132/365: Multitaskovej

Když se člověk stará o tři děti, musí chtě nechtě multi-taskovat, aby všechno zvládal. Když se člověk stará o tři děti jako single rodič, musí to být multi-hyper-multi-multi-tasking. Za víkend je toho potřeba stihnout hodně, dneska jsem se rozhodl uklidit celej barák od sklepa až po strop, protože už se na ten hromadící se bordel nedalo koukat, do toho uvařit super oběd, udělat s klukama všechny domácí úkoly, přečíst mrtě knížek, okoupat je a dalších tisíc činností. Dneska to šlapalo. Od rána až do večera jsem byl v zápřahu a přitom se teď večer necítím vyfluslej, protože ty činnosti mě prostě nabíjely. Vlastně přesnej opak toho, co jsem popisoval v devadesátým prejtu.

Ale tenhle multitasking je ještě v pohodě, některý činnosti prostě můžu vynechat nebo odkládat tak dlouho, až je přestanu vnímat jako aktuální problém. Horší je ten mentální multi-tasking, ten kterej nejde úplně odložit někam dozadu do hlavy, protože vyžaduje momentální přítomnost. Mluvím teď o tom, kdy se do konverzace chtějí zapojit všichni tři kluci, každý na mě začne mluvit ve stejný moment, ideálně každý o jiném tématu. Velmi pozorně musím držet v hlavě tři linky zamotaných konverzací, musím přemýšlet, zda už utnu jednoho a začnu odpovídat druhému, nebo zda mu dám prostor na další doplňující otázky, protože dětksá zvídavost je nekonečná.

Tím spíš když se pak třeba ten nejmladší slova začne dožadovat zvyšováním hlasu nebo vyřváváním, že teď jááá. Ale stejně jako i další věcí v životě, tohle se dá naučit zvládat nebo dokonce přeměnit v benefit, dá se najít rytmus v tomhle asynchronním strojku. A jako vždycky u dětí platí, že stav panující teď se pravděpodobně za dva měsíce úplně změní a budu na něj jen hezky vzpomínat.

131/365: Učivej

Věděli jste, že 131 je hodnota neutronového čísla, pro kterou neexistuje žádný stabilní nuklid? Já taky ne. Dokonce ani moc nevím, co ta věta znamená, zkopčil jsem ji z Wikipedie když jsem hledal nějakou zajímavost o čísle 131, což je teda nejen prvočíslo, ale také palindrom. Dokonce ani na gymplu by mi ta věta moc neřekla, možná tak z definice jo, ale že bych z ní byl rozumnej, to úplně ne. Učitel se nemohl věnovat každýmu Kobelkovi, kterej něčemu nerozuměl, to by toho v hodině moc nestihl, když nás tam bylo třicet.

Dneska jsme s klukama měli pomalý ráno, proč taky ne, když byla sobota. Vařil jsem jim snídani, oni se váleli na gauči a začali se mě ptát na všemožný otázky, třeba pro kterou hodnotu neutronového čísla neexistuje žádný stabilní nuklid. No dobře, na tohle se mě neptali, ale na spoustu otázek o vesmíru jo. A protože bych si buď musel vymejšlet, nebo si nechat narůst druhej pár rukou, abych mohl u vaření ještě gůglit, zapnul jsem radši live Gemini na telefonu. A další hodinu jsme konverzovali s Chatem a ptali se ho na všechny možný otázky o hvězdách, planetách, vesmíru, barvách (věděli jste, že karmín se vyrábí z vysušenýho brouka jménem červec nopálový?!), o všem co nás zajímalo. Řekni mi 10 zajímavostí o našem vesmíru tak, aby to pochopilo dítě na základní škole. Jak vznikaly planety? Co by se stalo kdyby se spojily dvě hvězdy veliké jako naše Slunce?

Najednou kluci najeli na vlnu zvídavosti, ptali se mobilu svým jazykem a ve svém jazyku dostávali odpověď. Mohli drillovat hlouběji a hlouběji pod povrch jakéhokoliv oboru. Jsme na prahu revoluce v učení/školství. A jsme na vrcholku schopností lidského mozku, odteď už bude jen degenerovat. Celé vědění na dosah ruky v krabičce, kterou má každý z nás. Když Douglas Adams psal o ušní rybce, která dokáže překládat všechny jazyky vesmíru v reálném čase, a když v téže knize psal o Stopařově průvodci po galaxii, kde je veškeré vědění lidstva, možná ani netušil, že něco takového budeme o 40 let později opravdu vlastnit.

