Léto je tady a s ním další porce Poslowchání. Tentokrát to nebude nijak plodný výčet – ne snad, že bych poslouchal méně hudby (vlastně trochu ano, jsou prázdniny a já jsem víc doma s dětmi na homeoffice nebo na dovolených a můj hlavní poslouchací čas se kryje s tím pracovním kancelářským), ale těch vyloženě skvělých alb bylo méně. Neptejte se mě proč, korelaci mezi kvalitní hudbou a začátečním písmenem tady řešit nebudu.
Celkově tedy ode mě virtuální pětku dostalo 17 alb – devět v červnu a o jedno méně v červenci. Zde vám o nich napíšu své krátké postřehy:
Píše se rok 2025 a my máme doslova celý svět na dlani. Předchozím generacím se o možnostech cestování, jaké máme dnes, ani nesnilo, ať už z hlediska technologického (neexistence rychlé a levné dopravy), nebo politického (neexistence vůle otevřít hranice). Ale Berlínské i virtuální zdi padly k zemi, hraniční přechody zůstaly jen na starých mapách, letenka do zajímavé destinace je dnes kolikrát levnější, než jet s Českýma dráhama ze Svitav do Prahy a zpět. Člověk má neskutečnou svobodu vycestovat téměř kamkoliv. Pořád se samozřejmě najde dost čumbrků, kteří by nás chtěli tak moc chránit před okolním světem, že by nám tu najradši zase natahali ostnatý dráty pro naše vlastní dobro. Náš lid ochráníme před všema těma zrůdama z venku, naše my nedáme! A dost lidí tyhle bubáky volí v domnění, že je možné svět zase po nějaké době rozsekat na prvočinitele a držet se vzájemně v šachu. Ale aspoň tady na nás bude dohlížet ta hodná STB, viďte pane agrárníku.
Pryč od politiky. Cestování je dneska fakt jednoduché, internet nám v tomhle dost pomohl. Ubytování máš v Bookingu na dva kliky, letenku na Kiwi na tři, na letiště tě odveze Uber objednanej přes telefon, DeepL ti pomůže v Bangladéši objednat flatwhite bez mlíka, v Mapách.cz vidíš každý stéblo trávy co máš kolem sebe, v Tripadvisoru si seřadíš nejlepší místa podle hodnocení a jedeš svůj bucketlist. A to všechno máš v kapse, neustále připravený na značkách usnadnit ti orientaci v tomhle světě.
Námitka pane blogere, takové cestování není pro každého, vždyť spousta lidí si to nemůže dovolit. Nemůže. To že máme tu možnost neznamená, že ji každý může využít. Já si taky nekoupím elektroauto, ačkoliv mi trh tu možnost dává; spokojím se s tím, na co reálně mám. Anebo použiju základní ekonomickou poučku o tom, že člověk šetří, když víc vydělává než utrácí; dám si realistický cíl, kam mě tahle strategie může za rok poslat; přehodnotím jestli potřebuju novej iPhone za 25 tisíc, nebo si koupím naprosto dostačující telefon za 5 a zbytek investuju do cestování, nevezmu si novou dvoumetrovou televizi na půjčku s RPSN 25 %, koupím si místo toho průkazku do knihovny za 150 Kč a na tu telku si za pár měsíců našetřím bez navýšení, a navíc bude levnější.
Pryč od ekonomie. Doteď jsem tu mluvil jen o jedné sortě úžasných míst – všechny ty pyramidy v Gíze, Machu Picchu, Apollonův chrám a Neuschwanstein, islandský sopky a australský Uluru, vysněná hora Fuji nebo římský koloseum. Všechno to jsou krásný místa, teda lidi řikali, protože jsem na žádným z nich reálně nebyl (ve své hlavě pořád žiju na Neuschwansteinu, který mě v dětství tak moc uchvátil). Ale já chtěl vlastně mluvit o úplně jiných úžasných místech. O těch, která máme všude kolem sebe a přes všechny ty světový pamětihodnosti na ně nevidíme, ačkoliv jsou nám mnohem blíž a stačí si jen sáhnout. Nenajdete je v žádné aplikaci s nejúžasnějšími místy na planetě Zemi, nepíše se o nich v cestopisech a na Instáči za ně nedostanete tisíc srdíček. Rozhodně není nic špatného na tom nemít nízké cíle a chtít se podívat třeba na druhou stranu planety na něco opravdu zprofanovaného, já tomu cestování fakt fandím a každýmu bych přál, aby měl jednou za čas možnost vylézt ze svýho Hobitína a poznat jinou kulturu.
