Michal Kobelka

No fakt, v knížce ta postava neměla zelenej, ale hnědej plášť a místo Ano řekla Jo. Proč to ti filmaři vůbec dělaj, když nectí předlohu. Plivou fanouškovi do tváře, vysmívaj se mu. A vůbec, dneska do toho cpou samý moderní hovadiny, to je samý el gé bé té, Ježíše hraje černej asiat s hákem místo ruky a lejzrovým zrakem, jak je tohle vůbec historicky akurátní?

Mňo. Takže na jedné straně máme tady Milunu, která má nějakou představu jak moc jednoduchý je natočit celovečerní film, na druhé straně je skupina producentů, koproducentů, analytiků, markétérů, studiovejch exekutivců a dalších pohlavárů, bez kterých by ten film nikdy nevznikl, na straně třetí je režisér, kterej má o svým díle nějakou představu a musí se studiem bojovat o svoji vizi, no a pak je tu trh, kterej v posledních pěti letech prošel velkým třeskem.

Ale hezky popořádku. Základní ekonomická poučka zní, že hlavním cílem podniku je maximalizace zisku. Hollywoodské, bollywoodské nebo jakékoliv nezávislé studio, to je podnik. A zisk zvyšujou tak, že dělají filmy pro masy, nikoliv pro pár jednotlivců, kteří ocení, že má film 9 hodin a je v něm úplně, úplně všechno z jejich oblíbené předlohy. On je to stejně blbej nápad dělat film totožnej s předlohou, film je naprosto jiné médium než kniha, film je naprosto jiné médium než komiks, a co funguje v tištěné podobě musí chtě nechtě projít nějakou transformací pro filmová plátna, jakkoliv to znamená, že na podlaze zůstanou ležet celé stránky, kapitoly nebo dějové oblouky. Tak to prostě je.

Vzpomeňte si třeba na Pána prstenů. Tam se tři knihy podařilo nacpat do tří téměř čtyřhodinových filmů, do kterých se i tak nevešelo úplně všechno. Sice neobsahovaly Toma Bombadila, ale všichni ty film adorujou, protože jsou prostě skvělý. A pak si vemte Hobita, kterýho jsem po prvním zhlédnutí zařadit do šuplíku „tohle už vidět nechci“. Tam se podařilo jednu knihu rozmělnit do tří filmů a dopadlo to nevalně, když to řeknu ještě smířlivě. No jo, nebyl to jedinej problém těch filmů, že se tam snažili dát úplně všechno z knihy, ale rozhodně to problém byl.

Ou kej, takže maximalizujeme zisk. To znamená co nejširší publikum. Potřebujete buď hodně silnou jednu demografickou skupinu, nebo zásah naskrz všema menšinama. A na co do kina přijde menšina? Na film, kde mají svýho zástupce, jednoduchý. Takže tam prostě nacpou zástupce menšiny a budou doufat, že to přitáhne danou komunitu, která vysype na pokladně doláče.

Hele proč myslíte, že Langmajer má v kinech do roka dvě ztřeštěný komedie, který se točej podle šablony opsané z příručky „Jak napsat českou komedii za dvě hodiny krok za krokem“? Protože to pořád funguje a lidí se toho ještě nepřežrali a sype to peníze z kin, jednoduchý.

Ale milý blogere, říkáte si, filmová studia jsou nenažraná, nemusí přece mít každej vrátnej čtyři Ferrari. Tak by ten film vydělal jen o trochu míň, kdyby tam tohle všechno necpali a všichni by byli spokojení. Jenže ty filmy zase tolik nevydělávají a v době, kdy měsíc streamovací služby stojí míň než lístek do kina a lidi mají doma telky s obrovskýma obrazovkama to prostě lidi do kin už tolik netáhne. Náklady na produkci přitom každoročně stoupají. A když má film rozpočet plácnu 100 milionů dolarů, tak mu nestačí v kinech vydělat takovou částku. Sto mega k tomu totiž stála ještě marketingová kampaň, aby lidi o filmu věděli, a kinaři si rádi ukousnou svoji půlku výdělků. Tak si spočítejte, kolik vlastně musí film vytáhnout lidem z kapes, aby byl aspoň na nule. Není vůbec neobvyklý, že z jednoho výdělečnýho filmu musí studio zaplácnout ztráty z dalších pěti, který nevydělaly.