A teď mě omluvte, jdu si znovu rozečíst jednu z nejlepších a nejvtipnějších knih, kterou jsem kdy četl.

130/365: Zaměnitelnej

Koukám po ubytování na AirBnB na další naplánovanej výlet a jeden byt vedle druhýho je jak přes kopírák. Jak kdyby ty místnosti padaly z obrovské 3D tiskárny podle jednoho plánku rovnou do ulic. Mohl bych náhodně vybrat kterýkoliv z nich a byl by to až na barvu dekoru ten stejně zaměnitelnej mustr. Dá to práci vybrat něco fakt hezkýho a autentickýho, co neplánoval někdo, kdo jede AirBnB ve velkým na kšeft se snahou co nejlépe optimalizovat.

Vzpomínáte ještě na mobily z přelomu tisíciletí? Vzpomínáte na všechny ty barvy, tvary, speciální funkce, na všechny ty designové skvosty a designové kotrmelce, které se hodily tak maximálně do obludária? Já jo. A hrozně mi ta rozmanitost chybí. Moc se směju v recenzích nových telefonů, které se nebojí napsat, že telefon vypadá krásně, úžasně, dokonale. Haló, vždyť je to velká černá displejová placka obalená kusem šasi? Kdo dnes proboha netrpělivě čeká na odhalení designu nových telefonů, když vypadají všechny úplně stejně? Ale bacha, tenhle… tenhle vypadá úplně jinak, protože má zcela jinou pantone certifikovanou barvu těla než předchozí generace.

U aut je jistá konvergence designu taky znát, ale naštěstí jsou tu výjimky jako Berlingo, co vypadá jak autobus, nebo Cybertruck, co vypadá jak rozšlapaná pixla od zavařených oliv. Ale jinak ty esúvéčka došly do tvarové evoluční dokonalosti tak precizní, že už je od sebe nedokážu rozeznat.

Asi je to symbol dnešní doby, možná po všech těch letech, kdy se dyzajnéři mohli odvázat a představovat auta a jiné výrobky všech možných barev a tvarů a zkoušet různé harakiri, přebraly vládu nad designem dotazníky a měření a markeťáci s produkťákama zaveleli, že auta budou vypadat takto, protože zákazníci si to tak v největším zastoupení přejí. Ale já doufám, že se to zase trochu zhoupne zpátky a svět se trochu promění v přehlídku větší rozmanitosti.

129/365: Vděčnej

Vždycky když začínám mít ten debilní pocit v hlavě, že se jako nemám dobře a že se něco děje, tak se na chvíli zastavim. Nějakej hlásek vzadu v hlavě vykukuje přes okraj stolu a našeptává mi, že mi není dobře a ať overthinkuju každou možnost, co se může stát. Jestli jste viděli Atlas mraků, tak je to takovej Starej Georgie. Snažím se ho zahnat, snažím se ho neposlouchat, snažím se dělat, že ho neslyším. Ale drží se tam, zloduch. Vykukuje z toho temnýho kouta jen občas, vlastně dost výjimečně, povětšinou si tam vesele chrupe, ale nikdy úplně neodtáhl z hlavy pryč. Jednou za čas mě na random bázi pozve na skleničku a pokec.

Ale mě nebaví ho poslouchat. Nemám mám rád monology od lidí, co nedokážou respektovat moje přání a neodprejsknou, i když je poprosím. Navíc je to paskřivec co nakukává hovadiny a kalí mysl. Tohle opojení vlastních myšlenek cizíma vnuknutíma obvykle přesekne jedna věc a až mě mrazí, když si to uvědomím. Vzpomenu si na lidi, co už mezi náma nejsou. Vzpomenu si na kolegu z bývalé práce, kluk možná o 15 let mladší než já, co byl celej život na lůžku a přesto bojoval jak mohl až do úplnýho konce. Vzpomenu si na Honzu, kterýho nemoc sejmula před… Kolika, 15 lety? A messenger mi ho stejně pořád háže jako jeden z prvních návrhů, komu napsat. Vzpomenu si na to že oni by tyhle hovadiny v hlavě neřešili a uvědomím si, abych byl sakra vděčnej a neřešil pytloviny. A Starej Georgie na tohle většinou nemá co říct, tak zase odleze.

