Dostal jsem po dlouhé době chuť na horor, což šlo ruku v ruce s tím, že jsem dneska úplně sám doma. Už dlouho sem si brousil zuby na 28 let poté, protože předchozí dva kousky z tohoto univerza se mi dost líbily. 28 dní poté byl mého času nejoblíbenější horor, ale to už je hooodně dávno. Ale už tehdy jsem tušil, že je Cillian Murphy skvělej herec.
Dřív sem měl horory hodně rád, ale od nějaké doby jsem na ně přestal koukat. Bůhví proč. Doma to nikdy nebyla volba č. 1 a když má člověk skrz kdejaký uspávání mrňat omezenej čas na filmy, tak většinou po celým dlouhým dni sáhne po něčem zklidňujícím.
Včera v noci jsem měl sen, že mám rakovinu. Celej zpocenej sem se probudil a uvědomil si, že se mi to nezdálo, že ji fakt mám. Ale to jsem se teprve nacházel v druhé úrovni snu, ze kterýho jsem se musel probudit do reality. Sen ve snu, to už tu dlouho nebylo. Chvíli jsem v noci přemýšlel a otřepával se z pocitu, kterej mi sen implantoval do hlavy. Mozku, proč to děláš? Ale stejně to ve mně zanechalo jakousi pachuť a říkal jsem si… vím hovno o tom, co se děje uvnitř mého těla. Měl bych si možná ve svým věku konečně zajít na nějakou hlubší preventivku.
Některý horory vyhledávám. Tohle není jedna z nich.
Pokud jste neměli posledních několik dní hlavu zastrčenou v písku, pravděpodobně vás v některém zákoutí internetu zaujala zpráva, že Hollywood brojí proti nové čínské video AI s názvem Seedance 2.0. Tenhle několik dní až týdnů starý model rozjel na internetech pořádnou melu. Místo toho, abych vám rozepisoval proč, zkuste mrknout na následující video:
Dvě z největších hollywoodských hvězd posledních dekád si to rozdávají v pěstním souboji v nějaké post-apo scéně. Ti pozornější z vás si všimnou, že tam třeba něco nesedí, že kontinuita trochu pokulhává a že to možná nevypadá úplně přirozeně. Já filmy žeru, na audio/video kvalitu si poměrně potrpím. Přesto jsem při prvním shlédnutí nic z toho nezaznamenal a jen se bavil… Bavil jsem se něčím, co ne-režisér ne-natočil podle neexistujícího scénáře, k němuž poznámky nepřidal neexistující stunt koordinátor a nepracoval na něm drahý vfx tým, na kameru kterou nedržel Hoyte van Hoytema nebo Emmanuel Lubezki, s kostýmy které nešily švadleny…
Dál pokračovat nebudu, ale chápete co tím chci říct? AI vygenerovanou scénu od A do Z, kterou vaše maminka, přítelkyně ani běžní filmoví fanoušci nerozeznají od opravdových záběrů, celou vygeneroval server někde v tramtárii na základě jednoduchého promptu, který mohl vypadat nějak takto: Brad Pitt a Tom Cruise spolu zápasí v pěstním souboji na střeše poničené budovy při západu slunce, pronášejí přitom tyto dialogy (…). Plus ještě pár dalších vět. To je vše co běžný člověk jako já nebo vy potřeboval, protože o zbytek se postarala AI a všemocné nuly a jedničky.
Koukáme na to, co to umí AI dnes, ale mělo by nás spíš zajímat, co to bude umět za 2 až 4 roky… Jasně že teď to není dokonalé, ale když si vezmeme ten progress v AI videu za poslední tři roky, kdy to jde z nuly na tohle… Tak za pět let třeba bude umět vygenerovat Netflix celovečerní film s parametry, které si divák zadá, za pár minut.