Á propos, ročně vznikne přes 10 tisíc filmů. Miluna řve, že jí do snímků cpou kdejakej sociální konstrukt nebo etnikum, který nesnese. Přitom stačí být o malinko náročnější divák a vybírat si. Však nemusíš koukat na to, co ti nabídne televize v 8 večer na Nově. Trochu se zajímej o kinematografii, pátrej a zkoumej a najdeš tolik filmů, že je do konce života nestihneš zhlídnout. Ale to je práce navíc, chápu.

Tento prejt píšu místo toho, abych koukal na nějakej dobrej film. V zásobníku už jich mám tolik, že bych potřeboval tak dva roky nepracovat a nestarat se o domácnost a jen koukat. Děti, nikdy nechtějte být dospělé, je to past.

Hrubá verze grafu obvykle nesplňuje požadavky kladené na grafy typu síť.

Vážení, tuhle jedinou větu jsem si zapamatoval z celého vysokoškolského studia. On už je to nějakej čas a všechno se z hlavy stačilo vykouřit, ale těchto pár nesmyslných slov mi v ní utkvělo, protože mi vytrhly trn z paty hned několikrát. Vlastně už ani nevím, ve kterém předmětu tkví její původ, byla to nějaká matematika. Profák na té větě tak lpěl, že si ji člověk prostě musel chtě nechtě ke zkoušce zapamatovat. Potud super, člověk si něco zamemoruje, jednou to napíše a myslí si, že od toho má pokoj.

Střih. Úplně jiná zkouška, možná nějaká ekonomika v úplně jiným ročníku. Člověk už neví, co by na ten papír napsal, aby nevypadal tak prázdně. A vzpomene si na kouzelnou větu, která zní tak mudrlantsky, jako by tomu člověk fakt rozuměl. Takže z té řídké vody začne vařit luxusní eintopf: Hrubá verze měřitelné veličiny KPI obvykle nesplňuje požadavky kladené na veličiny typu… A ono to zase vyšlo? Tak proč bych to tam nenapsal i příště, že… A taky že jo, použil jsem to pak ještě ve více zkouškách, a úspěšně.

Vejška byla dost zábava, utvořili jsme dobrou partu a vymýšleli, jak vyzrát na učitele. Jedna profesorka byla velmi nespolehlivá. Na cvika nepřišla bez omluvení, pak je chtěla nahrazovat někdy, kdy nikdo nemohl a pokud jsi nepřišel, tak smůla; celej předmět se táhl jak sopel přes zkouškový a nakonec vypsala termíny když už snad byly letní prázdniny. No nedalo nám to a s kamarádem Honzou jsme odmítli přistoupit na její nebetyčné podmínky, tak jsme jí sepsali mail, že už teda v tom jejím navrhovaném termínu zkoušek máme dávno domluvenou brigádu kdesi v Německu (to jsme samozřejmě lhali) a že zkrátka nemůžeme čekat, až ona vypíše termíny až po zkouškovým a ať nám klidně dá éčko, ale že na zkoušku nedojdeme. Dala nám éčko a na zkoušku jsme nešli. Líná huba…

Ještě kdysi na gymplu nám jednou fyzikářka Bláža se vstupem do třídy vítězoslavně hlásila, že dneska teda píšeme tu písemku, na které jsme se domlouvali. A položila na katedru dva štosy zadání. Jenže my jsme na dnešek na žádné písemce domluvení nebyli a přesvědčili jsme ji, že to mělo být až další týden. Profesorka uznala, že teda asi fakt jo, a odešla na chvíli do vedlejší místnosti pro pomůcky. Jsa usazen do první lavice jsem ihned přiskočil ke katedře, vzal od každého zadání po jednom kusu a po zbytek hodiny se cítil provinile, protože paní Blaženu jsem měl taky hodně rád a tohle bylo čítování. Jenže když pak dostali jedničku z písemky i vyložení průseráři, kteří o ni ve fyzice v životě nezavadili, a navíc to měli spočítaný bez chyby, začalo jí to být divný. Tohle je podezřelý, říkala a kroutila hlavou před celou třídou, dvě zadání mi chybí. Asi mi je nevrátil kolega XYZ. A jak takovej Štaud z písemky mohl dostat jedničku, to nechápu. Třeba tady Kobelka, to je vidět, že ten to počítal sám… Udělal tam hodně chyb, pak je škrtl a nakonec to dopočítal správně. Jojo paní profesorko, přesně takhle to bylo… Ale po maturitě sem se jí přiznal a brala to sportovně.