A pak jedu na vlně vděku vygenerovanou jeho absencí. Že jsem zdravej, že moje děti jsou zdravý, že se mám sakra dobře, že si nemám na co stěžovat, že můžu kdykoliv obout boty a vyběhnout naprosto volnej jako pták kam se mi zachce, že mám oba rodiče, že můžu poslouchat neomezený množství hudby, který mě povznáší na duchu a dalších tisíc vděků menších či větších. Jednou si z nich doufám vystavím zeď, přes kterou už Georgie na mě nedohlédne. Doufám, že mi někdo tu zeď pomůže vystavět, možná kdybych pro Starýho Georgieho nechal nevědomky malý zadní vrátka, kudy by se mohl vrátit zpátky. Doufám, že někdo vezme pár cihel a pomůže mi dostavět i tenhle kus zdi.

128/365: Konverzační

Včerejší prejt sem psal v polospánku, noťas mi klouzal ze stehen dolů jak jsem opakovaně usínal a probouzel se na gauči. Bylo mnohem jednodušší prejt nenapsat a přispět raději na charitu, výsledek je stejně nevalné chuti a rozhodně si ho neobhájím. Takhle tedy ne přátelé.

Na školství mě zatím štvou dvě věci: že si nemůžu vzít dovolenou kdykoliv a že některé dny přicházím o odpolední poobědové kafíčko v běžné práci. To je vždycky buď konverzace totálně o ničem (což je super, protože můžeme plácat kraviny), nebo na nějaké vážně téma (což je super, protože je z toho podnětná konverzace). Vlastně nám ještě nikdy nedošla témata, nikdy tam nesedíme jako pecky který si nemají co říct.

V předchozích dnech jsem měl prostor pro hodně moc 1:1 konverzací. Tam to mám podobně jako na kafi: buď plácám totální nesmysly (protože se spoluřečníkem máme podobnou úroveň humoru a ten je samozřejmě pro konverzaci esenciální), nebo řešíme nějaké vážné téma (zdravím Honzu do Znojma, se kterým jsme na VŠ řešili trest smrti a humanismus na každém pivu, a to bylo často). Třetí možností je, že se snažíte protnout hutné ticho jakýmkoliv smalltalkem, na což plýtváte 100 % mozkové kapacity. Nenávidím small talk s lidmi, se kterými si nemám co říct, ale situace si to tak nějak žádá. Mozek většinou hledá první možnost, jak se vypařit ze zemského povrchu tak, aby to druhého neurazilo.

Nicméně je super, když se stránka Humor a stránka Duchaplné konverzace u někoho protnou a najednou nejen že nemusíte do té konverzace přilívat oheň, abyste ji drželi na vodou, ona plyne tak přirozeně a samovolně, že malá rafička z ničeho nic na hodinách míří na trojku. Spánek se odkládá a zkracuje na nezbytné minimum a není v té chvíli nic důležitějšího, než si říct úplně všechno.

127/365: Prokrastinační

Tenhle prejt jsem chtěl začít psát v pět, ale někde jsem se zdržel, tak že v šest nebo nejpozdějc v sedm, maximálně v osm. Teď hodiny ukazujou 22:13 a já nemám napsáno nic kromě toho, co jste si právě přečetli… No asi sem nemohl psát – měl jsem spoustu práce na baráku, návrat z dovolené, praní a tak. A dělal sem si přípravy do školy… Možná tak ale v alternativním vesmíru, protože nic z toho jsem nedělal. Dneska je den zevl a já mám kopr. Nechce se mi nic. Spal jsem v noci asi tři hodiny a propsalo se to do celodenního chtíče cokoliv. A já s tím nehodlám bojovat. Padá mi hlava a mozek zatáhl závěsy a šel spát.

126/365: Pohlednicovej

Zažili jsme krásnej podzim v Krakově. Dva dny plný slunce, co ještě má zbytek svých letních sil a dokáže ohřát líce i ulice. Celej den jsem chodil jen v košili s vykasanýma rukávama, se sakem přehozený přes ruku. A stejně mi bylo teplo. Vítr popoháněl spadené listí jen natolik, aby to byl příjemný osvěžující vánek, nikoliv studený podzimní vichr jaký by se slušil a patřil na začátek listopadu.

