Michal Kobelka

Už skoro čtyři hodiny vytrvale leje (děda Komárek by to teda nazval trochu expresivnějc) a protože momentálně bydlím v podkroví, poslouchám tu symfonii kapek dopadajících na střešní okna se zvýšenou intenzitou. Viděl jsem na radaru, že se valí bouřka, ale běh jsem před ní chtěl stihnout ať se děje cokoliv; stihl jsem se vrátit s prvníma kapkama dopadajícíma na rozpálenej asfalt. Divný, na ovále většinou jiný běžce nepotkávám, ale dneska jsme tam kroužili rovnou tři, přitom všudypřítomný vedro a blížící se buřina k téhle konstelaci moc nevybízely.

Léto je moje nejmíň oblíbený roční období. Ne že bych ho nenáviděl, dokážu si ho různejma kratochvílema zpříjemnit. Ale člověk je permanentně zpocenej, lepí se v kanclu ke stolu, kafe v tom vedru chutná jak chcanky, běh po práci je za trest. A vůbec je takovej divnej letargickej mlžnej opar, takový vakuum kdy se moc nechce přemejšlet, do ničeho se nechce píchnout, i ty knížky mi po jaru přestávají chutnat a nečtu, člověk by nejradši nevylezl z baráku a jen si tak přežíval. Zkrátka horkej vopruz.

Na milost ale beru léto díky jedné věci, a to jsou už ty zmíněný bouřky. Miluju bouřky. Miluju sledovat jak se černý mračna rozpínaj po nebi a vytlačujou modrou barvu někam na okraj propasti, baví mě ty prudký cákance deště, větrný smrště, downbursty, bow echa, supercely. I u toho tornáda, jakkoliv je to ničivej živel, bych si přál koukat na něj z první ruky. Miluju být uvnitř bouřky, cejtit se malej a odevzdanej v náručí matky přírody a na chvíli mít v hlavě jen to, že teď a tady stojím uprostřed něčeho, co mě přesahuje. Mluví ze mě nějaký zapomenutý instinkty předků co pro ně bouřka byl bůh? Možná.

Když to jde, jezdíme je s Kvapou lovit. Blesky lítají okolo, kroupy se kolikrát odrážejí od čelního skla, ale člověk věří, že se nemůže nic stát. V těch chvílích necítím, možná trochu anti-intuitivně, absolutně žádnej strach.

Byl jsem onehdy svědkem scénky ze života, která mě zase jednou vrátila na zem z obláčku, na kterým si obvykle sním o tom, že se lidi můžou mít líp.

Sedim na lavičce před barákem, oddychuju po delším běhu, usrkávám birela a sleduju ulepenej letní maloměstskej podvečer, kdy ze všech tečou potoky potu a lidi mají hranici podrážděnosti v tom vedru trochu níž než obvykle. Z dálky slyším křik, kterej se postupně přibližuje, přerůstá do naprostýho hulákání a čím je blíž, tím lépe dokážu rozpoznat, že to je směs výhrůžek, nadávek a zlýho vrčení. Člověk čeká všechno, ale že zpoza rohu v tomhle lomozu vykoukne pětičlenná rodinka, to úplně ne.

„Rozbiju ti hlavu dlažební kostkou,“ slibuje své choti muž, kterej podle svýho vzezření a artikulace něco popil. Něco víc. Bere kostku do ruky — jen demonstrativně, nebo se opravdu rozmáchne? Uf, položil ji. Sleduju to a jsem připravenej vyskočit, i když vím, že proti tomuhle člověku bych neměl šanci. On zábrany nemá, já jo, on má na rukách svaly, já ne. Dostal bych jednu ťafku a nazdar, ale copak tomu člověk může jen přihlížet?