A představte si tuhle situaci: vyrobit AI film bude stát o několik řádů méně, než ho reálně natočit. Diváci to nepoznají. To pak může firma vzít ušetřené peníze a říct třeba toto: Pane Pitt, my bychom byli moc rádi, kdybyste nám propůjčil Váš obličej do našeho AI filmu. Nechtěl byste třeba rozvázat smlouvy v Hollywoodu a za pěkných 100 milionů dolarů nám dát na něj práva? No a pan Pitt se podrbe na hlavě a řekne si, že za nula práce mít sto milionů dolarů vlastně není úplně špatnej byznys.
Pak se podrbe na hlavě Sydney Sweeney a řekne si… No když to může mít pan Pitt, tak já bych možná chtěla taky trochu těch peněz. A nakonec už opravdu nebude Hollywood co býval Tohle podle mě není žádná fantasmagorie, ale reálný vývoj dalších let.
Úplně stejně jako se dřív bránila jakákoliv profese nahrazení (vykladači nákladů v docích, liftboyové ve výtazích, účetní když přišly tabulkové procesory… you name it), stejně tak se teď bude cukat Hollywood, protože má na zábavní průmysl západního stylu de facto monopol. Ale nepomůže mu nic, že se bude vztekat a zakazovat, protože technologie tohle všechno přejede jak nic.
Jak jsem tuhle chválil že už máme 4 medaile na olympiádě a že je to super, tak to opravdu super je. Mě celkem baví, že se nám ty sporty tak nějak postupně střídají a že na každé olympiádě vystrčí růžky někdo jinej. Na jedné olympiádě třeba sbíráme cenný kovy v biatlonu, jindy v běhu na lyžích (Katko pojď!), někdy ve sjezdu, Nagano asi nemusím ani zmiňovat. Před rokem jsem netušil, kdo je Metoděj Jílek a teď rovnou zlato. Na to jak jsme malej státeček, tak je ta rozmanitost celkem velká.
Když už jsem zmínil Nagano, což je pro všechny narozený po tom turnaji děsnej pravěk a jen my staří lidé na to vzpomínáme jako by to bylo včera… Tak ani tehdy jsme nebyli moc favoriti, spíš vůbec. Individuální kvalita našich plejerů byla obrovská, ale taková Kanada nebo Rusko byly o pár levelů vejš. Trochu teda pomohlo, že jsme měli v týmu duo Jágr & Hašek, toho času nejlepší hráče na planetě (ano, hrál tam i Gretzky, ale jeho kariéra už končila). Ale když to tak vezmu, tak jsme sice nebyli favoriti, ale opravdu ta síla byla velká.
Co mě vždycky každej rok udiví je, když někdo přeceňuje náš úspěch na MS v hokeji. Nikdy moc nechápu, jak někdo může považovat turnaj, na kterej jezdí hráči ze zámoří spíš jako na dovolenou než jako na skutečnou bitevní vřavu, za srovnání nejlepších z nejlepších. Ti nejlepší tou dobou válí na druhé straně oceánu v NHL, kde by podle mě jakejkoliv tým postoupivší do play-off Stanley cupu musel dát našemu nároďáku na budku. To pravý srovnání síly se jednou za čas opakuje při Kanadském (Světovém) poháru nebo na olympiádě. A tam posledních X let vidíme, že nevzkvétáme. Hráčů v NHL ubývá, vyloženě plejmejkrů už fakt moc nemáme a spousta hráčů hraje v týmech druhý až třetí housle.
Čímž se vracím obloukem k prvnímu odstavci – je fajn, že když zrovna hokej nemáme na úrovni, tak se přidávají jiné sporty a je mít z čeho radost na poli sportovních úspěchů. Ale nedělejme z našeho hokejovýho nároďáku něco, čím už dávno není.
Domluvili jsme se včera s klukama, že dneska zajedeme do Šmoulíkova, což je velký dětský centrum v Prostějově. Většinou se na tyhle akce snažíme přibrat ještě nějaký kamarády od kluků, protože je to win-win pro všechny z mnoha důvodů. Dneska jsme vzali spolužáka od Toníka, kterej je vždycky moc rád, že může jet s náma.
