložit pěnu posledních dní. Díky za to, že jste předchozí měsíc četli co zrovna napadlo mou hlavu.

Dnés se podíváme zpátky do minulosti na tó… Jak se někteří lidé minuli zaměstnáním. A proč by neměli učit. Kind of.

Já sem vlastně vždycky rád psal, už od dětství. Vymýšlel sem příběhy a povídky, psal sem si je do bloku nebo do notesu s tvrdejma deskama. Máloco sem dokončil (to mi zůstalo do dospělosti, haha), ale rozepsal jsem toho hodně. Něco z toho se asi i povedlo; přehraboval sem se dneska ve své ultimátní krabici na memorábilie z mládí a gymplu a objevil sem tam různý diplomy za různý činnosti, mimo jiné i za psaní:

Samozřejmě nemám tušení, o čem jsem tehdy v devíti letech psal a za jak starou belu to stálo. Každopádně se tahle moje záliba přenesla i na gympl, kde mě čeština zároveň bavila a zároveň neskutečně vysírala. Všechny ty větný rozbory, shody podmětu s přísudkem, příslovečný určení kdečeho, to všechno jsem měl rád, protože práce s jazykem se mi líbila. Slohovky jsem miloval. Nebo počkat… trochu doufám, že mě mozek jen nebalamutí a nekreslí to všechno na růžovo po té době.

Co mě ale určitě štvalo byla paňčelka, toho času naše třídní, která nás měla i na jazyk český a dějepis. No a tahle paní učitelka byla dost rigidní, když to řeknu ještě slušně. Buď to bude jak říkám já, nebo mi vrať odznak a pistoli a táhni z mýho oddělení. Jednou jsme psali slohovku, už nevím na jaký téma, a já vím že nám stokrát vštěpovala do hlavy Úvod – Stať – Závěr, Úvod – Stať – Závěr až do zemdlení. Jenže zrovna v tomhle případě sem si tam dovolil udělat závěry – teď se něčeho podržte – dva!

Co to tady je Michale? Co máte na mysli paní učitelko? Michale, je to úvod – stať – závěr, a ne úvod – stať a dva závěry. Já vím paní učitelko, ale [zde nastalo mé logické vysvětlování před celou třídou, proč tam mám závěry dva a jak to jako autor myslel]. Paní učitelka začala poměrně zvyšovat hlas; ne že by vyloženě křičela, ale využila práva bít se za svoji pravdu z pozice autority a ke konci už byla dosti nepříjemná, dávala mi sežrat moji troufalost sáhnout do milionu let zaběhlýho paradigmatu, který úspěšně natloukla do hlavy kladivem nesmlouvavosti generacím přede mnou a nějakej Kobelisk jí to bude nabourávat, totak.

Celou svoji řeč zakončila sarkastickým posměškem ty spisovateli jeden, kterej si pamatuju doteď a kterým dala najevo, že další debata není možná. Neplecha ukončena, koukej jak jsem nad tebou zvítězila ty neřáde jeden troufalej. A ještě někdy zkus zavádět invence do něčeho tak uzavřenýho a ve všech směrech neměnnýho, jako je českej jazyk, lol omg.

Dějepis byl taky hrozná zábava. Pokud je teda pro vás zábava pamatovat si na den přesně letopočty, který vám sice neřeknou nic o době, kterou zrovna probíráte, neprozradí vám žádný souvislosti, návaznosti před a po, nezaujmou vás natolik, abyste si o té době něco zjistili, ale zato se za ně dobře dávají známky, protože buď letopočet znáš, anebo ne. Tertium non datur.

A chceme teda vzdělávat, nebo chceme známkovat? Ne nadarmo byl dějepis můj nejmíň oblíbenej předmět na gymplu, proč asi. Přitom dneska se historií prohrabuju rád. Ale jasně, lidi se časem mění, v -nácti by mě teoreticky k dějepisu nedostal ani skvělej výklad, názorný ukázky, vypíchnutí zajímavostí místo suchých faktů, paralely s dnešní dobou i s minulostí a moderní vychytávky ve výuce. Jen říkám, že ta šance by byla o dost vyšší, než když mě někdo nutí si zapamatovat přesný datum, kdy si Atilla Bič Boží namazal na chleba Byzanťany, aniž bych věděl co je to Byzantská říše, proč se tam chudák Atilla trmácel a jaký to mělo ve výsledku dopady na uspořádání světa.

Ale paní třídní trochu křivdím. Nemyslím si, že by neměla učit, od toho jsme měli na gymplu jiný případy. Jen by měla změnit přístup a být trochu empatická a nápomocná. Michale, to je zajímavý nápad s tím dvojitým závěrem; rozhodně oceňuju to, že jsi to zkusil zakončit takto netradičně. Na můj vkus je to možná až moc odvážné a vymyká se to standardům, na které jsme zvyklí, ale tohle je škola a ne jaderný reaktor, tady máš prostor pro to být kreativní. Pro mě je důležité, že jsi to aspoň zkusil. Zkoušej nové věci i nadále, rozvíjej svoji zvědavost – jak jinak by v životě vzniklo něco nového, kdyby lidé zkoušeli jen to, co už udělal někdo tisíckrát před nimi? Děkuji paní učitelko, moc pro mě znamená, že mě podporujete a neshazujete před celou třídou.

Skoro zároveň se mi v životě staly dvě navzájem propojený věci. Za prvé – začal jsem před pár měsíci chodit do posilovny. Což je věc, kterou jsem asi tak dvakrát zkusil na vejšce se spolužákama, kteří to ale jeli stylem „hele tady máš činku a pumpuj“ – nula teorie, nula povědomí o tom, co to s mým tělem bude dělat a jaké prerekvizity k tomu potřebuju. Prostě zvedej železo a dělej, že tě to baví. Nebavilo a necejtil sem se v posilovně dobře, takže jsem jakékoliv další návštěvy uložil do šuplíku „never again“.

Momentálně chodím k trenérovi Jardovi na skupinové tréninky, a je to game-changer. Všechno vysvětlí, ukáže jak se to dělat nemá, jak to pravděpodobně budu dělat blbě a jak tělo nastavit tak, aby cvik měl nějakou účinnost, a ne abych u toho vypadal jako čínskej hlavolam, kterej se nedá rozmotat ani podle návodu na Youtube. Je to velice trpělivej člověk, kterej mi může věc vysvětlovat každý trénink znova a přitom se necítím, že bych ho tím otravoval. Jako jasně, možná si vnitřně něco pomyslí, ale veskrze mám prostě dobrej pocit, protože je nápomocnej, povzbuzující a empatickej k lidem, kteří na tom pohybově nejsou tak dobře.

Nejsou pohybově dobře, povídáš? Vždyť jsi, Michale, skoro tři roky běhal každý den, jak bys na tom mohl být pohybově nedobře? No a to je právě důvod, proč jsem do posilky začal chodit. Jednostranně zaměřenej pohyb (jakkoliv je běh moje nejmilovanější sportovní činnost) prostě není v dlouhodobým horizontu dobrá věc. Ne, pokud k tomu člověk nedělá nějaký protahování, jógu, nebo právě posilku. Ne, že bych to tehdy nevěděl, ale zkrátka jsem to ojebával. A už sem po všem tom běhání cejtil, že tělo poměrně trpí, prosí o pomoc, sází zranění s větší četností. Takže jsem ubral na běhu, přidal gym a momentálně vidím progress v držení těla (i když disbalancí je tam pořád dost), v běhu v kopcích a celkově cítím, že tělo je pevný jako skála, Harry. A skupina, kam chodím, je plná fajn lidí, kteří se navzájem podporujou, motivujou a smějou, takže se tam vždycky těším.

