Jednu věc jsem se v životě naučil, nebo mi možná byla dána, protože jsem ji používal od té doby, co pamatuju. Odzoomovat na chvíli ze své hlavy někam do vesmíru a podívat se dolů na tohle všechno z pořádné výšky. Jakože samozřejmě ne fyzicky ani duševně, protože na nějaké astrální cestování vám seru. Zkrátka ale dokážu na chvíli na věc co mě trápí, sere nebo se mě drží za pačesy až moc dlouho kouknout skrz nějakej vesmírnej dalekohled a najednou si uvědomím, že ta či ona konkrétní věc je tak titěrná, že ji můžu ignorovat. Můj život je krátkej vesmírnej pšouk, kterýmu přikládá význam jen můj mozek, a ten lze tímhle odzoomováním vrátit zpět do patřičných mezí nedůležitosti.
Na opačným spektru je pak tzv. absolutní zoom-in, kdy naprosto nelogicky podlehnu pocitu, že se musím v něčem vrtat tak dlouho, až nevidím nad okraj díry, kterou jsem vyhloubil. A většinou k tomuhle zoom-inu stačí jen mít nějakej pocit. Tvl cože, on mě pozdravil a řekl tam TOHLE slovo TÍMHLE tónem? Poprosím mozek, aby mi situaci rozebral elektronickou tužkou ze všech úhlů.