Ženě spadl kočár, ve kterém vláčí zřejmě postiženého syna a nákup, do výkopu vedle chodníku. Spadl… Nebo ho tam otec skopl, zrovna tohle se stalo mimo můj zrak za rohem, ale z toho co žena řve po muži bych si tipl, že sám se tam ten kočár neocitl. Je to každopádně zdroj dalších svárů, protože celej nákup mají rozsypanej okolo a tašky potrhaný. Kočáru se zaseklo kolečko a nejede.

Muž se šourá dál za neustálýho řevu, dál vyhrožuje matce svých dětí roztříštěním lebky, i když ta ho prosí, aby jí pomohl. Nepomůže. Už tohle je samo o sobě naprosto příšerný, pro mě jsou řvavý situace všechno, jen ne něco, čeho bych chtěl být jakkoliv účasten. Ten řev mnou projíždí jak žiletka. Projížděl by mnou i kdyby šlo jen o ty dva nešťastný dospělý, který si nevědí rady se životem, sami se sebou, s alkoholem, s démonem.

Jenže tam stojí dvě děti a jedno přihlíží z kočáru. Dvou, možná tříletá holčička s batůžkem mlčky kouká, občas řekne „tatínku“. Nebrečí. Kluk ve věku těch mých litá okolo, snaží se všemožně situaci řešit, sbírá nákup. Nebrečí. Nikdo nebrečí. Brek by se spustil, kdyby tahle situace byla něco mimořádnýho, něco nevídanýho. Něco novýho.

„Františku, prosimtě pomoz mi tady…“ Kurva, František, jako ten můj. Žiletka zajela do morku. Doprdele, ten malej Franta, co by jeho jedinou starostí na tomhle světě měla bejt mičuda, kamarádi a to, že se nemůže rozhodnout jestli je lepší Messi nebo Ronaldo, schytává tuhle bídu. Dostává naprostej céres od života, nuceně dělá mediátora dvěma dospělákům, co by pro něj měli tvořit štít přesně proti tomu, čemu ho vystavujou.

Jdu za Františkem a ptám se ho, kolik chce tašek na ten nákup. Říkám mu, že všechno bude dobrý. Lžu. Jdu za matkou a ptám se, co můžu udělat pro ni, jestli nepotřebuje pomoct. Nepotřebuje. Rodina… rodina?… se dá do pohybu a mizí na konci ulice. A já nevím jak to dopadlo. A nějaká část mě nechce vědět, jak to dopadlo. Nějaká část mě chce tohle vytlačit pryč, pryč z hlavy; chce zavřít oči a dělat, že takovýhle věci se nedějou na tomhle světě.

Lidi mají v životě různou startovací čáru. Někdo je o krok vepředu a někdo se na ni kouká z čtyřmetrové jámy s nohama zalitýma do betonu a rukama za zády svázanýma na uzel. A já říkám fuck you všem kdo tvrdí, že se mají lidi starat hlavně o sebe a že kdo se v životě nemá dobře a nedokáže být šťastnej, tak si za to může sám a má se snažit. Slýchávám tohle od bílejch privilegovanejch lidiček, co jim rodiče zaplatili vzdělání a nikdy v životě nemuseli ani pomyslet na to, že někteří tu startovací čáru prostě ani nepřelezou, protože je tak kurevsky daleko a nikdo jim nedal instrukce, kterým směrem hledat. Fuck you.

Mám tři syny ve věku 9-7-5. Když doma předhodím „Pojedeme na výlet/návštěvu/XYZ“, ozve se postupně „Jasně!“, „Super!“ a nakonec „Ne, nejedu, nechci, nebudu, nejdu, ne ne ne“. Já už s tím počítám, Fáfa je prostě úplně jiné povahy než dva starší bráchové, kteří se defaultně na věci těší. A je to tak samozřejmě v pořádku, nemusíme být všichni stejní.

