Michal Kobelka

Není Temu jako Teemu. To jedno je osina v zadku založená na turbomarketingu, dumpingovejch cenách dotovanejch čínskou vládou, nabízející zboží podřadné až tristní kvality vyrobené z pochybných materiálů, u kterých radši nechcete vědět, z čeho pocházejí a co obsahují, a na který bych ani nesáhl, natož abych je vědomě používal. Ohromný množství lidí kolem mě Temu velebí jak spásu, na kterou jsme tu celej život čekali v totální chudobě, a až tenhle čínskej supermarket nás dokázal vysvobodit a konečně nám ukázal, jak jsme vlastně super bohatí, protože si dokážeme nakoupit koko*iny, který vůbec nepotřebujeme, ale zato jen za pár desetikorun. Tak gratuluju, to znamená, že jsme zase před nimi! Vem čert duševní vlastnictví, vem čert patenty a pravidla a vůbec všechno to, co má chránit výrobce před špionáži za bílého dne, vždyť máňo podívej, to Lego nerozeznáš od pravýho a stojí to jen pětikilo. A né jak originál za tři tisíce, no kde to jsme že něco takovýho může stát tolik, zlatý Temu, ti ostatní nás chtějí vokrást, ale to my se nedáme, my na ně vyzrajem, to uvidíš!

Mňo… Ale zas pro podvodníky je to ráj, ty hyperdrahý hrnce na předváděčky teď seženou o dost levnějc, a všechny ty ezokraviny co je prodávaj zoufalým panim s dvacetinásobným obratem, tak ty se tam taky dají sehnat. Až jednou budu chtít padnout na morální dno a zneužívat lidskýho neštěstí, určitě budu nakupovat na Temu.

To druhý Teemu pamatujou už asi jen moji vrstevníci. Finská raketa jménem Teemu Selänne, která zbořila všemožný rekordy v NHL a taky stereotyp chladnýho Fina, co se neumí usmát (zdravíme Jane Ahonena). Vlítl do nejlepší ligy světa jak uragán a ve své nováčkovské sezóně nastřílel 76 gólů, což se obecně daří jen velmi zřídka a jen těm nejlepším z nejlepších v prime věku po několika letech zkušeností v NHL, nikoliv těsně pod dvacítce, kdy se od vás čeká těch gólů možná 4x až 5x méně. Jedno je jistý, tenhle rekord už asi nikdy nikdo nepřekoná, další v pořadí má okolo 50 gólů a to už je bráno za super úspěch u nováčka.

Tak bacha jaký Teemu nebo Temu si přejete. Satan nebo Santa, vždyť je to skoro to stejný.

Kromě toho, že mě včera děsily sny v noci i ve dne, tak se mi jinak dařilo. Třeba když jsem v Kauflandu udělal velkej nedělní večerní nákup přes scan&go nebo jak se jmenuje ten bazmek v mobilu, kterým si rovnou skenuju zboží telefonem. Všechno sem si postupně pečlivě skládal do tašek, přijel jsem k samoobslužné pokladně že už si jen oskenuju QR z telefonu a zaplatím, ale ouha — vyskočila nějaká chyba, která byla stejně vysvětlující, jako byla příjemná. Musel sem z tašek zase všechno vyskládat do koše a oskenovat znova na pokladně. Ušetřený čas tedy nula, práce dvojnásobná. Pomohla mi milá paní asistentka, která se nezapomněla asi 7x omluvit za technickou chybu, za kterou nemohla. Kolik asi denně schytá hejtu od lidí, které tohle rozžhaví do běla a pak si to vylejou na první osobě s tričkem Kaufland, protože proč by ne. Tak sem ji 7x ujistil, že je to v pohodě, že se taková věc prostě stane.

Přijel jsem z Kaufu a švihnul tašky k lince, že už se v tom potřetí během hodiny přehrabovat nebudu a nechal jsem to na svého budoucího já, které o dvě hodiny později mému minulému já nepoděkovalo. Ale to už si kluci musí vyřešit mezi sebou, že. No ale práce nestála, šel jsem dolů do sušičky vyložit porci týden shromažďovaného bílého prádla, které sem chtěl vyprat pospolu, aby nechytlo nějakej odstín rumělkové barvy. A že si teda chvíli dáchnu u Scrubs a u toho si v klidesu poskládám to voňavý prádlo.