Dneska mě to teda mrzí už o dost méně, protože ta stejná paní Bláža, která nás vždycky učila kritickému myšlení, vědeckým postupům, ta která upozorňovala na kdejakýho obchodníka s deštěm a vysmívala se naivitě lidí, kteří se nachytali na pí-vodu, očišťovací lampy za desetitísce a kdejakou další ezohovadinu, tak ta má teď na Facebooku zeď zaspamovanou takovýma hovadinama konspiračníma, že to považuju za jeden z největších morálních twistů, jaký jsem kdy zažil u člověka, kterého znám osobně.

Kobelko, kde máš sešit? ptá se fyzikář Vacek nasupeně. Ledabyle vytahuju zpod lavice sešit a ukazuju ho fyzikáři. No dobře, a kde máš napsaný er!? Otevírám ho a ukazuju mu vítězoslavně jedinou věc, kterou jsem si do sešitu za celou hodinu napsal, písmeno R. Tak to je dobře, chtěl jsem tě načapat, a ty to tam máš, pochválí mě a pokračuje ve výuce, aniž by tušil, že zbytek jeho výkladu mi šel jedním uchem dovnitř a druhým ven a že zbytek zápisků prostě chybí, za což mě mohl sjet na první dobrou. Budiž panu Vackovi země lehká, měl jsem ho rád, ačkoliv nás učil krátce. Jeho zápal pro fyziku dokázal strhnout málokoho, ale nakonec jsem si ji k maturitě vybral. Když jsme se pak někde po matuře potkali, dokázali jsme dlouho kecat o fyzice i o obyčejným životě, posledních pár setkání bylo bohužel o rakovině. Svině. Spousta učitelů byla v hodinách nesnesitelná, ale jak se jelo na výlet nebo jsme se někde potkali mimo ústav, byli super. Jako kdyby i ve škole nemohli mít lidskou tvář. Koukám tvým směrem, Ireno!

Od začátku srpna v poslowchání jedu alba začínající písmenem er. Spousta desek začíná na písmeno er. A to nemluvím o těch dvou následujcích písmenech. Triptych R-S-T mi vydrží s poslechem až do Vánoc, spíše až do masopustu. Projekt poslowchání, už to tak vypadá, se podaří zakončit cca po dvou letech (začal jsem v červnu 2024). Nečekal jsem, že to zabere tak dlouho, že alb v mé knihovně je tolik. Asi jsem sběratel, který si ten svůj hudební píseček chrání a nechce o jeho zrnka přijít. Z knihovny nic nevyřazuju, většina alb se mi do života nějak propsala a u většiny si dokážu vybavit, kdy mi do něj vstoupily a jakým způsobem. Opět ta moje skvělá selektivní paměť na hovadiny.

Dneska jsem pracovní den začal soundtrackem z filmu Requiem for a Dream. Kdo ví, ten ví. Kdo ne, ten radši nechce vědět. Film letos slaví 25. výročí svého vzniku a pokud jste ho zatím neviděli, doporučuju na něj koukat jen v hodně dobré náladě a pokud jste ochotni přistoupit na to, že z filmu vám bude fyzicky i psychicky zle. No jasně, zkušenost máme s filmy každý jinou a pro vás ten zážitek může být jinej. Pro mě je to jeden z těch snímků, který naprosto adoruju pro všechno co představuje, pro veškeré narýsované přímky, které se v jednom bodě střetly a vytvořily umělecké dílo tak krásné a zároveň tak ohavné, že si nedokážu vybavit žádný jiný snímek, který by tohle zvládl s takovou bravurou. A proto na něj chci koukat znova a znova, a přitom ho znova už nikdy v životě vidět nechci. Ale jednou za čas si ho zopáknu a připomenu si, co mě kdysi v kritickém věku přesvědčilo, abych se držel dál od drog a jakýchkoliv závislostí.

