Michal Kobelka

Navazuju na včerejší prejt o turistice. Počasí nám v sobotu nakonec vyšlo nad rámec, ačkoliv to během dne vypadalo všelijak. Až někdy kolem půlnoci, když jsem se nadobro zahrabal do spacáku a chystal se vypustit vědomí do snové říše, začalo mírně poprchávat. Tolik štěstí najednou – spím venku a prší. To je ideální kombinace a nejlepší usínací kombo, takový to jemný bušení kapek do celty stanu, tarpu nebo v tomto případě do dřevěného přístřešku. Zkrátka kamkoliv, kde se zvuk vody rozprostře a tlumeně odnáší myšlenky někam v dál.

V noci jsem se párkrát vzbudil a kontroloval kluky, ale to už se mírný deštík proměnil v docela silný liják. Naštěstí nefoukalo, takže pod přístřešek s otevřenými bočnicemi se voda nedostala. Ráno jsme přispali, hlavně teda k radosti těch šesti borců spolunocležníků, co večerku trochu protáhli o pár rumů a ráno by se jim asi brzo vstávat nechtělo. Pršet nepřestalo. Naopak, déšť ještě zesílil. Takže to už skoro 8 hodin v kuse leje a jak se tak rozhlížím z bezpečí přístřešku kolem, je to poměrně znát, neboť cesty okolo smývá několik potoků ze svahů, a to tak, že celkem hluboko.

Noe, voe, nemohls tu potopu ještě o pár dní odložit? A nalodils i tentokrát na kocábku od jednorožců dva samce, nebo ses od minula poučil? Vypadá to fakt trochu jak konec světa, leje ne jak z konve, ale jak ze soustavy 25 paralelně zapojených zavlažovacích systémů značky Lidl Parkside Performance, i když na krabici bylo jasně napsaný, že taková soustava může obsahovat maximálně 24 prvků, jinak hrozí povodeň biblických rozměrů. RTFM!

Přifařili jsme se ještě ráno na soukromou prohlídku Boudy k nějakým nadšencům. Tam to taky připomíná zvláštní konec světa. Klaustrofobní chodby tak dlouhé, že to vypadá, jako by se jejich stěny sbíhaly až někde v nekonečnu. Všudypřítomná vlhkost, skalní masiv nad hlavou, teplota ideální na chlazení piva, ale nikoliv na dlouhý pobyt člověka; železná vrata oddělující svět venku a svět v díře. Je to v podstatě sedmý div světa, že se něco takového dalo postavit za tak krátkou dobu, ale předválečná doba si holt žádala speciální opatření. Dneska by za stejnou dobu bylo vyřízené jedno razítko ze čtyřiceti.

Vylezli jsme ven, furt leje, voda kam se podíváš. Tohle bude zatěžkávací zkouška pro kluky, v dešti jsem je na trek ještě nikdy netáhl. Šlapou jak diví, možná i rychleji, než kdyby nepršelo. Takhle mají o zábavu postaráno – hledají cesty mezi říčkama, přeskakujou kaluže, jezírka, rybníčky i celá moře, která se zde od noci vytvořila. Sice se táhneme do kopce, ale skoro to není znát. Jen někde nám voda přehradila cestu natolik, že musíme oklikou lesem. Hledáme houby, Fáfa se zastavuje u každé co najde. Na to, že jsem doma skoro zapomněl jejich pláštěnky, tak dobrý. Konec světa nenastal, dostali jsme se domů v pořádku.

Jak takový konec světa bude vlastně reálně vypadat? Asi záleží, jestli jen toho našeho pozemského světa, který sežere naše vlastní slunce, nebo celého vesmíru, který sežere velký zelený křečopažout, případně toho co leží za hranicema vesmíru, o čemž zatím nemáme potuchy, jak to vlastně vypadá a kdo si na tom pochutná. Ale jestli si můžu tipnout, bude konec světa vypadat jako tuhle v jídelně, když jsem čekal ve frontě a přede mnou byla postarší paní, které zrovna před nosem z tabule smazali řízek s bramborovým salátem. To bylo lomení rukama, to bylo naříkání, že se na něj tak strašně těšila a voni jí ho teď smazali. Když jsem tam tehdy stál a koukal na tu paní jak z ní vyprchává všechen život kvůli naklepanýmu kusu masa, říkal jsem si, že pro ni ten konec světa zrovna nastal.

