Michal Kobelka

Já vám nevím. Točit v dnešní době film o upírech, tedy o něčem, co strašilo lidi možná tak před 100 lety, to nezní jako dobrý byznys plán. Nebo jinak – dát vůbec někomu z pozice producenta peníze na film o upírech, to chce pořádnej kus odvahy a zároveň přijímáte velký riziko, že ty kulaťoučký penízky zahučej direkt do kanálu. A že těch zelenejch papírků na výrobu filmu Sinners nebylo málo.

Když navíc přijdete na pitch meeting, tj. první představení filmu před lidmi, kteří ho mají odmávnout, s vizí filmu, a popíšete ho nějak takto: Bude to film o dvojčatech, který pravděpodobně jedou v nějakým nekalým byznysu, ale chtěj si založit bar. A bude to hodně o hudbě. Jo a taky o upírech. A o zpívajících upírech. Vlastně to bude trochu muzikál. A některý scény budou jak vytažený ze sna, kterej se zdá někomu na LSD. Třeba ta jak zpěvák lomeno kytarista v roce 1930 jede svoje blues v baru plným černochů, ale zároveň to bude opředený takovým mystériem, že jako hudba nás dokáže protlačit skrz časoprostor a spojit s předkama i následovníkama z budoucnosti, takže v jednu chvíli budou tančit na pódiu starý předci s bubnama, týpek z budoucnosti s elektrickou kytarou, moderní baletky, hiphopeři. No a pak tam budou jakože upíři, a ti budou hromadně tančit na irský melodie a zpívat a veselit se.

Tak úplně nečekáte, že vám na to producenti dají sto milionů dolarů a řeknou vám, ať si to užijete. Nene, čekáte, že velký CEO nějakýho velkýho studia se po představení vaší vize podrbe na hlavě, odkašle si, podívá se na přísedícího skoro-CEO s pohledem, ze kterýho lze odezřít „Kdo ho sem sakra pustil?„, a vysloví nahlas: What the actual fuck mister? A požene vás holí se vsazenýma diamantama někam hodně daleko, protože to zní až moc šíleně na to, aby taková hovadina pokazila pověst studia.

Sinners jsou ten typ filmu, kterej na papíře zní jako kdyby pejsek s kočičkou natáčeli film, ale stojí za ním dost jasná autorská vize. A já děkuju všem, kteří při vzniku filmu mohl říct Ne a stopnout ho a neudělali to. Dostal jsem našlapanej vizuální zážitek, kterej ano, byl o upírech, ale ve skutečnosti o upírech vůbec nebyl. Musím si trochu nechat propasírovat všechnu tu mnohovrstevnatost a symboliku přes centrální mozek lidstva a zkusit najít vše, co do tohoto snímku jeho autor propašoval. Nebylo toho málo, ale poselství o vykořisťování, omezování kulturní identity, o rasové nesnášenlivosti a o tom, že rasismus a xenofobie nikdy nic dobrého nepřinesly, ty jsou poměrně jasné. Chci ale nasát i ten zbytek, kterej nešel tak jasně na ruku. Ryan Coogler napsal a zrežíroval film, o kterým zase budu jednou přemýšlet a snažit se proniknout do všech těch jinotajů, které se postupně odkrývají.

Vybírám nový spotřebič do domácnosti, konkrétně vestavnou lednici. Ta stará zažila snad ještě rozpad Jugoslávie v přímém přenosu. Nemám žádné iluze, že by nedokázala fungovat ještě dalších padesát let, ale moje potřeby jsou momentálně trochu jiný a hledám něco vhodnějšího (bez mrazáku).

A tohle je přesně ten moment, kdy bych chtěl chtěl mít osobního asistenta, na kterýho bych delegoval všechny svoje požadavky, on by to celé vymyslel, zařídil, našel něco vhodného, ale zároveň by tušil, že se nespokojím s kdečím a hledal by přesnej průsečík kvality a ceny podle mých měřítek. Neotravoval by mě první variantou, která splňuje jen pár podmínek. Zároveň by mi ale nepředhodil osm variant a já že bych to měl vymýšlet. Nechci mít rozhodovací paralýzu jako už tolikrát. Prostě by musel chápat, co chci — měl by mít kritéria nastavený jako já, a pravomoci natolik dobře nastavený, abych mu mohl důvěřovat, že to za mě rozhodně dobře. Proto by to taky měl být můj osobní asistent, že ano.

AI už tohle jakš takš splňuje. Než jsem Gemini oslovil, udělal jsem si vlastní průzkum trhu, abych věděl aspoň orientačně, co se dá za kolik sehnat (vestavnou lednici jsem v životě nekupoval). Našel jsem dvě, které by mi vyhovovaly. Pak jsem zkusil Gemini, na začátek jsem mu neomezil rozpočet, takže mi vybral lednice za 70 tisíc. Ou kej, pro mě trochu overkill. Nakonec ale vyfiltroval přesně to, co na začátku vyšlo i mně. Jenže AI asistent za mě ještě tu lednici neobjedná a nezařídí montáž. Zatím. Ale brzo už to bude umět. Na koho ale padne zodpovědnost, když svůj výběr totálně pohnojí?

No a je to zase tady. Když na to přijde, dokáže se českej národ složit vlastně téměř na cokoliv. Od dětských onkopacientů, přes kočičí útulky až po národy napadený cizíma mocnostma. Jestli je v naší malý zemičce na něco spoleh, pak naprosto paradoxní schopnost se semknout a pomoct (ne)bližnímu svému v časech nejhorších. Paradoxní proto, že jsme mnohdy hodnocení jako převážně nepřátelský stát vůči všemu cizímu.

Je však nutný si připomínat, že tuhletu averzi tady rozdmýchávají nepoddajný živly z řad politiků, pro něž to je úrodná půda a zároveň způsob, jak se šplhat po absolutně amorálním žebříku do vyšších pater, kde je jejich xenofobní počínání na očích mnohem víc, než kdyby zůstali pěkně při zemi. Ale každá země asi potřebuje tyhle sráče, kteří dokážou hubu otevírat na kdekoho, ale když přijde na věc, stáhnou ocas a dělají, že jsou největší obhájci lidstva. Ve výsledku jde o to, jestli tyhle Sládky, Vandase a Okamury jenom vystavíme do výlohy panoptika, aby všem viseli na očích jako příklad totálního morálního dna, nebo je svými hlasy pošleme i do politického boje. Za mě by úplně stačilo, kdybych věděl, že podobní vykukové existujou, nechal bych je veřejně se ztrapňovat, ale nechat je zastupovat část voličů a legitimizovat tím jejich počínání, to už je ten krok navíc, který by tam být nemusel.

Díky všem, kteří přispěli na další Dárek pro Putina. Není to s národem českým vůbec tak špatný a nebýt politiků, kteří si honí body na rozeštvávání společnosti, musel bych chtě nechtě mít z našeho počínání skvělej pocit.

HIMYM mě hned při svém debutu v roce 2005 minul a trvalo ještě rok a přechod z gymplu na vejšku, než jsem na něj začal koukat. Fíha, dvacet let starej seriál, uteklo to nějak rychle. Když se řekne Dvacet let starej seriál, chtěl by můj mozek do téhle kategorie zařadit třeba Pobřežní hlídku nebo Beverly Hills, a ne HIMYM.

Tehdy na něj každopádně koukal každej, život na VŠ byl hnanej kvalitníma seriálama, který se tou dobou vyrojily jak houby po dešti. Začalo to LOSTem, pro mě teda ještě o chvíli dřív Jackem Bauerem v 24 (osmou sérii jsem pořád neviděl, ale pořád mám v hlavě jakousi touhu si dát maraton všech sérií někdy o volným víkendu), pokračovalo Prison Breakem, Heroesama, Hrou o trůny, pak přišel Walking Dead a další a další. První léta novýho milénia přinesly tolik kvalitního obsahu do malejch obrazovek, že mohl člověk de facto jen koukat na telku. Jop, zkouškový období byly díky tomu celkem peklo… Ještě jeden díl a půjdu se učit… Tak ještě jeden… No nešlo se učit dokud to člověk celý nesjel.

Před nedávnem jsem HIMYM znova rozkoukal a je to pořád tak stejně super jako tehdy. V posledních sériích byla znát jistá únava materiálu, ale při srovnání s jinýma sitcomama je to pořád úžasný, neřkuli klenot. A víte co? Mě tehdy hodně bavilo sledovat seriály na týdenní bázi, nechat se lákat cliffhangerama na konci dílů, čekat jak to dopadne, proklínat zimní několikatýdenní přestávku. Hodně seriálů mi takto propadlo sítem, protože čekání na další díly mě zkrátka přestalo bavit. Ale ty důležité se tam hádám zachytily a zůstaly. HIMYM je jeden z nich. Suit up!

Seděl jsem minule na poradě a přemýšlel, kam přeleju peníze, aby mi neležely na běžným účtu s úročením nula celých nula nula. Rychlý check srovnání spořících účtů, vybral jsem vítěze. U mé Komerčky jsou podmínky nastavený nesmyslně (pro lepší úrok musí člověk převést peníze z jiné banky, takže kdybych chtěl spořit u nich, nutí mě zakládat účty v jiných bankách; not a great plan).

No a protože jsem byl v tom, založil jsem si přímo na poradě nový účet v mBank, přelil na něj peníze a to všechno zatímco jsem jedním uchem poslouchal přednášku. Trvalo to celý deset minut a bylo hotovo. Přes bankovní identitu z mé současné banky se stáhly všechny potřebný informace, na pobočku díky tomu nemusím, nová banka si všechno přebrala za běhu a já doufám, že Komerčce teď někde svítí varovná kontrolka bacha, odchází nám klient jinam.

Bankovní identita je jedna z nejlepších věcí, který se povedly v posledních letech realizovat. Díky ní je přihlašování a ověřování hyperjednoduchý a je to zároveň jedna z těch služeb, který zkrátka fungujou. A že jsem tady už v prejtech pár digitálních nebo elektronickejch věcí dost zkritizoval, tak tuhle musím jednoznačně pochválit.

Je to paradoxní, ale kdo se cítí utlačovanej a umlčovanej, má dneska milion možností na sebevyjádření a sebeprezentaci. Všichni ti, kdo se odvolávají na nacisty nebo minulej režim a snaží se tím poukázat na perzekuci své osoby a nemožnost se veřejně vyjadřovat, jsou totální manipulátoři. Nikdy v životě na tomhle kusu země neměli lepší podmínky pro to dát na odiv svůj excelentní vytříbený myslostroj, který jim sídlí v hlavě. Bohužel si to pletou s bianco šekem pro plácání ČEHOKOLIV, aniž by pomysleli na důsledky. Že je pak v lepším případě média, v tom horším policie popotahují a veřejně lynčují, to už je nad rámec jejich intelektuálních schopností.

Svoboda projevu k demokracii patří a sám jsem na pár demonstracích byl (v osmdesátým devátým jsem doma coby dvouletej capart skákal po stole a volal Ať žije Havej aniž bych tehdy jen tušil, že humanismus se do mé osoby otiskne větší měrou). Na demonstracích jsem cítil, že jde o hodně. Když nás na Letné byly desítky tisíc, kterým nebylo jedno, kam tahle země směřuje, vnímal jsem sílu lidu naplno. Když se na Slovensku vzedmula vlna odporu proti Ficovi, byl jsem plný optimismu a v bývalé práci jsem na slovenských kamarádech viděl, že cítili podobnou sílu i oni.

Je to dvousečná zbraň. Já jim všem tu potřebu se vyjádřit k čemukoliv přeju. Ať už je to téma politické, vědecké, společenské či jakékoliv jiné, jen ať si hezky odkopou. Problém nastává ve chvíli, kdy se podobné hlasy – a přiznejme si, že z 99 % jsou to naprosté kraviny – spojí do jednoho chumlu. Pak tu sílu cítím z tábora, kterej sice neovládá základy fyziky pro druhý stupeň základní školy, ale zároveň má velmi silný názor na to, že Země má tvar pěticípé hvězdy, kterou nesou na zádech sloni. Zatímco dřív by obskurní názory slyšeli tak maximálně rodinní příslušníci na oslavě s účastí širší rodiny (a po 15 minutách by je přestalo bavit tyhle hovadinky poslouchat a šli by věnovat čas něčemu inteligentnějšímu), dneska má díky internetu tenhle hlas přecejen silnější zastoupení, protože podobně (ne)přemýšlející jedinci se začali spojovat do clusterů. A není náhoda, že se tyhle clustery vzájemně překrývají a že možnost být vyslyšenej je silnější, než schopnost zamyslet se a nechat si projednou všechny ty názory ve své hlavě.

Dneska v médiích prosvištěly nominace na Oscary. Ať si každej myslí kdo chce, pro mě pořád mají nějakou váhu a beru je jako prestižní ocenění. Z těch desíti nominovanejch filmů jsem viděl přesně dva – F1 a Sny o vlacích (o nichž jsem psal nedávný prejt), takže nedokážu úplně posoudit nějaký šance na výhru. Oscary nikdy asi nebudou žebříček ryze nejlepších filmů (dá-li se vůbec takový žebříček udělat), ale spíše kvalitně-populárních. Trochu do kolen je sráží systém hodnocení, respektive výběru komisí. Člen akademie, který má na starost danou sekci, totiž… nemusí vidět všechny nominované.

Aha?! To by mě fakt zajímalo, jak může někdo vybírat z pěti nominovaných, ať už je to film, herec či cokoliv jiného, a přitom vidět třeba jen dva z pěti. Vážně, členové komise nemají za povinnost se s těmi nominovanými seznámit, takže můžou klidně volit naslepo. Už z toho mi trochu vyplývá, že jde fakt spíše o cenu popularity. Ale neva, zkusím ještě pár filmů dohnat, než se bude zlatý plešoun předávat, aspoň ty Hříšníky když už nic.

Trochu mě mrzí, že už déle stagnuje můj dřívější projekt Oscarových kraťasů, o kterých jsem pravidelně psal ve vlastní rubrice. K nim bych se určitě někdy rád vrátil a všechny ročníky dojel, včetně těch nových. Možná po konci Radikálního prejtu a Poslowchání navážu tam, kde jsem přestal a odškrtnu si jeden rest.

HTTP kód 204 je stav s názvem „no-content“.

Let that sink in.

A po nás potopa.

V poslední době sleduju světový dění a říkám si, že jsem se probudil do skeče Monty Pythonů nebo do mysli nějakýho fakt dobrýho recesisty. Zároveň sleduju svůj maličkej život a jeho turbulentní změny v posledních měsících. Škála doby přítomné je tedy docela rozměrná, sleduju malé kroky i takové, které rozesírají světový řád. Jeho podoba byla po desítky let tříbena smlouvami, úmluvami a vzešla z předchozích přešlapů a chyb, zejména válkami o území či národ. Skoro to vypadalo, že světoví státníci tomu začali rozumět a pochopili, že k prosperitě toho či onoho státu nepřispívá ani tak další kus zabrané země, ale zejména vzájemný obchod a doba bezválečná.

Mám tři děti, tomu nejmladšímu už je pár měsíců 6. Ale jeho vyzrálost po stránce já já já je na vyšší úrovni než tuhle u pana Donalda, kterej se chová jak dítě, kterýmu vzali lízátko a ON HO CHCE. Jak slon v porcelánu okolo sebe máchá chobotem aniž by bral na vědomí, že to, co se budovalo tak dlouho, je zároveň velmi křehké. Opravdu nemůžu pochopit, jak mohli zvolit do čela světové velmoci takového orangutana. A v Čechách teď máme premiérem člověka, co si kupuje glóbus, aby lépe pochopil, kde je Grónsko. A pak o tom natáčí video, který prostě nejde zparodoval. Jeden z nejvyšších činitelů naší země je zároveň jedním z nejsměšnějších. Welcome tů da fjúčr.

Kdysi jsem četl něco v tomto smyslu: Kdybych si mohl vybrat mezi tím, že budu dvě hodiny sekat svůj vlastní trávník, a tím, že zůstanu o hodinu déle v práci, vydělám si tím 10 $, zaplatím někomu jinému 5 $ aby to posekal za mě a za zbylých 5 $ si koupím pivko, které budu pít, zatímco ho pozoruju z vlastní verandy jak seká trávu, zvolím vždycky možnost č. 2. Dává to smysl? Snad jo.

Já bych to asi viděl stejně. Ještě před pár lety. Na co se otravovat zbytečnou prací, když to může za mě udělat někdo jinej. Ale čím víc vnímám, jak jsou i ty nepříjemný, na první pohled nepřekonatelný věci, i ty rutinní snadný… Jak jsou důležitý. Že se člověk naučí něco novýho, nebo si trochu vylepší skills v něčem, co dělá často. Jasan, některý věci se delegovat musí. Ale čím dál víc vidím, že i zdánlivě zbytečná věc, kterou se něčím naučím, může být užitečná zcela jindy a zcela nepředstavitelně. Navíc sleduju, že se ty skills shlukují, nabalují se na sebe a že odemykají nový, netušený schopnosti.

Takže od jisté doby si dělám spoustu věcí radši sám. Montuju lustry, zapojuju elektriku, zkouším leccos opravit, sám vyrobit. Chce to trpělivost, například nenadávat že něco nejde, zvlášť když mi u toho asistují ratolesti. Ale odměna je většinou sladká a vždycky mě těší, když se něco povede a něco se naučím, nebo vylepším.

V http protokolu má stavový kód 202 význam Accepted. Naučil jsem se akceptovat leccos, s čím bych dřív bojoval. Je to jednodušší cesta, jak být v míru. Akceptuju taky, že něco nedokážu, i když se o to pokusím, a že jsou věci, které nezměním. Ale nejvíc mě mrzí, když nedokážu akceptovat něco nebo někoho, i když vím, že nic jiného není potřeba a na ničem jiném nezáleží.