Vymyslet výlet tak, aby to všichni uťapali nebo ujeli, je nakonec to úplně nejjednodušší. Mnohem víc práce dá dostat Fáfu do stavu, že vůbec netuší, že se mu nechce. Ono je to i trochu úsměvný, protože ze zkušeností už vím, že existuje jakási mentální hranice, za kterou když se dostane, začne si to všechno užívat. Ale dostrkat ho za tu hranici, to je sakra práce na kterou musím být zenově vyklidněnej. Velký plus je, že se to s postupujícím věkem začíná překlápět a občas už i slyším hlášky typu „já bych nejradši jenom jezdil na kole“. A občas překvapí úplně, třeba když se rozhodne vyběhnout na vysokej kopec, nikoho před sebe nechce pustit, aby tam náhodou nebyl až druhej a celej výlet absolvuje bez jedinýho mrčivýho slova a ještě s úsměvem.

Tohle je tak trochu appreciation post za to, kam se Fáfa dokázal za rok posunout. A kam sem se za rok dokázal posunout já.

Procházel jsem tuhle svoji ultimátní složku na všechny písemnosti a hledal v ní jistou smlouvu. Samozřejmě že byla zapadená mezi štos daňových přiznání, který sem ještě před pár lety musel tisknout a potupně nosit na finančák. Díky bohu za digitalizaci.

Jak se tak prohrabuju těma mrtvejma rozemletejma a vylisovanejma stromama, vykoukne na mě z jedné fólie ručně vyrobená dopisní obálka (rozuměj: přehnutá A4 secvakaná kolem dokola sešívačkou) a v ní dopis od Markéty někdy z roku 2008. Tak si ho poprvé po těch sedmnácti letech čtu, 24 stran popsaných nahuštěným písmem. To už by vydalo na nějakou povídku nebo solidní začátek románu. Píšeš, že ráda mě máš a trápí tě stesk, je skoro půlnoc a z kostela…

Nicméně, vzpomněl jsem si při tom, jak moc mám rád dopisy, jak moc mi chybí psaní rukou v téhle počítačové době. Zkurvená digitalizace. Cokoliv musím v práci psát na poradách, na schůzkách, nebo když si chci jen tak čmarykovat něco pro radost, nejraději si k tomu beru poznámkový blok a propisku. Čmrkám, doplňuju vsuvky, škrtám, šipkama načrtávám toky myšlenek, podtrhávám, vymýšlím fonty, dokresluju ilustrace; zkrátka z nudné činnosti, která by jinak sestávala z taka-taka-taka datlování do klávesnice dělám něco, co mě baví.

Dopis je pro mě ultimátní memento na konkrétního člověka, kterému byl doručen, nebo od kterého byl přijat. Vzpomínka pevně ukotvená v analogovým světě tak, jak se používala po staletí, žádný maily nebo SMSky, žádný nasdílený storýčka se srdíčkem. Papír je definitivní, na papír nevybliješ jen tak něco, ruka není tak rychlá, aby stíhala mozek v jeho nefiltrovaným výstupu; nad papírem přemýšlíš, protož dobře víš, že jakmile jej vložíš do obálky a vhodíš do schránky, stává se majetkem milované osoby, nebo osoby na které ti záleží a milovat ji nemusíš, protože komu jinýmu bys taky dopisy psal že. Dopis je v mé hypotetické pyramidě intimností někde hodně navrchu, možná na samotné špici.

Rád bych tuhle skoro už zapomenutou činnost obnovil. Kdysi jsem se na Twitteru ptal folourů, jestli by si někdo nechtěl občas vyměnit pár stránek. Několika lidem se ta myšlenka zalíbila, ale pak se zamysleli – no víš, já vlastně nevím jestli by to přítelovi přišlo jako dobrý nápad. No hele, to já taky nevím, to si musíte vyjasnit vy dva. Ačkoliv považuju dopis za intimní, tak v případě, že píšu dopis pro samotné psaní dopisu, se samozřejmě ta intimita ztrácí a beru to jen jak zábavu.