Vytáhl jsem z koše první kus oblečení a čumim jak Turek do vokurek. Na novým triku černý fleky jak kdybych do bubnu sušičky hodil kromě prádla i chobotnici, která se proti vysoušení pokožky nebránila nočním krémem s koenzymem Q10, ale vypouštěním inkoustových skvrn všude okolo. Vezmu druhej kus prádla a zase černý fleky jak když jemně naťukneš banán plátkem citrónu obaleným do zlaté cihly. Takhle to šlo celou dobu, až na mě z posledních šedejch tepláků některýho z kluků vypadl kousek černé plastelíny, se kterou si předtím hráli. Formeláci znova na scéně.

To mám za to, že se s prominutím jebu s nějakým tříděním bílýho prádla. Je to jen kus hadru, jehož trvanlivost je u mě stejně neomezená. Koloběh prádla totiž u mě funguje nějak takto: triko společenské degraduje na tričko domácí, to pak na tričko spací a později na hadru celou, později na hadru děravou a až někdy úplně na konci tohohle procesu se látka vyhazuje ven. To se stává maximálně jednou za deset let, neboť poločas rozpadu takovýho trika je mnohem, mnohem delší.

Do dnešního dne jsem se probudil z noční můry. Zpocenej, vystrašenej, zmatenej. Oddychoval jsem těžce a ještě dlouhou chvíli jsem se pohyboval na tenké hranici reality a snu, aniž bych věděl, na které straně se zrovna nacházím. Otevřel jsem oči. V tu chvíli se snem zastřená mysl zatoulala do dávno zapomenuté, dávno vyblokované minulosti uložené kdesi v koutku podvědomí, který už nechtěl být objeven. Prodloužená ruka noční můry, která po mě šmátrala při snění, se na mě sápe i v realitě.

Táta otevírá šuplíky s oblečením a říká nazlobeně, že odejde. Z části demonstrativně, z části by to asi opravdu chtěl udělat. Já stojím a koukám, celý svět se mi propadá do hlubin, kam dětská duše nedohlédne. Nemám co říct, nemám jak zareagovat. Chovají se takto dospělí? Zasloužil jsem si to? Je to věc, kterou si musí prožít každé dítě? Nevím, nemám srovnání. Tati, co jsem udělal špatně, proč chceš odejít tati, proč mě tu chceš nechat? Tati. Nic z toho neřeknu nahlas. Chytám ho za ruce, snažím se bránit mu, aby si skládal oblečení do tašky, která znamená rozdíl mezi tátou a prázdnem.

Ten pocit se mi dnes ráno vlil do žil přesně takový, jako jsem ho prožil ve svých možná třech, možná čtyřech letech. Nevím, kolik mi bylo, ale stojím v pokoji, sám proti dospělákovi, který se v životě dostal na takovou hranu, že si svou frustraci vyleje na dítěti, které si pravděpodobně po sobě neuklidilo hračku.

A pak už mě stín minulosti vede za ruku nejen v tom jednom koutku povědomí, tahá mě po všech čertech a ukazuje mi zákoutí, která na sebe navazují, jsou provázána linkou postupného rozpadu rodiny. Vezu se linkou metra M po stanicích Hádky, Frustrace, z rychlíku se otáčím na stanici Hněv a Výčitky, přestupuju na Výhružky rozvodem a svezu se po komunikaci Nekomunikace. Projedu si celou tuhle trasu, po desetiletí budovanou infrastrukturu, po které mám tlačit svůj vozík života a kterou pro mě vystavěli rodiče. Rodiče, kteří nějakým zázrakem udrželi manželství na jediném vlásku a teď jsou šťastní.

Utřu slzy, obléknu se do běžeckého a jdu si pročistit hlavu ven ranním během na lačno.

Když v lese spadne strom a není okolo nikdo, kdo by to slyšel, vydá nějaký zvuk? Typická filosofická a fyzikální otázka, na kterou už jste pravděpodobně někdy někde narazili. Takže jak to teda je? Z fyzikálního hlediska to prý zvuk udělá, ale z filosofického hlediska ne. Pokud neexistuje ucho, které by zachytilo vibrace způsobené rozechvěním zvuku padajícím dřevem, tak žádný zvuk neexistuje.