Po akci mi ještě jeho mamka děkovala za to, že si její syn může taky normálně hrát a že nejsme ten typ společnosti, který by ho tlačil do toho, že už má být velký. Jinými slovy, že se nesnažíme tvrdit, že „v desíti letech už jsi na dětká centra moc velkej“. Jo, chápu lidi kteří to třeba i svým dětem říkají, že jsou na něco velcí. Nebo počkat, vlastně nechápu? Dokud moje kluky bude bavit tam jezdit, tak tam budeme jezdit. Dokud budou chtít koukat na Tlapkovou patrolu, tak ať si ji klidně pustí. Já sem rád, že už se mnou koukají třeba na Pána prstenů a postupně a pomalu se dostáváme k dospěláčtějším filmům, ale to neznamená, že bych jim měl zakazovat nebo nějak shazovat to, co měli rádi kdysi.
The hell, já to dítě pořád v sobě mám a doufám, že nikdy nezmizí. Rád si někdy pustím Willyho Foga, nosím ponožky s Ninja želvama nebo trička s Pokémonama, když na to mám chuť. Člověk není nikdy na nic moc starej.
Dneska je v krátkosti ze sportu. Máme na ZOH čtyři medaile, z toho dvě zlatý. Super úspěch na malou zemičku, kde rychlobruslaři trénujou na rybnících. Schválně mě zajímal přepočet medailí na počet obyvatel, ale tam jsme se moc v pořadí nepošoupli. Z aktuálního 11. místa v klasickém pořadí všech zemí jsme při přepočtu na obyvatele poskočili jen na 9., já nás tipoval někde o dost vejš. Prim v tomhle hrajou Norové, jejichž pětimilionová zemička vygenerovala už 18 medailí. Před námi jsou i Rakousko (9 milionů obyvatel – 12 medailí), Slovinsko (2 miliony – 2 medaile), ale i Švédi (10.6 milionů jako my – 8 medailí).
Jak řekl dneska Metoděj Jílek v rozhovoru po své zlaté jízdě: Tož tak.
V jednom z prvních prejtů, konkrétně ve čtvrtém s názvem Já, ty & ÁÍ, jsem rozjímal nad tím, jak to bude vypadat dál s AI. Tehdy jsem predikoval, že AI proroste úplně do všeho. Nebylo to kdovíjak vizionářské zvolání. Pro tech lidi už tou dobou bylo AI víc než jen pomocník. Já jsem stál pořád tak nějak na rozhraní, čekal jsem co přijde, představoval jsem si, že to možná bude dobrý rádce, možná velká pomoc.
Poslední půlrok mě přesvědčil, že AI nebude jen nějaký doplněk, který budu moct používat, respektive že si budu moct vybrat, jestli ho vůbec používat chci. Pokud budu chtít na trhu zůstat relevantní, bude pro mě AI naprosto mandatorní. Už teď je. Už teď je pozdě na to říkat si že by vlastně bylo fajn si nechat čas od času pomoct strojem. Už teď je AI vývoj hlavní součástí mého workflow.
Před pěti lety bych mi to přišlo jako sci-fi, myslel bych si, že to možná je budoucnost, ale rozhodně ne blízká. Dnes už vím, že je to realita. To není žádné alarmistické strašení, je to nahromaděná zkušenost z posledních čtyř, pěti let sžívání se s AI, se zkoušením co je nového, s testováním modelů, se všemi pokusy a omyly, které vypadaly ze začátku jako nepoužitelný balast, aby se o pár měsíců později ukázaly všechny výtky jako neplatné.
AI totiž nejede lineárně. Neustále se zlepšuje, a to v kratších a kratších intervalech. Zůstat up-to-date se vším, co se v AI děje, to je práce sama o sobě. V IT to tak vždycky bylo – učit se učit se učit se, a kdo se neučí nové věci, je za pár let v technologickém dluhu, který se špatně dohání. S AI se ale tohle „učit se“ ohromně zrychlilo a je potřeba být pořád na špičkách a nasávat do sebe nové věci. A ano, JE to náročné, když nemá člověk jen práci, ale třeba i rodinu, koníčky a podobně. Ale dobře chápu, že buď se do tohohle trendu zařadím, nebo budu vyřazen pracovním trhem. Je jen na mě, kterým směrem se vydám.
