Každodenní běh: po dvou letech

Tentokrát o nálezech a ztrátách předchozího běžeckého roku. K poslechu doporučuji skladbu Everyday od Carly Comando, kterou možná znáte ze slavného videa Noah takes a photo of himself every day for 6 years.

Když jsem před dvěma lety začal s každodenním běháním, vůbec jsem netušil, jak dlouho s tímto koníčkem vydržím. Přestane mě to po měsíci bavit? Objeví se nějaké zranění z přetížení, dojde motivace, uvrhne mi osud do cesty něco jiného, nepředvídatelného?

Na konci října to byly přesně dva roky a na některé z těch otázek už si dokážu jednoznačně odpovědět. Tak předně: běhání mě neustále baví. Více, než kdy předtím. Je to droga, je to relaxace, je to uvolnění. Je to klidná (půl)hodinka každý den, kdy jsem uzavřený ve svém tichu, ve své bublině, do které nemusím nikoho pouštět. Nebo můžu, když se zrovna cítím na běh s kamarády (z 95 % jsem běhal sám, zbytek s kamarády, viz dále).

Běh je svoboda, kdy si naprosto do detailu udělám věci takové, jaké je chci já a nikdo mi do toho nemluví: relaxační pomaloběh po lesích a stráních se srnkami poskakujícími kolem mě? Check. Rychlá půlhodinka po naší vesnici — zkontrolovat, kdo už nadělal dřevo na zimu a kdo si konečně opravil díru ve střeše? Může být. Hodinka po silničkách mezi okolními městy a vesnicemi, kdy si na nekonečném asfaltu trochu srovnám myšlenky v hlavě, nebo do ní nasoukám nové informace z podcastů? Ano prosím. Nebo nouzovka ráno za tmy, kdy spořádaní lidé ještě spí, protože zbytek dne byl nacvakaný jinými událostmi a jindy bych ho nestihl? I takové byly. Nechci tím samozřejmě říct, že každý den byl běh něčím výjimečný, nebo že bych každý den běhal jiné trasy a měl stále co objevovat.

Z určitého pohledu byl druhý rok každodenního běhání velmi odlišný od toho prvního, kdy jsem si jen tak popobíhal. Asi náhoda tomu chtěla, že jsme s kolegou někdy po Vánocích objevili závod, který se běžel hned po Novém roce — výběh na kopec Velký Kosíř nedaleko Olomouce. Přibrali jsme k sobě ještě dalšího kamaráda, vyrazili si zazávodit. A chytlo nás to. Ne, že bych předtím neběžel žádný závod, ale spočítal bych je za předchozí roky na prstech jedné ruky. Jak jsme se dozvěděli posléze, jednalo se o první závod celého běžeckého seriálu zvaného Velká cena vytrvalců Olomouckého kraje. Přes 50 závodů rozprostřených během celého kalendářního roku po různých místech olomouckého kraje. A Velký Kosíř se tak stal začátkem mého závodního roku. Závody se začaly kupit, na mapě přibývala nově objevená místa, potkávali jsme spoustu nových běžců, ze kterých se postupně staly známé tváře a pak i kamarádi. Od pozdravů u prvních závodů, gratulací po těch úspěšných, až po společný pokec před i po závodech a pivko v cíli u všech následujících. Běh spojuje a jsem rád, že jsem Kubu, Martina, Zdeňka a ostatní poznal.

Nenechte se ale mýlit, že by se závodění stalo středobodem mého běhání a že jsem najednou frčel intervaly, objemy, ladil formu, před závodem držel diety a spal v rakvi se speciálním kyslíkem importovaným z nejvyšší hory Mongolska, aby mi to lépe běhalo. Nic z toho se nestalo. Intervaly jsem za ten rok běžel možná dvakrát, párkrát jsem se na Stravě přetahoval s kamarády o CR 👑, ale málokterý z mých běhů bych dokázal označit za trénink. Zrychloval jsem, to ano, ale… Zrychloval jsem jen díky tomu, že jsem běhal rychleji. Že to nedává smysl? Přes týden jsem zkrátka běhal pořád stejně na pohodu, přípravu na závody jsem nijak neřešil, ostatně kvůli výsledkům jsem to nedělal. Závody mě donutily ze sebe vymáčknout o trochu víc, zařadit o víkendu čtyřku nebo pětku a dostat se třeba přes hranu, přes kterou bych se svými poklidnými běhy normálně nedostal.