Na netu je několik služeb, kde si penfrienda můžete najít, ale není to ono. Jednak se tedy musíte přebrodit stohem botů, jednak musí dojít k fázi kdy se jakože oťukáváte a zjišťujete a filtrujete. Psát takle neznámýmu člověku jde vlastně proti podstatě toho, co pro mě dopis znamená. Dopis navazuje na nějakou společnou činnost, rozšiřuje obzor vzájemnýho bytí, má pod sebou základ společných chvil, zážitků, konverzací, myšlenek. Lidi z Twitteru jsem „znal“ z každodenních interakcí, člověk si vytvářel obrázek o tom druhém dlouhodobě, někdy i vyměnil pár slov v inboxu. Na to už se dá navázat. Navázat se nedá na to, že si vyhlídnete random člověka a začnete mu v dopise líčit jaký byl váš den, i když ho vůbec neznáte.

Jó dřív, to se k sobě lidi uměli chovat. Však víš Václave, byla úplně jiná morálka, nezkažená. A ne jen na vesnici. To není jak dnes, pf! Však se podívej na ty mladý. Jak se chovají k učitelům. A ani nepozdraví, a těch sprostejch slov! A vůbec, dřív bejvávalo dobře, dneska už to za nic nestojí, za nás bysme si takový věci nedovolili. Má pravdu přecedo!

Tak se pojďme na chvíli zanořit do jednoho dne přesně před 150 lety a podívejme se, jak ta morálka byla nezkažená a jak se k sobě lidi chovali ohleduplně a láskyplně. Jak se dokázali domluvit, přece se nebudem hádat, vždyť sme lidi. Poprosím našeho experta Martina Hostáka o rozbor elektronickou tužkou:

Nepokradeš!

Ale tak… tohle snad ještě není důkaz o úpadku morálky, samci o samice vždycky bojovali a vždycky budou. Ale teda mladá panna by se měla stydět, no tfuj.

Nevěřim že v 19. století existovala defraudace, no kde to jsme? Že by někdo někoho podvedl pro třicet stříbrných, to se mi teda nezdá, vždyť bejvávalo dobře.

Holomci! To nevědí, že žijou v minulosti a že se mají chovat jaksepatří? Ale dneska by ho tím kamenem utloukli a natáčeli se u toho na ťikťok.

Tady to ponechám radši bez komentáře, protože mi z toho bylo blbě i po těch 150 letech.

Cosme si, tosme si. Ale mákni mi na zvonici a sešlu na tebe ouročky a tyfus. Lidi prostě budou lidi.

Člověk aby se dneska bál vylézt na ulici, to by se dřív nestalo.

Mládež dřív nevymýšlela takové voloviny jako dnes.

Tak to vidíte, lidi jsou prostě lidi a budou řešit a dělat lidské i nelidské věci nehledě na století. Těch mordů a podvodů je tam víc, ale jako ukázka to snad stačí. Můžete se přesvědčit sami, viz vydání Národních listů ze dne 17. 7. 1875 na webu Česká digitální knihovna.

A nyní pár nesouvisejících bonusů ze stejného vydání:

Rasíja bí rasíja; malý národ s velikášskými sklony před 150 lety, malý národ s velikášskými sklony dnes.

Ten poměr se od té doby trochu vychýlil ve prospěch blbců.

Bylo příjemně. Magnetickou deklinaci znáte?

Donio jste, Karolíno, zkoušela?

A co kumys, kumys nemáte?

Hey, Vsauce, Michael here. Slyšeli jste někdy tuhle frázi? Pokud jo, je váš život úžasný. Dneska na Youtube přistálo po pár letech video na kanále Vsauce, což bylo v komunitě hojně oslavováno a div z toho nespadly internety. I moje srdce zaplesalo, poněvadž neexistuje nic jako dostatek videí od Michaela Stevense. Ve zkratce, Vsauce (doslovný překlad Vomáčka je vtipný, jen si to přiznejte) je populárně naučný kanál o vědě, psychologii, lidech, popkultuře a o čemkoliv kolem nás, co je aspoň trochu zajímavé. Vlastně to ani zajímavě vypadat nemusí, dokud nenahlédnete pod poklop problému a nezjistíte, že co se z náhledovky a nadpisu videa jevilo jako promarněný čas je ve skutečnosti skvělej content.

Nejsem v tom s Michaelem od začátku, Vsauce jsem objevil relativně nedávno, ale během pár posledních let jsem ten kanál projel skrznaskrz a nejlepší na tom je, že nikdy nevíte, kam vás králičí nora zavede. Video začíná o tématu, řekněme třeba o vnímání červené barvy napříč živočišnou říší, abyste po deseti minutách relativně nesouvisejících, ale ve výsledku vzájemně propojených témat zjistili, proč díky tomu mají na Kamčatce domy tvar nekonvexního čtyřúhelníku. Množství výzkumu, který do toho musí tým vložit je enormní, ale vám jako divákovi je to vždy předloženo srozumitelně a jasně.

Dnešní video bylo o tom, co tu po nás zůstane po smrti. Třeba náš genom… Za kolik generací našich potomků se naprosto vytratí? Není to zase tolik. Váš odkaz, myšlenky, vaše jméno – za jak dlouho po vaší smrti ho někdo vysloví naposledy? A co bude to úplně poslední z vašeho života, co zůstane? Strom který jste zasadili a za 200 let se pod ním bude chladit někdo naprosto cizí? Samé otázky.

Některé chemické prvky do češtiny nepřekládáme, Veritasium (veritas = pravda => pravdium) by mohl být jeden z nich, pokud by tedy takový prvek existoval. Derek Muller je něco jako australský Michael Stevens, ale místo krátkých úderných videí se nebojí na kanále Veritasium dělat dlouhá, velmi podrobná videa se zevrubným vysvětlením a často i s hlubokým ponorem do historie. Opět se to motá zejména okolo vědy, ale témata jsou různorodá.

Tak například taková modrá LEDka, malý světýlko, který změnilo svět, protože se na něj dnes koukáte úplně všude. Dlouho se mělo za to, že je téměř nemožné modrou LED vyrobit a vylámaly si na něm zuby mnohé firmy s „neomezeným“ rozpočtem. A kdo ho nakonec vymyslel? Jeden jediný vědec, který se vzepřel všemu, i svému zaměstnavateli, a nakonec uspěl. Mrkněte na 35minutové video, stojí za to.

O et al. někdy příště, Youtube je nekonečná studnice poznání.

PS.: Derek Muller byl před deseti lety v Hyde Park Civilizaci.

Dost poetickej název, co říkáte? Ve skutečnosti teda zní Věčný svit neposkvrněné mysli a samozřejmě nepochází z mé hlavy, ale o tom až za chvíli.

Jak jste na tom s pamětí? Mně se v hlavě zachytí odhadem jedna věc z milionu, která mi mezi ušima projde. Někdy i méně. Sere mě to. Čtu, nakoukávám odborný nebo naučný videa, zajímám se o věci, věnuju tomu 100 jednotek pozornosti, nečumim u toho na druhou obrazovku. A stejně — za týden to můžu číst nebo nakoukávat znova, protože mýmu mozku prostě nepřijde důležitý si z toho něco zapamatovat.

Na některý věci je to dobrý. Romány můžu číst pořád dokola a víceméně je to vždy jako poprvé, pamatuju si jen hrubej náčrt. Ale kdo byl vrah? Vůbec. Na některý věci je to špatný. Číst pokračování pár let staré knihy znamená, že z ní nevim už lautr nic a musím si ji nějak osvěžit. Ale to se pořád pohybujem jen v mezích zábavy, tam té škody zase tolik nevzniká. U důležitých věcí už je to horší. Bez Google kalendáře ani ránu, to bych asi zapomněl i na svoje narozeniny.

