Nejsem žádnej Murakami, ale o běhání už jsem taky leccos napsal. Ale spíš než o čem mluvím bude tento příspěvek o tom, co při běhání reálně dělám:
- běhám
- běhám, ale ve formě chůze
- poslouchám les
- poslouchám podcasty (prejt o podcastech soon)
- poslouchám svůj Epic music playlist a řídím podle něj svoje tempo
- plácám si s větvema, listama, kandelábrama a svislejma značkama, s lidma ne
- nadávám, že jsem si nevzal šátek
- nadávám, že jsem si na noční přeběh z Jevíčka zapomněl čelovku, když jsem se ještě 10 minut před odjezdem autobusu bavil představou Kvápy, kterej si čelovku zapomněl pár dní přede mnou
- skáču do kaluží
- probíhám spadaným listím tak, aby to co nejvíc šustilo
- probíhám čerstvě napadaným sněhem tak, aby to co nejvíc křupalo
- počítám do 30, do 180, do 365 a do 730
- koukám do výloh, jestli při běhu vypadám dobře
- koukám na lidi ve výlohách, kteří koukají na to, jak jim upocenej běžec kouká do výlohy
- volám záchranku lidem s rozbitejma hlavama
- volám záchranku lidem s otravou alkoholem
- volám měšťáky na agresivní spoluobčany
- konverzuju se seniorama, jak kdyby to potřebovali oni a ne já
- kontroluju nehybný seniory
- porušuju lockdowny
- myslím na ni každou vteřinu běhu
- vytláčim ji z hlavy každou vteřinu běhu
- zdravím srnky, divočáky, lišky a nově taky vlky
- ignoruju bolest
- běhám do silnýho deště
- běhám do chumelenic a vánic
- přemýšlím, jestli mám skočit pod ten protijedoucí kamion
- přesvědčuju pomalejší spoluběžce, že mě pomalej běh opravdu baví a myslím to vážně
- hledám sluchátka ve tmě ve vysoký trávě
- užívám si konverzaci
- užívám si ticho
- žiju
Kdo říkal, že je běh nudnej sport?
