Nedávno jsem zde zmínil krátký animovaný film Negative Space o nefunkčním vztahu syna s otcem. Krátce na to se objevil další krátký animovaný film od Darie Kaščejevové (narozena v Tádžikistánu, později žila v Rusku, nyní už 5 let v Česku). Ta svůj snímek Dcera točila více než 2 roky jako ukončovací bakalářskou práci na pražském FAMU.
Pokračuju v soundtrackové herní sérii, tentokrát kreslená adventura z roku 2016 s liškou v hlavní roli — Seasons after Fall. Je to jednoduchá skákačka, jejíž kouzlo tkví v ručně kreslené grafice, takže si občas připadáte jako byste procházeli nějakou malbou. Kde hra ztrácí příběhem a hratelností, tam získává v prezentaci vizuální i hudební.
Soundtrack složil mladý Francouz Yann van der Cruyssen pro smyčcové kvarteto (2x housle, viola, cello) a je to hodné melodický i soundtrack. Nedokážu to přirovnat ani zařadit, ten zvuk i melodie jsou celkem specifické. Celé CD si můžete poslechnout na Bandcampu.
Pokračovat ve čtení →
Navazuju na herní soundtrack z minulého týdne dalším, tentokrát z hopsačky Unravel z roku 2016. Hra vznikla ve Švédsku (což bude důležité i pro hudbu) a dokázala vytvořit mix fotorealistické grafiky přírody, do které byl zasazen panďulák Yarny. Ten je smotaný z dlouhého vlákna vlny, což je také hlavní prvek hratelnosti – odmotáváte vlnu, kterou používáte pro překonávání překážek v jednotlivých úrovních. Yarny se na ní dokáže zhoupnout, udělat z ní most, přivázat se k objektům a tak dále.
Celá ta hra je kouzelná, Yarny prochází světem a naráží na různé překážky, které často pramení z jeho malé velikosti. Musí třeba překonat louži, kterou by člověk překročil, jinde se zase musí schovávat před vranami, které na něj útočí a chtějí ho rozmotat. A tohle všechno se odehrává ve vzpomínkách, do kterých Varny vstupuje díky starým fotografiím jedné rodiny. Poznáváme postupně její členy, zážitky a místa. Všechno dohromady to funguje jako perfektní celek a je to hodně, hodně melancholické.
Pokračovat ve čtení →
Dneska první herní soundtrack, a to ze hry Silent Hill 2 z roku 2001. Možná jste viděli filmovou adaptaci, která celkem věrohodně zachytila atmosféru hry. Hra vznikla v Japonsku a je hodně weird. Hlavní postavě Jamesi Sunderlandovi zemřela manželka. O pár let později mu od ní přijde dopis, ve kterém ho zve na jejich speciální místo ve městě Silent Hill, kde na něj čeká. Takže se tam vydává a nachází město ponořené do mlhy, ovšem bez známek života. Až na pár výjimek. Inu, Japonsko.
Herním stylem je to hororová adventura, takže chodíte, sbíráte věci, pak ty věci na něco použijete a občas potkáte něco, co dřív bylo asi člověkem, a utečete před tím (nebo to zabijete). Samo o sobě by tohle moc na dobrou hru nestačilo, takže se k tomu přidaly dvě ingredience, díky kterým je dodneška hra považována za jednu z nejlepších: příběh a hudba. Obě přísady z téhle hry dělají umělecké dílo — do té doby byly příběhy ve hrách zhruba jako příběhy v pornu: dělalo se, že tam jsou, ale nikomu na nich nezáleželo. Zde naopak prožíváte dost strastiplnou cestu hlavní postavy k poznání a vykoupení a šílenství.
Pokračovat ve čtení →
Soundtrack s pořadovým číslem 22 z 52, neboli 42 % hotovo. 42 je odpověď na otázku vesmíru, života a vůbec (a kdo neví proč, měl by doplnit vzdělání). Takže mimořádně zařazuju bonusový Soundtrack ke konci světa.