Jasan, existuje něco jako trénování paměti. Good, jen si na to vyčlenit čas. Mozek sice není sval, ale dá se posilovat a tohle je rozhodně cesta. Ne, neudělal jsem si ten čas ještě ani jednou, ale asi musím začít aktivně tenhle neduh řešit, jinak budu ve stáří jen ležák, co pořád dokola opakuje tři věty jako kolovrátek. Chybíš mi babi.

Jednu věc si můj mozek pamatuje až výjimečně dobře. Filmy. Kdy sem jakej viděl, s kým, v kolik to bylo hodin, jaký bylo počasí, co jsme u toho jedli a v kolikáté cca minutě jsme udělali čůrací pauzu. Před kterým filmem jsme se s Terkou chytli a já ho pak měl zkaženej, kterej jsme proleželi v posteli protože volná sobota a s kým jsem pochopil, že je Kill Bill geniální a ne jen dobrej film. Atakdále. Můj mozek je jako videotéka, která chce mermomocí zážitky katalogizovat podle pocitů, jaký jsem měl u sledování toho kterýho filmu.

No budiž, třeba se toho dá nějak využít. Když teď na vás budu divně civět při vašem zaníceným vysvětlování diferenciálních rovnic nebo když mi budete popisovat veselou historku o tom, jak jste na dovolené v Norsku učili soby míchat beton, tak se nedivte. Jen si vás představuju v batmaním kostýmu, nebo jak vás zrovna žere žralok lidožravej. You’re gonna need a bigger boat! Nebo pokud mi něco fakt důležitýho chcete, koukejte u toho se mnou na film.

Postavy ve filmu Věčný svit neposkvrněné mysli mají opačnej problém, potřebujou se vzpomínek zbavit. Naštěstí existuje firma, co vám dokáže vymazat jakoukoliv osobu z hlavy a vy začínáte nanovo. Nebylo by úžasný zažívat to prvotní opojení zajímavým protějškem pořád dokola a když se vyčerpáte, necháte si naformátovat mozek a jeden druhýho přemažete? Nicméně tenhle hidden gem z roku 2004 berte jako velký doporučení, a to nejen díky skvělýmu scénáři, mozaikovité formě vyprávění kdy si výsledný obrázek seskládáte z nesouvisejících scén, ale taky proto, že v něm zazářil Jim Carrey. Ten projednou netajtrlíkuje a nepitvoří se, ale hraje doopravdy zajímavou a tragickou postavu. Film patří do mé All-time TOP 10.

Edit úterní půlnoc: sem si to musel pustit jak jsem tady o tom tak začal psát; ten film JE geniální a promyšlenej do posledního detailu

Znáte skřítka Zagroškudlu? Však víte, takovýho toho mrňouse neposednýho, co je těžký ho vlastním okem vůbec spatřit, natož lapit a držet. Říkali vám taky rodičové a babičky ty vypadáš jak Zagroškudla a vám se zjevil obrázek toho rozcuchanýho racochejla v listově zeleným klobouku, co mu špičatý ušiska trčí z chomáčů kudrnatých vlasů? Popsal jsem právě, jak by vypadal kříženec Froda, Legolase a Gandalfa? Možná…

A kolik vám bylo let, když se vám konečně mozek rozhodl prozradit tu míň poetickou pravdu, a to že spíš než jako skřítek z pohádky vypadáte jako úzká dýka v ceně jednoho stříbrňáku? A dokázala se pak hlava přeorientovat, nechat skřítka zmizet a nahradit ho dýkou? U mě ne, ten Zagroškudla je pro moji hlavu natolik ustálená představa skřítka ušatýho, že z něj už nikdy za groš kudlu neudělám. I kdybych chtěl, což nechci.

