Malé ohlédnutí za rokem 2019 z různých pohledů.
Filmy
Snažil jsem se průběžně dávat hodnocení zhlédnutým filmům na svém profilu na ČSFD, abych měl přehled o tom, co jsem v uplynulém stihl. Některá hodnocení jsem dával zpětně, takže reálně jsem viděl o dost méně filmů, něž by se z počtu mohlo zdát.
Z toho, co jsem viděl, vybírám 4 filmy, které na mě udělaly největší dojem:
Zámek v oblacích
Pro někoho, kdo od mala v mracích na obzoru vidí vysoké hory a sní o věžatých hradech a zámcích létajících v oblacích, protože mu v mládí učaroval Neuschwanstein, a miluje animé a filmy studia Ghibli obzvláště, je tenhle film velké pohlazení na duši.
Zelená kniha
Road movie se skvělými herci (Mahershala Ali vyhrál Oscara za vedlejší roli) o jednom nečekaném mezirasovém vztahu v době, kdy bylo normální soudit a třídit lidi podle barvy pleti. Díky bohu, že jsem segregaci nezažil ani z rychlíku.
Před úsvitem
Společně s Před soumrakem. Více jsem psal zde. Trojka mě stále ještě čeká a zároveň se mi do ní chce i nechce – romantická linka se asi už opakovat nebude, co asi Céline a Jesseho čeká v reálném životě?
Uteč
Někdo tomu říká horor, pro mě to byl spíš perfektně natočený a zahraný mysteriozní film s příjemnou zápletkou a sexy Allison Williams, a.k.a. sexy klon sexy Jennifer Connelly.
Čestné zmínky:
- Ad Astra – nebýt slabšího scénáře a velmi uspěchaného závěru, byl by to film roku.
- Kde je moje tělo? – velmi zajímavý animák o smutném životě jednoho smutného chlapce. Kolik emocí dokáže vykouzlit jedna uříznutá ruka?
- Perfect Sence – nejlepší soundtrack ke skoro perfektnímu filmu.
- Le Mans ’66 – Christian Bale + životopisný film = skvělá kombinace, jak už jsme se mohli přesvědčit např. ve Fighterovi.
Špatných filmů jsem moc neviděl, protože si dost vybírám, ale vypíchnu dva: 300: Vzestup říše. To by bylo dost hloupé i jako béčková videohra. Díky bohu aspoň za Evu Green (viz dále). Druhé zklamání, ale úplně jiné, pak bylo Nabarvené ptáče. Naprosto obdivuju Václava Marhoula, že se do toho pustil, že to natočil, jak to natočil – po svém. Některé záběry byly geniální, sehnal si do filmu herecká esa (aby například takový Udo Kier minutu koukal na mouchu lezoucí po zdi), dětský herec si to celkem dal. Ale nefungovalo to jako film, po příběhu ani památky, jen série opakujících se příběhů. Asi nejsem úplně divák artových filmů, abych to dokázal ocenit. Vím ale jistě, že kdybych film viděl v jiné době a v jiném rozpoložení, líbil by se mi.
Ze seriálů mě bohužel nemile překvapila třetí řada Stranger Things, která mi chvílemi přišla až nečekaně směšná a vůbec na mně nepůsobila jako předchozí dvě řady.
Neviděl jsem seriálů mnoho, ale Černobyl jsem si ujít nenechal, byla to perfektní a zároveň mrazivá podívaná. Pokud byste chtěli více doplňujících informací přímo od tvůrce seriálu, tak postupně vycházel podcast k jednotlivým dílům seriálu. Autor zde rozebíral některá kreativní rozhodnutí, která např. seriál posouvaly více do fikce, ale zase z něj udělaly lepší podívanou.
S Terkou jsme sjeli první sérii 24 hodin (Terka poprvé, já už tak popáté), s odstupem času už jsou některé zvraty a příběhové linky hodně úsměvné. Když si ale člověk uvědomí, že tomu seriálu je skoro 20 let, vznikal v době, kdy rozhodně na TV obrazovkách neběžely velkoprodukční seriály a quality TV byla ještě v plenkách, tak funguje pořád více než dobře. A Jack Bauer bude nadosmrti můj hrdina. Navíc první série je svérázná, nejvíce nepodobná všem ostatním. A až do 5. série, kterou považuju za nejlepší, šla úroveň stále nahoru (bohužel pak následoval strmý sešup). Kiefer Sutherland alias Jack Bauer je mimochodem taky country zpěvák, v únoru má zastávku v Praze na své tour. Škoda, že mi ta hudba nic neříká.
Z českých seriálů jsem viděl ještě Most! a bylo to fajn, jen jsem musel přečkat hype, který se kolem Luďana a spol. rozběhl, a podívat se na to v klidu o pár měsíců později. A ještě chci zmínit nové Trabanty. Jsou to vlastně první, na které jsem koukal, a určitě chci zpětně zhlédnout všechny jejich cesty. Posádka byla hodně sympatická, od Příbáně, kterého mám rád co se týče cestování, přednášek i mudrování na Facebooku, až po Slováky Marka a Marka, jejichž song je opravdu hodně chytlavý.
