Michal Kobelka

Je to zvláštní pocit, učit žáky něco, co pravděpodobně nebudou už v životě potřebovat, nebo aspoň velká většina z nich. Někteří učitelé s tím musí pravděpodobně bojovat celou svoji kariéru, protože mají na starosti předměty, u kterých se nějaká aplikovatelnost v reálném světě úplně neočekává. Už jsem to možná psal, ale před pár lety bych žákům samozřejmě doporučoval, aby se IT věnovali co možná nejvíc, že je to velmi žádaná profese, kterou člověk může dělat už při střední škole a být dobře placený okamžitě poté, co vypadne ze školského systému.

Dopoledne jsem učil páťáky, jak dělat cykly, podmínky a další struktury, takové začátky do programování. Odpoledne jsem v práci napojoval svoje Visual Studio na Claude Opus 4.5 a využil jsem přesně nula příkazů a programování, stačil jen vibe coding, o kterém se teď všude píše. Potřeboval jsem udělat jedny webovky, které jsem už dlouho odkládal pro nedostatek času. Stačilo vágní zadání na pár slov, screenshot jiných webovek, které se mi líbí, a za několik minut bylo hotový nástřel, připravený na dokončení. Ušetřil jsem odhadem 98 % času a nemusel jsem nic programovat. A tohle je jen jednoduchý příklad, pro jiné projekty generujeme obrovská kvanta kódu, necháváme si zhodnotit kyberbezpečnost, děláme code review. Prostě všechny ty repetetivní tasky, které by trvaly dlouho, najednou zaberou minimum času a úsilí.

Ale dovolil bych si tohle dělat jen tehdy, kdybych rozuměl tomu, co za mě AI generuje a dokázal v tom číst. Nechtěl bych vytvářet černé krabičky, u kterých netuším, co a jak funguje. AI otevírá mnohé dveře, vibe coding bude zcela běžná činnost napříč populací. Podle mě AI rozevře nůžky – šikovní a cílevědomí lidé díky ní získají úžasné nástroje, které je posunou mnohem dál a mnohem dřív. Ti líní za sebe nechají všechno udělat AI (jak už teď vidím ve škole, protože udělat screenshot otázky z testu a předhodit ho chatovi je opravdu jednoduché) a moc použitelní nebudou.

Dneska má můj nejmladší syn šesté narozeniny, všechno nejlepší Fáfi! Většina pozvaných na narozeninovou oslavu je buď na antibiotikách, nebo leží s teplotama, takže oslava proběhla jen v komorní rodinné sestavě. To je nevýhoda toho, když má člověk narozeniny v listopadu, kdy populací korzuje nejvíc bacilů. Ale Fáfík neprošel přes plánovací a schvalovací proces, takže datum narození jsme mu úplně nevybírali. Jestli bude nevýhodou i to, že Fáfa půjde do školy o rok později, to se teprve uvidí. Saturace na prvním stupni bude každopádně téměř maximální, kluci budou v první, třetí a páté třídě.

Dneska jsem učil sedmáky. Jeden z nich se přišel před hodinou omluvit, že minule nedělal co měl, pročež už mě trochu nazlobil. Tak jsem mu poděkoval a dneska se snažil o to víc. Potěšil mě. Sedmáci obecně jsou super, puberta ještě není v úplným rozpuku, takže nemám problém se s nimi na věcech domluvit a většinou neofrňujou, že po nich něco chci. Naopak, jsou aktivní a pořád se ptají, co budeme dělat dál. Uvidím příští rok, k jakému přerodu u nich dojde. Osmáci, to už je totiž jiná písnička. Tam bych měl nejradši stát v koutě a dělat, že neexistuju a nic po nich nechtít, protože JE TO VOTRAVA!

