Kde je moje tělo? je nejlepší loňský snímek z kategorie „Animovaný film, ve kterém si useknutá ruka hledá cestu městem zpět ke svému tělu, přičemž zabije pár holubů a krys“. No dobře, konkurence v téhle škatulce asi nebyla největší. Ale sranda stranou — tento francouzský, na Oscara nominovaný snímek od režiséra Jérémyho Clapina nejen že dokáže konkurovat hraným dramatům, on je dokonce v mnoha ohledech strčí do kapsy.
Začněme příběhem, který není nikterak složitý. Jedna jeho část je opravdu o ruce, která se oddělila od svého majitele a hledá si cestu zpátky. Tato dějová linka je akční, strašidelná až hororová, a také velmi nápaditá. Sledujeme svět obrů, ve kterém jsou i ty nejobyčejnější věci pro pětiprstou „paprčku“ nebezpečné a překážky jsou mnohem větší, než se zdály, dokud ruka patřila k tělu.
Ve druhé části sledujeme pohnutý osud chlapce jménem Naoufel. Vykreslení jeho pocitů smutku, samoty, marnosti i lásky je úžasné a zvlášť ve flashbacích do jeho dětství i dost dojemné. A samozřejmě smutné, protože celým životem mu prostupují události, které ho víc a víc popostrkují do jámy lvové, aniž by se měl o koho opřít, komu svěřit. O tom, že se dějové linky ke konci spojí a vše do sebe zaklapne, asi nepochybujete.
Skladatel Dan Levy do snímku přidává mix živého orchestru a elektronické hudby, a je to úžasný mix, který scénám přidává emocionální náboj a posunuje snímek na jinou úroveň. Dejte tomuto experimentálnímu soundtracku plného smyčců a syntezátorových zvuků šanci, protože něco takového v rádiu prostě neuslyšíte.