Ačkoliv jsem tedy neběhal primárně (snad ani sekundárně) kvůli výsledkům a nedával jsem si žádné cíle, nějaké dobré časy se dostavily. Dobré relativně k tomu, jak jsem běhal předchozí roky. Pětku na dráze jsem prosvištěl v tempu 3:30/km a poprvé (a naposledy) porazil Zdeňka, který celý seriál VCV vyhrál. Půlmaraton za 1:25 — slušné, na to bych dřív nikdy nepomyslel. Běžci, kterým jsem dříve koukal na záda (a pak je většinou ztratil v dálce za obzorem), najednou nebyli nedostižní. S dobrými výsledky se ale dostavil nepříjemný vedlejší efekt, musel jsem lozit na stupně vítězů a já se svojí introverzí nenávidím být středem pozornosti. Štěstí, že mám tolik dětí — když byli malí synové po ruce, vzal jsem si některého jako rukojmí na bednu a nechal pozornost padnout na někoho jiného 😄.

Byly samozřejmě i závody, kde jsem totálně vyhořel, ale když si člověk nedává vysoké/žádné cíle, je špatný výsledek vlastně pořád splněný běh = štěstí. Je zajímavé sledovat mentalitu lidí okolo. Někdo si dá vysoké cíle a je pak zklamaný z toho, když se nedaří. U mě osobně platí, že čím vyšší očekávání jsem měl, tím to mohlo dopadnout jen hůře. Občas mi kolegové nabídli nějaké bobule na zlepšení výkonu, jednou jsem si dal (inosine), ale mám k tomu odpor. Běhání je zábava a zvyšovat si výkon tím, že do sebe lupnu takový booster, ačkoliv zakázané to není, jde proti mému přesvědčení.

Další kamarády jsem potkal v červnu na #twirun — setkání běžců z Twitteru. Znali jsme se z onlajnu, potkali jsme se v oflajnu. Celou akci zorganizoval Michal Kudrna, který nás sezval na krásnou Malou Skálu; sbalil jsem si stan, sedl na vlak, začetl se do Společenstva prstenu a vyrazil na skvělý víkend mezi fajn lidi. Michal nás protáhl krajinou, kterou zná jako své boty. Z akce sepsal report na svém blogu, já k tomu asi nemám víc co dodat. Snad jen přání, aby se twirun podařilo zopakovat. Na místě padly návrhy, že by se z toho udělala putovní akce a konala by se vždy na jiném místě. Tak uvidíme, není asi důležité kde, ale zda vůbec. Tip: Jedním z účastníků twirunu byl Karel Holub, který píše skvělý newsletter (nejen) o běhání Běhám dokud můžu. Silně doporučuji.

A do třetice noví kamarádi: spoustu nových běžců jsem začal potkávat pravidelně každou středu u nás v Moravské Třebové. Založili jsme s kolegou běžecký klub Běháme Třebovou (nijak oficiálně, prozatím nám stačí skupina na Facebooku), zvolili jsme středu jako oficiální výběhový den a doufali, že se k nám někdo přidá. A několik běžců se opravdu přidalo, až na pár výjimek jsme se potkali každý týden a je fajn si zaběhat ve skupině v poklidném až šouravém tempu, pokecat o životě a pak si zajít na pivo, když to čas dovolí.

I když tedy nadále běhám nejvíce sám, potkával jsem se mnohem častěji s jinými běžci. A někteří zkušenější z nich mi začali dávat dobré rady a zpětnou vazbu. Hlavně ze začátku se to neposlouchalo úplně dobře, vždyť běhat přece umím! Skáčeš jako laňka, drž se při zemi. Aha? Toho jsem si nikdy nevšiml. Moc dupeš, máš špatné došlapy, ztrácíš tím energii. To bude asi souviset s přechozím bodem, že? Co ty ruce, od čeho je máš? Běh dělají hlavně ruce! No tak hernajs, dělám vlastně něco dobře? Upřímně, když jsem se na ty věci začal více soustředit, připadal jsem si jako čínský hlavolam, který se musí nějak poskládat a já nevěděl jak. Některé věci jsem asi dokázal postupně odbourat a potěšilo mě, když mě po čase za styl dokázali kluci i pochválit. Z pohledu vlastních očí si člověk nedostatků nevšimne. Většinou je ale pouštím z hlavy a prostě si užívám běh tak, jak ho umím. Klukům z naší party každopádně za každou radu patří dík — Kvapo, Kaďo, Tommixi a další, díky.