Pokud by se mě někdo zeptal, já bych mobily na základce zakázal. Od pár žáků už jsem je při hodině vybral a vrátil až na konci, což mě samozřejmě staví do pozice starýho nerudnýho dědka, „kterej nám mladej nerozumí“. Pokud všechny studie ukazujou, že mobily ve škole táhnou wellbeing dětí někam ke dnu, a pokud vidíme, že ve školách, kde už zákaz zavedli a vedlo to k dramatickému zlepšení vztahů i prospěchu a úbytku kyberšikany, a pokud vidíme, že některé progresivní státy to již zavedly plošně a vedlo to k témuž, pak bych doufal, že se k tomu naše ministerstvo školství též dopracuje.

PS.: Absolutně netuším, co je six seven, nechce se mi to radši googlit ze strachu, co bych objevil. Ale není snad žáka, od kterého bych to už aspoň jednou neslyšel

Levhart sněžný neboli irbis. Zapamatujte si to, až zase jednou budete hrát město – jméno – zvíře… Ale ještě o jedno písmeno méně má ibis, což je nějaký vzácný pták, který vám do hry dá titěrnou výhodu. Žádné další kratší zvíře začínající na I neexistuje, alespoň v českém jazyce. Nebo mě vyvedete z omylu?

Dneska jsem se probudil do zasněženého města. Jako by to bylo před týdnem, kdy jsem psal podzimní prejt a už dochází k dalšímu střídání. Širokou paletu barev a vůní nahradila sněhošedobílá monolitická všeobjímající deka. Červenou a žlutou barvu smyla bílá vlněná přikrývka, která přišla nečekaně brzy a sebrala vítr z plachet mému optimismu na pozdní, dvacetistupňové babí léto. Irbis stojí naproti mě a já ho nevidím.

Užil jsem si ráno v tichu, jakoby sněhová pokrývka tlumila i okolní svět ruchů. Skoro jsem si dnes na cestu do práce ani nenasadil sluchátka, ale pak mě to trklo: First Snow. Pustil jsem do svého vnitřního ticha Clinta Mansella a v tu chvíli by ani nejlepší stopař nevyčenichal, kudy jsem se dostal do kanceláře. Po pár metrech mé stopy ve sněhu zmizely a já jsem se vznesl někam nad střechy, nad mraky, nad stratosféru a dál k Xibalbě a zpět. Tři minuty nadpozemské krásy.

Sníh, dědo, snížek!, nezapomenu si na začátku každé zimy zopakovat hlášku Tomáše Holého z filmu Pod Jezevčí skálou. Tenhle snížek je moc krásná věc, pokud tedy člověk nemusí ve sněhobílé tmě zrovna cestovat z přednášky domů. Ale co je trocha sněhu na cestě oproti… velkému množství sněhu na jedné ze čtrnácti osmitisícovek, na které vystoupal horolezec Radek Jaroš. Jeho přednáška byla hodně zajímavá, skoro celou dobu jsem měl nepříjemný pocit po těle, který mi říkal – proč by si tohle někdo sakra dobrovolně dělal?

Ne, já to chápu, opravdu. Tohle překonávání přírody i sama sebe je úžasné, mám ho taky v sobě, ale na škále od 1 do 10 jsem taková možná pětka. Vysokohorští horolezci jsou někde na jedenáctce. Ten diskomfort na mě dýchl ze všech fotek naprosto dokonale. Já si rád vyrazím ven do zimy na procházku i na běh, ale s vidinou, že pak roztaju v kavárně nebo doma pod dekou s hrnkem čaje v rukách. Nechat se dobrovolně uvěznit na dva měsíce v internačním táboře zvaném Sněhová smrt, kdy kolem tebe umírají horolezci a ty víš, že to je normální a že pokud uděláš krok vedle, čeká tě to taky, to bych nezvládl. Všechna čest horolezcům, kterým to připadá jako dobrý nápad a vyrážejí vstříc smrtelně nebezpečným podmínkám.

A všechna čest Jarošovi, který se nebál na přednášce vytasit se svými politickými názory a schytal za to od publika potlesk. Tedy – tak od půlky publika. Ta druhá půlka asi těžce kousala, že se jim někdo dovolil otřít o dědouška Babiše a pantátu Okamuru.

