Upletl jsem si na sebe nevědomky bič. Předpokládal jsem, že po na poslech chabém prosinci bude i nový rok pokračovat v pomalém rozjezdu a tedy spojení prosince a ledna do jednoho reportu bude otázka pár alb. Jenže co čert nechtěl, leden byl pro mě rekordní měsíc co do množství naposlouchané hudby. Jakože ever za těch 38 let co obývám tento vesmír. To s sebou samozřejmě přineslo i velké množství pětihvězdičkových alb, o kterých se tu chci vypsat; co se v prosinci zdálo jako report na pár minut se v lednu proměnilo v článek, který obsahuje celkem 43 alb hodnocených maximální známkou.
V článku se objeví několik definujících alb, které byly pro svět hudebního světa i svět můj zcela zásadní, a zároveň několik alb, které jsem už stihnul rozebrat v Soundtrack monday. A protože bude fuška je všechny obsáhnout, na nic nečekám a pouštím se do toho:
Gattaca od Michaela Nymana je soundtrack ze sci-fi romantického filmu z roku 1997, který jsem si nedávno doplnil, jelikož soundtrack už mě nějakou dobu provází mou životní poutí a film mi zatím unikal. Tady můžu s klidem říci, že film je dobrý, zatímco soundtrack je naprosto úžasný. Hlavně skladba Departure je jako rostlinným olejem potřená skluzavka, která vás okamžitě sveze do hudebního pod-světa zvaného „melancholic as fuck“. Krásná skladba, smutná skladba:
Gemini Rue je herní soundtrack, který složil Nathan Allen Pinard. Poměrně zdařilá adventura zabalená do retrohávu a odehrávající se ve futuristickém světě je ozvučená velmi netradičním soundtrackem, který mi už více než dekádu zpříjemňuje dny.
My name… is Gladiator. Hans Zimmer, Lisa Gerrard a jeden z nejznámějších hudebních fláků tohoto tisíciletí k jednomu z nejznámějších (a aspoň pro mě nejoblíbenějších) filmů. Russell Crowe a Ridley Scott ve vrcholné formě a k tomu pompézní soundtrack, který dost možná odstartoval moji lásku k soundtrackům. Více viz Soundtrack monday s Gladiátorem.
Ohledně Oomph! jsem se tu rozepsal trochu už minule. Tuhle německou a německy zpívající kapelu mám nevím z jakého důvodu moc rád. GlaubeLiebeTod nepovažuju za jejich nejlepší CD, ale líbilo se mi natolik, že ode mě dostalo plný počet. Spousta hitů — např. Träumst du, na kterém spolupracovali s českou zpěvačkou Martou Jandovou.
Do speciální kategorie hudby melancholic as fuck, o které jsem mluvil o pár odstavců výše, patří i soundtrack Goodbye, Lenin! od Yanna Tiersena. On tam patři i ten film, který jsem viděl Léta Páně někdy v roce 2004 a od té doby se mu raději vyhýbám, a to jde prosím pěkně o německou komedii, ale s velmi citlivým tématem. Yann k filmu složil natolik krásný soundtrack, že si také vysloužil své místo v Soundtrack monday.
The Cardigans nám přivážejí album s názvem Gran Turismo. Cardigany skoro vůbec neposlouchám, znám jen pár jejich hitovek a shodou okolností jsou všechny z tohoto alba z přelomu tisíciletí. Erase/Rewind, My Favourite Game… Jo, pěkný závan devadesátek.
Falco — Greatest hits. Slibuju, že s Falcem a jeho kompilacemi už končíme. Tahle byla poslední, opravdu!
S největšími hity na albu Greatest Hits…So Far!!! se nám tu objevuje i Pink!, kterou vlastně aktivně skoro neposlouchám. Ale z dob pravěku, kdy se hudba pouštěla primárně z rádia, mi hodně jejích songů utkvělo v paměti a musím říci, že na téhle kompilaci z roku 2010 je to hit vedle hitu. A spoustu dalších ještě posléze přidala.
Julia Kent a její Green and Grey a mě nenapadá, jak bych vlastně CD popsal, abych vám ho prodal. Julia je kanadská čelistka a skladatelka. A složila pár skladeb. Pro čelo. A vydala je na CD. A je to super!
Gris. Můj milovaný Gris, který dokázal všechny mé smysl okouzlit tak, jako se to podařilo málokterému médiu. V tomto případě jde o čarokrásnou adventuru, jejíž vizuál je plný vodových barev a soundtrack je přímo povznášející až božský. Hra samotná je jako cestování ve snech a více jsem o ní psal v Soundtrack monday i v dojmech ze hry.