Vždycky, když se v našem městě začne plánovat něco většího, dopadne to stejně. Tentokrát stačilo odhalit záměr vztyčení pár větrných elektráren v okolí Moravské Třebové a na internetech div nevypukla svatá válka. Obyvatelstvo se rovnoměrně rozdělilo na dva tábory, my a oni. Vzedmula se obrovská vlna odporu proti tomu, aby nějaké větráky ničily krajinný ráz a hyzdily panorámata. Z minima informací, z pouhopouhého záměru, který je pouze informativní a k ničemu nezavazuje, se strhla pořádná mela, jak kdyby se blížila apokalypsa.
No budiž, tak já taky přiliju trošku do mlýna. Pardon, ale žiju na stejném místě jako ostatní obyvatelé, nebo o čem je přesně řeč? V místech, kde mají elektrárny stát, je Hřebečský hřbet. Je natolik unikátní, že vypadá úplně stejně jako všechny ostatní zalesněné kopce v blízkém a dalekém okolí. Lidé mají strach, že se pohled na tuto krajinu zhyzdí. No ano, bude tam stát velký stožár s vrtulí, ale co přesně bude taková kovová vzpřímená věc hyzdit? Netuším. Pokud přistoupíme na hypotézu, že pár erektovaných stožárů zkazí pohled na zcela zaměnitelnou krajinu, která je od jakýchkoliv obydlí vzdálena minimálně tři kilometry, pak vlastně netuším, kam by se větrné elektrárny měly stavět. Jaksi jsem si nevšiml, že bychom tu měli kus moře, na které bychom mohli umístit plovoucí turbíny. Nemluvě o tom, že celá naše krajina je protkána stožáry velmi vysokého napětí.
Některé věci prostě nechápu. Obec má možnost získat do rozpočtu poměrně velké peníze, které se dají použít na investice, které pocítí každý jeden obyvatel tohoto města. Stožáry reálně většinu času 99.9 % obyvatel neuvidí a nebudou vadit vůbec nikomu. Přesto se proti nim vznesl odpor. Prokop Diviš by se divil.
Ze všech oscarových nominandů jsem se asi nejvíc těšil na Citovou hodnotu, a to hned z několika důvodů: Renate Reinsve, Stellan Skarsgård a Elle Fanning (Dakotu mám pořád radši, ale co už) před kamerou, Hania Rani (Glass!) u piána coby hudební doprovod a příslib rodinného dramatu, které mě na první dobrou oslovilo. Od Triera jsem zatím žádný snímek neviděl, takže mě mohl překvapit i neokoukaný styl z dalekého Norska.
A bylo to super. Kdybych měl vybrat jen jedinou oscarovou nominaci, kterou bych filmu přál proměněnou v zisk sošky, pak tu pro Renate Reinsve. Ta naprosto přirozeně zahrála někoho, kdo chce hrát, ale nemůže hrát, protože si celý život na něco hraje, a jí už nebaví přetvářka a hry; její otec – režisér (Stellan – nominace na Oscara v pořádku) by si přál, aby hrála v něčem, co sám napsal, aby se zbavil viny za to, že si s ní nehrál, když byla ve věku na hraní, a teď má pocit, že se po skoro 40 letech citového odloučení hravě stane milujícím otcem. Hračka…
Film mě zaujal už úvodním podobenstvím o domě, během dvou tří minut jsem byl vtažen do příběhu skrze prkna a trámy vrzající věkem, na kterých se odehrávala propletená rodinná etuda jedné famílie. Ve výsledku to mělo hodně silné momenty, občas se film pomaličku táhl, ale nebylo to na škodu. Oscara za snímek bych tomu asi nedal, ale film moje doporučení určitě má.