Přemýšlím, že bych zainvestoval do garáže. Zrovna ta jedna konkrétní, která by mi vyhovovala, stojí mrtě. Před pár rokama garáže stály o dost méně, sice ne řádově, ale násobně ano. Jenže před pár rokama, pokud bych tu garáž chtěl kupovat, by mi taky přišlo, že stojí mrtě. Z dnešního pohledu ta garáž tehdy stála drobné, ale pokud člověk není investor s volným kapitálem, je koupě nemovitosti nebo auta vždycky drahá záležitost. To si člověk může dokola říkat „no jo, kdybych ji tenkrát koupil, to bych ji dneska mohl prodat za čtyřnásobek“. Ou kej, co tím autor chtěl říci: nejde jen srovnat současný a minulý stav a ignorovat vývoj mezi tím.

Stejně to můžu aplikovat na život obecně. Dřív lidi žili skromně, až spartánsky. Pokud dnešní optikou budeme pohlížet na to, že 10 lidí spalo v jedné místnosti, jedlo brambory na loupačku sedm dní v týdnu a většinu života se starali o pole a aby měli co jíst i v zimě, tak sim můžeme říct: tyjo, oni fakt žili nuzně. Jenže! Oni neznali výdobytky našeho života, netušili co je elektřina a neznali televizi a všechny další vymoženosti, jako jsou digitální hodinky a automatický pračky. Z jejich pohledu to život nuznej nebyl, byl to prostě život na úrovni tehdejších možností.

Až se na nás za 200 let budou jejich optikou koukat na potomci našich potomků, třeba jim přijde ten náš dnešní život nuznej. Třeba všechno to co děláme pozbyde smyslu, třeba fakt budeme jednou žít v matrixu s neomezenýma možnostma a „reálnej“ život bude něco, co se dělalo před dvě stě rokama. Jak vypadal život před 200 lety a jak vypadá dnes, a kdo by si tehdy tipnul, jak moc se všechno změní? Někdy se hrozně moc těším na to, co budoucnost přinese, a někdy mi přijde líto, že spoustu těch věcí už nikdy nepoznám, protože náš čas na tomhle světě je velmi, velmi omezenej.

O tom, že mě sociální sítě štvaly a že mi předhazovaly kdejakou blbost jen aby mě udržely přilepenýho na obrazovce, o tom už jsem se zmiňoval (Wow, to jsem psal už ve 25. prejtu? Ten čas letí jak sviňa!) Ale on byl taky problém v tom, že mi algoritmus obsah účinně skrýval. Algoritmus socek je v tomhle zvláštní – relevantní obsah, ideálně chronologicky seřazenej, toho se člověk nedočká. Ale balastu, kterej ho nezajímá, toho tam je přehršel. A že ho teď na Facebooku mám. Milion AI generovaných příspěvků. Zajímalo by mě, kdo na to kliká, protože já ne. A není to jen problém Facebooku, protože algoritmus vybírající jakože relevantní obsah za vás je na každé síti, i na Stravu to dorazilo. Na YouTube občas na svoje odběry nenarazím jak je rok dlouhej, ale spousta výstřelů do prázdna v podobě hloupých návrhů tam je opravdu dost.

Přitom řešení by bylo snadný, stačil by nějakej datovej formát, kterej by textově vyjížděl příspěvky z daného zdroje pěkně chronologicky a na vás jako na uživateli/konzumentovi obsahu by bylo, abyste si v nějaké čtečce přihlásili odběr kanálů dle vašich preferencí. RSS by se to třeba mohlo jmenovat.

Tedy přesně to, co už pod názvem RSS (Really Simple Syndication) existuje. Jako už sem fakt starej, protože RSS používám od doby, kdy vzniklo, respektive od doby, kdy jsem začal používat internet na víc věcí, než jen stahování obrázků Lary Croft v rozlišení 80x80px. V pravěku jsem RSS jel ještě v nějakým Thunderbird prohlížeči od Mozilly, pak jsem přeskočil na Google Reader, kterej Google po pár letech zařízl, protože negeneroval žádný peňázky (mrkněte na web killedbygoogle.com co všechno už Google stihnul za svou historii pohřbít). No a od roku 2013 si jedu v klidu na Feedly, kam jsem naimportoval všechny zdroje z pohřbenýho Google Readeru.

