Loňský rok byl co se knih týče prachbídný. Raději bych ani nezmiňoval, kolik knih jsem přečetl, protože se toto číslo limitně blížilo k jedničce. Ach, ostuda! Ale co se dá dělat, psaní mě loni bavilo více, takže na čtení tolik času nezbývalo. Rád bych ale poměr trochu vyvážil, proto jsem rok 2021 začal opět více číst.
Abych se hned nevrhl do neprobádaných vod, začal jsem něčím, co je mi známé a co mně zatím nikdy nezklamalo. Erich Maria Remarque jistojistě patří do mých pěti nejoblíbenějších autorů, žádná z jeho knih mě nikdy nezklamala, naopak: stránky jsem vždycky zhltnul a nejednou mně mrzelo, že Remarque psal knihy spíše útlé. Hrozně rád bych si od něj přečetl nějakou delší knihu či ságu. Jistou útěchou mi může být, že jsem se ještě neprokousal všemi jeho romány, nějaká překvapení tak na mně nadále čekají.
Tři kamarádi
Sáhl jsem tedy po několika letech (přesněji řečeno po 10, protože si celkem dobře pamatuju, kdy jsem s ním začínal) opět po Remarquovi a hned po Třech kamarádech — knize, která se mi pod kůži dostala nejvíce, ačkoliv v jiných knihách jsou řešena mnohem palčivější témata (jak se to vezme). Možná právě proto, že se v něm neřeší přímo válečný konflikt, ale „pouze“ život samotný, mi kniha k srdci přirostla o něco více (čímž vlastně ani nechci naznačit, že by šlo o lepší dílo, je prostě jen civilnější).
Meziválečný román je vystavěn na kamarádství tři mužů a spolupracovníků, které z chlapců vyformoval (či spíše deformoval) první celosvětový konflikt, a kteří ztratili iluzi o budoucnosti. Hlavní postava, třicetiletý Robert Lohkamp, se tedy až skoro nihilisticky snaží proplout životem, který utápí v alkoholu a žije pouze současným okamžikem, protože budoucnost je nejistá.
To se však změní záhy, jelikož Robby potkává dívku Patricii. Postupné sbližování a propukající láska nakonec z jeho srdce pomůžou vystrnadit nepřístupnost a beznadějnost, kterými se naplnilo po válce. Ano, tato kniha je o lásce, ať už jde o lásku kamarádskou či partnerskou. Robby se můžu opřít o své nejlepší kamarády, stejně tak se postupně stává čím dál větší oporou pro svoji novou partnerku.
Někde v půlce knihy dochází k přelomu, naději Jako by chtěl Remarque sám naznačit, že budoucnost je beznadějná, tak i kniha končí velmi smutně. Hlavního hrdinu téměř vrhá do propasti, přichází jak o své přátele, tak o milovanou Patricii, která předčasně umírá na vážnou nemoc.
⭐⭐⭐⭐⭐
5/5
Černý obelisk
Podruhé Remarque. Jeho rukopis, myšlenkové a filosofické pochody se nemění, leitmotiv zůstává, změnilo se jen jeviště a postavy. Kniha působí zcela jinak, než Tři kamarádi, a přece je tak důvěrně známá pro čtenáře Remarqua.
Sledujeme osudy Ludvíka, který pracuje jako návrhář pomníků a náhrobků ve firmě svého kamaráda Jiřího Krolla. V knize se objevují desítky vedlejších postav, kterých Remarque dobře využívá jednak ke komickým situacím (majitel restaurace Knobloch) či k filosofování o životě (Isabela, chovankyně ústavu pro choromyslné) nebo o Bohu (farář Bodendiek).
Nosnou linkou příběhu je ekonomický úpadek Německa, hyperinflace (se kterou jsou spojené jak vtipné, tak smutné události) a postupná fašizace společnosti pod vedením populistů a nacionalistů (o pánovi s knírkem a patkou na hlavě jste pravděpodobně už slyšeli). To vše očima člověka, který si už jedním válečným konfliktem prošel a změny ve společnosti mu nedávají moc nadějí, že by se něco změnilo.
Obě knihy jsou velmi pacifistické. Remarque, který sám byl nucený před nacisty uniknout do Ameriky, se jasně vymezuje proti jakýmkoliv válečným konfliktům či populistům, kteří by, podpořeni ekonomicky velmi složitou situací, chtěli řešit situace zkratkovitě.
Velmi mě zaujala předmluva ke knize. Mám za to, že Remarque by si velmi rozuměl s Karlem Čapkem:
Nezlobte se, že tentokrát mluvím o starých časech. Ještě se nerozptýlil pach krve a prach poslední zkázy, a na svět opět dopadá sinalé světlo apokalypsy. Laboratoře a továrny znovu pracují na plné obrátky, aby udržely mír vynalézáním nových zbraní, jimiž se dá vyhodit do povětří celá zeměkoule.
Světový mír! Nikdy se o něm tolik nenamluvilo a nikdy se pro něj neudělalo méně než v naší době. Nikdy nebylo tolik falešných proroků, lží, smrti, zkázy a slz než v našem dvacátém století pokroku, techniky, civilizace, masové kultury a masového vraždění.
Proto se nezlobte, že se vracím do pohádkových let, kdy nad námi ještě vlála naděje jako vlajka a my věřili v tak podezřelé věci, jako je lidskost, spravedlnost, snášenlivost a také v to, že jedna světová válka musí stačit k poučení jedné generace.
⭐⭐⭐⭐⭐
5/5
