Osmaosmdesátý ročník Oscarů před námi. Při zhlédnutí prvních tří filmů jsem si říkal, že asi výběrčí komisi někdo do kafe hodil projímadlo, takže vybrali narychlo prvních pět filmů, které jim přišly pod ruku, aby stihli odběhnout na záchod. Poslední dva filmy naštěstí dojem z tohoto ročníku zachránily, alespoň to bylo letos zajímavé.
1. Svět zítřka (World of Tomorrow) — Don Hertzfeldt
První film a první pocit „what the fu*k did I just watch?”. Říkal jsem si, že mě film totálně minul z důvodu únavy, druhý den jsem si jej tedy pustil znova. Ne, únavou to nebylo, i napodruhé mi film přišel jako slátanina a litoval jsem, že jsem mu věnoval zbytečných 15 minut navíc. Film má dobré hodnocení (na ČSFD pěkných 77 %), názory jsou ale hodně polarizované a já patřím ke skupině diváků, které se film nelíbil.
Možná by filmu pomohla větší střídmost, protože od začátku do konce se zde objevují nové a nové motivy. Chvílemi jsem měl problém držet pozornost a všechny věci vnímat a přemýšlet o nich. V jednu chvíli se nastíní důležitá myšlenka, ale hned o moment později je přebita novou, zcela nesouvisející věcí. A takto se to opakuje několikrát, po chvíli mě to přestalo zajímat a jen jsem čekal na konec.
Některé z těch motivů jsou například cestování časem, upload svého myšlení do nového, zdravého těla, problém teleportace apod. Pokud by se film zaměřil na jeden motiv, ocenil bych to více, než být od začátku zavalen nesmyslným množstvím rádoby filosofických otázek. Žádná závratná krása neleží ani v animaci — jednoduchý vizuál by pro mně normálně nebyl překážkou. To by však musel zbytek filmu fungovat na jedničku, což se zde neděje, a proto film hodnotím negativně.
Kde zhlédnout: Za stovku si film můžete půjčit na Vimeu. Celý film se o něčem mluví a občas je to hodně dialogů. K filmu jsem alespoň anglické titulky.
2. Prologue — Richard Williams
Druhý film, druhé wtf. Loni zesnulý autor snímku, animátor Richard Williams, byl kapacita v oboru, vysloužil si za svoji práci tři Oscary. Ano, jeho ručně kreslená animace je skvělá a dovedu si představit, že i velmi náročná na produkci. Postavy jsou detailně prokreslené, kamera mnohdy rotuje na scéně v rychlém pohybu. Williams byl perfekcionista — technická stránka filmu je skvělá a z některých obrazů na mně působila velmi zvláštní atmosféra.
Mistře Williamsi, práce s tužkou Vám jde skvěle, smekám před Vaší animací. Ale co ten zbytek? Proč u šestiminutového filmu koukám minutu na to, jak k němu kreslíte logo, jakkoliv je to fascinující pohled? Co ta kytka a motýli na začátku, bylo to tam nutné? O čem to vlastně celé bylo, ležel na plátně smysl tak dobře ukrytý, že jsem ho nezachytil? Co ta dívka se stařenou na konci, jak souvisely s předchozím bojem?
Nemyslím si, že je špatné, když si na konci filmu kladu podobné otázky a přemýšlím o jeho smyslu. Tady se mi ale odpovědí nedostalo, a proto pro mně zůstane Prologue krásně nakresleným filmem o ničem. Autora obdivuji, šel si za svým i ve velmi pokročilém věku (v roce 2015 při dokončení filmu mu bylo 82 let). A také je zapsán v Guinessově knize rekordů, i když nemile: jeho film The Thief and the Cobbler vznikal dlouhých 31 let!
Kde zhlédnout: Na YouTube. Film je beze slov.
3. Sanjayův super tým (Sanjay’s Super Team) — Sanjay Patel
Krátká pixarovka o toleranci a porozumění mezi otcem a synem doplněná náboženskými motivy. Rád bych o filmu po dvou dnech od zhlédnutí napsal něco, co mě na něm zaujalo, ale popravdě si už nic nevybavuju. Film byl průměrný, za zmínku možná stojí pěkné vizuální nápady z vize hlavní postavy.
Jinak je to klasická šablona o tom, jak se rodič našel s dítětem a začali se tolerovat. Jelikož k smrti nenávidím indoktrinaci a nucení dětí přejímat náboženství svých rodičů, nelíbil se mi film ani tématicky. Podle wikipedie film vychází z pravdivého příběhu samotného autora — syna indického přistěhovalce. Ohromen západní kulturou a odstřižen od indických kořenů měl konflikt se svým otce, jemuž se samozřejmě synovo směřování nelíbilo.
Kde zhlédnout: Například zde. Film je beze slov.