Za druhé – do práce nám přibyl nový kolega Jindra a to je bývalej fitnesák, kterej se snaží najet zpět na cvičební rutinu. Ten kluk mezi nás zapadl s takovou rychlostí, až sem se sám divil. Takže techniku teď můžu řešit nejenom v gymu, ale i spolu s Jindrou na kafi. Spousta cenných rad a hlavně má v hlavě velkou encyklopedii pohybů a jejich názvů, což mně zatím dělá ještě problém. Jsem rád, že sem si zapamatoval co je shyb a co je dip. Takže když na mě jednou vybafl, že svatej grál tohohle cvičení jsou maslaby a že k nim různejma cvikama směřuju, úplně sem nevěděl, co tím myslí. Ale nebudu za blbce a prostě se nezeptám, žejo. Jó jasně, ty myslíš maslaby… Ne, tak ty jsem nedělal.

Po nějakém čase sem si na maslaby vzpomněl, tak gůglim a přijde takovej ten moment, kdy se stydíš za svůj mozek, že zase jednou zkrátil dobu přemejšlení na minimum a nezapojil aspoň dvě svoje buňky, protože jinak by musel chtě nechtě po propasírování slova maslab zvukovodama ihned nabídnout nějakou reálnou variantu, například celkem příhodné sousloví muscle-up. No jen si to zkuste říct nahlas. Ale asi v tom nebudu sám, protože Youtube na slovo maslab vrátí hned několik výsledků.

Vám všem, kteří v tělocvičně děláte maslaby, vám, kterým je divný to půrko od sekery, vám co se zjevuje Okybača ve snech, vám co netušíte, co Boryš umí po skalinách vzkazuju: já vás chápu. Těmhle hříčkám se dokonce říká i oficiálně – mondegreeny. A úplně nejradši mám ten o tom, jak je Francie slaninová.

Tak už zase nadešla ta část roku, kdy reálně přemýšlím o svým prvním tetování. Gůglim fotky různě potetovanejch lidí, vybírám co ze všech těch nápadů který mám poukládaný po všemožných úložištích vytetovat jako první, kterou část těla vybrat, komu se vlastně svěřit do rukou abych na sobě neměl obrázek, kterej bude hnusnej. Fotim si ruce a zkouším, jak by některý ty nápady vypadaly, kreslím si po nich fixou.

Mňo. Jestli to dopadne tak reálně jako vždycky, budu přemýšlet o svém prvním tetování opět za rok touhle dobou a za další rok zase. Nejsem člověk unáhlených rozhodnutí. Většinou o koupi každé dražší věci dlouho špekuluju v hlavě, sumíruju pro a proti, vybírám, pročítám recenze a zvažuju, jestli jo nebo ne.

Zrovna u tetování bych potřeboval mít možnost podstoupit ho v nějakým zrychleným procesu v přednostní frontě. Když už se konečně rozhodnu, že teda fakt jo, tak hned teď a tady. Jenže když má člověk čekat půl roku, než se dostane na řadu k tatérovi, kterej by mu vyhovoval, tak to zapálení a nadšení do té doby vyprchá. Budu vůbec ochotnej za to ty tisíce za pár měsíců vypláznout? Co když se chování spotřebitele do té doby změní a bude až moc finančně gramotnej na to, aby platil cizím lidem za penetraci svýho nebohýho epidermis?

Jak poznamenal můj kolega, dneska už je víc edgy být čistej jak lilie a něco na tom fakt bude, protože potetovaných lidí mám kolem sebe asi víc. No nic, počkám ještě pár týdnů než tahle vlna přejde, uložím tetování zase hezky k ledu, poplácám se po zádech jak jsem vyzrál nad vlastním mozkem a objednám si pár designových triček z Qwertee, abych mohl další rok vyjadřovat graficky svoji osobnost když to nepůjde tetováním.

PS: Pokud jste tatér/ka co zvládne abstraktní barevný watercolor-like geometrický snový tetování a máte čas IHNED, tak mě vemte.

PPS: Hele jak jsem tu psal o tom dárcovství… Tady máte jeden příklad, kde je to potřeba. Tak šup, něco tam přihoďte.