Má ho na svědomí kladenské Zrní, což je alternativní folk-rocková pětičlenná kapela v čele s Janem Ungerem. Tahle konkrétní deska pochází z roku 2012 a podle mě jde o jedno z nejlepších českých CD všech dob — hravé texty, unikátní mix nástrojů, zvuku, charismatického zpěvu, a hlavně – hlavně je tam hýkal!
Pokračovat ve čtení →Filmy Richarda Linklatera mě zatím úplně míjely (takže se může směle přidat na můj seznam velkých filmových restů, např. ke Kmotrovi, Schindlerově seznamu a dalším).
Na doporučení jsem se včera podíval na Before sunrise a ačkoliv romantické komedie/filmy obecně nejsou žánr, který bych vyhledával (zvlášť hloupé romantické komedie, mrk mrk, česká kinematografie), tak tohle se mi hodně líbilo:
Těším se na dvě pokračování (nebo možná tři třeba do té doby natočí další), ale nejdřív nechám Before Sunrise trochu v hlavě uležet a zapustit kořeny.
5/5
Sluneční cirkus, založený někdy v 80. letech v kanadském Montréalu pár performery; v dnešní době fenomén, který ročně předvádí stovky vystoupení po celém světě. Nejde o klasický cirkus, ale spíše (početnou) skupinu akrobatů a umělců, kteří předvádějí velmi kreativní akrobatické kousky v představení, jež má nějakou myšlenku, jednoduchý příběh a spojující výtvarné ztvárnění.
Jednotlivá vystoupení se hodně liší, ať už výtvarnou stránkou, tématem nebo předvedenými akrobaciemi. A vystoupení už mají momentálně několik desítek, já tady dávám Alegrii, protože tu jedinou jsem zatím viděl naživo před pár roky v Praze. Dodneška je to jeden z nejsilnějších zážitků z jakéhokoliv představení, které jsem kdy viděl. Příští rok v červenci přijedou do Prahy s představením Totem o evoluci života, pokud chcete zažít něco nevšedního, určitě doporučuju.
Pokračovat ve čtení →
Znova jsem se zakoukal do seriálu 24 hodin od první série. špionážní drama, které běží v reálném čase – 24 cca 40minutových dílů (s pauzami na reklamu to dávalo v TV hodinu) pokrývá v každé sérii jeden den ze života Jacka Bauera z losangeleské protiteroristické jednotky. Jedna z nejlepších postav TV historie, která jde hlavou proti zdi a nehraje zrovna podle pravidel, což několikrát zachránilo spoustu životů v situacích, kde by jiní jeli podle příruček a pohořeli. Tohle byl pro mě začátek quality TV, po kterém následovalo a následuje spousta seriálu srovnatelných s hollywoodskou filmovou produkcí.
Soundtrack ke všem sériím složil Sean Callery, za což získal několik Emmy, a je to parádní mix elektroniky s různými etno motivy v dalších sériích. Ústředním motivem je tikot hodin (v seriálu jsou hodiny hlavním způsobem předělu mezi scénami a i během scén se často ukazují na obrazovce, aby dojem reálného času byl co největší).
Jednoduchá nezávislá romantická jednohubka na téma „vztah na dálku“ (kde dálkou se rozumí Atlantský oceán) zkombinovaný s tématem milostného trojúhelníku (protějšek je 7000 km daleko, tak co). Má to chudák Anton Yelchin těžké (krom toho, že byl v reálném životě přejet vlastním autem, rip 2016) — na jedné straně velké louže Felicity Jones, na druhé Jennifer Lawrence. Choose wisely.
Soundtrack složil můj oblíbený klavírista-minimalista, Američan Dustin O’Halloran. A řekl bych k němu asi tolik, že je minimalistický a klavírní.
Pokračovat ve čtení →
Německý film z roku 2003. Hořkosladká komedie, nebo spíš pohled do nitra vztahu syna s matkou na pozadí událostí pádu berlínské zdi a rozpadu SSSR. Celkem povedená německá ! komedie !! v čele s Danielem Brühlem, který se od té doby prosadil i v Hollywoodu (např. Nicky Lauda v Rivalech).
A do toho boží soundtrack od francouzského multiinstrumentalisty Yanna Tiersena (znáte např. z Amélie z Montmartru), plný smutného klavíru a smyčců (ideální do podzimních plískanic).