No vidíte, a ona to dokonce s největší pravděpodobností není ani ta kudla. Škudla bylo ve středověku označení malýho plíšku, případně kousku břidlice. Za groš škudla povídáš? Dneska už se můžeme jen dohadovat, ale rozbor takovýho jednoho zagroškudly si můžete přečíst na webu Naše řeč.

Děkujeme Sagvanovi za krátkou hudební vložku, ale teď už k jádru věci.

Donio, Darujme, Znesnáze, Patron dětí, Diakonie, Armáda spásy, Lékaři bez hranic. Zkusil jsem v mailu vyhrabat, na co všechno jsem za ta léta od vzniku crowdfundingu v Čechách přispěl. Tohle sem nepíšu proto, abych se vychloubal, věřte mi. Jsem za tyhle platformy rád, rychlá a adresná pomoc, která doopravdy může někomu změnit život k lepšímu, je vzdálená přesně pár kliků a jedno potvrzení karty. Za 30 vteřin je hotovo a já můžu pokračovat v jiné činnosti.

Nebo… Můžu? Děkujeme, že jste přispěl na dítě XY jehož osud byl bohužel vytažen z prdele obludy zvané dětské nemoci, o kterých radši nechcete vědět. Nechcete přispět ještě na jeden z těchto dalších 15 příběhů, které Vám tu předkládáme? Hmmm… No jako rád bych. Tak uka, mrknu se. Okej, přispěl jsem na tamto dítě a tomuhle bych nedal? Nebo téhle mámě od dvou dětí, co má na mozku tumor? Tumáš. Tumáte. Děkujeme, že jste… A nechcete…? No už asi ne, zase příště, nebo budu muset založit crowdfunding na svoje vlastní živobytí, a už mi to prosím příště nezobrazujte, nebo budu mít blbej pocit, že sem nepřispěl.

Já radši dávám než beru a tohle je ten nejsnadnější způsob. Asi tím vykupuju svoji nemohoucnost nebo připosranost pomoct fakt doopravdy. Nevím tyvole… Jak dlouho už mám rozepsanej mail s tím že půjdu dobrovolničit do místního dětskýho domova? Rok, 4 měsíce, 13 dnů a nějaký drobný. Proč jsem ho neposlal? Včera sem tu psal o tom, že sem se přestal bát iracionálních věcí, ale tohle je jinej level strachu kterej mi brání dělat věci, který bych dělat chtěl. Občas bych potřeboval člověka kterej mě do tý vody kopne a řekne plav, vždyť to není zase tak těžký.

Anyway. Rozhodl jsem se psát radikální prejt (viz první příspěvek), což znamená, že bych měl den co den něco sesmolit. Ideálně tak, abych s tím byl spokojenej. A říkám si, že to fakt možná každej den nepůjde. Ale to si tady nezadělávám kynutý těsto na případnej neúspěch, mým cílem je fakt těch 365 příspěvků napsat. Já totiž miluju dlouhodobý, ale časově omezený projekty (viz Soundtrack monday, viz Poslowchání).

Ale rozhodl sem se takle: za každej den, kterej se rozhodnu zlenivět a nesednout si a nesepsat nějakou myšlenku, věnuju tisícovku na charitu nebo příběh na crowdfundingu, kterej mi dává smysl. A když bude po 365 dnech svítit na kontě nula… Well, o tom potom. A kdybych měl náhodou nějaký fakt vážný důvody nepsat, jakože bych třeba upadl do komatu nebo mi prsty na rukách uhryzal zlej leprikon, tak vymáhejte konečnou částku na adrese Josef Piskoř Tesař, Říčany.