Hudba
Rok 2019 byl rok Maxe Richtera. Tento německo-britský klavírista a skladatel mě chytil za srdce už před několika lety a zůstává tam zaseknutý. Objevil jsem další skvělá alba: do kin vstoupilo sci-fi Ad Astra, jehož soundtrack je pomalý, temný, občas velmi uklidňující a občas hodně znepokojivý… Na rozjímání o nekonečnosti světa se hodí dobře.
Pak jsem někdy v listopadu objevil starší film Perfect sense. Eva Green, Ewan McGregor a jejich love story vystavěná na velmi netradičním (post)apokalyptickém světě. Eva Green má pravděpodobně ve smlouvě ke každému svému filmu, že v něm musí ukázat prsa, tady to nebylo jinak. Ne, to si nestěžuju.
Soundtrack Perfect Sence je nejhranější album celého roku – solidní počin na to, že jsem s ním začal až v listopadu. Ale dostaňte ji z hlavy, když se do ní zamilujete:
Ke konci roku vyšlo Voyager – Essential Max Richter – kompilace Richterových dosavadních prací. Spousta různých stylů a žánrů na 2 CD – dostal jsem s díky tomu konečně i k Vivaldimu, jehož Čtvero ročních období Richter znovu-složil v moderním hávu. Z dalších bych ještě rád zmínil soundtrack ke Geniální přítelkyni/My Brilliant Friend. Richter jednoduše loni vládl, prosebně vyhlížím nějaký koncert v okolí, ten poslední pražský i bratislavský jsem si nechal ujít.
Osm nejposlouchanějších umělců:
Osm nejposlouchanějších alb:
Nejposlouchanější umělce a alba vidíte výše. Ano, není žádné překvapení, že jsou to povětšinou soundtracky. Jejich nadvládu dokázali nabourat noví Cranberries, pro něž je to derniéra (viz příhodný název In The End). Nedokážu si představit, že by po smrti Dolores dál fungovali, její hlas byl až moc specifický.
Album vyšlo posmrtně z dem, která Dolores stihla do té doby nahrát ve studiu. Na výsledku to není vůbec znát, těžko říct, zda postprodukčními triky. Je mi to jedno, slyšet naposledy andělský hlas Dolores se vyplatí, album je skvělé, líbí se mi od začátku do konce a například Lost, Wake Me When It’s Over nebo Catch Me If You Can mi v hlavě hodně utkvěly.
Ještě bych rád zmínil jednu píseň, kterou Dolores složila po smrti svého otce. Jmenuje se Why, vyšla na CD Something Else v roce 2017, ale objevil jsem ji až loni. Jde o jednu z nejsilnějších a nejsmutnějších písní vůbec a její poslech instantně zhoršuje náladu, přesto je krásná. Můj nejposlouchanější song roku 2019, asi se rád dostávám do melancholické nálady ¯\_(ツ)_/¯
Knihy
Letos hodně slabota, pouze 10 knížek. Ale dočetl jsem konečně Temnou věž od Kinga, což byly hodně velké bichle, letos to snad půjde rychleji. Nejlepší byly My děti ze stanice ZOO, ale tuto knihu jsem četl už poněkolikáté. Největší zklamání asi Čtvrtá ruka od Irvinga, jeho ostatní knihy miluju, tohle mě moc nebavilo.
Osobní život
Tady se toho událo celkem dost. Když jsme si s Terkou zkraje roku říkali, jak si teď chvíli odpočineme, vychováme dva syny a před třetím dítětem nabereme síly, vyskočila na nás (radostná) zpráva, že třetí dítě čekat nehodlá a už je na cestě. No jo, člověka to trochu zaskočí, trochu překvapí, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Nakonec stejně převládne radost a musím to zaklepat do pořádného dubového prkna – mít tři děti a všechny zdravé, to není samozřejmost.
Takže tři děti, tři synové, ten poslední se narodil koncem listopadu. Příroda moc nebere ohledy na naše přání, nebo prostě neumíme holky. Mohli jsme se řídit babskou radou a počkat 7 let, to se pak jistojistě rodí holčičky (jak se mi snažilo říct nezávisle na sobě několik lidí; mohl jsem je poslat za svým tchánem, který se po těch 7 letech měl narodit jako Pavlínka).
Bohužel došlo i na úmrtí a stejně jako před 5 lety přišla vlna, která odnesla několik lidí. Můžeme děkovat, že všichni odešli v požehnaném věku a u některých už to bylo vysvobození.
Změnil jsem práci, po dlouhých letech jsem se rozloučil s Brnem, kde jsem posledních 10 let pracoval pro několik firem. Ačkoliv na některých projektech s poslední brněnskou firmou stále spolupracuju, už tam pravidelně nedojíždím. Což mě na jednu stranu mrzí – cestování vlakem mám moc rád a teď jsem o něj přišel, nevídám se s bývalými kolegy a kamarády, nedostanu se teď skoro vůbec do indické restaurace (což jsem si nedávno při poslední nahodilé cestě do Brna více než užil), jelikož u nás na maloměstě žádná není. Brno – sbohem, a díky za všechny ryby.
