Michal Kobelka

Dneska sem utahanej, nevím moc z čeho. Asi z práce, kde se posledních pár týdnů/měsíců musím podílet na projektu, který mě až tak netáhne. Jeho tvoření je víc o archeologii cizího kódu, domýšlení co vlastně zákazník chce, překonávání strastí mezi-divizního vývoje, kdy ostatní členy týmu nevidím a nemůžu s nimi tedy napřímo komunikovat a vyplývají z toho zbytečné prostoje a nedorozumění. Zkrátka nevalná konstelace, která mě zase tolik nebaví a tím pádem unavuje, ale aspoň vidím světlo na konci tunelu.

Co mě naopak zatím hodně baví je radikální prejt. Nečekal jsem, že psaní půjde tak od ruky. S většinou textů jsem spokojený, během dne mě napadne námět sám od sebe a nemusím o něm přemýšlet, dokonce ani o textu samotném moc nepřemýšlím a jen zaznamenávám tok svých myšlenek a sem tam to opepřím nějakým sarkasmem. Dostávám i pozitivní zpětnou vazbu – Analytics na webu nemám, čtenost mě nezajímá, ale minimálně o dvou pravidelných čtenářích vím. Tímto zdravím své dvě skalní fanynky 🙋. První měsíc psaní je každopádně za mnou a těším se na ty další.

Bohužel (i když jak se to vezme) tím zabiju většinu večera. Než uspím děti je okolo půl desáté, pak si ještě lehnu s telefonem a píšu. Ale s tím jsem do toho šel, holt teď nekoukám na tolik filmů a seriálů a doma je méně uklizeno, žádná škoda. A na čtení v létě moc pomyšlení nemám. Ve dnech bez dětí píšu už odpoledne. Většinou mrknu na hodinky, dám si nějaký čas do kterého chci mít blog napsaný a snažím se do časového okna vejít. Málokdy to vyjde, ale snažím se. Ale jinak to ani nejde, protože ve dnech, kdy jsem sám, se snažím stihnout všechno, co s klukama dělat nemůžu – dlouhé běhy, trénink v posilovně, kina, koncerty atd.

Občas se mě někdo zeptá, jak to zvládám sám se třemi dětmi. A jak to musí být náročné. Není. Starat se o děti mě naplňuje a když všechno během dne vyjde jak má (což se poslední dobou děje vlastně skoro pořád), jsem z toho večer odpočatý a nadšený, že vše klaplo. A naučil jsem se mnohem lépe zvládat situace, kdy všechno podle plánu nejde; pak mě večer těší, že jsem ukočíroval náročnou nebo nenadálou situaci. Některé věci náročné jsou – organizace výletů, balení na dovolené apod, delší cesty autem kdy jsem jediný, kdo musí být stále ve střehu. Někdy večer na tu hubu padnu, ale to jsou situace, které nejsou běžné. Jsou zkrátka věci, na které jsou lepší dva. Ale kluci pomáhají jak můžou, třeba i s tím balením. Nahlásím co všechno mají mít ve své tašce a většinou to tam mají.

Teď o víkendu je filmový festival v Boskovicích. Celý rok jsem se na něj těšil, ale nakonec vlastně ani nevím, jestli chci jet. Jednak počasí moc nepřeje (je to v letním kině, ale je to jen malý problém, který se dá vyřešit), jednak to, že si člověk rozbije spánek (promítá se do 3 až 4 hodin ráno) a pak se z toho týden dostává (větší problém). Plus to, že táta odjíždí na dovolenou a budu se mu muset starat zrovna tento víkend o zvířenu na jeho statku, což by znamenalo pendlovat nevyspaný každý den mezi Moravskou Třebovou a Boskovicemi.

Dnešní prejt nemá ústřední téma, chtěl jsem si jen do myslánky odložit pěnu posledních dní. Díky za to, že jste předchozí měsíc četli co zrovna napadlo mou hlavu.

Dnés se podíváme zpátky do minulosti na tó… Jak se někteří lidé minuli zaměstnáním. A proč by neměli učit. Kind of.

