Včera jsem udělal svůj první rozhovor v životě. Tedy z pozice dotazovaného, protože pár interview jsem už kdysi tady na blog dělal. A hrozně mě to tehdy bavilo a měl jsem jich ještě několik v to-do listu, ale už jsem se k nim nikdy nevrátil. Možná je na čase tuhle aktivitu oprášit. Třeba až dokončím radikální prejt.
Anyway, dělal jsem rozhovor pro první číslo školního časopisu. Hezky na diktafon. Nevím proč si vybrali zrovna mě, ale souhlasil jsem. Když se na první pedagogické poradě ještě před začátkem školního roku nadhodilo, že se bude dělat školní časopis a kdo se hlásí, že by na něm chtěl spolupracovat, šla moje pravá ruka automaticky nahoru (tzv. na Turka). Ale levá ruka stačila tu pravou plácnout a mozek se v tu chvíli probral z letargie a uvědomil si, že nemůže donekonečna přibírat aktivity, které by mě bavily a myslet si, že se ten čas kolem nich roztáhne jak límec dilophosaura.
Mám za to, že novinářská práce je důležitá. Platím si noviny, která z mého pohledu působí jako watchdog demokracie – Respekt, Deník N. Respekt čtu ještě hezky na papíru, ale poslední dobou už musím hodně vybírat, co si z každého čísla přečtu. Pryč jsou doby, kdy jsem si s tím mohl zalehnout a přečíst ho od A do Z. Tyhle plátky kontrolují politiky, nimrají se v kauzách, vytahují špínu na veřejně činné osoby – například na idioty, kterým přijde v pořádku šířit rasovou nesnášenlivost (tzv. na Turka). Svoboda médií je dost jasný ukazatel svobody společnosti a z tohohle pohledu patříme k jedněm z nejsvobodnějších zemím na světě. A těší mě, když mají žáci a studenti o tohle „řemeslo“ stále ještě zájem, i když té pravé novinařině zrovna pšenka nekvete, čtenost klesá a lidi čím dál víc svoji pozornost trhají na cáry obrazovkou mobilu.