A je to pro mě pořád primární zdroj vědění a základní přehled událostí, protože A/ mám tam všechny weby co potřebuju B/ nemám tam žádnej algoritmus, kterej by mi říkal, co si myslí, že by pro mě mělo bejt zajímavý. Nene, jen pěkně chronologicky seřazený články s krátkým náhledem a je jen na mě, abych si klikl, na co potřebuju. Ne, aby za mě rozhodovala matematická formule, co by se mi jako mohlo líbit. Pokud RSS neznáte, doporučuji. Žádnej bullshit, jen čistý informace.

Já si předsevzetí nedávám. Takový ty klasický, jako že novej rok bude diametrálně odlišnej jen proto, že prvního ledna začnu dělat něco diametrálně odlišnýho. Tahle radikální revoluce většinou vede akorát k tomu, že se člověk po pár týdnech vyfrustruje do původního stavu a ještě navíc zavře dveře nad nějakou změnou, která je najednou v jeho vlastních očích nemožná, protože se už jednou nepovedla. Podle mě je lepší postupný náběh, přidávat jedno procento týdně, stoupat nahoru pomaličku, zvykat si na změny a začleňovat aktuální progres do života. A né hned z nuly na sto, jako třeba psát celej rok každej den nějakej blogpost, když do té doby člověk nepsal vůbec nic. Ehm mňo…

Ale tady si veřejně jedno předsevzetí dám a bude to přesně ten radikální krok, kterej v předchozím odstavci nefeeluju. Od 24. listopadu do 23. prosince tohoto roku nebudu jíst sladké. Jakože vůbec. Jakože v tomto případě ani to, které si sám upeču, nebo upeču pro kluky a zbyde. Cejtim na sobě, že po pár předchozích týdnech (teď už měsících), kdy ubylo běhu, přestal jsem chodit do posilovny a přibylo večerního mlsání při sezení u příprav do školy, se tělo trochu transformuje směrem, který mi nevyhovuje. A ačkoliv dokážu váhu postavit na rozhraní dlažby tak, že ukazuje o pět kilo míň, tak je potřeba s tím udělat něco i reálně.

Bude to zajímavý pečení cukroví, kdy nebudu moct ochutnávat a užírat připečený linecký. Ale hádám, že když jsem se takto odhalil veřejně, že to vydržím. V následujících prejtech sem tam zmíním, jak se mi daří. Zítra si ještě v Brně dám crème brûlée nebo luxusní chézekake, ale od pondělí budu večer u telky chroupat mrkev. Tak jsem pravil, also sprach Zarathustra!

Dneska si jen trochu odplivnu. Vůbec se mi nechce psát nic konstruktivního, po celým týdnu mám mozkovou kapacitu vyprázdněnou a únava se nakupila tak moc, že bych stejně nic pořádného napsat nedokázal. Proto se omezím jen na několik málo afektovaných výlevů směrem k hnisu, který si nechává říkat POTUS. Tedy – President Of The United States.

V tomhle prejtu sám sebe jmenuju do znalce geopolitiky. A hned napřímo zaútočím: vůbec nechápu (vlastně chápu moc dobře), jak si může demokratická země zvolit do čela někoho tak nekompetentního, jako je strejček Donald. Tenhle pytel sraček s ADHD, který každý den tvrdí něco jiného, v jednu chvíli tlačí na jasného agresora a má de facto v rukách veškeré karty pro to, aby ho poslal do kolen, a ve chvíli druhé začne vyhrožovat napadenému a cpe mu do chřtánu mírový plán, který vypadá jako cár papíru, na kterým je napsaný „Všechno své ženě Filoméně…“. Akorát ta Filoména je agresor ze sousední země, kterej už pár let útočí na tvoje území, vraždí civilisty a vůbec dělá všechno pro to, aby se všichni měli o něco hůř.