Já sem vlastně vždycky rád psal, už od dětství. Vymýšlel sem příběhy a povídky, psal sem si je do bloku nebo do notesu s tvrdejma deskama. Máloco sem dokončil (to mi zůstalo do dospělosti, haha), ale rozepsal jsem toho hodně. Něco z toho se asi i povedlo; přehraboval sem se dneska ve své ultimátní krabici na memorábilie z mládí a gymplu a objevil sem tam různý diplomy za různý činnosti, mimo jiné i za psaní:

Samozřejmě nemám tušení, o čem jsem tehdy v devíti letech psal a za jak starou belu to stálo. Každopádně se tahle moje záliba přenesla i na gympl, kde mě čeština zároveň bavila a zároveň neskutečně vysírala. Všechny ty větný rozbory, shody podmětu s přísudkem, příslovečný určení kdečeho, to všechno jsem měl rád, protože práce s jazykem se mi líbila. Slohovky jsem miloval. Nebo počkat… trochu doufám, že mě mozek jen nebalamutí a nekreslí to všechno na růžovo po té době.

Co mě ale určitě štvalo byla paňčelka, toho času naše třídní, která nás měla i na jazyk český a dějepis. No a tahle paní učitelka byla dost rigidní, když to řeknu ještě slušně. Buď to bude jak říkám já, nebo mi vrať odznak a pistoli a táhni z mýho oddělení. Jednou jsme psali slohovku, už nevím na jaký téma, a já vím že nám stokrát vštěpovala do hlavy Úvod – Stať – Závěr, Úvod – Stať – Závěr až do zemdlení. Jenže zrovna v tomhle případě sem si tam dovolil udělat závěry – teď se něčeho podržte – dva!

Co to tady je Michale? Co máte na mysli paní učitelko? Michale, je to úvod – stať – závěr, a ne úvod – stať a dva závěry. Já vím paní učitelko, ale [zde nastalo mé logické vysvětlování před celou třídou, proč tam mám závěry dva a jak to jako autor myslel]. Paní učitelka začala poměrně zvyšovat hlas; ne že by vyloženě křičela, ale využila práva bít se za svoji pravdu z pozice autority a ke konci už byla dosti nepříjemná, dávala mi sežrat moji troufalost sáhnout do milionu let zaběhlýho paradigmatu, který úspěšně natloukla do hlavy kladivem nesmlouvavosti generacím přede mnou a nějakej Kobelisk jí to bude nabourávat, totak.

Celou svoji řeč zakončila sarkastickým posměškem ty spisovateli jeden, kterej si pamatuju doteď a kterým dala najevo, že další debata není možná. Neplecha ukončena, koukej jak jsem nad tebou zvítězila ty neřáde jeden troufalej. A ještě někdy zkus zavádět invence do něčeho tak uzavřenýho a ve všech směrech neměnnýho, jako je českej jazyk, lol omg.

Dějepis byl taky hrozná zábava. Pokud je teda pro vás zábava pamatovat si na den přesně letopočty, který vám sice neřeknou nic o době, kterou zrovna probíráte, neprozradí vám žádný souvislosti, návaznosti před a po, nezaujmou vás natolik, abyste si o té době něco zjistili, ale zato se za ně dobře dávají známky, protože buď letopočet znáš, anebo ne. Tertium non datur.

A chceme teda vzdělávat, nebo chceme známkovat? Ne nadarmo byl dějepis můj nejmíň oblíbenej předmět na gymplu, proč asi. Přitom dneska se historií prohrabuju rád. Ale jasně, lidi se časem mění, v -nácti by mě teoreticky k dějepisu nedostal ani skvělej výklad, názorný ukázky, vypíchnutí zajímavostí místo suchých faktů, paralely s dnešní dobou i s minulostí a moderní vychytávky ve výuce. Jen říkám, že ta šance by byla o dost vyšší, než když mě někdo nutí si zapamatovat přesný datum, kdy si Atilla Bič Boží namazal na chleba Byzanťany, aniž bych věděl co je to Byzantská říše, proč se tam chudák Atilla trmácel a jaký to mělo ve výsledku dopady na uspořádání světa.

