Jsem člověk, kterej má rád svůj zaběhnutej klid. I příjemný překvapení je pro mě pořád vytržení ze zaběhnutého stavu a ne vždycky tak můžu říct, že bych o to stál. O to víc mě pak dokážou uhranout věci, který zamávaj mým životem nějak negativně. Většinu času mám fakt rád, když se dostanu do nějakýho ustálenýho ekvilibria, který není zmítaný nepředvídatelnýma událostma.
Ne že bych snad musel mít řeku života úplně rovnou a neměnnou. Ale mám rád, když si to koryto můžu sem tam vytvarovat já, k čemuž většinou sbírám dlouho odhodlání, projektuju si takovou změnu, připravuju se na dopady a nakonec ten krok možná udělám a možná ne. Například to učení se rodilo v mé hlavě pomaličku, přispělo k němu více malých věcí, byl to dlouhej proces. A udělat ten poslední krok, na to jsem musel bejt dopředu připravenej, abych v inkriminovanej moment mohl říct ano.
Velký kroky jsou prostě něco, co ve mně musí být uzrálé a musím s tím být v míru. Jak to přijde nenadále, strhává to břehy mé řeky a já se jen plavím s proudem.