Chápu lidi, kterým Krakov učaroval. I mně se líbil, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tyhle středověký polský města jsou si až moc podobný. Nebo aspoň při srovnání s Wroclawí, kde jsem byl už několikrát a kde je tahle středověká krása namíchaná ze stejných přísad: základem pokrmu budiž Rynek Główny; přimíchejte radniční věž přímo na náměstí, přisypejte mnoho úzkých uliček, dokořeňte desítkami útulných kaváren a dochuťte parkem obehnaným okolo centra. Nakonec přilijte velkou klikatou řeku s náplavkou a servírujte zastudena. Mňam! Příště asi zkusím jinou zemi, jinou kulturu, jinou éru. Bruggy, Vídeň, Bukurešť? Kdo ví, kam povedou koleje.

V den odjezdu se spustil déšť cákancových rozměrů, což znamená jediné: nudná chůze po kočičích hlavách se změnila na přískoky a přeskoky přes kaluže, dlouhou chvíli jsme si mohli zkrátit dupáním do mlák a stříkáním na druhého. A taky hledáním poštovních schránek, což je pomalu nedostatková věc a za chvíli je čeká pravděpodobně stejný osud, jako telefonní budky. Kdo by taky posílal pohledy, když známka do Evropy stojí deset złotých a hezký pohled šest. Ale já je budu z cest posílat tak dlouho, dokud to půjde. A nenahradí mi to žádná appka české pošty, kam člověk může nahrát vlastní fotku, napsat vzkaz a pošta to za vás vytiskne a odešle někde z pobočky v Praze… Kde se v tomhle nachází nějaká poezie, nějaká romantika, nějaký cestovatelský duch?

Zrovna sedím ve vlaku a nějaká Španělka vedle mě sepisuje na ministolku u okna asi deset pohlednic. Sweet! Mám sto chutí se jí zeptat na věc, která mi hlavou vrtá už možná třicet let. Jako malej kluk jsem byl s našima u moře všehovšudy dvakrát, jednou v Itálii a jednou ve Španělsku. A zrovna ve Španělsku se k nám přichomýtl nějakej kluk našeho věku, co se sem nastěhoval z Čech s rodičema a už uměl plynně španělsky. A naučil nás samozřejmě všechny ty úžasný slovíčka, který jako malej kluk říkáte, protože se pak cejtíte být dospělej. Nevím jak se to píše, ale foneticky si je pamatuju dodnes: tu koňo, metala mirda! Buď jsem vám právě španělsky popřál dobrý večer, nebo jsem vás poslal vyvítekam. Vyberte si.

124/365: Překladatelskej

Tak sem si po čase zboural jednu ze zdí, který jsem si kolem sebe vystavěl. Jsem v Polsku na poznávačce a protože chci ochutnat co nejvíc místního pohostinství, dal jsem si v krakovském pivovaru k pirohům místní pivo. Ačkoliv se teda snažím být povětšinu času nealkoholickej, tak tohle je porušení mého abstinenčního kontinua. A při pití toho krakovského… piva… sem si vzpomněl na jeden vtip, kterej je nepřeložitelnej do češtiny: What do American beer and making love in a canoe have in common? They’re both fucking close to water.

No s tím polským pivem to bylo nejmlich to stejný; nějakou mentální abstinenci jsem sice porušil, ale reálně jsem pil něco, co pivo připomíná zejména svým názvem, nikoliv chutí. Na takový to letní limonádkový osvěžení ale asi super bublinky. Pirohy byly taky fajn, jen Češi k plněným knedlíkům, který u nás nabírají tvar koule, nikoliv placky, ještě přidávají kyselý zelí. Za mě teda, co se kuchyně týče, vede Chechnya Czechia nad Polákama zatím 2:0.

Poláci na oplátku vedou nad Čechama na vývěsní cedule ve výlohách, které shánějí pracovní sílu: Szukam pracowników. Ha ha ha. Ten nepřeložitelnej vtip (kterej je mimochodem připisovanej Ericu Idleovi z Monty Pythonů, kterým Radikální prejt vděčí za svý jméno) mě každopádně v konverzaci vedl dál do minulosti a vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi patřil k překladatelským komunitám. Jakkoliv jsem v mládí hlásal, že žádnýho Harryho Pottera nikdy číst nebudu a že je to hrozná blbost, tak po prvním díle jsem do něj byl samozřejmě neskutečně zažranej. A když jsem v létě dohnal všechny dosud vydané knihy a zjistil jsem, že pátej díl česky jen tak nebude, přichomýtl jsem se ke komunitě, která vydávala samizdatovej překlad od fanoušků pro fanoušky.