A já v tomhle klidně hodím Donalda s Rusákama do jednoho pytle, protože pokud Donald navrhuje mírovej plán, kterej de facto ztvrzuje, že ten ožralej mužik co se nacpal do tvýho bytu, rozmlátil ti v něm všechny okna a zrcadla, znásilnil nezletilou dceru, podpálil kuchyň a teď odmítá odejít a ještě se dovolává mezinárodního práva, když se mu bráníš, tak takovej člověk je naprosto odtrženej od reality a jde mu jen a pouze o starpower a blahořečení své vlastní osoby, jde mu o business a jde mu o dobrý vztahy s diktátorem.

Eh, naprosto nenávidím, když je v takovéhle pozici takovej idiot, kterýho už nedokáže parodovat ani ten nejlepší stand-up komik, jelikož všechny náboje pro satiru vystřílí vždycky sám Donald. Vynikající taktika mistře – ale nechtějte raději vůbec vědět, jak na vás bude vzpomínat svět. Určitě ne tak, jak vám naznačuje těch pár pochlebovačnejch vlezdoprdelků, který si hřejete na prsou a který nedokážou nahého krále nazvat pravými slovy. Velebnosti, jdu blejt.

Odebírám spoustu newsletterů, a tím spoustu myslím třeba deset až dvacet. Všechno strašně zajímavý věci, od světa animovaného filmu (Animation Obsessive), co mě hodně baví, přes vědu a techniku (TechMIX od Seznam zpráv), sport (Karel a jeho Běžím, dokud můžu, triatlonistka Tereza Zimovjanová na Králíček plaval) až po film (Hollywood 101 od Vaška Rybáře z Moviezone, Filmtoro). Plus spousta dalších „nezájmových“ newsletterů, který občas přistanou z různejch sajt, ale u nichž už si teda nedovolím tvrdit, že je odebírám, spíš je jen toleruju v inboxu.

Zaměstnanec Googlu z oddělení Dohled nad metrikami, podsekce Východní Evropa, kancelář Lidi co odebírají newlettery a nečtou je si marně láme hlavu nad tím, proč je u mě v inboxu tolik neotevřenejch psaníček s newsletterama. Ono to je zrovinka jak s těma podcastama (viz Prejt #87). Je jich prostě moc a jejich kvalita je moc dobrá na to, abych je mohl všechny stíhat. Můj mozek by je CHTĚL všechny stíhat, jejich čtení mě dost baví, ukazují mi nové věci a díky tomu nestojím na místě. Jenže například náhodný newsletter z TechMIXu nebo od Karla nestačí jen přečíst, on odkazuje na dlouhé studie, na další zajímavé články a na spoustu velmi podnětných věcí, které si samozřejmě chci také přečíst. Je to jako lézt po stromě, kdy z každé větve trčí dalších deset větví a z nich další a další.

Hrozně rád bych si všechny ty informace poukládal do hlavy. Všechny informace sem, do mé mozkovny! Číst tak jako to uměl Johnny Pětník nebo Zelená a Modrej, to by se to studovalo. Realita je ovšem jiná a já prostě občas v inboxu udělám CTRL-A » Archivovat (v domnění, že se k nim ještě někdy v archivu vrátím, což jsem udělal přesně nulakrát), případně CTRL-A » Smazat vše, to když v tu chvíli věci vidím realističtěji.

Dneska na naší škole proběhl den otevřených dveří. Zajímavá zkušenost zažít to projednou z druhé strany, ačkoliv i ten náš nejmladší se dneska zúčastnil a hodinu si hrál s jezdícíma robotama Vex na stanovišti, kde jsem byl s deváťákama. Na ty momenty ve škole, kdy se přestává učit a z učitele se stává o něco snesitelnější osoba, protože se jede mimoškolská agenda, na ty jsem se vždycky těšil.

