Každodenní běh: po 365 dnech

Tomuto článku předchází články Každodenní běhání po prvním měsíci a Každodenní běhání po půl roce.

Se svým každodenním během jsem 25. 10. přiklusal do cílové rovinky, odběhal jsem tedy celý jeden rok (nikoliv kalendářní) bez jediného vynechání, což jsem si před 12 měsíci vytkl jako cíl. Tento článek shrnuje moje dojmy a navazuje na pojednání o každodenním běhání po prvním měsíci a po prvním půlroce.

Nejdřív k motivaci, proč jsem do toho vůbec šel. Na to může nejlépe odpovědět jedině Forrest Gump:

I just felt like running — prostě se mi chtělo! Žádný hlubší smysl v tom není, neběhal jsem za práva žen, zvířat ani za světový mír; chtěl jsem jednoduše zkusit, jestli dokážu běhat každý den, zda mi to dovolí každodenní povinnosti, zdraví, rodina, únava a podobně.

Fyzická zdatnost byla to nejméně důležité na celém běhání. Lidi se mě ptali, jak to můžu zvládnout, jak moc mě bolí nohy, kdy padám vyčerpáním na hubu a podobně. Jenže to se nikdy nestalo — pokud jsem se cítil unavený, zaběhl jsem si kratší a pomalejší trasu na oddechnutí; když jsem byl fyzicky v pohodě, běhal jsem delší a/nebo rychlejší tratě. Nikdy se ale nestalo, že bych nemohl vyběhnout, protože by mě bolely nohy. Postupem času navíc fyzička narůstá a tělo regeneruje rychleji.

Celý rok bez jediného vynechání znamená, že jsem byl celý rok zdravý. Nemoci se mi vyhýbaly a maximálně jsem chytil od dětí rýmu, kterou přitáhly ze školky, ale to není důvod neběhat. Covid jsme v rodině neměli a teď už jsme očkovaní. Čekal jsem, jestli se imunitní systém po očkování nezaktivizuje natolik, že bych musel ležet v posteli, ale všechno bylo v pohodě bez jakýchkoliv projevů a vedlejších efektů.

Předchozí roky mě většinou na jaře/na podzim nějaká sezónní viróza navštívila, tentokrát ne — jestli je to i díky každodennímu pohybu venku na čerstvém vzduchu nejsem schopen říct, ale nějaký vliv to mít bude. Jelikož jsem se po každém běhu osprchoval (obviously), znamená to taky, že jsem zažil minimálně 365 sprch (ve skutečnosti více, protože byly dny, kdy jsem běhal dvakrát). Čistota půl zdraví! 😄

Při tomto objemu kilometrů je jasné, že občas něco zabolí. V zimě to bylo asi dva dny koleno a těsně před koncem v říjnu dva dny kyčel. Naštěstí bolest zmizela dřív, než jsem se stihl rozhodnout, že bych kvůli ní s běháním dočasně přestal. Opět musím zdůraznit, že kvalitní obuv je velmi důležitá a jejím pečlivým výběrem snížíte riziko zranění.

Ze začátku jsem rychle ztrácel váhu, ale postupně se můj výdej a příjem kalorií ustálil a dále jsem již nehubl, s jedinou výjimkou. Párkrát jsem zařadil pondělní celodenní půst, to pak šla váha opravdu rychle dolů, takže jsem půsty už nadále do kalendáře nezařazoval. Jako doplněk každodenního běhu mi nevyhovovaly, nejen kvůli váze, ale i kvůli celkové neschopnosti běžet v půstový a následující den nějaký smysluplný běh. Vrátím se k nim až tehdy, kdy nebudu tolik spalovat běháním.

S hubnutím samozřejmě souvisí spousta pozitiv. Poprvé v životě jsem na břiše objevil něco jako six-pack, neboli hezky česky pekáč buchet. Ať jsem se snažil sebevíc a cpal do sebe po večerech brambůrky a popcorn u seriálů, spalování organismu bylo prostě silnější 😄 Náš druhorozený syn Edík nicméně říkal, že je to spíš špekáč buchet, takže možná to zase tak žhavé s tím pekáčem nebude…

S fyzičkou jsem každopádně na vrcholu — za celých 34 let, co obývám skromný prostor na této planetě, jsem na tom nebyl lépe. Významně přikyvují 4 ze 4 ministrů zdravotnictví, které jsem během toho roku zažil 😅 A jestli jsem celkově hubnul (a několik lidí mi řeklo, že možná až moc, ale co s tím mám dělat, že…), tak nohy mi naopak dost obrostly svalstvem do té doby nevídaným. Tělo samý sval a šlacha, utrousila by možná Káča, kdyby neviděla nic než moje nohy.