Ještě jsem šestnáctou kapitolu, kterou jsem tehdy překládal, v mailu našel. Z dnešního pohledu ten překlad samozřejmě nestojí za nic, s angličtinářkou jsem bojoval (a s češtinářkou taky), ale tehdy jsem byl ještě v mládí a rozpuku, zevlil jsem na gymplu a zapojit se do tohohle projektu mi dávalo smysl. To se psal rok 2005. Někdy ve stejnou dobu jsem hltal seriál 24 hodin a protože Nova ho dávala v telce se zpožděním (a ještě s dabingem, ale ten byl tehdy poměrně zdařilej – nebožtík Boris Rösner měl hlas jak zvon), dostal jsem se k překladatelské komunitě, která sypala titulky k novým dílům co nejdříve to šlo. Tak jsem pár dílů přeložil, ale ty už asi nikde nedohledám. Ale vzpomínám aspoň se slzou v oku na kamarády, který jsem tehdy díky v komunitě získal a mrskal s nima zprávy po ICQ.

No a pak jednoho dne od člověka z týhle komunity přišla nabídka, abych přeložil knihu. Za gáži několika desítek tisíc, což tehdy bylo psycho. Dlouho sem to zvažoval, ale blížící se maturita a celkem realistický zhodnocení mých vlastních schopností mě přesvědčilo, abych do toho nešel.

Zajímavej posun v technologiích, kterej se udál za těch 20 let. Tehdy ICQ, dneska AI, které se anglickej originál předhodí a za pár okamžiků má člověk překlad celé knihy na hodně dobré úrovni. Nechtěl bych dneska být v kůži překladatelů. Ale Michale, vždyť pracuješ v IT, tvoji práci do 5 let AI přebere zcela jistě. No jo no. Tak budu třeba… vyrábět malý dřevěný domečky. Ono se vždycky něco najde.

123/365: Novinářskej

Včera jsem udělal svůj první rozhovor v životě. Tedy z pozice dotazovaného, protože pár interview jsem už kdysi tady na blog dělal. A hrozně mě to tehdy bavilo a měl jsem jich ještě několik v to-do listu, ale už jsem se k nim nikdy nevrátil. Možná je na čase tuhle aktivitu oprášit. Třeba až dokončím radikální prejt.

Anyway, dělal jsem rozhovor pro první číslo školního časopisu. Hezky na diktafon. Nevím proč si vybrali zrovna mě, ale souhlasil jsem. Když se na první pedagogické poradě ještě před začátkem školního roku nadhodilo, že se bude dělat školní časopis a kdo se hlásí, že by na něm chtěl spolupracovat, šla moje pravá ruka automaticky nahoru (tzv. na Turka). Ale levá ruka stačila tu pravou plácnout a mozek se v tu chvíli probral z letargie a uvědomil si, že nemůže donekonečna přibírat aktivity, které by mě bavily a myslet si, že se ten čas kolem nich roztáhne jak límec dilophosaura.

Mám za to, že novinářská práce je důležitá. Platím si noviny, která z mého pohledu působí jako watchdog demokracie – Respekt, Deník N. Respekt čtu ještě hezky na papíru, ale poslední dobou už musím hodně vybírat, co si z každého čísla přečtu. Pryč jsou doby, kdy jsem si s tím mohl zalehnout a přečíst ho od A do Z. Tyhle plátky kontrolují politiky, nimrají se v kauzách, vytahují špínu na veřejně činné osoby – například na idioty, kterým přijde v pořádku šířit rasovou nesnášenlivost (tzv. na Turka). Svoboda médií je dost jasný ukazatel svobody společnosti a z tohohle pohledu patříme k jedněm z nejsvobodnějších zemím na světě. A těší mě, když mají žáci a studenti o tohle „řemeslo“ stále ještě zájem, i když té pravé novinařině zrovna pšenka nekvete, čtenost klesá a lidi čím dál víc svoji pozornost trhají na cáry obrazovkou mobilu.