Soundtrack je na tom vlastně dost podobně jako film samotný. Je krásný. A je depresivní. Kdyby se deprese dala z mozku vysublimovat a esence výparů by se zachytily na notový papír, vznikla by přesně takováto hudba, věřím tomu. Jejím autorem je Clint Mansell (před lety jsem na něm byl v Praze) a zhudebnil ji Kronos Quartet (před lety jsem na nich byl v Brně). A je to tak krásná kakofonie, že stačí pár vrznutí smyčcem a mně po hřbetě sjíždějí kostky ledu, přemýšlím co se životem a propadám se hlouběji do nitra, kam tahle hudba míří. A pak honem rychle ven, v tomhle člověk nemůže zůstat moc dlouho.

Pokud chcete zpolarizovat společnost, nechte vystoupit Rickyho Gervaise na nějaké akci a pak se jen kochejte, jak se do sebe pustí dvě skupiny lidí: jedni ho budou uctívat jako Boha, druzí by mu nejradši vypíchali oči vidličkou. Žádný mezistav mezi těmito póly neexistuje. Pokud Rickyho neznáte, pravděpodobně se vůbec nebudete v tomto textu chytat. Ricky Gervais je scénárista a stand-up komik, kterého si navíc občas pozvou, aby odprezentoval ceremoniál nějaké akce, např. Zlatých glóbů. A taky je to člověk s tak břitkým a temným humorem, že naprosto chápu lidi, kterým vůbec nesedne. Jenže za vším tím sarkasmem a totálně bezbřehým humorem leží hlavně fantastický scénáristický um, díky kterému dokáže humor sázet s pointami, které se trefují lépe, než Ole Einar Bjørndalen na střelnici.

Ale hezky popořádku. Ricky se na TV scéně etabloval díky „mockumentu“ (toto je reálné slovo a značí fiktivní pořad, který se ale tváří jako reálný) The Office. Viděli jste Kancl? Nemyslím ten americký, myslím britský z roku 2001, který Ricky nejenže spolu-napsal, ale hrál v něm i hlavní roli smutného klauna Davida Brenta, který dokáže vytvářet vlny trapnosti i na relativně klidném moři. Pro mě je to srdcovka a často se o seriálu mluví jako o jednom z nejvtipnějších sitcomů všech dob. Souhlasím. Ale může se klidně stát, že se ani jednou nezasmějete, na to je britský humor zase dobrý. Dodnes vzpomínám, jak jsem rodině pouštěl Svatý grál od Monty Pythonů a kromě mě se zasmálo z asi šestí dalších lidí přesně nula lidí na přesně nula místech. Rodinu si nevybíráš! Kancl pobral neskutečné množství cen a dokáže být nejen vtipný, ale také dojemný a dokonce mě i dohnal k slzám, tedy nejen těm od smíchu. Americký remake je taky super mimochodem, ale úplně jinak, než britský originál. A možná je to tím, že i americký Kancl napsal Ricky společně se svým věrným druhem Stephenem Merchantem.

Následovalo pár dalších úspěšných sitkomů: Komparz (skvělé epizody se spoustou slavných herců v cameích), Life Is Too Short, Derek a nakonec After Life, kde se Ricky už totálně odkopal a napsal svoji postavu tak sarkastickou, že vám z něj možná bude šoufl. After Life velmi doporučuji.

Kromě sitcomů Ricky několikrát uváděl zlaté glóby a sestřihy z těchto akcí si jednou za čas pouštím na Youtube, protože tam Ricky naprosto famózně tne do všech lidí od filmovýho fochu. Takový roustění jinde neuvidíte, ale musíte se trochu vyznat ve filmovém průmyslu, aby vám ty džouky došly:

Několik jeho stand-up vystoupení můžete najít na Netflixu a letos v říjnu se chystá do Prahy. Zašel bych, ale je to fakt hodně drahej špás. Dalo by se říct, že žeru naprosto všechno, co Ricky kdy napsal, pokud jste ho dosud neznali, zkuste si od něj něco pustit.