Bohužel jsem moc nedal protahování, takže jsem momentálně zkrácený jako pracovní týden na Islandu. Tady mám hodně velké rezervy a určitě bych měl běh kompenzovat nějakým protahováním a posilováním. Snad se k tomu někdy dokopu!

To, že jsem mohl běhat každý den, je nutné přičíst i souběhu náhod. Předně: nemám pevnou pracovní dobu, jako OSVČ mám možnost si den lépe rozvrhnout, zkrátit si práci a podobně. Do toho všeho zasáhl dlouhý lockdown, homeoffice a zavřená školka, kam už toho času měli chodit dva ze tří synů. Většinu času jsme zkrátka byli zavření doma a nikam ani nemohli, natož abych složitě dojížděl do práce. Když už jsem do kanceláře musel, snažil jsem se do ní běžet a tím ušetřit čas. Jakkoliv mě všechny lockdowny, zavřené hranice a homeofficy štvaly, pro každodenní běhání to vytvořilo ideální podmínky, které už se nemusí v budoucnu opakovat. Bohužel to přineslo i rutinu (kterou jsem naboural až ke konci roku neskutečně krásnými běhy v Chorvatsku a Slovinsku, viz dále), ale nemůžu mít zase všechno — já vím, já vím!

Něco málo ke statistikám

Postupem času se mi zlepšovalo tempo a vytvořil jsem si osobáky vlastně na všech tratích, ačkoliv to nebyl můj primární cíl. Jak už jsem psal výše, hlavní bylo prostě běhat, a bylo mi jedno, jak se to bude projevovat na běhu samotném. Postupné zrychlování je ale pěkně vidět na následujících grafech. Ten první ukazuje osobní maxima, než jsem začal s pravidelným během (červená linie) a jejich úroveň poté, co jsem začal běhat každý den (modrá linie). Na druhém grafu je vidět trend v rychlosti, což je vlastně jednoduchá lineární regrese nad všemi běhy. Trend přímky je patrný.

Celkem jsem za rok uběhl 3005 km v 387 bězích, žádný cíl co se kilometrů týče jsem si nedával. Teprve v posledních třech týdnech, kdy jsem viděl, že bych mohl 3000 pokořit, jsem trochu zvýšil kilometráž. To je vidět na grafu tréninkového objemu (vlevo) — v říjnu 2020 prudký nárůst, poté cca stejné objemy. V září kvůli dovolené menší objemy a ke konci celého roku opět nárůst, když jsem honil metu 3000. Na grafu vpravo vidíte, že ve srovnatelné věkové skupině mezi muži je ještě cca 8 % běžců, kteří toho za rok naběhají více než já.

Celkově jsem prošlapal čtyři páry Mizuno Wave Inspire. Jestli to čte někdo z Mizuna nebo jánevímjakéhosportovníhořetězce, nebojte se mi ozvat, můžete mě sponzorovat — už mám víc párů bot jak manželka 😄. Nejdelší běh měl 33 kilometrů podlé řeky Třebůvky, nejkratší pouze 2.5 km, to když na mně děti prskly školkového bacila a trochu jsem soplil. V plánu byl i nějaký ultra, bohužel se na něj zatím nedostalo.

Drtivá většina běhů začínala u mého domu a na stejném místě také končila. Snažil jsem se to občas okořenit nějakým zajímavým během, ale rutině jsem se neubránil, v okolí zkrátka není tolik tras, abych mohl objevovat pořád něco nového. Mohl jsem samozřejmě někam dojet autem a běhat v novém prostředí, ale to by zároveň ubralo jak na jednoduchosti obléknu se a jdu, tak by to ukrojilo další čas na rodinu.

Rutinu se podařilo nabourat v září, kdy jsme celá rodina odjeli na tři týdny objevovat Istrii a Slovinsko.

Užil jsem si noční běhy v Rijece:

Krásný běh podél pobřeží po modrém trailu Via Adriatica (stezka linoucí se celý Chorvatskem, viz mapa na oficiálním webu) z Ližnjanu do Valtury:

Úžasné běhy při západu slunce v kempu Mon Perin na západním pobřeží Istrie:

Výběh po červené stezce Po třech hradech v krásném historickém slovinském městě Škofja Loka:

Výběh na vrchol Lubnik nad Škofjou Lokou, který jsme měli prakticky za domem (foceno z balkonu):

Což byla značená modrá hřebenovka, která občas vypadala jako na první fotce (jsem rád, že jsem si letos pořídil svoje první trailovky). Ale ty výhledy stály za to:

Z Lubniku jsem pokračoval dál do vesnice Svatý Tomáš, jehož dominantou je kostel stejného jména na malebném kopečku. Jedno z nejfotografovanějších a nejfotogeničtějších míst ve Slovinsku (viz mnohem lepší fotky od mnohem lepších fotografů):

Shodou okolností při naší istrijsko-slovinské dovolené se tam konaly dva běhy, které mě zaujaly. Pula Marathon v historickém (a nádherném městě) Pula, kde se běží skrz místní Koloseum a přes úzké historické uličky v centru. Běžel se ten den, kdy jsme město navštívili, ale registrace samozřejmě už byly fuč.