Letošní prázdninový trajdání po horách zatím skrzevá počasí moc nevychází a kdykoliv sem chtěl sám nebo s klukama vyrazit, padaly z nebe trakaře nebo bylo jinak nevlídně, zkrátka spousta výmluv pro to nejít.

Na tenhle víkend sem už delší čas připravoval nějaký výletování s přespáním venku; kluci se těšili, i ten Fáfiš byl natěšenej. Takže když jsem dopoledne pozoroval kapky zkrápějící naše okna, na radaru byl mrak velikosti mexického dolaru, který pokrýval komplet Moravu a nenápadně se sunul dál do Orlických hor, kam jsme měli namířeno, a ČHMÚ vydalo výstrahu na odpolední bouřky, obočí se mi mírně zvedlo a nakřivilo do takovýho toho véčka, co ho mají na čele postavičky z animáků 😤.

No nic, i tak jsem zabalil komplet 5 lidí do krosen a batůžků a že se uvidí, počkáme do odpoledne, třeba se to počasí probere. Poobědový kafe mě dokonale uspalo, ale když jsem se po chvíli zmátořil a viděl, že déšť se začal rozpadat, bouřky se koncentrujou hlavně tam, kde se nechci koncentrovat já, tak se zavelelo: jedem. Ještě jsme nabrali po cestě ségru, nakoupili proviant a vyrazili směr Suchý vrch. Z loňského přechodu Orlických hor jsem si zapamatoval tvrz Boudu a úžasnej přístřešek hned vedle, kde nás tehdy spalo zhruba pět triliard (pozor, mírně nadsazený údaj), protože se blížila bouřka, která nakonec nepřišla.

Nicméně, tam dnes mířily i naše kroky. Hned na Sucháči si dávám ještě jedno kafe, protože v poslední době jsem z obvyklýho jednoho nekonfliktního kafíčka denně přešel na tři až čtyři agresivní kofeinový rarachy, co se rázně připomínaj, když je nevypiju.

Na parkovišti nás míjí skupinka šesti čundráků ne o moc mladších než jsem já, po cestě se zakecáme a z nějakýho důvodu k nim kluci hned přilnou a celou cestu jdou víc s novýma kámošema než se mnou. Z nějakýho důvodu k nim hned přilne i švíca, ale jsou to fakt pohodoví kluci a je s nima zábava. K Boudě dorazíme společně, řeč nestojí, po cestě jsme potkali možná dva další živáčky, déšť asi lidi odradil.

Do pevnosti nás už dnes bohužel nepustí, prohlídky dávno skončily, ale jsme přece v lese, tady se dá vymyslet tisíc plus jedna věc, jak se zabavit. Sbíráme lesní jahody na plantážích, co jsou na louce, probíhá šišková válka 3 moji vs 3 cizí kluci, co se tu přichomýtli (pláč přišel cca do 15 vteřin, ale jak rychle přišel, tak i zmizel a vřava mohla pokračovat), stavíme dům trpaslíkům a broukům. Edík v lese slyšel káně a vystřelil do spacáku tak rychle, že se za ním udělala ohnivá čára.

Den se končí a já sem ještě hlavou ponořen do Fontány zatímco sepisuju tento prejt. Dneska pozitivně, žádnej hejt. Spaní na horách se asi nikdy nenabažím, v srpnu mě čeká přechod Javorníků a Beskyd. Bude hezky?

Mate rádi kočky? Já jo. S rozdělením cat/dog person to mám přesně někde mezi a nejradši bych měl ke kočce Křivonožce (a všem jejím kamarádkám z okolí, které ji navštěvují) i psa, ale momentálně to nepůjde. Snad časem.

Pes i kočka jsou ústředními hrdiny pár let starého filmu Kocour v botách 2: poslední přání (viz ČSFD). Jestli bych něco nečekal, tak že jeden z nejlepších animáků všech dob bude pokračováním veskrze průměrného, rutinního animáku z roku 2011 (viz ČSFD), který měl sice pár svých momentů, ale ve výsledku toho moc nenabídl.

Jaké bylo překvapení, když jsme si s klukama pustili dvojku a od první minuty najela nekonečná přehlídka skvělé akce a choreografie a úžasné vizuální podoby. Zejména záměrně trhaná animace při akčních scénách vypadala dost neotřele – jako by připomínala něco, co se odehrává v komiksu, a nikoliv ve filmu. Krásná barevná paleta se snoubí s děním ve filmu a nejednou sem musel jazyk rolovat do pusy, která zůstávala otevřená nad nádherným vizuálem.