Mňo. Ve filmu Into the Wild (doporučuji, už jen díky krásnému soundtracku) si nebožák Chris do sešitu před svou osamocenou smrtí napsal tuto hlášku: Happiness only real when shared. Vracím se k filosofické otázce ohledně padajícího stromu a ptám se – dá se za štěstí považovat něco, co jeden nemá s kým sdílet? Když neexistuje jedinej človíček na světě, kterýmu by mohl předat kousek své radosti s čehokoliv, co ho potěšilo? Asi existují lidé, kteří dokážou prožít štěstí jen sami se sebou, ale já si to popravdě nedokážu moc představit. Vůbec netuším pro co bych žil, kdybych musel všechno vnitřní prožívání nechat jen sám v sobě a neměl nikoho, kdo by měl radost z věcí, který dělají radost mně.

Možná že to nakonec došlo i Chrisovi, kterej tak moc toužil po tom být mimo společnost, až kvůli tomu zaklepal bačkorama a do sešitů si psal filosofický moudra o tom, že mnohem lepší by bylo sdílet to málo, co mohl. Sem neskonale vděčnej, že můžu svoje putování po planetě Zemi sdílet s blízkými.

Včera jsem mluvil o té povídací stránce mý osobnosti. A dneska nakousnu tu nemluvnou. Nemluvná fáze nastane, když můj mozek usoudí, že by se měl věnovat jen sám sobě. Zhodnotí, že by měl přemýšlet o věcech až moc do detailu, ale ne v nějakým konstruktivním módu, protože v tom se rád podělí s ostatními o cokoliv. Ne, tenhle nemluvnej mód je uzavřenej pro ostatní, a pro mě je to náznak něčeho, co se v hlavě odehrávat nemá. Něčeho, co mi okupuje mysl a nechce pryč, něčeho co jsem popisoval ve Vděčným prejtu.

Většinou mám chuť se třeba i do konverzace zapojit, ale mozek nedává signál puse, aby se otevřela a artikulovala zvuky, které by druzí dokázali vnímat jako řeč. Většinou je moje nemluvnost znakem nějakýho vnitřního konfliktu, nějakého trápení, které nedokážu setřást, nebo které už na mě delší čas útočí a já bych ho potřeboval s někým probrat, ale nemám s kým. Nebo nemám jak. Nebo se bojím toho, co nastane pak. Otevřená komunikace je základ, ale občas ta otevřenost vzbuzuje strach, co druhý snese, co druhý přijme.

Nemám rád svou nemluvnou fázi, nemám rád ten pocit nemohoucnosti, té celkové unavenosti hlavy, která se prostě chce nadechnout, ale odlepit od sebe rty je mnohem těžší, než jen rozpohybovat svaly okolo pusy. Je to hlavně o rozpohybování mého vnitřního já, aby začalo přemýšlet, jak se z daného stavu dostat místo toho, aby se plácalo v kaluži a cákalo okolo sebe vlny.

Včera jsem zapředl hovor s kolegyní, která má dvě odrostlejší dcery, z nichž jedna studuje pedagogiku. Tak jsme chvíli kecali a porovnávali různé věci, co zažila její dcera a co zase já při startu mé pedagogické kariéry (u které se musím co nejdřív rozmyslet, zda bude vůbec pokračovat). Například co za příkoří zažívala při praxích na základce, jaký to byl ze začátku boj s totální neposlušností, ale že z toho nakonec vybruslila jako vítěz, kterého začali žáci respektovat.

Nořili jsme se hlouběji a hlouběji do minulosti, hovor o naší současné situaci se rychle stočil k výchově, kterou kdysi na své dcery aplikovala a kterou já aplikuji nyní. Velmi brzy jsme zjistili, že na výchovu dětí máme velmi podobný náhled. Vlastně mi to trochu udělalo radost, protože dcery od kolegyně jsou dobře vychované holky a zatím si myslím, že to s mými syny zvládám tak, jak bych si přál.

Shodou okolností její dcery chodily na školu, kde nyní učím. A když byly na prvním stupni, měla škola drogový škraloup, kdy pár žáků na stupni druhém jelo v nějakých drogách. Pro mě je to naprosto nepředstavitelné, protože ačkoliv deváťáky učím, pořád na ně nedokážu nahlížet jako na někoho, kdo by se vůbec mohl zaplést s drogami. Vždyť jsou ještě tak nevinní?