Některé věci se v předchozím roce bohužel nepovedly. Covidu jsme se s rodinou úspěšně vyhýbali, chovali se zodpovědně. Tedy až do doby, kdy jsme s partou kamarádů po pár letech vyrazili na první zimní chatu. Ne, ostatní se prostě otestovat nenechají, jaképak ohledy. Výsledkem bylo, že jsme lehli celá rodina. Vážný průběh se nekonal, odnesli jsme to teplotami a zimní chalupu proleželi v posteli. Tohle byla jediná situace v předchozím roce, kdy mi vážně hrozilo, že přestanu běhat. Měl jsem? Sám netuším. Ležet v posteli a přijít o běžecké momentum, sžírat se tím? Přestat jsem nechtěl. Dal jsem si každý den aspoň slabé dva kilometry zasněženou krajinou. Naštěstí chalupa byla na samotě na kopci a přišlo mi lepší jít se chvíli vyvětrat ven, než ležet celý den v posteli. Zpětně jsem za to rád, další dva měsíce jsem sice coviďáka cítil a omezoval mě, ale poté se již vše vrátilo do starých kolejí.

Na další cestu se vydala paní Lazarová z naší vesnice, která bydlela kousek od nás a velmi často jsem ji při běhu potkával. Vždycky usměvavá, sama aktivní sportovkyně, která každý den vyrážela na několikakilometrové výšlapy, aby se udržovala ve svém pokročilém věku v kondici. Pokaždé jsme prohodili aspoň několik slov a zasmáli se nejbanálnějším věcem, co nás napadly. Vtipkovali jsme, že začne běhat se mnou a já začnu chodit na procházky s ní. A najednou tu nebyla, dělící čára mezi bytím a nebytím přišla náhle a bez varování.

Ztráta několika lidí a válka na Ukrajině ve mně zanechala jakousi trpkou chuť, nějaké stopové množství substance, která postupně začala reagovat s mými dalšími myšlenkovými pochody. V rozporu s tím, že mě výkony v závodech nezajímaly (pozor, to neznamená, že bych se nesnažil běhat rychleji), jsem u Stravy s Smashrunu trávil poměrně dost času a analyzoval jsem data, grafy, čísla, porovnával a prokládal křivkami, koukal na žebříčky velké ceny… Sociální sítě obecně mi už dříve kradly čas (moje vina), ale zdá se mi, že v posledních měsících je snaha udržet mě u obrazovky nebývale agresivní. Reels, doporučovaný obsah a další miliony cest, jak mi předhazovat další a další hovadiny, na který dle algoritmů sociálních sítí chci koukat, i když jsem si o to neřekl. A někdy v létě jsem dospěl k názoru, že už vlastně nechci. Že si rád užiju běh jen tak, aniž by poté následovaly mé kroky na Stravu, podívat se, co si o tom myslí ostatní. Že nepotřebuju a nechci na sítích trávit tolik času. Větší míra socializace při běhu samotném (viz výše) je pro mě naprosto dostačující.

S koncem druhého roku každodenního běhání jsem se tedy „odjebal“ ze Stravy a následují i ostatní sítě — ruším Instagram, Facebook, který už jsem skoro nepoužíval, osekám na naprosté minimum (běžecká skupina a správa vlastních stránek — kdo máte rádi Stephena Kinga, tak tudy ▶). Snažím se snížit svůj screen-time a pokud toho nejsem schopný, pak musím odstranit věci, které mi screen-time přidávají, tak jednoduché to je. Hodinky jsem věnoval své manželce, která také běhá, a já si momentálně užívám freestyle. Je mi jedno kolik, jak dlouho, jak rychle. V minulém článku jsem parafrázoval Forresta Gumpa, nyní přidávám dalšího velkého amerického myslitele s podobnou úrovní IQ, který to řekne za mě:

Je to tak, přestal jsem si běhání počítat a uvidím, co mi tahle změna přinese. Ze sociálních sítí si prozatím nechávám Twitter, který beru primárně jako nejrychlejší zdroj zpráv a mám tam skvělou bublinu běžců a jiných, podobně smýšlejících lidí. Uvidíme ovšem, co páně Musk s Twitterem provede, zatím mi to připadá, že otočil kormidlem a zamířil z klidných vod na okraj naší placaté planety, kde přepadne přes okraj oceánu, odrazí se od želvího krunýře a shoří ve Slunci.