Přidejte k tomu vyvážený mix dětských a dospěláckých témat (kdy se například dost napřímo řeší smrt hlavního představitele, včetně poměrně explicitního, ale přesto malými dětmi stravitelného vyobrazení krve) i humor, který střídavě míří jak na nejmenší, tak na rodiče. Ve filmu je velké množství postav a přesto jsou motivace všech zúčastněných naprosto zřejmé a divák se v nich neztrácí. Některé scény byly skoro až hororové, například nástup lovce odměn/smrtky na scénu doprovázený hvízdáním by se neztratil ani v kdejakém kovaném hororu či thrilleru.

Za mě velmi nečekaně povedený sequel, který o pár levelů překonal svého předchůdce. Když mi před pár lety kamarádka psala, ať se na to určitě podíváme, že jde z kina nadšená, mávl jsem nad tím rukou a vytěsnil film z hlavy. Neudělejte stejnou chybu a pokud jste Kocoura 2 neviděli, dejte mu šanci, za mě je to jeden z nejlepších a nejpůsobivějších animáků nikoliv posledních let, ale všech dob.

Měl jsem je všechny a postupně sem je všechny zrušil. Sociální sítě. Kdyby mě nechaly na pokoji a dovolily mi žít můj simple peaceful life v rámci jejich univerza, asi bych se na nich ještě pohyboval a nechal je hnít přesně v tom režimu, jaký jsem si na nich zavedl. Podivej, tady mám svých pět účtů, který mě fakt zajímaj; nechci o informace z nich přijít, protože jinde se k nim nedostanu – nech mě tu prosímtě obdělávat tohle skromný sociální políčko a nevšímej si mě velký bratře, ou kej?

Jenže inženýři změřili upadající engagement a screen time a začali přemýšlet, co všechno mi narvou chřtánem, abych klikal, lajkoval a sdílel. Chceš rýlsko, kde se pes honí za svým ocasem? Opici co drbe kočku, paní co předvádí magii v až příliš malé podprdě, Asiata co složí rubikovku dřív, než ty bys ji stihl vzít do ruky? Ne, díky… Anebo počkej, na jedno se teda podívám. BUSTED! Teď už vím, na co klikneš příště a proto ti toho nacpu fakt hodně. Vlastně na to nemusíš ani klikat, stačí na 200 milisekund přestat skrolovat a já poznám, že tě to zaujalo.

A tak šel první z kola ven Instáč. Neříkám, že mi nechybí fotky hradů, zámků, hokejovejch kartiček z 90. let a Bar Refaeli, ale když mi najednou místo jedný fotky předhodíš 30 random snímků, aniž by ses zeptal, tak si nakašli. Pak šel od válu Twitter – ten pro mě byl zdrojem veškerýho dění na celým světě v reálným čase. Máloco mi někdo řekl nebo poslal, aniž bych to už nevěděl z Twitteru. Takže když jsem se pro nadmíru obsahu a balastu rozhodl odejít, měl jsem skutečný fomo. Že teď jako budu žít v naprostý temnotě, neinformovanej, hloupej, protože nebudu nic vědět! Měl jsem obavu, že budu z kola ven. Tak hádejte co, jsem už pár let neinformovanej a žiju. A je mnohem lepší nevědět o každým hofně, co Donaldovi nebo Elonovi upadne od huby a celej Twitter se nad tím baví. Důležitý věci se ke mně dostanou ve správnej moment jinak a ten zbytek, to byl jen šum.

Facebook jsem kdysi zrušil a založil si alternativní profil, kde mám přesně nula přátel, pár stránek co jsem fakt potřeboval a pár co sám spravuju. A fungovalo to krásně, kolikrát mi tam visela hláška že žádný obsah není dostupný a nazdar. No ale v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar, že mám celý to svoje sociální políčko zaplevelený nikoliv imperialistickým zlořádem mandelinkou bramborovou, ale naprosto irelevantním obsahem, kterej mě rozčiluje a nemůžu ho ignorovat. Sakra, já nechci koukat na kozy Ivy Kubelkové (diskutabilní), na tisíc filmovejch quotů, na scénky ze simpsonů co nejsou vtipný, nechci se připojit do skupiny Seznamka 55+ Ústecký kraj (zatím!), ani nechci vidět random lidi z USA co dělají random věci.