No nic, tehdy se to každopádně hodně řešilo a byly schůzky s rodiči v tělocvičně. A tehdejší paní ředitelka měla na srdci spoustu věcí, z nichž jedna konkrétní se vypálila kolegyní do hlavy: Nikdy nepřestaňte mluvit se svými dětmi. Jakmile s nimi přestanete komunikovat, přestáváte jim rozumět, ztrácíte kontakt s nimi i s tím, co se jim děje v životě. A to je podle mě mantra, které by se měli rodiče držet, a zároveň něco, co už od raných let v hodně rodinách nefunguje. Nebudu tu dštít oheň a síru na tablety a telefony, kterými děti zabavujeme ve všemožných situacích. To by už vydalo na samotný prejt a nebyl by krátký.

Není dne abych se svých dětí nezeptal, jestli je všechno v pohodě a jak se mají. Není dne, abych jim nepřipomenul, že kdykoliv by je něco trápilo, můžou za mnou přijít a zkusíme to vyřešit. Není dne, kdy bychom chvíli neseděli u stolu a nepovídali si, ať už je to o čemkoliv. A není chvíle, kdy bych vnitřně, a někdy i doopravdy, nebrečel, že těch dní, kdy si tohle můžu s dětmi dopřát, je jen půlka. Vím, že u druhé půlky dní je o ně dobře postaráno, a jsem rád za to, kde se momentálně nacházím, jaké obzory se mi otevřely a co můžu prožívat, ale nebudu mít do smrti smrťoucí radost z toho, že jsem jako rodič se svými dětmi méně, než bych s nimi mohl a měl být.

Včera jsem s nimi měl poměrně vážnou řeč o tom, co nás čeká v budoucnu, co se v mém životě změnilo a jak to vnímají a jestli je to pro ně v pořádku. Zažil jsem tolik rodičů, kteří své děti postavili před hotovou věc. Zažívám je ve škole dnes a denně a vidím, co to s nimi může udělat, na jaká místa je to pošle. Moje děti mě podpořily v tom, co bych v životě chtěl a hned se do toho zapojily. A já doufám, že čas a úsilí vložené do komunikace se stonásobně vrátí v budoucnu.

Občas dělám věci, který jsou naprosto zbytečný, nic moc mi nedají (kromě dobrýho pocitu), ale jsem jima tak fascinovanej, že si na ně občas udělám čas.

Jedna z nich je koukání na různý Youtube z ranku „opravuju“, „restauruju“ a podobně. Třeba takovej Steve z kanálu TronicsFix nedělá nic jinýho, než že vezme pár rozbitých konzolí a zkouší je opravit. Je to pro mě takový vizuální ASMR, koukat na šikovnýho člověka, kterej s naprostou precizností odstrojí šasi, přesně ví který šroubky nechat zmizet, kam se koukat, co testovat, jak vyměnit vadný součástky, jak ten hardware vyčistit alkoholem atakdále. K ničemu to video nepotřebuju, ty konzole nevlastním, nechci se učit je opravovat, ale stejně na to fascinovaně dokážu hledět.

Z podobnýho ranku jsou videa o restaurování starejch věcí. Opět to není nic, co bych chtěl v životě dělat, tudíž to neberu jako edukační video pro můj budoucí koníček nebo kariéru. Ale vidět, jak se šikovnej člověk dokáže popasovat se nánosy rzi starých celá desetiletí nebo i staletí je pro mě fascinující podívaná. Možná proto, že bych na podobný věci neměl nervy. Třeba taková restorace staré francouzské gilotiny na pečivo mě hodně bavila.

No a v neposlední řadě občas sednu k videu, kde se neděje nic jinýho, než že někdo jezdí autem potemnělým městem v Japonsku nebo v nějaký jiný cizí zemi a já jen relaxuju u toho, že koukám na všechny ty divný ulice, značky, na mrakodrapy a cizí architekturu lomeno kulturu protkanou do každodenního života na ulici.

Říkal jsem, že mi ty videa nic nedávají? Nepravda. Je to relax pro mysl, meditace pro 21. století.

Už mnohokrát jsem tady vyzdvihl, jak fajn kolektiv máme v práci. Takže když si včera na konci porady jeden z kolegů, kterému ne náhodou přezdíváme Lysohlav, vzal slovo a oznámil, že ke konci ledna končí a bude pokračovat v kariéře jinde, trochu mě to poslalo do kolen. Já sem nikdy dobře nenesl, když se core kolektiv zužoval, nebo když jsem já musel měnit práci. Jasně, nějaká fluktuace je úplně běžná, řekl by si normální mozek. Ale ten můj spustí poplach a začne přemejšlet nad tím, že se právě odebral jeden stavební kámen domečku, kterej se taky může začít postupně sypat, pokud těch kamenů zmizí víc. A nechcete zůstávat v domku, kterej vám padá na hlavu.