Druhý závod byl Istria 100, což je stomílový závod napříč Istrií. Mňo, na 160 kilometrů bych si asi netroufnul, ale mají tam i kratší trasy. Jelikož se nám na Istrii hodně líbilo, možná bych příští rok mohl dovolenou spojit s nějakým závodem.

Na stará kolena jsem taky začal domů vozit lapače na prach 😄:

Ten běžecký rok trval zároveň hrozně krátce a zároveň byl občas pekelně dlouhý. Jsem rád, že mi vydrželo zdraví a že jsem dokázal skloubit rodinný a pracovní život s každodenním běháním. Jak už jsem psal v jednom z předchozích článků, je pro mě mnohem jednodušší běžet každý den a nehledat si výmluvy, proč to zrovna dneska nejde. Hlava i tělo jsou na to připravené a já nehledím na počasí, denní dobu nebo na to, jak moc se mi chce. Byly takové dny, kdy jsem mohl vyběhnout až večer po uspání kluků v dešti nebo vánici. A mohl jsem klidně ležet na kamnech a čumět do telefonu. Ale zvedl jsem se a vyběhl. A ani na chvíli nelituju, že jsem se do toho před rokem pustil. Tohle nastavení mysli pro mě byl nejlepší sparingpartner, který mě u běhání udržel, ať se dělo cokoliv.

A protože se říká, že obhájit je těžší než vyhrát poprvé, tak nekončím. Dokud to půjde a dokud mě to bude bavit, budu v každodenním běhu pokračovat. A třeba vám za další rok sepíšu, o kolik bylo těžší nebo lehčí si motivaci udržet.

Závěrem ještě tip na několik podcastů, které mě při běhání pravidelně doprovázejí:

• Vinohradská 12, Respekt Podcasty a Studio N — zpravodajské podcasty, které jdou do hloubky aktuálních témat a přitom trvají do půl hodiny; dobré pro orientaci v aktuálním dění.
• Odvážné palce, Moviezone Live, Fukocast — filmové podcasty, každý naprosto jiný. Zatímco Odvážné palce jsou seriózní týdeník zaměřený na filmové premiéry u nás, Moviezone Live je sehraná partička okolo webu moviezone.cz, která filmy probírá jak kdybych s nimi seděl na pivu a diskutoval s nimi. Fukocast je bohužel pohrobek kdysi skvělého filmového blogu Františka Fuky.
• České podsvětí — velké kriminální zločiny 90. a nultých let. Dobré pro připomenutí minulých kauz s Josefem Klímou.
• Podcasty Retro Nation — podcasty zaměřené na hry. Herní hudba, technologický vývoj, rozhovory s lidmi z české herní scény. Skvělý projekt, který podporuju na Patreonu.
• Modrák & Friends — další herní podcast, tentokrát od Jana Modráka, dlouholetého šéfredaktora Score. S jeho častým hostem Viktorem Bocanem často probírají zajímavá témata okolo herního vývoje, konkrétní herní mechaniky či kauzy. Velmi zajímavé povídaní.
• Quest — dotřetice hry, trojice zběhlých herních novinářů probírá různorodá herní témata.
• Bomby k tyči, Football Fanatic’s, ČT Sport podcasty — hokejový podcast bývalého hráče Jakuba Koreise; fotbalový podcast Mikoláše Tučka převážně o Premiere League; sportovní podcasty od redakce sportu ČT.
• Onlajny podcast, Posed — rozhovory s různými sportovci od mého bývalého chlebodárce; běžecký podcast seriálu Běhej lesy.
• V českém znění — rozhovory s různými osobnostmi českého dabingu.
• Skeptoid — vyvracení mýtu, legend a různých popkulturních báchorek.
• The Friendship Onion — Billy Boyd a Dom Monaghan aka Pippin a Smíšek z Pána Prstenů si povídají o Pánovi Prstenů, ale nejen o něm. Spousta hostů z původního týmu, který na PP pracoval, spousta zajímavých informací.
• A jako bonus tip na jednu rozhlasovou hru, která se skvěle hodí do současného sychravého počasí. Zvony smrti, o kterých jsem psal minulý rok.