Ale poslední kapka přetekla dneska. FB si myslel, že by se mi mohlo líbit koukat na Richarda Krajča jak hraje na handpan. Rozumíš vůbec tomu ty algoritme, že jsi mi předhodil tak dementní a nejmíň mnou pravděpodobně chtěnej příspěvek, že hůř už by to šlo snad jen tehdy, kdyby u toho Ríša ještě jedl nějakou naprostou prasečinu, třeba… nevím, hermelín v kroasántu? No nic, je čas sa odtiaľto odjebať.

Návod na krtkův dort začíná bodem číslo jedna nějak takto: „Směs na těsto, máslo nebo margarín, vejce a mléko dáme do misky. Šleháme elektrickým ručním šlehačem, nejprve na nejnižším stupni, pak na nejvyšším stupni asi 3 minuty. Těsto vložíme do tukem vymazané dortové formy, uhladíme a pečeme.“ Dr. Oetker s celou kulinářskou lobby vám ale lžou a já vám teď řeknu PRAVDU! My zasvěcení, co už jsme krtka párkrát pekli, totiž dobře víme, že návod ve skutečnosti začíná bodem nula, který na krabici samozřejmě nenajdete:

„Skočte do obchodu pro tři smetany ke šlehání, které budete potřebovat v kroku číslo dva. Po příchodu domů vytáhněte 0-1 nepoškozených kelímků se smetanou a opláchněte zbytek nákupu potřísněného smetanou z totálně rozjebaných kelímků, u kterých jste u samoobslužné pokladny ve své hlavě sebe sami ubezpečovali, že je nemusíte dávat do sáčku, protože přece nejste idiot a skládáte ten nákup pečlivě jak v Tetrisu tak, aby se něco podobného nemohlo stát. Jako minule. Opakujte bod nula, dokud se vám doma nenashromáždí dostatek použitelných kelímků smetany ke šlehání a pokračujte na bod číslo jedna.“

Every. Fucking. Time.

Ale aspoň jsem se dnes naučil, že maltézsky se dort řekne kejk, jávsky jajan, malgašsky mofomamy a sesothsky kuku. A teď mě omluvte, jdu do Billy.

Spal jsem dneska venku, což je věc, kterou budu dělat až tak do listopadu, možná prosince. Zkrátka dokud to půjde a nebudou mi upadávat zmrzlý palce u nohou. Křivonožka ráno o chvíli předběhla budík a jemným podrápáváním na karimatku se dožadovala snídaně, kterou samozřejmě jen očichala a hned zalehla k dopolednímu šlofíku. Probuzení kočkou je lepší než budíkem, ale nesmí to být ve čtyři ráno a nesmí to být tři mrouskající se, prskající bestie.

Naplnil jsem myčku, naládoval pračku poslední dávkou prádla z víkendové dovolené, čímž se dům dostal do stavu, že se v něm dá přejít z jednoho konce na druhej, aniž by člověk zakopl o kus něčího oblečení nebo šlápl na lego. Sprcha, nachystat snídani a jde se do práce.

A jak si tak jdu přes park, spokojenej s tím, že sem odpočatej z venkovní přespávačky na vzduchu pročištěným dlouhým deštěm, s tím že se dnes odpoledne nevrátím do bordelu a vlastně tak celkově, že život teď plyne nějak v klidu a pohodě a zbavil jsem se myšlenek a lidí, který jsem v hlavě už mít nechtěl nebo nemohl, mi z ničeho nic vykanou na tváři dvě slzy. A pak další. Ou kej, co se děje mozku. Co se stalo teď, co řešíš? Wot du ju wónt? A tak přemýšlím, z jaké z mnoha řek a říček co se mi klikatí v nitru mohly ty slzy vyvřít a fakt mě nic nenapadá. Možná je sem přitáhl akvadukt až z podvědomí, ale to pak asi původce nezjistím.

Je to tím, že jsem po letech viděl Vsetíňáky a vrátil se na místa, kde to při poslední návštěvě bolelo? Míšo, ty vypadáš tak smutně, říkalas tehdy. Nemyslím si, s touhle minulostí jsem si už účet srovnal. Nebo jsou to slzy radosti, že jsem je konečně zase po letech viděl a připomenul si, proč je mám rád a proč sem se tehdy chtěl na Vsetín přestěhovat a být jim blíž? Nebo proto, že jsem se v poslední době rozloučil s pár lidma, a pár lidí se rozloučilo se mnou? Koloběh přátelství. Nebo proto, že jsem se na chvíli vydal mimo komfortní zónu, kterou jsem si poslední dva roky okolo sebe vybudoval? Je to proto, že do pátku neuvidím kluky, nebo za to může song, kterej mi při cestě do práce hraje v uších? After everything I’ve lost on you, is that lost on you?