Ale paní třídní trochu křivdím. Nemyslím si, že by neměla učit, od toho jsme měli na gymplu jiný případy. Jen by měla změnit přístup a být trochu empatická a nápomocná. Michale, to je zajímavý nápad s tím dvojitým závěrem; rozhodně oceňuju to, že jsi to zkusil zakončit takto netradičně. Na můj vkus je to možná až moc odvážné a vymyká se to standardům, na které jsme zvyklí, ale tohle je škola a ne jaderný reaktor, tady máš prostor pro to být kreativní. Pro mě je důležité, že jsi to aspoň zkusil. Zkoušej nové věci i nadále, rozvíjej svoji zvědavost – jak jinak by v životě vzniklo něco nového, kdyby lidé zkoušeli jen to, co už udělal někdo tisíckrát před nimi? Děkuji paní učitelko, moc pro mě znamená, že mě podporujete a neshazujete před celou třídou.

Skoro zároveň se mi v životě staly dvě navzájem propojený věci. Za prvé – začal jsem před pár měsíci chodit do posilovny. Což je věc, kterou jsem asi tak dvakrát zkusil na vejšce se spolužákama, kteří to ale jeli stylem „hele tady máš činku a pumpuj“ – nula teorie, nula povědomí o tom, co to s mým tělem bude dělat a jaké prerekvizity k tomu potřebuju. Prostě zvedej železo a dělej, že tě to baví. Nebavilo a necejtil sem se v posilovně dobře, takže jsem jakékoliv další návštěvy uložil do šuplíku „never again“.

Momentálně chodím k trenérovi Jardovi na skupinové tréninky, a je to game-changer. Všechno vysvětlí, ukáže jak se to dělat nemá, jak to pravděpodobně budu dělat blbě a jak tělo nastavit tak, aby cvik měl nějakou účinnost, a ne abych u toho vypadal jako čínskej hlavolam, kterej se nedá rozmotat ani podle návodu na Youtube. Je to velice trpělivej člověk, kterej mi může věc vysvětlovat každý trénink znova a přitom se necítím, že bych ho tím otravoval. Jako jasně, možná si vnitřně něco pomyslí, ale veskrze mám prostě dobrej pocit, protože je nápomocnej, povzbuzující a empatickej k lidem, kteří na tom pohybově nejsou tak dobře.

Nejsou pohybově dobře, povídáš? Vždyť jsi, Michale, skoro tři roky běhal každý den, jak bys na tom mohl být pohybově nedobře? No a to je právě důvod, proč jsem do posilky začal chodit. Jednostranně zaměřenej pohyb (jakkoliv je běh moje nejmilovanější sportovní činnost) prostě není v dlouhodobým horizontu dobrá věc. Ne, pokud k tomu člověk nedělá nějaký protahování, jógu, nebo právě posilku. Ne, že bych to tehdy nevěděl, ale zkrátka jsem to ojebával. A už sem po všem tom běhání cejtil, že tělo poměrně trpí, prosí o pomoc, sází zranění s větší četností. Takže jsem ubral na běhu, přidal gym a momentálně vidím progress v držení těla (i když disbalancí je tam pořád dost), v běhu v kopcích a celkově cítím, že tělo je pevný jako skála, Harry. A skupina, kam chodím, je plná fajn lidí, kteří se navzájem podporujou, motivujou a smějou, takže se tam vždycky těším.

Za druhé – do práce nám přibyl nový kolega Jindra a to je bývalej fitnesák, kterej se snaží najet zpět na cvičební rutinu. Ten kluk mezi nás zapadl s takovou rychlostí, až sem se sám divil. Takže techniku teď můžu řešit nejenom v gymu, ale i spolu s Jindrou na kafi. Spousta cenných rad a hlavně má v hlavě velkou encyklopedii pohybů a jejich názvů, což mně zatím dělá ještě problém. Jsem rád, že sem si zapamatoval co je shyb a co je dip. Takže když na mě jednou vybafl, že svatej grál tohohle cvičení jsou maslaby a že k nim různejma cvikama směřuju, úplně sem nevěděl, co tím myslí. Ale nebudu za blbce a prostě se nezeptám, žejo. Jó jasně, ty myslíš maslaby… Ne, tak ty jsem nedělal.

Po nějakém čase sem si na maslaby vzpomněl, tak gůglim a přijde takovej ten moment, kdy se stydíš za svůj mozek, že zase jednou zkrátil dobu přemejšlení na minimum a nezapojil aspoň dvě svoje buňky, protože jinak by musel chtě nechtě po propasírování slova maslab zvukovodama ihned nabídnout nějakou reálnou variantu, například celkem příhodné sousloví muscle-up. No jen si to zkuste říct nahlas. Ale asi v tom nebudu sám, protože Youtube na slovo maslab vrátí hned několik výsledků.