Začal jsem spát 5, maximálně 6 hodin denně. Vyhovuje mi to, je to moje svobodná volba, klidně bych mohl spát i těch 8, kdybych chtěl. Dobře vím, že to nepůjde věčně (pokud nepatřím do velmi omezené skupiny lidí, kterým kratší spánek dlouhodobě vyhovuje, což je dost možné – spánek mě vždycky nudil a rád jsem se budil brzo), ale momentálně mi více vyhovuje mít volný čas pro sebe aspoň v noci, přes den jsme s dětmi.
Čtrnáctkrát jsem během roku držel celodenní půst (od večeře předchozího dne do snídaně toho následujícího, čili cca 36 hodin – googluj intermittent fasting). Letos bych ideálně chtěl aspoň 50x, každý týden jednou. Není to nemožné, je to jen o hlavě a pravidelnost dost pomáhá.
V běhání jsem si vytyčil 1000 km a zvládl je, letos se pokusím o to stejné, i když to bude těžší. Hodně mě to loni naplňovalo, měl jsem týdenní plány, cíle a postupně je plnil. V tomhle bych chtěl vyzdvihnout běžeckou aplikaci Smashrun, která poskytuje miliardu různých statistik, přehledů, grafů, splněných cílů, odznaků a ranků. Kromě fyzičky a vypnutí hlavy je tohle pro mě další důležitý motivační faktor – vidět, že se zlepšuju a překonávám, vidět progress. Tohle všechno bylo možné díky tomu, že se mi vyhýbala zranění a nemocný jsem byl jen párkrát, a jen krátce. Po bolavém koleni, které mě předloni limitovalo i v chůzi, a naprosto znemožňovalo běh, ani památky. Nechat si změřit došlap (silná pronace) a koupit si dvoje kvalitní boty, které vadu kompenzují, bylo asi to nejlepší, co jsem pro běh mohl udělat.
V srpnu jsme navštívili výstavu francouzských impresionistů v Praze. Hodně pěkné obrazy, hlavně Camille Pissarro mi učaroval. Impresionismus mě vždy přitahoval, ale nikdy jsem se o něj víc nezajímal. To se od výstavy změnilo, čtu si o osudech opomíjených umělců, jejichž sláva přišla mnohdy až ex-post.
Když je řeč o výstavách, rozhodl jsem se, že si letos na jaře nebo v létě konečně udělám radost a navštívím rodné město Zdzisława Beksińskiho, Sanok, kde je tomuto polskému malíři věnovaná největší výstava na světě. Pokud vás zajímá surrealismus, pravděpodobně tohoto tragicky zesnulého polského malíře a fotografa znáte. Jeho obrazy jsou pro mě něco tak nepopsatelně magicky vtahujícího, že je musím vidět naživo. I když Sanok leží kdesi u polsko-ukrajinských hranic a jede se tam 7 hodin mezi Tatrami a přes východní Slovensko, takže se pravděpodobně už nevrátíte živí domů – nenechám si to ujít. Protože proto:
V Sanoku je i rodinná hrobka, kterou bych chtěl navštívit. Nedávno jsem o rodině Beksińskiho viděl polský životopisný film Poslední rodina, který mapuje tři dekády života Beksińskiho, jeho manželky a syna. Dlouho jsem neviděl tak náročný film – syn má sebevražedné sklony (nakonec „úspěšné“), matka je těžce nemocná, odehrává se to v panelácích komunistického Polska, chudák Zdzisław zemřel se 17 bodnými ranami v těle. Rozhodně to není podívaná pro rodinnou pohodu.
Přijde mi, že loni jsem podzim přečkal bez nějakých výraznějších výkyvů nálad, které většinou s nástupem podzimu mívám. Dobrá zpráva, rok před tím jsem s tím dost bojoval.
Během roku jsme s kamarády založili spolek Žijeme Třebovou, kterým bychom chtěli trochu přispět do veřejného dění v Moravské Třebové, kde jsem dlouhou dobu žil a vyrůstal (a kde mám stále spoustu vazeb, a nejen proto, že moje současné bydliště, Linhartice, na Moravskou Třebovou bezprostředně navazuje). Hlavním cílem je přesvědčit mladé lidi, aby zde zůstali žít i po dokončení školy, což pomůže vytvářet komunitu, a to je zase zpětně prospěšné pro všechny ostatní – bude se tu lépe žít, když se lidi snaží dělat něco pro ostatní. S odlivem obyvatel bohužel malá česká města a vesnice bojují, Třebové se to také nevyhnulo.
Určitě se toho v roce 2019 odehrálo ještě mnohem více, ale moje paměť je omezená. Prožil jsem toho loni hodně a čekám, co přinese nový rok. Změna směru, kormidlo doprava, vstříc rozbouřeným vlnám, nebo klidná plavba po nehybné hladině?
Závěrem ještě jeden song, který mi loni hodně často dělal společnost:
