Krásné záběry, tříhodinová stopáž, druhá světová válka, morální dilema a nádherný soundtrack. Možná by vás mohlo napadnout, že se chystám znovu psát o Nikdy neodvracej zrak (viz loňská recenze), ale naštěstí tomu tak není. Objevil se další film, který splňuje vše výše popsané. A tak se téměř po roce můžu opět rozepsat o filmu, který sice nezbourá kasovní žebříčky, ale moji duši dokázal zbourat a rozemlít na prvočástice dokonale.
Stejně jako příběh Kurta Barnerta ve výše zmiňovaném veledíle Nikdy neodvracej zrak, i Skrytý život je založený na pravdivých reáliích. Příběh Rakušana Franze Jägerstättera, jeho rodiny a vesnice, ve které žil, se stal během druhé světové války. Nebudu spekulovat, zda skutečný Franz byl pacifistou z přesvědčení či strachu, na tom nám film odpovědět nemůže. Předkládá nám však člověka rodinného, pracovitého a veskrze morálního, pro nějž je válka něco tak vzdáleného, jak jen může být vzdálený lomoz děl a tanků od totálního ticha, které je vysoko v horské vesnici přerušené jen zvoncem krav či smíchem dětí.
Pro mně byl tento snímek prvním setkáním s americkým režisérem Terrencem Malickem, většina recenzí i názorů se shoduje, že jde o jeho nejpřístupnější film běžnému divákovi. I tak bych podotknul, že film určitě není pro každého (který ano?) — dlouhé, pomalé záběry, které nijak neposunují děj, jen ukazují krásu rakouského venkova ukrytého mezi vysokými štíty. Záběry na rodinný život, na tvrdou dřinu na polích, na vysokohorský život, který sice nebyl diametrálně odlišný od toho údolního, přesto se však odehrával tak nějak ve skrytu a lidé museli projevit určitou dávku soudržnosti a empatie, aby mohli společně přežít.
Pokud patříte k lidem, kteří dlouhé záběry a pomalý způsob vyprávění ocení, pak si film náramně užijete. Kameraman Jörg Widmer pod taktovkou svého režiséra předvádí jeden krásný záběr vedle druhého. Absence Lubezkiho (jednoho z nejlepších kameramanů současnosti), který Malickovi točí většinu filmů, tedy zase tolik nemrzí, zvlášť když Widmer se od Lubezkiho u několika filmů učil a odkoukával. kdyby se v dolním rohu obrazovky objevilo logo rakouského ministerstva cestovního ruchu, vůbec bych se tomu nedivil, protože reklama na rakouský venkov je to znamenitá.
Co se soudržností udělá válka a jak moc se ručička morálního ciferníku protočí nejen u hlavní postavy, ale hlavně u ostatních vesničanů, to ve filmu zjistíme velmi brzy. Povolávací příkaz v rukou pošťáka vyrval člověka ze — sice náročného — ale konstatního života, a předhodil jej do bojové vřavy, kde jej čeká smrt, v lepším případě pak doživotní trauma z války. A zatímco většina mužů z vesnice tento osud přijme a odjede na frontu, Franz se vzepře a odmítá narukovat a bojovat po boku nacistů, což na něj samotného i jeho rodinu vrhne v očích spoluobčanů stín a okamžitě jsou označeni za zrádce.
A tak se koukáme na osud člověka, který by si v klidu chtěl obdělávat pole, jenže režim si s takovou vzdorností poradí — ať už hrubou silou, nebo permanentním tlakem. A ačkoliv má Franz během filmu možnost se několikrát vykoupit a přistoupit na podmínky nepřítele, neuhne ze svého přesvědčení a morální integritu postaví nade vše, přestože dobře ví, že tato cesta jemu ani jeho rodině nepřinese nic dobrého.
Představitel hlavní role, August Diehl, se s rolí rakouského sedláka vypořádal výborně, a skvěle mu sekunduje Valerie Pachner coby jeho manželka. Jedinou kaňkou na jinak skvělém díle pak spatřuji v tom, že ačkoliv jsou obě hlavní postavy z německy mluvících zemí a film pojednává o Rakušanech, je v anglickém znění, snad aby byl přístupnější pro západní diváky.
Ano, málem bych zapomněl. Co Max Richter předvedl v Never Look Away, to se zde maximálně daří Jamesi Newton Howardovi. Soundtrack (Youtube, Spotify), který kromě toho, že je nádherný, potěší i našince. Kromě původní hudby od Howarda jsou na desce i některé klasické skladby, včetně České suity D dur od Antonína Dvořáka.
⭐⭐⭐⭐⭐
5/5