Ale pokud na to cestování do zahraničí nemám, neznamená to přece, že musím zatvrzele sedět doma. Vždyť těch krásných míst je všude okolo taková spousta. Když zabodnu kružítko do monitoru (doma to nezkoušejte) a na mapy.cz udělám středně velkou kružnici, určitě v ní najdu dost krásných míst, kam se dostanu od svého prahu i po svých. Ano, i v okolí Moravské Třebové. Vždyť přece vylézt na kopec za městem a rozhlídnout se na všechny ty pole a lesy nic nestojí, jen trocha námahy a snahy a mysli nastavené na to, že dané místo je úžasné, pokud ho moje oči chtějí vidět jako úžasné. Na tohle nepotřebuju žádnou aplikaci v telefónu. A když se člověk spokojí s tímhle, zjistí, že těch úžasných míst je tolik, že je do konce života nedokáže všechny obejít.
Možná jste v předchozích dnech zaznamenali v médiích příběh 76letého Jaroslava Maršíka, který obešel celou republiku po stezce Českem (na DVTV je s ním skvělý rozhovor). Ten těch úžasných míst musel vidět, co říkáte? Přitom vyrazit na túru po vlastních nohách, spát venku, potkávat spousty lidí a nechávat se obohatit vším, co mu cesta přicmrndne do cesty, to není zase tak drahej špás. Počáteční investice bude pár tisícikorun za základní turistické vybavení. Podle mě je to investice k nezaplacení a až jednou nebudu mít povinnosti, rád se nechám inspirovat takovými lidmi, kteří tu krásu okolo sebe vidí.
Hele jo, dávat si ve vztahu nějaký omezení, ať už hypotetický nebo reálný, to je samozřejmě přirozený a kolikrát i vhodný. Je to alkoholik / násilník / fanoušek HC Dynamo Pardubice » red flag » nechci s nikým takovým být. Jednoduchý. Že je někdo alkoholik / násilník / ne příliš bystrý člen společnosti ale nemá nalepený na čele, takže to člověk stejně zjistí až časem, a tak to bude i s dalšíma věcma, který člověk přirozeně skrývá, když se vrhá se svojí kůží na trh seznamování s novými lidmi. Takže jako prevence nějaký vlaječkování stejně fungovat nebude.
Na druhou stranu, před pár dny jsem tu psal o měnících se perspektivách a tohle je přesně ten případ, kdy se klidně může změnit i náhled na vlastní požadavky, co od protějšku (ne)očekávat. Asi ne u těch zásadních nebo toxických, ale nějaký red flagy můžou vlastně ve výsledku člověka obohatit nebo mu aspoň přinést nový poznatky a něco ho naučit, což vlastně nemusí být v konečným součtu úplně špatný výsledek nějakého snažení, ať už by ten vztah dopadl jakkoliv. Pěkně složitý souvětí na jednoduchou myšlenku za zkoušku nic nedáš.
No ale stejně… Klidně si můžeš dávat omezení jaký chceš, můžeš si klást překážky a podmínky, říkat si že něco nevyjde a že něco nemá bejt, že ti vesmír posílá signály, aby ses na to vykašlal, ale když ti pak napíše tohle:
…tak víš, že si ji asi budeš muset jednou vzít a že domeček postavenej z redflagů se v tu ránu sesypal. Aneb zkouška Pánem prstenů prošla ✅ Ale nebude pro někoho redflag, že jsem schopnej hodit za hlavu věci, které by mě mohly potencionálně vysírat? Vztahy = složitý!
Řešili jsme v mládí něco jako červené a zelené vlaječky, nebo to přišlo až v poslední době? Nepamatuju si, že by termín red flag/green flag ve spojení se vztahy a protějšky někdy někdo používal na začátku nového milénia, kdy jsme cca začínali s prvníma oťukávacíma pingama na opačné pohlaví. Teda ten koncept samotný se asi používá odjakživa, akorát dřív se neříkalo má na sobě hodně redflagů, nýbrž je to kretén, o kterýho bych si kolo neopřela. Ale vlaječkování bude asi nějaká novinka, což dává smysl, protože posledních už ani nevímkolik roků jsem neměl potřebu nějaký vlaječkování řešit skrz dlouhodobý vztah a tak trochu mi ty vlaječky propluly pod radarem.
