Tak jsem si zase dneska jednou připadal, jako kdybych nohou šlápl na banánovou šlupku a už se po ní vezl po šikmé ploše (což je mimochodem název jednoho argumentačního faulu [což je mimochodem věc, kterou byste měli znát]). Cestou při tom hlavou rozbíjím obrovské pytle s moukou, která se na mě instantně sype, snažím se manévrovat, vyhýbat se u toho orangutanům, co po mě házejí lehce nedopečený Apple páje a samozřejmě u toho držím v jedné ruce na lžíci vejce, které když spadne, zanikne celý svět. Popsal jsem právě nějakou divnou japonskou reality šou? Možná…
Ale vážně, dneska jsem si celej den připadal jak zapřaženej na laně za Dodge Viperem, kterýmu někdo na plynovej pedál hodil cihlu a vyskočil z něj. Z práce jsem ještě odjížděl celkem v poklidu, sice později než jsem chtěl, protože se nasazoval projekt na poslední chvíli, ale ne o moc. A po vyzvednutí F. ze školky to začalo. Jeden telefonát za druhým, do toho tisíc činností co jsem měl naráz udělat, do toho všetečný dotazy dětí jeden přes druhýho, do toho……. No zkrátka dneska to byl záhul, kterej sem ani trochu nečekal. Plánoval jsem, jak si po dvou dnech bez kluků v klidu sedneme a užijeme si čas spolu, a to se teda osud jó nesmál, když jsem mu tuhle představu nabídl.
Ale čím víc se tyhle epizodky opakujou, tím líp je člověk snáší. Nedokážu si ale představit být v tomhle zápřahu nafurt, to by jednoho muselo zákonitě jebnout.