Svět není černobílej a nikdy ani nebyl. Kdo vám bude tvrdit opak, je manipulátor a nechce, abyste o problémech přemýšleli. Věřte, že neexistuje nic jako jednoduchá řešení, v politice už kór ne, tam je to velmi často o kompromisech. Pokud za vás chce nějaký politik vyřešit problém A tím, že odstraní věc B, většinou vám už neřekne, že to ovlivní body C až G a že kvůli tomu přestane fungovat sekce R, na které jsou životně závislí lidé ze skupiny X, a že se tím naprosto dokonale rozjebe projekt Z, kvůli kterému se recipročně stejně sesype úplně všechno. Ale jasně – Vyřeším za vás problém A se na plakáty vejde, zatímco zevrubná analýza situace a dopady daného rozhodnutí na společnost a její odvětví nikoliv. Ale co si budeme nalhávat, předvolební billboard snese fakt všechno a je jedno, jestli ho na vývěsní plochu nalepí Petr nebo Pavel. Rozhodně si ale můžete politické strany vyprofilovat už jen podle toho, co všechno nereálného slibují před volbami skrz své kandidátní ksichty na plakátech.

On už před tím varoval i prezident Václav. Můžete si schválně tipnout kterej, jestli humanista a můj idol, nebo prokremelská kremrole:

„Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.“

Václav Havel, 1992

Ale některé černobílé věci dokážou být velmi pěkné. Jedno z mých velkých hudebních guilty pleasure je slovenská kapela Desmod (prý se Slováci za její poslech musí stydět, ale nevim – prosím slovenské čtenáře, aby se podělili v komentářích). Konkrétně album Kyvadlo a na něm se vyskytující skladba Čiernobiela, ve které hostuje zpěvačka Zuzana Smatanová:

A na Slovensku můžeme ještě klidně zůstat. Za Richarda Müllera se Slovensko určitě stydět nemusí, je to jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků a skladba Čierna Labuť Biela Vrana z poslední doby dokazuje, že Richard na to po těch letech pořád ještě má:

Černobílá fotografie bude pro mě vždycky lákavější, než jakákoliv barevná. Stupně šedé automaticky snímek zahalují do tajemného hávu, jakkoliv na něm může být sebeveselejší výjev. Začal jsem poslední dobou víc fotit černobílé fotky, samosebou jen telefonem, na učení se s Leicou bude čas snad až v příštím životě.

Zde pár snímků ze statku:

Tak jsem navštívil svou první pedagogickou radu naší školy. Napočítal jsem čtyřicet pět pedagogických pracovníků, z toho bylo pět mužů včetně mě. Tomu už se nedá říkat ani disproporce, spíš naprostá dominance, matriarchát pár exeláns. Ale jako pracovník v IT jsem na to zvyklej. V našem oddělení je ten poměr přesně obrácenej, takže z jistého pohledu jsem jen vyrovnal stavy a budu teď pendlovat mezi dvěma kolektivy, které úplně neodpovídají normálu. Naprosto všichni, s kým jsem zatím ve škole přišel do styku, jsou podporující co se týče mého kroku do neznáma.

Ještě pořád na mě nedolehla nervozita, ještě pořád mám hlavu v oblacích jak to všechno půjde jak namazanej stroj. A ještě pořád zatím nevím, jestli jsem nasedl do parostroje, formule 1 nebo vznášedla plného úhořů a kde má takový stroj vlastně všechny čudlíky a páčky, kde se startuje a jak se s ním vybírají zatáčky. Kdybych to byl býval věděl, možná bych do toho nešel. Popravdě, spousta dlouholetých učitelů, které jsem tam viděl, byla z nového školního roku nervóznější než já a připadlo mi, že možná i oni dostali na nový školní rok zcela nový monopost a teprve se s ním budou učit jezdit.