Mňo, kartu mého dlouhodobého vztahu nejenže někdo otočil, ale zároveň i polil benzínem a spálil, popel nechal smýt řekou Gangou a oceán, do kterého se vlévá, odpařil velkým zrcadlem do galaxie Andromeda. Michale, že ty zase tak trochu dramatizuješ věci, které zažívá každý druhý člověk v této zemi a u kterých jsi v ruce držel zapalovač. No možná trochu jo milý mozku, ale teď už mlč, mám na práci důležitější věci než poslouchat tvoje chytré poznámky.
Sice na nějaký vztahy furt nemám ani pomyšlení, nebo teda myslím že nemám (mozku, teď tam jsi abys poradil?), ale těma hypotetickejma vlaječkama už se mi to v hlavě hemží a sestavuju z nich slalom na černé sjezdovce. Jen občas jede do kopce a občas na ní není sníh. Dámy prosimvás netlačte se v té startovní brance, budeme vás pouštět intervalově. Nejdřív ale rozprava, ať víte, do čeho jdete. Start bude hodně pozvolnej, tak se toho nelekněte; pomalu naberete rychlost tady na tom mírnějším svahu poznání, žádný velký skopičiny hned na začátek. Ano, tamhle má slečna dotaz? Ne, nemůžete si to zkrátit přes tadyten převis s názvem Tinder hned k první brance, to je proti pravidlům, we don’t do that here.
Takže, po té úvodní rovince za zatáčkou je první červená vlaječka nazvaná věková kompatibilita. Jo já vím, je to nespravedlivý. Moc mě to mrzí, že vás ta červená vlajka přetáhne přes nohy když kolem ní projedete a ještě vám nebylo XY let, ale já už sem boomer co chce svůj klídek a ne někde protancovávat střevíce. Prosíme závodnici s číslem 42, která ulila start a branku věkové kompatibility nějakým zaklínadlem očůrala, aby se laskavě vrátila na modrou sjezdovku.
Tak fajn, to relativně nejtěžší máme asi za sebou. Pozor, teď přijde takový malý, skoro až titěrný skok přes úžlabinu bezdětnosti. Další nefér pravidlo, jsem si toho vědom. Že my jsme stihli nasekat tři úžasný děti do třech let a vy zatím na to svoje vysněný čekáte a přitom první červenou vlaječku jste v pořádku projely, to je mi líto, opravdu. Moc bych vám mimčo přál, ale pro mě už je ta nabytá svoboda, kdy kluci odrostli z batolecích let, klíčová pro další rozvoj. Ale nevím, možná tuhle vlajku za 15 let, až nadobro vyletěj z hnízda, vyrvu ze země; třeba se mi po těch uslintaných pidilidičkách začne stýskat.
Tak to bychom měli… Víc vlaječek v závodě nebude. Nebylo to tak hrozný, ne? Jo snad jedině – na trati se nekouří. Striktně. Tak dovolte, tuhle vlajku tam ještě píchnu. Ne, opravdu se omlouvám – přežiju mnoho zlozvyků, ale cigaretovej kouř ve mně triggeruje zuřivost a když občas vidím jiný rodiče, jak hulej těm nejmenším dětem pod nos, nejradši bych jim řekl něco od plic. Jo a Farmář hledá ženu, Like house a jim podobné pořady, to pro mě není zrovna ideální forma trávení volného času; kolem téhle vlaječky můžete projet a jen tak do ní trochu drcnout, ale nesmí to být váš svatej grál zábavy. Jo jasně – Survivor, to je úplně jinej případ, to můžete milovat.
Hmm, trochu se nám ta trať zaplňuje… Cože, vy jste v životě nepřečetla žádnou knížku? Pích tam vlajku. Vás nebaví chodit do přírody a jakýkoliv sport je cizí slovo? Pích. Vy jste minule volila Babiše, ale protože vás zklamal, tak teď dáte šanci SPD? Pích. Aha jasně, Země je placatá, udělala jste si research na internetu. A vakcíny nás chtějí zotročit, rozumím. Pích pích pích pích pích. Samozřejmě, že Pán prstenů je hovadina a měli tam ten prsten dovézt tryskáčem tývole. Pích jí tu vlajku mezi žebra.