Pátrání v hlavě jsem ukončil s tím, že někdy prostě slzy přijdou neočekávaně, a už jsem se naučil jim nebránit. Vyrovnání hladiny je důležitý, řeka vevnitř se musí občas prodrat na povrch, ačkoliv k tomu zdánlivě není žádnej důvod. Kaň se slzo, kaň.

Už skoro čtyři hodiny vytrvale leje (děda Komárek by to teda nazval trochu expresivnějc) a protože momentálně bydlím v podkroví, poslouchám tu symfonii kapek dopadajících na střešní okna se zvýšenou intenzitou. Viděl jsem na radaru, že se valí bouřka, ale běh jsem před ní chtěl stihnout ať se děje cokoliv; stihl jsem se vrátit s prvníma kapkama dopadajícíma na rozpálenej asfalt. Divný, na ovále většinou jiný běžce nepotkávám, ale dneska jsme tam kroužili rovnou tři, přitom všudypřítomný vedro a blížící se buřina k téhle konstelaci moc nevybízely.

Léto je moje nejmíň oblíbený roční období. Ne že bych ho nenáviděl, dokážu si ho různejma kratochvílema zpříjemnit. Ale člověk je permanentně zpocenej, lepí se v kanclu ke stolu, kafe v tom vedru chutná jak chcanky, běh po práci je za trest. A vůbec je takovej divnej letargickej mlžnej opar, takový vakuum kdy se moc nechce přemejšlet, do ničeho se nechce píchnout, i ty knížky mi po jaru přestávají chutnat a nečtu, člověk by nejradši nevylezl z baráku a jen si tak přežíval. Zkrátka horkej vopruz.

Na milost ale beru léto díky jedné věci, a to jsou už ty zmíněný bouřky. Miluju bouřky. Miluju sledovat jak se černý mračna rozpínaj po nebi a vytlačujou modrou barvu někam na okraj propasti, baví mě ty prudký cákance deště, větrný smrště, downbursty, bow echa, supercely. I u toho tornáda, jakkoliv je to ničivej živel, bych si přál koukat na něj z první ruky. Miluju být uvnitř bouřky, cejtit se malej a odevzdanej v náručí matky přírody a na chvíli mít v hlavě jen to, že teď a tady stojím uprostřed něčeho, co mě přesahuje. Mluví ze mě nějaký zapomenutý instinkty předků co pro ně bouřka byl bůh? Možná.

Když to jde, jezdíme je s Kvapou lovit. Blesky lítají okolo, kroupy se kolikrát odrážejí od čelního skla, ale člověk věří, že se nemůže nic stát. V těch chvílích necítím, možná trochu anti-intuitivně, absolutně žádnej strach.

Byl jsem onehdy svědkem scénky ze života, která mě zase jednou vrátila na zem z obláčku, na kterým si obvykle sním o tom, že se lidi můžou mít líp.

Sedim na lavičce před barákem, oddychuju po delším běhu, usrkávám birela a sleduju ulepenej letní maloměstskej podvečer, kdy ze všech tečou potoky potu a lidi mají hranici podrážděnosti v tom vedru trochu níž než obvykle. Z dálky slyším křik, kterej se postupně přibližuje, přerůstá do naprostýho hulákání a čím je blíž, tím lépe dokážu rozpoznat, že to je směs výhrůžek, nadávek a zlýho vrčení. Člověk čeká všechno, ale že zpoza rohu v tomhle lomozu vykoukne pětičlenná rodinka, to úplně ne.

„Rozbiju ti hlavu dlažební kostkou,“ slibuje své choti muž, kterej podle svýho vzezření a artikulace něco popil. Něco víc. Bere kostku do ruky — jen demonstrativně, nebo se opravdu rozmáchne? Uf, položil ji. Sleduju to a jsem připravenej vyskočit, i když vím, že proti tomuhle člověku bych neměl šanci. On zábrany nemá, já jo, on má na rukách svaly, já ne. Dostal bych jednu ťafku a nazdar, ale copak tomu člověk může jen přihlížet?