Vlivem schůze jsem neměl čas klukům uvařit, tak jsem je vzal do jídelny. Pro mě to jsou vždycky hody, každý jeden z nich si objedná jiné jídlo a na mně je, abych dojedl zbytky. Už se ani neobtěžuju si pro sebe dát vlastní jídlo podle svého gusta, to bych rovnou na místě praskl. Takže dneska čtyřchodové menu sestávající z rajské polévky, kuřecího řízku s bramborem, zelí s knedlíkem a šunkafleků. Měl jsem chuť na lososa se salátem.

Po obědě jsem ještě potřeboval na skok do práce, tak jsem vzal kluky s sebou a šli jsme ještě s kolegy(němi) na kafe. Miluju náš kolektiv v práci. Je to snad z 99 % důvod, proč se tam těším. My se tam tak hezky dokážeme poslat do prdele a zasmát se tomu, střílíme do sebe zleva zprava; jak někdo něco pokazí, hned se do něj pustíme jak supi do mršiny a přitom všichni vnímáme, že tenhle styl humoru nám ten kolektiv stmeluje víc, než sebepromyšlenější teambuilding. Všichni jsme tam na podobné vlně humoru a kdo není, ten s náma většinou na kafi nesedí.

Řeknu vám, že být součástí kolektivu, kde se neřeší hovadiny, lidi se nepomlouvají, dokážou se zasmát sami sobě a z kolegů postupně vznikají kamarádi a později i kamarádi na život a na smrt… To je ten nejlepší firemní benefit.

Je neděle po desáté večer, vrátili jsme se z Javorníků víceméně až teď. Měl bych udělat spoustu činností spojených s návratem z dovolené a nejradši bych už sepisoval tripreport, ale jediný, na co jsem se reálně zmohl, bylo rozhodit péřovej spacák aby se neničil, načít tento prejt a hladit kočku, která se zdála nějaká rozhozená z mé třídenní absence. Všechno ostatní počká na zítřek nebo na jindy, dneska se superhuman ve mně, co by musel všechno stihnout, stáhl do pozadí a místo něj nastoupil chillguy, kterej si neláme hlavu s bordelem a povinnostma. Tenhle týpek jen nechává dojet skvělej víkend v horách, promítá si zážitky z něj na zavřená oční víčka; nechce je hned přeplácnout nutnostma, co nejsou nutný.

Včerejší výpadek v prejtu mě nemrzí. Čas na napsání byl, ale naprosto seriózně můj mozek usoudil, že bude tisíckrát lepší si užívat bivakování v přírodě bez telefonu a signálu, zato s příjemným pokecem s plameny z plápolajícího ohně na tvářích. A já sem se velmi rychle smířil s tím, že na charitu popluje první tisícovka a o to víc jsem si večer užil bez tlaku na sebe samého, abych něco rychle sepsal. První neúspěch by mě možná kdysi odradil, dneska mě motivuje do další mravenčí systematické práce.

Jsou na světě práce, který bych si vyzkoušel rád (ideálně v módu „chvíli mě k tomu pusťte, já zjistím, že by mě to bavilo jen nějakou omezenou dobu a ruce od toho“, třeba prodávat v knihkupectví), a pak jsou takový, kterých se štítím jak moje děti zeleniny. Například takovej kurýr, neboli rozvážková služba, ať už je to pro jakoukoliv spediční firmu. Z mýho pohledu je to hrozně nevděčná práce, kdy se můžete snažit jak chcete, ale stejně ze zákona pravděpodobnosti narazíte na nějakýho blba, kterej vám bude spílat a prskat sliny do obličeje za to, že jste přijeli v 11:07, když v SMSce stálo ŽE PŘIJEDETE OD 10 DO 11!!! a on tady už chudák tak strašnou dobu přešlapuje a chládne mu oběd. Nadto celej den popojíždíte v provozu, kde taky nenarážíte zrovna na nejmilejší výběr z hroznů.

