Když už jsem tu včera nakousl ty seznamy, tak tady je jeden takovej můj vysněnej:
Tohle je TOP 20 umělců podle toho, jak moc jsem je poslouchal od roku 2007, kdy jsem začal scrobblovat svou muziku ve službě Last.fm. Ideálně bych si chtěl zahrát takový bingo, při kterým vyškrtám všechna políčka, ale v tomhle životě už se to nepovede, protože někteří umělci už nejsou mezi námi. Ale třeba se jednou na ten matrix napojíme a pak si zajdu na jakejkoliv koncert a kuře třeba nebude chutnat jako kuře.
O víkendu jedu na koncert Maxe Richtera do Vídně (ťuk ťuk, jen to nezakřiknout), což je jeden velký obrovský sen. Tím pádem mi na prvním řádku zůstává už „jen“ Akira Yamaoka, o jehož hudbě jsem psal už ve 104. prejtu s názvem Tichý. Pokud bude někdy reálná možnost na něj zajet někde po Evropě, tedy při představě, že tu ještě kdy vůbec bude koncertovat, udělám to. Z ranku obrovských snů by byl tento splněný ten nejobrovštější.
Ludovica Einaudiho jsem viděl před dvěma lety v Praze, Linkiny dvakrát nebo možná třikrát, ještě když žil Chester. Loni jsem si místo nových Linkinů s Emily v Hradci vybral Zrní v Poděbradech a byla to dobrá volba.
Dál už to bude těžší, hodně těch autorů nekoncertuje, jsou „jen“ autory skvělé hudby, ale není možnost je vidět naživo. Sean Callery, Alexander Brandon, Lind Erebros, Michael McCann a další… super herní soundtracky na jejich kontech, ale na koncertě je nikdy neuvidím. Stejně tak Cranberries (RIP Dolores). Ale to je v pohodě. Po zbytek života budu zkoušet ulovit lístky na koncert Akiry Yamaoka (kterej teď má minitour po USA), to je poměrně dost velkej cíl.