Vám všem, kteří v tělocvičně děláte maslaby, vám, kterým je divný to půrko od sekery, vám co se zjevuje Okybača ve snech, vám co netušíte, co Boryš umí po skalinách vzkazuju: já vás chápu. Těmhle hříčkám se dokonce říká i oficiálně – mondegreeny. A úplně nejradši mám ten o tom, jak je Francie slaninová.

Tak už zase nadešla ta část roku, kdy reálně přemýšlím o svým prvním tetování. Gůglim fotky různě potetovanejch lidí, vybírám co ze všech těch nápadů který mám poukládaný po všemožných úložištích vytetovat jako první, kterou část těla vybrat, komu se vlastně svěřit do rukou abych na sobě neměl obrázek, kterej bude hnusnej. Fotim si ruce a zkouším, jak by některý ty nápady vypadaly, kreslím si po nich fixou.

Mňo. Jestli to dopadne tak reálně jako vždycky, budu přemýšlet o svém prvním tetování opět za rok touhle dobou a za další rok zase. Nejsem člověk unáhlených rozhodnutí. Většinou o koupi každé dražší věci dlouho špekuluju v hlavě, sumíruju pro a proti, vybírám, pročítám recenze a zvažuju, jestli jo nebo ne.

Zrovna u tetování bych potřeboval mít možnost podstoupit ho v nějakým zrychleným procesu v přednostní frontě. Když už se konečně rozhodnu, že teda fakt jo, tak hned teď a tady. Jenže když má člověk čekat půl roku, než se dostane na řadu k tatérovi, kterej by mu vyhovoval, tak to zapálení a nadšení do té doby vyprchá. Budu vůbec ochotnej za to ty tisíce za pár měsíců vypláznout? Co když se chování spotřebitele do té doby změní a bude až moc finančně gramotnej na to, aby platil cizím lidem za penetraci svýho nebohýho epidermis?

Jak poznamenal můj kolega, dneska už je víc edgy být čistej jak lilie a něco na tom fakt bude, protože potetovaných lidí mám kolem sebe asi víc. No nic, počkám ještě pár týdnů než tahle vlna přejde, uložím tetování zase hezky k ledu, poplácám se po zádech jak jsem vyzrál nad vlastním mozkem a objednám si pár designových triček z Qwertee, abych mohl další rok vyjadřovat graficky svoji osobnost když to nepůjde tetováním.

PS: Pokud jste tatér/ka co zvládne abstraktní barevný watercolor-like geometrický snový tetování a máte čas IHNED, tak mě vemte.

PPS: Hele jak jsem tu psal o tom dárcovství… Tady máte jeden příklad, kde je to potřeba. Tak šup, něco tam přihoďte.

Navazuju na včerejší prejt o turistice. Počasí nám v sobotu nakonec vyšlo nad rámec, ačkoliv to během dne vypadalo všelijak. Až někdy kolem půlnoci, když jsem se nadobro zahrabal do spacáku a chystal se vypustit vědomí do snové říše, začalo mírně poprchávat. Tolik štěstí najednou – spím venku a prší. To je ideální kombinace a nejlepší usínací kombo, takový to jemný bušení kapek do celty stanu, tarpu nebo v tomto případě do dřevěného přístřešku. Zkrátka kamkoliv, kde se zvuk vody rozprostře a tlumeně odnáší myšlenky někam v dál.

V noci jsem se párkrát vzbudil a kontroloval kluky, ale to už se mírný deštík proměnil v docela silný liják. Naštěstí nefoukalo, takže pod přístřešek s otevřenými bočnicemi se voda nedostala. Ráno jsme přispali, hlavně teda k radosti těch šesti borců spolunocležníků, co večerku trochu protáhli o pár rumů a ráno by se jim asi brzo vstávat nechtělo. Pršet nepřestalo. Naopak, déšť ještě zesílil. Takže to už skoro 8 hodin v kuse leje a jak se tak rozhlížím z bezpečí přístřešku kolem, je to poměrně znát, neboť cesty okolo smývá několik potoků ze svahů, a to tak, že celkem hluboko.

