Koukáme teď s klukama na Bylo nás pět. Jak už jsem kdysi psal, rád jim pouštím slow-tv, aby dokázali udržet pozornost i u pomalejších věcí. Je to sice boj proti silnému nepříteli, protože dnešní televizní i kinoprodukce místo klasických nůžek používá motorové nůžky Fiskars se stokrát rychlejším střihem, ale vyplácí se to. Jsem rád, že je Arabely, Saxany i Medvědové s Cibulkou baví a vydrží u toho.
Ale zpět k Bajzovi a spol. Já ten seriál naprosto a nepokrytě miluju, už od dětství, snad hned od roku 1994, kdy měl premiéru v telce. To mi bylo sedm let. Tehdy mě na tom samozřejmě nejvíc bavily ty klučičí lumpárny, boj s Habrováky, patálie všedních dní; malej kluk se dokázal s partou identifikovat a našel si v ní to svoje.
Jenže i o 30 let později ten seriál na mě funguje pořád úžasně, jen už se teď nesnažím identifikovat s Petrem Bajzou a spol (kecám, pořád bych chtěl prožívat jejich klukoviny). Teď už na mě působí úplně jiné věci. Dojímá mě v tom seriálu kde co a některé scény mi vhánějí slzy do očí. Třeba jak Petr vidí odjíždět Kristýnu domů a myslí si, že ji vyhnal od nich z domu. Vánoční díl se Zilvarem koukajícím do oken rodin, které mají domov. I ten Fajstův funus je něco, co člověka musí dojmout.
Jo, za mě je tenhle to nejlepší, co se u nás po revoluci natočilo. Atmosféra vystřižená na jedničku, skvělí herci, dospělí i ti dětští, krásné historky které zahřejou na duši. Rád se k tomuhle skvostu vracím.