… staré rány při tom zhoj

Bojíte se rádi? Já jo. Rád si pustím horor, u kterýho přivírám obě oči. Nebo sáhnu po Kingovi a čtu tak zaníceně, až mi jede představivost na 110 % a vidím z toho ve svým obýváku věci, který tam reálně být nemůžou. Eh, no… některý zkušenosti už bych radši neopakoval a tohle je jedna z nich, ale tenhle letitej příběh vám řeknu možná někdy příště. Ale TÉ knížky už se v životě nedotknu. Každopádně je pro mě celkem příjemnej pocit se bát, nechat si do krve vyplavit koktejl čehokoliv co mozek namixuje a pak se tak nějak přirozeně vyklidnit. Duševní sauna bych to nazval.

Ale nebylo to tak vždycky, v mládí sem byl posera. Jako jedinej sem na skautským táboře neudělal stezku odvahy, protože… No vlastně nevím proč, možná mi ta představivost jela už tehdy na max. Ale vysvětlujte děcku ve chvíli, kdy má opustit svatyni u ohně a vkročit do přítmí neznámýho lesa, že vlastně nic jako bubáci neexistuje. Jo a říkejte mu to v masce vlkodlaka, to pomáhá. Sám do lesa bych nikdy večer nešel, teď si v nich večerní běhy a procházky užívám.

Hodně věcí sem se přestal bát s narozením dětí. Jakože ani dřív jsem nevěřil, že by na mě vylezla Samara z miniLED telky, nebo že existujou nadpřirozený věci atakdále. Ale když klukům říkám, že nejsou žádní čerti a bubáci a hastrmani a fungující komunismus a jednorožci, tak z těch věcí kouzlo strachu zároveň sejmu i sám před sebou. Protože pak úplně nevím, jak bych tyhle svoje tvrzení o neexistenci obhájil, kdyby se náhodou ukázalo, že něco z toho fakt je.

Narození dětí samozřejmě přináší naprosto nový strachy, který člověk do té doby neznal. Ale člověk nemůže celej život žít v obavách, že se něco stane. Respektive, on celej život je jen série jevů s pravděpodobností, že (ne)nastanou. Je pak jen na člověku, jak moc bude s těmahle pravděpodobnostma šibovat doleva doprava skrz svý vlastní intervence. S jakýma pocitama žije člověk, kterej se třema promilema v krvi veze svoje dítě z porodnice? Tam už je vychýlení pravděpodobnosti dost markantní.

Vymyslel sem si na dnešek challenge. Noční přechod z České do Moravské Třebové. Poslední vlak do ČT přijíždí před desátou večer. Vezmu bágl s jídlem, čaj do termosky, čelovku a těch 30 až 40 km podle trasy si užiju v nočním tichu, příchod cca ve 3 ráno. Strach tentokrát nepřišel z mýho nitra, protože proč by můj mozek vymýšlel činnost, kterou zároveň dělat chce, ale zároveň mě od ní odrazuje strachem? Eh, to vlastně není až tak nenormální že.

Každopádně, ty strachy mi tam tentokrát zaseli externisti, lidi okolo. Co když se něco stane. Jako co, že mě budou bolet nohy? Co když potkáš prasata s mladejma. Nebo ty vlky co tam teď podle tebe jsou. Nevim no. Jaká je pravděpodobnost? Zastřelí tě myslivec. No tak ho pak zažaluju žejo. Zkouším si v hlavě spočítat počet všech článků za posledních 5 let, že by divoký prasata někoho rozdrásaly, vlci roztrhali na kusy, že by českýho turistu pozřel uprchlej leopard nebo anakonda velká, nebo že by mě v lesíku za Třebovou přepadli pověstní okamůrovi afghánští imigranti, co si hrajou na chirurgy ale ve skutečnosti žerou malý děti, a mozek mi to sesumíroval číslem nula. Žiju v ČR, jedné z nejbezpečnějších zemí na světě; nejhorší co se mi může stát je pravděpodobně to, že si nožem propíchnu stehno při neopatrným otvírání plechovky fazolí.

Btw ten výlet dneska nedopadne, protože se blíží několikahodinovej déšť a to už je mimo moji zónu komfortu. Tak snad příště.