Noe, voe, nemohls tu potopu ještě o pár dní odložit? A nalodils i tentokrát na kocábku od jednorožců dva samce, nebo ses od minula poučil? Vypadá to fakt trochu jak konec světa, leje ne jak z konve, ale jak ze soustavy 25 paralelně zapojených zavlažovacích systémů značky Lidl Parkside Performance, i když na krabici bylo jasně napsaný, že taková soustava může obsahovat maximálně 24 prvků, jinak hrozí povodeň biblických rozměrů. RTFM!

Přifařili jsme se ještě ráno na soukromou prohlídku Boudy k nějakým nadšencům. Tam to taky připomíná zvláštní konec světa. Klaustrofobní chodby tak dlouhé, že to vypadá, jako by se jejich stěny sbíhaly až někde v nekonečnu. Všudypřítomná vlhkost, skalní masiv nad hlavou, teplota ideální na chlazení piva, ale nikoliv na dlouhý pobyt člověka; železná vrata oddělující svět venku a svět v díře. Je to v podstatě sedmý div světa, že se něco takového dalo postavit za tak krátkou dobu, ale předválečná doba si holt žádala speciální opatření. Dneska by za stejnou dobu bylo vyřízené jedno razítko ze čtyřiceti.

Vylezli jsme ven, furt leje, voda kam se podíváš. Tohle bude zatěžkávací zkouška pro kluky, v dešti jsem je na trek ještě nikdy netáhl. Šlapou jak diví, možná i rychleji, než kdyby nepršelo. Takhle mají o zábavu postaráno – hledají cesty mezi říčkama, přeskakujou kaluže, jezírka, rybníčky i celá moře, která se zde od noci vytvořila. Sice se táhneme do kopce, ale skoro to není znát. Jen někde nám voda přehradila cestu natolik, že musíme oklikou lesem. Hledáme houby, Fáfa se zastavuje u každé co najde. Na to, že jsem doma skoro zapomněl jejich pláštěnky, tak dobrý. Konec světa nenastal, dostali jsme se domů v pořádku.

Jak takový konec světa bude vlastně reálně vypadat? Asi záleží, jestli jen toho našeho pozemského světa, který sežere naše vlastní slunce, nebo celého vesmíru, který sežere velký zelený křečopažout, případně toho co leží za hranicema vesmíru, o čemž zatím nemáme potuchy, jak to vlastně vypadá a kdo si na tom pochutná. Ale jestli si můžu tipnout, bude konec světa vypadat jako tuhle v jídelně, když jsem čekal ve frontě a přede mnou byla postarší paní, které zrovna před nosem z tabule smazali řízek s bramborovým salátem. To bylo lomení rukama, to bylo naříkání, že se na něj tak strašně těšila a voni jí ho teď smazali. Když jsem tam tehdy stál a koukal na tu paní jak z ní vyprchává všechen život kvůli naklepanýmu kusu masa, říkal jsem si, že pro ni ten konec světa zrovna nastal.

Letošní prázdninový trajdání po horách zatím skrzevá počasí moc nevychází a kdykoliv sem chtěl sám nebo s klukama vyrazit, padaly z nebe trakaře nebo bylo jinak nevlídně, zkrátka spousta výmluv pro to nejít.

Na tenhle víkend sem už delší čas připravoval nějaký výletování s přespáním venku; kluci se těšili, i ten Fáfiš byl natěšenej. Takže když jsem dopoledne pozoroval kapky zkrápějící naše okna, na radaru byl mrak velikosti mexického dolaru, který pokrýval komplet Moravu a nenápadně se sunul dál do Orlických hor, kam jsme měli namířeno, a ČHMÚ vydalo výstrahu na odpolední bouřky, obočí se mi mírně zvedlo a nakřivilo do takovýho toho véčka, co ho mají na čele postavičky z animáků 😤.