Jedna činnost mě poslední dobou hodně baví – pečení. Koláčů a sladkého obecně. Mě to bavilo už tak posledních šest, sedm let, ale teprve poslední rok dva je to fakt čirá radost. Z něčeho, co mě bavilo (ale zároveň vyčerpávalo, protože jsem musel pořád přemýšlet nad tím co dělám) se najednou stalo něco, co mě baví a zároveň nabíjí, protože jsem všechny ty činnosti dostatečně nasál a teď jsem v nich kovanější. Takže místo přemýšlení a vážení každého gramu mi to teď jde od ruky. Ne že bych se někdy po třicátépáte nepodíval do receptu, na kolik se peče banana bread, ale celkově je to teď pro mě relaxační činnosti.
Ale zatím teda nepeču nic extra těžkého, apple pie je možná to nejsložitější, co sem kdy pekl. A to není vyloženě složitej koláč, jen hodně pracnej. Jsou ale obory v pekařině, který mě hodně lákají a zatím si na ně netroufám, protože vím, že ze začátku určitě pohořím. Budu to prostě muset dostat do ruky stejně, jako jsem dostal ty předchozí pokrmy. Ale to co bych chtěl zmáknout už je o dost vyšší level a já tuším, že je potřeba se na to trochu nastavit a nenechat se odradit prvním pokusama, vědět, že ze začátku to fakt budou jen pokusy. Ale postupně už si na to nakupuju náčiní a určitě se do toho letos ponořím.
Kdo ví. V době, kdy mě AI může v zaměstnání reálně nahradit, je možná ta vysněná kavárna s domácí pekárnou, kde se plátek banana breadu prodává za 59 korun a flatwhite za stovku, přecejen ještě validní možnost. Jen by to asi nemohlo být v Moravské Třebové. Nedávno zde skončila kavárna, kde jsem to měl moc rád, dělali to super lidi a dělali to dobře, a stejně je to neuživilo. Škoda.
O deskovkách už jsem tu psal vlastní prejt, ale ten dnešní na něj trochu navazuje. Hodně deskovek mi doma leží, protože se mi hodně líbily vzhledově, komponentama, byly na ně skvělé recenze apod. Chtěl jsem je tedy logicky vlastnit a doufal jsem, že si je někdy do budoucna zahraju s klukama nebo s někým, kdo bude deskovky žrát jako já. Lidí, co by měli rádi deskovky, je spousta; lidí, kteří mají čas hrát deskovky je hrozně málo, protože práce, rodiny apod. Naprosto to chápu.
Jednou takovou hrou, která mi dlouho ležela v polici bez povšimnutí, je karetka Momidži (viz profil na Zatrolených hrách) z roku 2021. Tuhle jsem chtěl z jednoho jediného důvodu: je nádherná! Ne, že by recenze byly špatné, spíš naopak. Ale mě zaujala hlavně svým estetičnem. Slovo momidži odkazuje na barevný podzim v Japonsku, na krásně zbarvené listy javorů, na japonské zahrady plné barev. A přesně to je ve hře vaším cílem: sbírat krásně zbarvené listy, tvořit z nich úhledné kupičky, přidávat k nim žaludy. Podzim je pro mě kouzelné období plné protichůdných pocitů, vůní a barev (o čemž už jsem se také rozepsal v prejtu), takže mi tahle hra velmi rychle přirostla k srdci.
Deskovky miluju ze stejných důvodů, jako miluju krátké animované filmy. Každá z nich je unikátní svým vizuálem, stylem vyprávění, pointou nebo tématem, které chce přednést světu. Některé zabaví na 4 hodiny a stále nejsou dobojované, některým stačí 10 minut, ale zážitek může být obdobný. Většina deskovej se pyšní vymazlenou estetickou stránkou. A já se momentálně, v tomto šedém nečase inverzního charakteru, opájím všemi barvami podzimu díky deskovce Momidži. A dávám jedno velké doporučení:
Tohle podle mě není žádná fantasmagorie, ale reálný vývoj dalších let.