Ženě spadl kočár, ve kterém vláčí zřejmě postiženého syna a nákup, do výkopu vedle chodníku. Spadl… Nebo ho tam otec skopl, zrovna tohle se stalo mimo můj zrak za rohem, ale z toho co žena řve po muži bych si tipl, že sám se tam ten kočár neocitl. Je to každopádně zdroj dalších svárů, protože celej nákup mají rozsypanej okolo a tašky potrhaný. Kočáru se zaseklo kolečko a nejede.

Muž se šourá dál za neustálýho řevu, dál vyhrožuje matce svých dětí roztříštěním lebky, i když ta ho prosí, aby jí pomohl. Nepomůže. Už tohle je samo o sobě naprosto příšerný, pro mě jsou řvavý situace všechno, jen ne něco, čeho bych chtěl být jakkoliv účasten. Ten řev mnou projíždí jak žiletka. Projížděl by mnou i kdyby šlo jen o ty dva nešťastný dospělý, který si nevědí rady se životem, sami se sebou, s alkoholem, s démonem.

Jenže tam stojí dvě děti a jedno přihlíží z kočáru. Dvou, možná tříletá holčička s batůžkem mlčky kouká, občas řekne „tatínku“. Nebrečí. Kluk ve věku těch mých litá okolo, snaží se všemožně situaci řešit, sbírá nákup. Nebrečí. Nikdo nebrečí. Brek by se spustil, kdyby tahle situace byla něco mimořádnýho, něco nevídanýho. Něco novýho.

„Františku, prosimtě pomoz mi tady…“ Kurva, František, jako ten můj. Žiletka zajela do morku. Doprdele, ten malej Franta, co by jeho jedinou starostí na tomhle světě měla bejt mičuda, kamarádi a to, že se nemůže rozhodnout jestli je lepší Messi nebo Ronaldo, schytává tuhle bídu. Dostává naprostej céres od života, nuceně dělá mediátora dvěma dospělákům, co by pro něj měli tvořit štít přesně proti tomu, čemu ho vystavujou.

Jdu za Františkem a ptám se ho, kolik chce tašek na ten nákup. Říkám mu, že všechno bude dobrý. Lžu. Jdu za matkou a ptám se, co můžu udělat pro ni, jestli nepotřebuje pomoct. Nepotřebuje. Rodina… rodina?… se dá do pohybu a mizí na konci ulice. A já nevím jak to dopadlo. A nějaká část mě nechce vědět, jak to dopadlo. Nějaká část mě chce tohle vytlačit pryč, pryč z hlavy; chce zavřít oči a dělat, že takovýhle věci se nedějou na tomhle světě.

Lidi mají v životě různou startovací čáru. Někdo je o krok vepředu a někdo se na ni kouká z čtyřmetrové jámy s nohama zalitýma do betonu a rukama za zády svázanýma na uzel. A já říkám fuck you všem kdo tvrdí, že se mají lidi starat hlavně o sebe a že kdo se v životě nemá dobře a nedokáže být šťastnej, tak si za to může sám a má se snažit. Slýchávám tohle od bílejch privilegovanejch lidiček, co jim rodiče zaplatili vzdělání a nikdy v životě nemuseli ani pomyslet na to, že někteří tu startovací čáru prostě ani nepřelezou, protože je tak kurevsky daleko a nikdo jim nedal instrukce, kterým směrem hledat. Fuck you.

Mám tři syny ve věku 9-7-5. Když doma předhodím „Pojedeme na výlet/návštěvu/XYZ“, ozve se postupně „Jasně!“, „Super!“ a nakonec „Ne, nejedu, nechci, nebudu, nejdu, ne ne ne“. Já už s tím počítám, Fáfa je prostě úplně jiné povahy než dva starší bráchové, kteří se defaultně na věci těší. A je to tak samozřejmě v pořádku, nemusíme být všichni stejní.

Vymyslet výlet tak, aby to všichni uťapali nebo ujeli, je nakonec to úplně nejjednodušší. Mnohem víc práce dá dostat Fáfu do stavu, že vůbec netuší, že se mu nechce. Ono je to i trochu úsměvný, protože ze zkušeností už vím, že existuje jakási mentální hranice, za kterou když se dostane, začne si to všechno užívat. Ale dostrkat ho za tu hranici, to je sakra práce na kterou musím být zenově vyklidněnej. Velký plus je, že se to s postupujícím věkem začíná překlápět a občas už i slyším hlášky typu „já bych nejradši jenom jezdil na kole“. A občas překvapí úplně, třeba když se rozhodne vyběhnout na vysokej kopec, nikoho před sebe nechce pustit, aby tam náhodou nebyl až druhej a celej výlet absolvuje bez jedinýho mrčivýho slova a ještě s úsměvem.