No nic, i tak jsem zabalil komplet 5 lidí do krosen a batůžků a že se uvidí, počkáme do odpoledne, třeba se to počasí probere. Poobědový kafe mě dokonale uspalo, ale když jsem se po chvíli zmátořil a viděl, že déšť se začal rozpadat, bouřky se koncentrujou hlavně tam, kde se nechci koncentrovat já, tak se zavelelo: jedem. Ještě jsme nabrali po cestě ségru, nakoupili proviant a vyrazili směr Suchý vrch. Z loňského přechodu Orlických hor jsem si zapamatoval tvrz Boudu a úžasnej přístřešek hned vedle, kde nás tehdy spalo zhruba pět triliard (pozor, mírně nadsazený údaj), protože se blížila bouřka, která nakonec nepřišla.

Nicméně, tam dnes mířily i naše kroky. Hned na Sucháči si dávám ještě jedno kafe, protože v poslední době jsem z obvyklýho jednoho nekonfliktního kafíčka denně přešel na tři až čtyři agresivní kofeinový rarachy, co se rázně připomínaj, když je nevypiju.

Na parkovišti nás míjí skupinka šesti čundráků ne o moc mladších než jsem já, po cestě se zakecáme a z nějakýho důvodu k nim kluci hned přilnou a celou cestu jdou víc s novýma kámošema než se mnou. Z nějakýho důvodu k nim hned přilne i švíca, ale jsou to fakt pohodoví kluci a je s nima zábava. K Boudě dorazíme společně, řeč nestojí, po cestě jsme potkali možná dva další živáčky, déšť asi lidi odradil.

Do pevnosti nás už dnes bohužel nepustí, prohlídky dávno skončily, ale jsme přece v lese, tady se dá vymyslet tisíc plus jedna věc, jak se zabavit. Sbíráme lesní jahody na plantážích, co jsou na louce, probíhá šišková válka 3 moji vs 3 cizí kluci, co se tu přichomýtli (pláč přišel cca do 15 vteřin, ale jak rychle přišel, tak i zmizel a vřava mohla pokračovat), stavíme dům trpaslíkům a broukům. Edík v lese slyšel káně a vystřelil do spacáku tak rychle, že se za ním udělala ohnivá čára.

Den se končí a já sem ještě hlavou ponořen do Fontány zatímco sepisuju tento prejt. Dneska pozitivně, žádnej hejt. Spaní na horách se asi nikdy nenabažím, v srpnu mě čeká přechod Javorníků a Beskyd. Bude hezky?

Mate rádi kočky? Já jo. S rozdělením cat/dog person to mám přesně někde mezi a nejradši bych měl ke kočce Křivonožce (a všem jejím kamarádkám z okolí, které ji navštěvují) i psa, ale momentálně to nepůjde. Snad časem.

Pes i kočka jsou ústředními hrdiny pár let starého filmu Kocour v botách 2: poslední přání (viz ČSFD). Jestli bych něco nečekal, tak že jeden z nejlepších animáků všech dob bude pokračováním veskrze průměrného, rutinního animáku z roku 2011 (viz ČSFD), který měl sice pár svých momentů, ale ve výsledku toho moc nenabídl.

Jaké bylo překvapení, když jsme si s klukama pustili dvojku a od první minuty najela nekonečná přehlídka skvělé akce a choreografie a úžasné vizuální podoby. Zejména záměrně trhaná animace při akčních scénách vypadala dost neotřele – jako by připomínala něco, co se odehrává v komiksu, a nikoliv ve filmu. Krásná barevná paleta se snoubí s děním ve filmu a nejednou sem musel jazyk rolovat do pusy, která zůstávala otevřená nad nádherným vizuálem.

Přidejte k tomu vyvážený mix dětských a dospěláckých témat (kdy se například dost napřímo řeší smrt hlavního představitele, včetně poměrně explicitního, ale přesto malými dětmi stravitelného vyobrazení krve) i humor, který střídavě míří jak na nejmenší, tak na rodiče. Ve filmu je velké množství postav a přesto jsou motivace všech zúčastněných naprosto zřejmé a divák se v nich neztrácí. Některé scény byly skoro až hororové, například nástup lovce odměn/smrtky na scénu doprovázený hvízdáním by se neztratil ani v kdejakém kovaném hororu či thrilleru.

Za mě velmi nečekaně povedený sequel, který o pár levelů překonal svého předchůdce. Když mi před pár lety kamarádka psala, ať se na to určitě podíváme, že jde z kina nadšená, mávl jsem nad tím rukou a vytěsnil film z hlavy. Neudělejte stejnou chybu a pokud jste Kocoura 2 neviděli, dejte mu šanci, za mě je to jeden z nejlepších a nejpůsobivějších animáků nikoliv posledních let, ale všech dob.

