Nestává se často, abych filmovou adaptaci stavěl před knižní předlohu. Pár takových výjimek se najde a Sběratel kostí od Jeffery Deavera z roku 1997 je bohužel jednou z nich. Tohle musíme bohužel chápat i v kontextu toho, že ani film samotný (viz ČSFD) nebyl kdovíjaká hitparáda — což pro knihu není dobrá vizitka.
A proč mi tedy tato jinak skvěle hodnocená kniha (Goodreads hlásí 4.19/5, Databáze knih 92 %) nepřirostla k srdci? Začněme tím, že hlavní postava této detektivky — ex-policista Lincoln Rhyme — je v knize naprosto nesnesitelný. Velmi, velmi obtížně jsem se do něj dokázal vcítit a chápat jej jako protagonistu, kterému bych fandil. Lincoln je kvadruplegik upoutaný na lůžko a když ho přizvou k jednomu složitému případu, neustále komanduje lidi kolem sebe.
Kromě toho, že je nesnesitelný, je i nadmíru inteligentní, což je vskutku úžasná kombinace hlavně pro lidi, se kterými musí pracovat. Bohužel mě autor knihy nijak nedokázal přesvědčit o uvěřitelnosti Rhymovy inteligence. Připadlo mi, jako by si veškeré dedukce tahal jak králíky z klobouku přesně tak, aby se příběh nějak hnul. Jeho myšlenkové pochody pak vypadají nějak takto:
Pachatel nám na místě činu zanechal hromádku hlíny. Pojďme se na ni podívat pod elektronickým mikroskopem. Ano, už to vidím, tohle zrnko hlíny má o stupeň jiný odstín, takový se vyskytoval jen v roce 1827 v bývalé cementárně na Manhattanu. Další oběť musí být jistojistě tam.
Tento příklad je vymyšlený. Jistě by se tomu dalo věřit, kdyby podobnou dedukci vytáhnul jednou, jenže v knize se toto opakuje stále dokola. Po chvíli už jsem se v obětech začal ztrácet, lépe řečeno, absolutně mě přestalo zajímat, jak to zase Rhyme ve své makovici vymyslí, protože nic z toho se mi nezdálo uvěřitelné. Autor navíc v knize najel na autopilota: nalezena oběť na místě činu ➡ nalezeny nové důkazy ➡ Rhyme z nich svojí dedukcí vyvodí závěr, kde se nachází další oběť ➡ rychlá akce policie a odjezd na domnělé místo činu ➡ zpět na krok 1.
Rhyme pracuje v tandemu s mladou policistkou Amélií Sachsovou, kterou poznává až v den první vraždy. Aspoň chemie mezi hlavními postavami mohla nějakým způsobem fungovat, ale rozhovory a myšlenkové pochody a vzájemné interakce mi občas přišly tak mimo, že jsem kroutil hlavou a smál se v místech, kde to pravděpodobně autor nezamýšlel.
Něco na této knize být musí, protože jinak by si velmi kladné hodnocení od čtenářů nevysloužila. Pro mně šlo o slabou detektivku s těžko uvěřitelným detektivem a nefungující psychologií postav. Těšil jsem se na novou detektivní sérii (které momentálně čítá 14 knih), ale po prvním případu nemám žádnou motivaci pokračovat.
⭐⭐
2/5