Dámy, říkal jsem ať se tak netlač… Dámy? Dámy, kde jste kdo?! Hmmm… tak pojď mozku, jdeme si přečíst nějakou knížku.
Šárka Záhrobská získává olympijskou medaili ve slalomu, OH Vancouver, 2010
Včera sem zalehl až hluboko po půlnoci. Noc byla nevalná, protože mě z jedné strany kolenama masíroval na žebrech Fáfa a z druhé mě okopával Eda, jak kdybych byl záhon s bramborama a nikoliv živá bytost s potřebou fungovat přes den bez spánkové deprivace. Ale stejně sem dneska vstal před šestou, protože takhle prostě funguju a málokdy mi tělo dovolí válet se až někdy do dopoledne. Žádný vyspávání Michale, nemusíš být produktivní, stačí když už nebudeš spát.
Takhle sem to měl celý život. Byl sem vždycky první vzhůru ze svých sourozenců a protože jsme sdíleli jeden pokoj, mohl sem tak akorát koukat do stropu ze své vrchní pozice na dvoupatrové posteli, nebo vymýšlet kreativní způsoby, jak je vzbudit, aniž by to odhalili. Naši mě taky museli milovat, protože někdy sem si šel prostě zapnout Kačerov, ačkoliv jediná telka byla v jejich obývákoložnici. Pamatujete doby, kdy domácnosti měly jen jednu televizi a na ní 3 programy? Já ne.
Rozhodně mě musel milovat Kvápa, kterýho sem přesvědčil na naše společný „podnikání“ (velmi nadsazený pojem pro v podstatě sdílený co-working) vstávat v půl 6, vyzvednout mě u mě doma a makat od 6. Dneska by mě s takovou myšlenkou poslal do prdele dřív, než bych vůbec stačil dokončit větu. Vůbec nechápu, že na to tehdy dobrovolně přistoupil, ale pro mě bylo důležitý být doma brzo u rodiny. Práci 9 to 5 bych nedával.
Ranní vstávání je pro mě osvobozující. Přijde mi ten den delší, člověk může udělat nejhorší práci brzo ráno nebo dopoledne a netáhne se za ním celý den jak kouř od ohně. Už se těším na dobu, kdy se kluci začnou do školy ráno vypravovat sami a já budu mít trochu rozvázaný ruce v tom, jak si zorganizovat svůj pracovní den.
Vyrazili jsme s klukama do Brna na krátkou dovolenou. Objet pár věcí, na které jsme se celý rok těšili. Festival planet, Vida centrum, kino, Papilonia, Technické muzeum. Až až na dva dny v hlavním městě Moravistánu. A samozřejmě indická restaurace. Jsem rád, že nemáme indickou restauraci u nás na maloměstě, poněvadž bych se zákonitě musel indické kuchyně přežrat. Takhle si ji můžu dopřát jen jednou za pár měsíců. I toho bun bo nam ba co mají u nás Vietnamci jsem se přežral, a to jsem myslel, že taková situace nikdy nemůže nastat. Tak může přátelé, stačilo pár desítek boulí a bunbíčko má u mě na dlouhý čas utrum. Jako kobylka vytěžím nějakou pochutinu na maximum a pak si vesele odskáču na jinou.