Jak jsem psal výše, neměl jsem kromě covidové epizody žádnou krizi s běháním, která by měla znamenat jeho konec. Tělo se fyzicky neopotřebovalo, nebo to aspoň na sobě necítím. Poslední měsíce mě sice trochu pobolívají záda (diagnóza: plochá bederní páteř), to je ale spíše důsledek mé sedavé práce. Začal jsem se více protahovat a cvičit a uvidím, co bude. Pokud jsem někdy měl problém s během, šlo o jednodenní záležitosti víceméně pramenící z unavené hlavy. Někdy se toho děje moc. Z pohledu fyzičky a toho, jestli tělo každodenní běh vydrží, můžu z vlastní zkušenosti říct, že ano.

Žádné viditelnější změny na svém těle jsem nezpozoroval, možná o něco více svalů na nohách, protože jsem se častěji vydával do kopců a ty kopce byly prudší, než dříve. Plus někdy od dubna jsem vyřadil ze života teplou vodu a sprchoval se vždy jen studenou, což mi teď pomáhá při bězích v chladnějších dnech. Celsius vůbec hraje v mém běhání velkou roli, ve velkém teple doslova trpím. Jakmile chci jít v horku do intenzity, začnou mě extrémně pálit chodidla a stoupá to postupně až k hlavě, která mě začne brnět a následuje game over. Vyzkoušel jsem milion různých ponožek a pořídil si lehké, maximálně odvětrávané boty, ale pomohlo to jen částečně. Léto prostě na rychlejší běhy nebude.

V levém uchu jsem objevil naleziště antihmoty, černou díru, nebo v něm odpočívá Cthulhu. Nedokážu si jinak vysvětlit, že mi odešlo několik sluchátek, a vždycky levé — ať už se jednalo o drátové, bezdrátové, voděodolné, levné či drahé, levé ucho jim prostě dává zabrat. Poslední Jabbra Elite 4 Active mám půl roku a zatím drží. Celkově mě technika zlobila. Dva roky staré Garminy vydrží ani ne polovinu toho, co na začátku, takže svůj jediný ultra běh (Třebůvka, viz článek) mi hodinky nedokázaly změřit celý. Voděodolný telefon, který jsem si koupil speciálně kvůli tomu, aby mi nenavlhnul při běhu, se odporoučel do křemíkového nebe, protože — voilà — se prý voda dostala do nabíjecího portu 🤦‍♂️. I to je důvod, proč jsem se s počítáním kilometrů rozloučil.

Botník se začal rozrůstat geometrickou řadou. To máte boty na běžné pošoupávání (několik párů za rok), karbony na závody, trailovky do kopců… Ale ne, když přestat počítat, tak se vším všudy. Bez pořádných bot se běhat nedá a dost jsem ocenil, že jsem si mohl přezutí volit úměrně terénu (a v závodech mi to hodně pomohlo). Když to navíc srovnám se svými cyklistickými kamarády, jde o titěrné výdaje v ceně jedné jejich šlapky na kolo, nebo jak se tomu říká.

A jak dál? Sám nevím. Zatím se nechystám každodenní běhání přerušit. Vytvořil jsem si nyní takové podmínky, kdy mi nevadí vyběhnout si třeba jen na pár minut, nikdo neuvidí, že to flákám. Na druhou stranu, přestat bude nyní snazší, nikde už na mě nesvítí „bylo by škoda dnes nejít běhat, když jsi to vydržel už x-y-z dní za sebou!“. Čas je element, kterému nevládnu a jednou přijde den, kdy už zkrátka nevyběhnu. Zapomenu, přibyde neočekávaná překážka, nebo si z ničeho nic budu popobíhat tam nahoře s paní Lazarovou. Kdo ví co bude zítra? Carpe diem.

Tomuto článku předchází články Každodenní běhání po prvním měsíci, Každodenní běhání po půl roce a Každodenní běhání po 365 dnech.