4. Bez kosmu žít nemůžeme (We Can’t Live Without Cosmos) — Konstantin Bronzit
Film ruského animátora Konstantina Bronzite, a pro mně vítěz tohoto ročníku. Ačkoliv jde o nejdelší snímek (15 minut), je příběh zcela triviální — dva dlouholetí nejlepší kamarádi s láskou k vesmíru (možná i k sobě samým, i když to není zcela explicitně řečeno) se prokousávají náročným výcvikem a jdou za svým snem stát se kosmonauty. Ve dvou se to lépe táhne, adepti 1203 a 1204 jsou nejlepší, a tak se můžou těšit na své první lety, hned ten první však dopadne tragicky.
První půlka filmu se tedy věnuje výcviku a ukazuje sílu kamarádství, kdy se oba upřímně těší z každé maličkosti. Předěl v podobě tragické události mění atmosféru a najednou se koukáme na zlomeného člověka, který přišel o vše, pro co žil. Uzavřel se do svého skafandru (doslova) a odmítl z něj vylézt a pokračovat v životě i v misi bez někoho, s kým sdílel svoji celoživotní vášeň. Jakkoliv je téma tragické ztráty svého bližního smutné, film je celkovým pojetím veselý a byla spousta momentů, u kterých jsem se pousmál.
Čas prý léčí a možná by se kdejaký kosmonaut po chvíli vrátil do tréninku a zbytek života vzpomínal, ne však dvanáctsetčtyřka. Způsob, jakým se autor vyrovnal s koncem filmu mi přišel naprosto úžasný. Jeho nejednoznačnost je diametrálně odlišná od výše zmiňovaného Prologu, protože zde existují záchytné body, o které se můžou úvahy o konci filmu opřít. Byl to magický realismus, kdy láska hory přenáší a dokáže doslova propasírovat tělo skrz strop do kosmu? Nebo šlo o ještě větší tragédii, která nakonec ukončila život obou kosmonautů? Sami se rozhodněte.
Po výtvarné stránce se mi film líbil, kreslená grafika je fajn a ve filmu bylo několik vizuálních gagů, které se mi líbily (kosmonaut stočený do fetální polohy ve svém skafandru). Není to sice nic, za co by se braly oscary za vizuální efekty, ale střídmá animace mi zde přišla k užitku. Autor snímku loni natočil pokračování, respektive druhý film o samotě ve vesmíru, který se jmenuje He Can’t Live Without Cosmos. Zatím jsem na něj nikde nenarazil, ale hodně se po první zkušenosti s tímto animátorem těším na jeho další filmy.
Kde zhlédnout: Na YouTube. Film je beze slov.
5. Bear Story — Gabriel Osorio Vargas
Poslední snímek ve výběru a zároveň první chilský film, který kdy získal Oscara. Za mně v pořádku, sice bych zlatého plešouna radši dal předchozímu Kosmu, ale to by byla pouze osobní preference, jelikož i tento film byl skvělý. Hlavním motivem filmu je zajetí zvířat v cirkusech, konkrétně medvěda, který ztratil svoji rodinu poté, co jej zajali a donutili jezdit na pidikole.
Příběh je dojemný a je odvyprávěn velmi netradičně — pomocí mechanického diorámatu s hrací skříňkou, kterým operuje skutečný medvěd. Taková skříňka v sobě skrývá spoustu skvělých nápadů a je vizuálně velmi povedená, mechanické části o sebe cinkají jako byste koukali na opravdové kousky plechu. Nedozvíme se přesně, zda medvěd pomocí hračky vypráví svůj příběh, ale je několikrát naznačeno, že sám o rodinu přišel.
Téma trápení zvířat by rozhodně dokázalo utáhnout celý film a vysloužit si oscara. Jenže Bear Story je vlastně úplně o něčem jiném, nedává to však nijak najevo. Dozvíte se to až z rozhovorů s autorem, který pomocí svého filmu dokázal otevřít celospolečenskou debatu v rodném Chile. O čem? O jednom z temných období chilské historie, o kterém se moc nemluví — státním převratu v 70. letech a následném životu ve vyhnanství desetitisíců lidí.
Přesně to se stalo i dědečkovi mladého autora, který byl dva roky vězněn a poté nuceně opustil rodnou zemi. Po návratu jej čekala úplně jiná země, než ze které nedobrovolně odjížděl. Vojenský převrat, vězení, život v exilu — tohle téma musí silně rezonovat i v Čechoslovácích. A hodně rezonovalo i v komisi, která snímku udělila oscara.
Kde zhlédnout: Na YouTube. Film je beze slov.
Závěr
Letos to bylo velmi rozmanité a po prvních třech filmech jsem si říkal, že alespoň trochu dobrý snímek musí ty ostatní naprosto převálcovat. Nakonec se mi dva líbily hodně — na první místo dávám Bez kosmu žít nemůžeme a hned v závěsu se drží Bear Story. Poté následuje dlouhá odmlka a za ní v rychlém sledu Sanjayův super tým, Svět zítřka a Prologue, které jsou tak nějak na stejné hromadě.