Nakonec mě překvapilo, jak malý byl zájem a že jsme měli s žákama v jiných třídách spoustu času pokecat nebo zajít do školní kavárny, kam jsem napekl pár koláčů. ČR je prý kavárenská velmoc, asi to nakonec jednou budu muset zkusit, jaký to je mít vlastní kavárnu. Ale do té doby se budu muset hodně zlepšit a naučit se sukulentový dorty. Tak snad až mě přestane bavit učitelství. U kterýho pořád nevím, jestli v něm pokračovat budu, nebo ne. Ale kdybych další rok odešel, bral bych to už trochu jako zradu na žácích a bylo by mi líto je opustit, protože se snaží a já jsem jim říkal, že pokud se budou snažit a bude to bavit mě i je, že zůstanu.

Mluvil jsem nejen s žákama, ale i s učitelema. Pamatujete si takovou tu scénu ze Žhavých výstřelů, jak se všichni dozví, že jsou příbuzní, bratranci a sestřenice a jak se potkali u Orlí řeky? U ORLÍ ŘEKY?! No tak dneska jsme zjistili s kolegyní, že jsme sice ne pokrevní, ale příbuzní přes pár kolen, ač každej z jinýho města. A že jsme si jako děti hrávali. Boom! Svět je malej a o náhody tu není nouze.

Není Temu jako Teemu. To jedno je osina v zadku založená na turbomarketingu, dumpingovejch cenách dotovanejch čínskou vládou, nabízející zboží podřadné až tristní kvality vyrobené z pochybných materiálů, u kterých radši nechcete vědět, z čeho pocházejí a co obsahují, a na který bych ani nesáhl, natož abych je vědomě používal. Ohromný množství lidí kolem mě Temu velebí jak spásu, na kterou jsme tu celej život čekali v totální chudobě, a až tenhle čínskej supermarket nás dokázal vysvobodit a konečně nám ukázal, jak jsme vlastně super bohatí, protože si dokážeme nakoupit koko*iny, který vůbec nepotřebujeme, ale zato jen za pár desetikorun. Tak gratuluju, to znamená, že jsme zase před nimi! Vem čert duševní vlastnictví, vem čert patenty a pravidla a vůbec všechno to, co má chránit výrobce před špionáži za bílého dne, vždyť máňo podívej, to Lego nerozeznáš od pravýho a stojí to jen pětikilo. A né jak originál za tři tisíce, no kde to jsme že něco takovýho může stát tolik, zlatý Temu, ti ostatní nás chtějí vokrást, ale to my se nedáme, my na ně vyzrajem, to uvidíš!

Mňo… Ale zas pro podvodníky je to ráj, ty hyperdrahý hrnce na předváděčky teď seženou o dost levnějc, a všechny ty ezokraviny co je prodávaj zoufalým panim s dvacetinásobným obratem, tak ty se tam taky dají sehnat. Až jednou budu chtít padnout na morální dno a zneužívat lidskýho neštěstí, určitě budu nakupovat na Temu.

To druhý Teemu pamatujou už asi jen moji vrstevníci. Finská raketa jménem Teemu Selänne, která zbořila všemožný rekordy v NHL a taky stereotyp chladnýho Fina, co se neumí usmát (zdravíme Jane Ahonena). Vlítl do nejlepší ligy světa jak uragán a ve své nováčkovské sezóně nastřílel 76 gólů, což se obecně daří jen velmi zřídka a jen těm nejlepším z nejlepších v prime věku po několika letech zkušeností v NHL, nikoliv těsně pod dvacítce, kdy se od vás čeká těch gólů možná 4x až 5x méně. Jedno je jistý, tenhle rekord už asi nikdy nikdo nepřekoná, další v pořadí má okolo 50 gólů a to už je bráno za super úspěch u nováčka.

Tak bacha jaký Teemu nebo Temu si přejete. Satan nebo Santa, vždyť je to skoro to stejný.