Zvlášť v předvánočním období, kdy lidi na poslední chvíli objednávají kvanta hovadin a silnice jsou samá břečka, to mají řidiči poměrně složitý a vždycky se je snažím nějak potěšit, například jen tím, že zkrátím kecací dobu na nulu, ideálně ale tak, že na začátku prosince už nemusím nic objednávat. Včera mi měl kurýr přivézt poměrně těžkou věc, a protože jsem si ji chtěl přebrat osobně místo aby ji švihl do trávy před domem, volal jsem mu radši proaktivně už ráno, abych se domluvil. No jasně pane Kobelka, já bych vám stejně volal 10 minut před rozvozem, že už se blížím. Takže bez problému jó, já vám cinknu ať si stihnete dojít z práce. Teďka jedu Jevko, u vás budu tak za hodinku jó. Nashlé.

No nedalo mi to, většinou kurýři volají tak dvě minuty dopředu (Česká pošta volá, až když je na místě) a to stihnu stěží obout boty, natož stepovat před domem. Vyrazil jsem tedy domů dřív, chvíli tam okouním, řidič zatím nikde. Tak jsem se ještě jal pouklízet nějaký věci na chodbě, kde se vlivem letního režimu hromadí spousta bordelu. A jak tak přemisťuju bordel s místa A (chodba) na místo B (chodba, ale za rohem, kde to není tak na očích), slyším zvláštní zvuk jako když někdo vytahuje těžkej kovovej balík z dodávky, pročež teda otevřu vchodový dveře a vidím vysmátýho kurýra. Tak vám vezu ten balík jó. Hmmmm. Mají to ti kurýři těžký.

V pátek vyrážím do Beskyd Javorníků, toulat se celý víkend po horách, pokud se teda kopečkům, co horko těžko přerostly tisíc metrů, dá vůbec říkat hory. Předpověď byla celý týden všelijaká, nejdřív vyhrožovali mocným slejvákem, potom mírným deštěm a teď to vypadá, že bude jen zima, ale bez srážek. Čtrnáct stupňů na konci srpna přes den… Ale co, aspoň se člověk nebude tak potit a pokud to bude bez vody, tak super. Pončo si ale pro jistotu beru, vím jak ty hory dokážou být zrádný.

Odlehčil jsem za poslední rok gear, sice pořád nekupuju to nejlehčí, zase takovej multimilionář nejsem, ale dokázal jsem se díky odlehčení a zmenšení sbalit jen do 30l batohu, takže nepotáhnu 60l krosnu, což považuju za sukces. Teda asi – naházel jsem do báglu karimatku, tarp a spacák a přišlo mi, že je v něm ještě dost místa i na zbytek věcí. Potřeboval bych na tyhle víkendovky ještě jednu menší krosnu velikostně někde přesně mezi, nějakých 40+10l, abych si mohl táhnout i vaření, který jsem tentokrát obětoval. Ale nejsou dvě krosny a dva turistický batohy pro jednoho až zbytečnej luxus? No asi ne, protože jsem si ji už objednal. Nerad strkám peníze velkým marketplejsům, radši bych podpořil nějaký místní obchod, jenže: u nás za čtyři a půl, na Amazonu za tři. Bohužel, cena tady hraje prim.

Včera mi kámoš ze Vsetína posílal výstrahu, že se v těch místech pohybuje medvěd. Njn, ale nebudu sedět doma, s tím se tak nějak počítá, že tam nějakej bude, přecejen je to hřebenovka na hranicích se Slovenskem. Šance že mě tam medvěd sežere je nula celých nula celých nula nula. Už to opakuju potolikáté, že asi trochu testuju štěstěnu. Vejdi do mě ó Fortuno. Spíme pod širákem.

Nejvíc super je, že se tam člověk dostane vlakem bez přestupu. Česká Třebová nebo Mohelnice » Horní Lideč, za dvě a půl hodinky je člověk u nástupního místa a může vyrazit přes Pulčínské skály na hřeben. Auto potřebuju jen na přícuk k vlaku, a vlastně bych se obešel i bez toho, kdybych se líp zorganizoval.

Radši si na tyhle cesty ještě pořád dělám itinerář, abych věděl jak vystačit s vodou a jídlem a kde teoreticky hledat přístřešek na noc, kdyby byla bouřka apod. Ale někdy bych chtěl zkusit jít něco takovýho na blind a prostě řešit situace za pochodu. Tak snad jednou.