Deset let stará hra. Hra, případně multimediální emocionální projekt, jejímž jediným cílem je dojít cíle. Je to několikahodinová trivialita, ale stejně jako můžou lidí dobíjet baterky procházkou lesem, může je stejně tak emocionálně zasáhnout hra, jejímž jediným cílem je jít a létat kupředu a užívat si audiovizuální zpracování.
Není to hra bezduchá, ale nečekejte příběh ani velké filosofické otázky — zde si pravdu musíte užívat hlavně to, že jste součástí cesty nádherným světem a hraje vám k tomu úžasná hudba. Autoři si dali za cíl jediné: probudit v hráči emoce všemi dostupnými prostředky.
Se svojí postavou se pohybujete oslňující pouští, zasněženými dunami, sjíždíte duny, občas vyletíte do oblak a neustále se rozhlížíte, jakou krásu lze na obrazovce vykouzlit. Svůj cíl — dalekou horu — máte stále na očích. A do toho občas potkáte jiného zbloudilého pocestného, s nímž nemůžete interagovat jinak, než nicneříkajícím gestem. V tu chvíli ale víte, že jiný, vám neznámý člověk na této planetě přesně ve stejný okamžik prožívá to stejné co vy. A to není málo.
Jakkoliv by tohle všechno stačilo ke krásnému zážitku, který hry jako médium posouvá na nový Level (po boku Unravel či Gris), bez hudby by to přece jen nebylo ono. A americký skladatel Austin Wintory vytáhl pro tuto hru trumf nejvyšší, nádherný symfonický soundtrack, který byl mimochodem jako první videoherní soundtrack nominován na cenu Grammy. Cen posbíral desítky, občas opanuje nějaký žebříček nejlepších soundtracků všech dob, ale na ničem z toho ve výsledku nezáleží, to je jen strohé konstatování. Běžte a pusťte si to, nebo si to zahrajte. Vydejte se na cestu — bude krátká, ale intenzivní.