V Brně jsem dlouhý čas žil a myslel sem dokonce, že bych tam i zůstal. Dneska sem si připomněl, a to stačilo fakt jen pár hodin v tom betonovém panoptiku, že do velkého města už bych nikdy svůj život směřovat nechtěl. Vyzkoušel jsem maloměsto, vyzkoušel jsem velkoměsto, vyzkoušel jsem vesnici. Každá varianta má výhody i nevýhody a přijde mi, že různé potřeby naplňuje každá z nich nejlépe v jiné fázi života. Velkoměsto během VŠ, maloměsto teď, když kluci mají školu i kroužky v dochozí vzdálenosti, vesnice na stáří, až si budu chtít obdělávat svoje záhonky s marihu… S rajčaty, abych z nich mohl lisovat čerstvý rajčatový džusík ✅
Psal jsem včera Kačce, své bývalé kolegyni z brněnské práce a paňčelce, se kterou si jednou za čas uděláme catch-up psací sedánek, ale jinak jsme spadli do kategorie sejde z očí sejde z mysli. Že jedeme s klukama do Brna a že by bylo fajn se zase někdy potkat. Naposledy jsme se viděli loni před dvěma lety a od té doby tichučko. Tak to naše další setkání bude jak převrácené na hlavu. Často se naše hovory u kávy v práci točily okolo dětí nebo školy. Já NIKDY nechci děti, říkávala Katka. Já NIKDY nebudu učit, odpovídal jsem já. Stačil rok dva roky bez dozoru, Katka je na mateřské a já místo zářijové dovolené u moře budu ležet v ŠVP, vyplňovat třídnice a vymýšlet, jak dětem udělat hodinu, která je bude bavit. Kdo by si to před pár lety pomyslel.
Dneska je přesně ten den, kdy už bych nejradši odložil mobil někam na polici do chládku a jen si tak nechal převalovat myšlenky v hlavě za zvuku dopadajících kapek deště, který pomalu odchází. Spíme s klukama zase venku, což je privilegium, kterého si musím vážit a které kluci berou už jako samozřejmost. Pokud ještě kdy budu uvažovat o vlastním domě, bude to jen obrovská terasa s vedle stojící toitoikou a dvěma stromy na zavěšení hamaky, víc potřebovat nebudeme. A 5 tisíc metrů pozemků rozléhajících se do všech směrů. Skromnost je mé druhé jméno!
Ale mobil v ruce držím a píšu. Proč jsem vlastně začal psát každý den, co to přináší za výhody a proč nepíšu jen tehdy, kdy se mi opravdu chce? Je to čistá psychologie a fungovalo mi to tak i u běhu. Dokud jsem běhal jen tehdy, kdy na to zrovna přišla chuť a myšlenky, kdy to dovolil čas a okolnosti, dokopal jsem se k běhu dvakrát, možná třikrát týdně. Většinou to byla spontánní myšlenka, která mě vrhla do aktivity v daný okamžik. Žádné plánování, žádný tréninkový plán. A taky žádný posun, tělo si velmi rychle zvyklo na dva až tři výklusy týdně a nemělo proč se někam posouvat.
S každodenním během odpadlo rozhodování, jestli půjdu. Odpadly taky všechny překážky, proč nevytáhnout běžecké boty. Zkrátka se jde, i kdyby z nebe padaly trakaře, i kdyby bylo dvacet pod nulou. Dneska jdeš běhat a zařiď si to jak chceš, klidně vstávej v 5 ráno, když to jindy během dne nestihneš. A zítra zase a pozítří stejně tak. A taky přišel velký posun. Většina běhů byla výklus, ale dva až tři týdně byly třeba rychlejší fartleky nebo intervaly, nebo jsem měl chuť jít do kopců a trénovat vertikály, byla tam určitá kvalita. A přišlo velké zlepšení, které mě tím víc motivovalo nesejít z každodenní rutiny. Více o běhu v odkazovaném článku.
S psaním to chci mít úplně stejně a už teď po měsíci pozoruju, že mozek se nějakým způsobem přetransformoval do psacího módu a dělá pokroky tak, jak se v běhu zlepšovalo tělo. Během dne mi v něm víří témata, o kterých bych chtěl psát. Některá z nich si píšu do poznámkového bloku a mám je v zásobě na později, někdy se téma zachytí v síti okamžiku a hned ho částečně rozpracuju, alespoň v pár odrážkách, a večer dokončím. Každodenní psaní mi v mozku zaktivovalo centra, která jinak spala. Lépe se hledají slova, jednodušeji se volí obraty a je pro mě snazší přenést tok myšlenek z hlavy na papír. Streak zde funguje stejně jako u běhu. Jen si to prosím nepleťte se streakingem, to je totiž úplně jiná disciplína.
Ale jako v běhu nešlo každý den zaběhnout světový sprint nebo našlapat tisíc výškových metrů v kopcích, stejně tak nenapíšu každý den něco, co by mělo vyloženě kvalitu. Jenže to od sebe ani neočekávám. Jak už jsem zmínil v prvním prejtu, cílem je hlavně rozepsat se a to se zatím daří. A o tu kvalitu se snad budu pokoušet posléze.