Měl jsem je všechny a postupně sem je všechny zrušil. Sociální sítě. Kdyby mě nechaly na pokoji a dovolily mi žít můj simple peaceful life v rámci jejich univerza, asi bych se na nich ještě pohyboval a nechal je hnít přesně v tom režimu, jaký jsem si na nich zavedl. Podivej, tady mám svých pět účtů, který mě fakt zajímaj; nechci o informace z nich přijít, protože jinde se k nim nedostanu – nech mě tu prosímtě obdělávat tohle skromný sociální políčko a nevšímej si mě velký bratře, ou kej?

Jenže inženýři změřili upadající engagement a screen time a začali přemýšlet, co všechno mi narvou chřtánem, abych klikal, lajkoval a sdílel. Chceš rýlsko, kde se pes honí za svým ocasem? Opici co drbe kočku, paní co předvádí magii v až příliš malé podprdě, Asiata co složí rubikovku dřív, než ty bys ji stihl vzít do ruky? Ne, díky… Anebo počkej, na jedno se teda podívám. BUSTED! Teď už vím, na co klikneš příště a proto ti toho nacpu fakt hodně. Vlastně na to nemusíš ani klikat, stačí na 200 milisekund přestat skrolovat a já poznám, že tě to zaujalo.

A tak šel první z kola ven Instáč. Neříkám, že mi nechybí fotky hradů, zámků, hokejovejch kartiček z 90. let a Bar Refaeli, ale když mi najednou místo jedný fotky předhodíš 30 random snímků, aniž by ses zeptal, tak si nakašli. Pak šel od válu Twitter – ten pro mě byl zdrojem veškerýho dění na celým světě v reálným čase. Máloco mi někdo řekl nebo poslal, aniž bych to už nevěděl z Twitteru. Takže když jsem se pro nadmíru obsahu a balastu rozhodl odejít, měl jsem skutečný fomo. Že teď jako budu žít v naprostý temnotě, neinformovanej, hloupej, protože nebudu nic vědět! Měl jsem obavu, že budu z kola ven. Tak hádejte co, jsem už pár let neinformovanej a žiju. A je mnohem lepší nevědět o každým hofně, co Donaldovi nebo Elonovi upadne od huby a celej Twitter se nad tím baví. Důležitý věci se ke mně dostanou ve správnej moment jinak a ten zbytek, to byl jen šum.

Facebook jsem kdysi zrušil a založil si alternativní profil, kde mám přesně nula přátel, pár stránek co jsem fakt potřeboval a pár co sám spravuju. A fungovalo to krásně, kolikrát mi tam visela hláška že žádný obsah není dostupný a nazdar. No ale v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar, že mám celý to svoje sociální políčko zaplevelený nikoliv imperialistickým zlořádem mandelinkou bramborovou, ale naprosto irelevantním obsahem, kterej mě rozčiluje a nemůžu ho ignorovat. Sakra, já nechci koukat na kozy Ivy Kubelkové (diskutabilní), na tisíc filmovejch quotů, na scénky ze simpsonů co nejsou vtipný, nechci se připojit do skupiny Seznamka 55+ Ústecký kraj (zatím!), ani nechci vidět random lidi z USA co dělají random věci.

Ale poslední kapka přetekla dneska. FB si myslel, že by se mi mohlo líbit koukat na Richarda Krajča jak hraje na handpan. Rozumíš vůbec tomu ty algoritme, že jsi mi předhodil tak dementní a nejmíň mnou pravděpodobně chtěnej příspěvek, že hůř už by to šlo snad jen tehdy, kdyby u toho Ríša ještě jedl nějakou naprostou prasečinu, třeba… nevím, hermelín v kroasántu? No nic, je čas sa odtiaľto odjebať.