Tohle je tak trochu appreciation post za to, kam se Fáfa dokázal za rok posunout. A kam sem se za rok dokázal posunout já.

Procházel jsem tuhle svoji ultimátní složku na všechny písemnosti a hledal v ní jistou smlouvu. Samozřejmě že byla zapadená mezi štos daňových přiznání, který sem ještě před pár lety musel tisknout a potupně nosit na finančák. Díky bohu za digitalizaci.

Jak se tak prohrabuju těma mrtvejma rozemletejma a vylisovanejma stromama, vykoukne na mě z jedné fólie ručně vyrobená dopisní obálka (rozuměj: přehnutá A4 secvakaná kolem dokola sešívačkou) a v ní dopis od Markéty někdy z roku 2008. Tak si ho poprvé po těch sedmnácti letech čtu, 24 stran popsaných nahuštěným písmem. To už by vydalo na nějakou povídku nebo solidní začátek románu. Píšeš, že ráda mě máš a trápí tě stesk, je skoro půlnoc a z kostela…

Nicméně, vzpomněl jsem si při tom, jak moc mám rád dopisy, jak moc mi chybí psaní rukou v téhle počítačové době. Zkurvená digitalizace. Cokoliv musím v práci psát na poradách, na schůzkách, nebo když si chci jen tak čmarykovat něco pro radost, nejraději si k tomu beru poznámkový blok a propisku. Čmrkám, doplňuju vsuvky, škrtám, šipkama načrtávám toky myšlenek, podtrhávám, vymýšlím fonty, dokresluju ilustrace; zkrátka z nudné činnosti, která by jinak sestávala z taka-taka-taka datlování do klávesnice dělám něco, co mě baví.

Dopis je pro mě ultimátní memento na konkrétního člověka, kterému byl doručen, nebo od kterého byl přijat. Vzpomínka pevně ukotvená v analogovým světě tak, jak se používala po staletí, žádný maily nebo SMSky, žádný nasdílený storýčka se srdíčkem. Papír je definitivní, na papír nevybliješ jen tak něco, ruka není tak rychlá, aby stíhala mozek v jeho nefiltrovaným výstupu; nad papírem přemýšlíš, protož dobře víš, že jakmile jej vložíš do obálky a vhodíš do schránky, stává se majetkem milované osoby, nebo osoby na které ti záleží a milovat ji nemusíš, protože komu jinýmu bys taky dopisy psal že. Dopis je v mé hypotetické pyramidě intimností někde hodně navrchu, možná na samotné špici.

Rád bych tuhle skoro už zapomenutou činnost obnovil. Kdysi jsem se na Twitteru ptal folourů, jestli by si někdo nechtěl občas vyměnit pár stránek. Několika lidem se ta myšlenka zalíbila, ale pak se zamysleli – no víš, já vlastně nevím jestli by to přítelovi přišlo jako dobrý nápad. No hele, to já taky nevím, to si musíte vyjasnit vy dva. Ačkoliv považuju dopis za intimní, tak v případě, že píšu dopis pro samotné psaní dopisu, se samozřejmě ta intimita ztrácí a beru to jen jak zábavu.

Na netu je několik služeb, kde si penfrienda můžete najít, ale není to ono. Jednak se tedy musíte přebrodit stohem botů, jednak musí dojít k fázi kdy se jakože oťukáváte a zjišťujete a filtrujete. Psát takle neznámýmu člověku jde vlastně proti podstatě toho, co pro mě dopis znamená. Dopis navazuje na nějakou společnou činnost, rozšiřuje obzor vzájemnýho bytí, má pod sebou základ společných chvil, zážitků, konverzací, myšlenek. Lidi z Twitteru jsem „znal“ z každodenních interakcí, člověk si vytvářel obrázek o tom druhém dlouhodobě, někdy i vyměnil pár slov v inboxu. Na to už se dá navázat. Navázat se nedá na to, že si vyhlídnete random člověka a začnete mu v dopise líčit jaký byl váš den, i když ho vůbec neznáte.