— Tati, co by se stalo, kdyby mě kousla černá vdova? — Vlastně nevím Fáfi. Asi bys ochrnul a pak by ti přestaly fungovat orgány a umřel bys. Ale neboj, u nás černý vdovy nežijou. — A v Brně?
Občas se nad tou chybnou dětskou percepcí času, míst, názvů apod. člověk zasměje. Že je Brno „u nás“ prostě zatím jejich mozek nedokáže rozlišit, ačkoliv jsme tam už byli mnohokrát, cesta není nijak dlouhá a o okolních státech jsme si říkali taky nemálokrát. Ale někdy je takové Brno asi až moc abstraktní koncept. Jak kluci rostou a začínají mít víc povědomí o plynutí času a o vzdálenostech a chápou více souvislosti, tak těch momentů ubývá.
Není to tak dávno, snad to bylo letos, kdy jsme se vypravili na výlet na boskovický hrad a zámek. A když jsme se vraceli a byli už cca 30 minut na cestě zpět, takže jsme už dávno byli z Boskovic venku a museli jsme zákonitě vjet a vyjet z několika vesnic a městeček, se najednou Eda rozhlídne z auta a povídá: „Ještě jsme v Boskovicích?“ Všichni jsme se tomu zasmáli a od té doby kdykoliv někde jedeme autem a někam vjíždíme, vyjíždíme nebo už se jen nějaký čas plahočíme krajinou, se někdo z nás ozve s otázkou: Ještě jsme v Boskovicích? A smějeme se znova.
Onehdy si Fáfik hrál s Albi tužkou a prohlížel si knížku s dopravními prostředky, já si dělal svoji práci. Po chvíli přiběhl celej veselej, že už konečně zná konězkřečka. Cože Fáfí, co že jsi říkal? Ukaž co tam máš. No přece koně z křečka tati.
Byla to koněspřežka. Smáli jsme se tomu dlouho a od té doby je konězkřečka součást našeho folklóru. Děti jsou radost a čím jich je víc, tím lépe. Občas si říkám, že tři jsou ještě málo.
Na jedno si člověk v průběhu života musí zvyknout, a to, jak se mu mění perspektiva na různé věci. Pokud tedy chce, není zatvrzelý ve svých postojích a dokážete se časem někam posouvat názorově i charakterově. Mám spoustu věcí, u kterých bych si dříve řekl „nikdy bych“, ale nějaký vnitřní mechanismus postupně otočil kormidlem a já najednou zjišťuju, že už vlastně ani nevím, proč bych nikdy a že to najednou je jinak.
U těch malých věcí se to asi čeká a je to běžný vývoj. Nikdy bych… nepil rajčatový džus. Ou kej, tohohle ďáblova nápoje bych se dotkl snad jedině v případě, že bych chtěl promptně vyprázdnit obsah žaludku. Co za lidi pije dobrovolně rajčatovej džus, proč to ještě nikdo úředně nezakázal? No tak pane Okamůro, kde jste, když Vás potřebujeme?!
U větších věcí je to asi postupný vývoj vlivem nabraných zkušeností. Nerad bych tady nějak bilancoval, na to budu muset ještě nějaký čas zkušenosti nabírat. Ale dám příklad: táta má farmu a odjakživa tam chová a pěstuje kdeco. Je to v podstatě druhá práce, spousta roboty na polnostech, každodenní starání se o zvířata, která nepočkají. Velká zodpovědnost. Nikdo ho do toho nenutí, snad jen nějaké vnitřní přesvědčení, že to, co dělá, má smysl (který tam nikdo jiný moc nevidí). Ale celý život tam maká, protože ho to baví. A já si vždycky říkal – nikdy bych tohle dělat nechtěl. Svého času mě otravovalo byť jen na pár hodin tam jet pomoct; proč já musím celej den vybírat brambory, zatímco ostatní se můžou válet doma?