Návod na krtkův dort začíná bodem číslo jedna nějak takto: „Směs na těsto, máslo nebo margarín, vejce a mléko dáme do misky. Šleháme elektrickým ručním šlehačem, nejprve na nejnižším stupni, pak na nejvyšším stupni asi 3 minuty. Těsto vložíme do tukem vymazané dortové formy, uhladíme a pečeme.“ Dr. Oetker s celou kulinářskou lobby vám ale lžou a já vám teď řeknu PRAVDU! My zasvěcení, co už jsme krtka párkrát pekli, totiž dobře víme, že návod ve skutečnosti začíná bodem nula, který na krabici samozřejmě nenajdete:

„Skočte do obchodu pro tři smetany ke šlehání, které budete potřebovat v kroku číslo dva. Po příchodu domů vytáhněte 0-1 nepoškozených kelímků se smetanou a opláchněte zbytek nákupu potřísněného smetanou z totálně rozjebaných kelímků, u kterých jste u samoobslužné pokladny ve své hlavě sebe sami ubezpečovali, že je nemusíte dávat do sáčku, protože přece nejste idiot a skládáte ten nákup pečlivě jak v Tetrisu tak, aby se něco podobného nemohlo stát. Jako minule. Opakujte bod nula, dokud se vám doma nenashromáždí dostatek použitelných kelímků smetany ke šlehání a pokračujte na bod číslo jedna.“

Every. Fucking. Time.

Ale aspoň jsem se dnes naučil, že maltézsky se dort řekne kejk, jávsky jajan, malgašsky mofomamy a sesothsky kuku. A teď mě omluvte, jdu do Billy.

Spal jsem dneska venku, což je věc, kterou budu dělat až tak do listopadu, možná prosince. Zkrátka dokud to půjde a nebudou mi upadávat zmrzlý palce u nohou. Křivonožka ráno o chvíli předběhla budík a jemným podrápáváním na karimatku se dožadovala snídaně, kterou samozřejmě jen očichala a hned zalehla k dopolednímu šlofíku. Probuzení kočkou je lepší než budíkem, ale nesmí to být ve čtyři ráno a nesmí to být tři mrouskající se, prskající bestie.

Naplnil jsem myčku, naládoval pračku poslední dávkou prádla z víkendové dovolené, čímž se dům dostal do stavu, že se v něm dá přejít z jednoho konce na druhej, aniž by člověk zakopl o kus něčího oblečení nebo šlápl na lego. Sprcha, nachystat snídani a jde se do práce.

A jak si tak jdu přes park, spokojenej s tím, že sem odpočatej z venkovní přespávačky na vzduchu pročištěným dlouhým deštěm, s tím že se dnes odpoledne nevrátím do bordelu a vlastně tak celkově, že život teď plyne nějak v klidu a pohodě a zbavil jsem se myšlenek a lidí, který jsem v hlavě už mít nechtěl nebo nemohl, mi z ničeho nic vykanou na tváři dvě slzy. A pak další. Ou kej, co se děje mozku. Co se stalo teď, co řešíš? Wot du ju wónt? A tak přemýšlím, z jaké z mnoha řek a říček co se mi klikatí v nitru mohly ty slzy vyvřít a fakt mě nic nenapadá. Možná je sem přitáhl akvadukt až z podvědomí, ale to pak asi původce nezjistím.

Je to tím, že jsem po letech viděl Vsetíňáky a vrátil se na místa, kde to při poslední návštěvě bolelo? Míšo, ty vypadáš tak smutně, říkalas tehdy. Nemyslím si, s touhle minulostí jsem si už účet srovnal. Nebo jsou to slzy radosti, že jsem je konečně zase po letech viděl a připomenul si, proč je mám rád a proč sem se tehdy chtěl na Vsetín přestěhovat a být jim blíž? Nebo proto, že jsem se v poslední době rozloučil s pár lidma, a pár lidí se rozloučilo se mnou? Koloběh přátelství. Nebo proto, že jsem se na chvíli vydal mimo komfortní zónu, kterou jsem si poslední dva roky okolo sebe vybudoval? Je to proto, že do pátku neuvidím kluky, nebo za to může song, kterej mi při cestě do práce hraje v uších? After everything I’ve lost on you, is that lost on you?

Pátrání v hlavě jsem ukončil s tím, že někdy prostě slzy přijdou neočekávaně, a už jsem se naučil jim nebránit. Vyrovnání hladiny je důležitý, řeka vevnitř se musí občas prodrat na povrch, ačkoliv k tomu zdánlivě není žádnej důvod. Kaň se slzo, kaň.