Lysohlávek sice obýval jiné patro naší budovy, ale každé setkání a každou příležitost v práci proměnil v srandu, nebo aspoň naoko (ne tak úplně naoko!) rejpal do nás programátorů, že jsme pomalí a že nemá co prodávat. Vánoční večírky díky němu měly drajv, kolikrát jsme se vsadili o nějakou úplnou blbost, že neudělá(me) nějakou ještě větší blbost.

Posledních pár týdnů bylo těžší najít motivaci k psaní. O hodně věcech, o kterých jsem něco říct chtěl, jsem se už vypsal. U pár z nich jsem ještě posléze našel myšlenky, které bych rád doplnil, ale nejsou tak samonosné, abych na nich mohl vystavět celý článek. Možná se časem dostanu k něčemu jako „souhrn prvních 200 dní a co bych napsal jinak“, ale to by si žádalo důkladnější práci, než jen sednout večer k noťasu, sepsat pár řádků a pověsit to na internet.

Pořád bych si nepřál, aby se tady z toho stal deník, kde bych jen sepisoval zážitky z konkrétních dní. Většina článků sice přesně takto vznikla, ale většinou šlo jen o nějakou malou pohnutku či podnět, který mě vedl k sepsání něčeho obsáhlejšího a se širším záběrem. Ale můj intelekt je jen omezený a nemůžu se pouštět do klábosení o čemkoliv. Od toho jsou na internetu jiná individua, ale nebudu ukazovat prstem na samozvané experty na cokoliv. Karel Čapek to už kdysi dávno shrnul krásným citátem: „Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.„

À propos, o Čapkovi jsem rozepsal jeden prejt a pak jsem ho musel smazat. Hrozně moc bych si přál o mém oblíbeném autorovi něco napsat, kdysi dávno na gymplu jsem o něm vytvořil celkem obsáhlou seminárku, ale těch 30 stran kvalitní biografie už zavál prach času. Kéž by byla moje paměť stejně spolehlivá, jako je děravá.

Když se člověk stará o tři děti, musí chtě nechtě multi-taskovat, aby všechno zvládal. Když se člověk stará o tři děti jako single rodič, musí to být multi-hyper-multi-multi-tasking. Za víkend je toho potřeba stihnout hodně, dneska jsem se rozhodl uklidit celej barák od sklepa až po strop, protože už se na ten hromadící se bordel nedalo koukat, do toho uvařit super oběd, udělat s klukama všechny domácí úkoly, přečíst mrtě knížek, okoupat je a dalších tisíc činností. Dneska to šlapalo. Od rána až do večera jsem byl v zápřahu a přitom se teď večer necítím vyfluslej, protože ty činnosti mě prostě nabíjely. Vlastně přesnej opak toho, co jsem popisoval v devadesátým prejtu.

Ale tenhle multitasking je ještě v pohodě, některý činnosti prostě můžu vynechat nebo odkládat tak dlouho, až je přestanu vnímat jako aktuální problém. Horší je ten mentální multi-tasking, ten kterej nejde úplně odložit někam dozadu do hlavy, protože vyžaduje momentální přítomnost. Mluvím teď o tom, kdy se do konverzace chtějí zapojit všichni tři kluci, každý na mě začne mluvit ve stejný moment, ideálně každý o jiném tématu. Velmi pozorně musím držet v hlavě tři linky zamotaných konverzací, musím přemýšlet, zda už utnu jednoho a začnu odpovídat druhému, nebo zda mu dám prostor na další doplňující otázky, protože dětksá zvídavost je nekonečná.

Tím spíš když se pak třeba ten nejmladší slova začne dožadovat zvyšováním hlasu nebo vyřváváním, že teď jááá. Ale stejně jako i další věcí v životě, tohle se dá naučit zvládat nebo dokonce přeměnit v benefit, dá se najít rytmus v tomhle asynchronním strojku. A jako vždycky u dětí platí, že stav panující teď se pravděpodobně za dva měsíce úplně změní a budu na něj jen hezky vzpomínat.