Ale tahle perspektiva se taky pomalu otočila. Poslední roky si užívám, že tam s tátou občas můžu na něčem dělat. Těším se na každoroční seno, které jsem dřív musel přetrpět (protože vedro, prach, hnusný štípavý seno VŠUDE), přehrabovat se rukama v hlíně a lovit v ní brambory je najednou zábavná práce. Asi dokážu víc docenit, že to je nejlepší quality time, co s tátou mám; můžeme si nerušeně promluvit a můžeme nerušeně mlčet. Teď o víkendu byl táta na dovolené, kterých si věru zase tolik do roka nedopřeje, a já sem se o zvířata staral. A jak tam tak stojím u kotců a krmím ty němé tváře ječmenem, pšenicí a vodou, jak tak poslouchám to ticho a sleduju pobíhající koťata v zarostlé zahradě, tak mi to najednou dává smysl. V mnohem menším měřítku samozřejmě. A říkám si – jo, nikdy bych si nemyslel, že zrovna tohle by mě jednou mohlo bavit.
A těch věcí, u kterých bych nikdy neřekl, že je budu dělat, se v poslední době objevilo víc. Perspektiva se mění.
Ti filmově vzdělanější z vás určitě hned poznali hlášku z krásného filmu Společnost mrtvých básníků z roku 1989 (viz ČSFD). A pokud máte navíc srdce na správném místě, určitě vám při vzpomínce na závěrečnou scénu ukápla aspoň malá slzička:
Pokud jste film neviděli, vřele doporučuju. Robin Williams tu má jednu z nejlepších a nejvděčnějších rolí své kariéry. Vzpomenete si občas na Robina? Za chvíli už to bude 11 let, co nás opustil vlastní rukou. Kdybych měl vybrat jen jednoho herce, kterého bych chtěl oživit a dál se kochat jeho hereckým uměním, byl by to právě on. Chybí, chybí. Film pojednává o tom, co bude pravděpodobně rekurentní téma prejtu, a to je rigidita. A nejen ta ve školství. Je o schopnosti jednotlivce provrtat betonovou hráz vystavěnou zpátečnickými lidmi, kteří nemají odvahu když ne prošlapávat nové cesty, tak alespoň uznat jejich existenci; strach z neznámého jim proto káže, aby zavrhli či zakázali vše, co se vymyká jejich poznání.
Pohled Robina Williamse coby učitele Keatinga v závěrečné scéně na bandu kluků, kteří se navzdory jistému trestu postavili nepoddajné autoritě lpící na všem, jen ne na zdravém rozumu, bude patřit navždycky k mým nejoblíbenějším filmovým momentům, kde hlavní postava dojde k naprosté satisfakci. Michale nebreč, je to jen film. Já vím, ale tak setsakramentsky dobrej.
Sentiment stranou, jednoho kapitána jsme si probrali, ale já chtěl původně mluvit úplně o jiném. Před nějakým časem jsem náhodou narazil na Youtube kanál Captain Disillusion, což je člověk, který se zabývá debunkováním fejkových videí. Wau, takhle podané to zní jak kdybych se vám snažil v luxusní restauraci prodat chleba s máslem za 399 Kč/porce. Tak to trochu doplním, ať za ty peníze dostanete i nějakou hodnotu: Captain, vlastním jménem Alan Melikdjanian, už skoro dvacet let věnuje spoustu energie a času tomu, aby sňal mysteriózno z různých paranormálních, virálních a kneuvěřeníhodných videí. Některá z těch videí jste určitě na internetech v průběhu let zaznamenali – mizející objekty, UFO, létající holčička někde v ruských lesích apod.
Ale to pořád nestačí, tohle samo o sobě by nebylo až tak zajímavé, byl by to jeden z milionů kanálů, co na Youtube jsou, a jeden z desítek, co dělají to stejné. Jenže Alan to dělá fakt dobře. Vtipně, zajímavě, edukačně, se skvělými produkčními hodnotami, technickými schopnostmi a nekompromisním scénářem promyšleným vteřinu od vteřiny. A taky hodně po svém, jak vidíte na náhledovce níže. Dokáže do pětiminutového videa nacpat tolik nápadů a vtipů, že jsem to u žádného jiného tvůrce neviděl.
Pokud vás zajímají vizuální efekty, případně pokud chcete nahlédnout pod pokličku výroby těchto fejkových videí a žasnout, jak málo občas stačí k tomu, aby vznikl pořádný virál, je tohle moje dnešní doporučení. Níže například létající ruská holčička i s československou stopou. A pokud chcete, vyšla o kapitánovi před rokem i bakalářská práce, kterou můžete nalézt zde.