Z úplně jiného soudku přichází album od Mika Oldfielda Guitars. Mika mám rád a na tomto albu se vyřádil s kytarami všeho druhu, takže zní velmi různorodě.
Ha Ha Heartbreak je nové CD od Warhause, belgického zpěváka, kterého možná znáte i ze skupiny Balthazar. Já tyhle belgické indie týpky mám moc rád a nové CD se velmi povedlo — běžte se o tom přesvědčit 29. 3. na koncert, který tu Warhaus bude mít. Na posledním koncertě jsem byl a byla to pořádná jízda!
Ze všech osmi soundtracků Harryho Pottera jsem vybral dva, které se mi líbí nejvíce. Prvním z nich je hned ten první ke Kameni mudrců. Když tento film vyšel, neměl jsem vlastně ještě o světě Harryho Pottera moc potuchy — knihy jsem nečetl, však je to jen pro děcka, žejo! Jenže pak jsem jednu knihu okusil a od té doby jsem zanícený fanoušek světa Harryho Pottera a jednou za pár let si všechny knihy připomínám. Nejraději mám však soundtrack z Vězně z Azkabanu, což byl nejlepší a zároveň poslední dobrý film v sérii. Buckbeak’s Flight je nádherná skladba. Oba soundtracky má na svědomí matador filmové muziky John Williams, ale to jsem vám asi říkat nemusel.
First Man je krásný film s již etablovaným duem režisér — skladatel Damien Chazelle — Justin Hurwitz. Dodneška se má za to, že First Man měl vyhrát hudebního Oscara, film ale nebyl v kategorii soundtracků ani nominován! A já tomu říkám svatokrádež, protože Hurwitz je skvělý skladatel a tady to dokazuje víc než jasně. Jen posuďte takovou přistávací scénu a nechte se omámit tím úžasným soundtrackem (doporučuji i k běhání):
Dalším herním soundtrackem je Heavy Rain od zesnulého skladatele Normanda Corbeila. Ve své době jsem se do té hry naprosto pobláznil a musel jsem si půjčit od bratrance Playstation 3, abych si ji mohl zahrát. Více viz Soundtrack monday.
Hejno černejch koček je dva roky stará debutová deska od písničkářky Kvietah a já můžu ze srdce říct, že žádná česká hudba mě od jejího vydání neoslovila více. Je skvělá hudebně a má originální texty. A Magdalena, jak zní reálné jméno Kvietah, má skvělý hlas a navíc je moc sympatická. Recommended.
Ani v tomto dvouměsíčním reportu samozřejmě nechybí Max Richter a jeho čtverné zastoupení vezmu jedním vrzem: Henry May Long je soundtrack k filmu, který jsem neviděl a pravděpodobně ani neuvidím, protože se nedá nikde sehnat. Není na žádné streamovací službě a abych ho sháněl někde pokoutně na darknetu, na to už jsem opravdu starej. Hostiles je soundtrack ke krásnému westernu s Christianem Balem v hlavní roli a některé skladby z tohoto alba patří k mým nejoblíbenějším od Richtera. Věnoval jsem mu samostatný díl Soundtrack monday. Infra je Maxovo studiové album plné minimalismu a melancholických skladeb (co od nějak taky čekat jiného, že…) A posledním albem je Richterova studiová novinka In a Landscape z roku 2024. Nechápu, jak to ten člověk dělá, ale ani po těch desítkách úžasných alb se mi nestalo, že by mě jeho nová muzika nudila. Právě naopak — zase se mi tak krásně dostala pod kůži, jako to umí jen Richter.
Od filmových soundtracků zpět k těm herním. Rob King, Steve Baca a Paul Romero, to jsou jména skladatelů, z jejichž hlav vzešly krásné soundtracky k sérii Heroes of Might and Magic. Nejvyšší hodnocení jsem dal těm dílům, které znám nejvíc — druhému až čtvrtému. Nejvíc pohádkový je díl druhý, nejvíc v paměti mám díl třetí (strávil jsem ve hře stovky hodin, ne-li tisíce) a nejhezčí skladba je z dílu čtvrtého — Floating Across Water:
Tomáš Klus a jeho Hlavní uzávěr splínu. Tomáše nějak aktivně neposlouchám, ale na tomhle CD je spousta songů, které se mi líbí. Ale je to spíš závan toho, co jsem poslouchal kdysi, dneska už k jeho hudbě netíhnu. Malčik moj, malčik moj!
John Williams je zpět, tentokrát s albem k Home Alone. Tuhle desku si pouštím on-repeat někdy od začátku listopadu cca do Vánoc, protože je pro mě (stejně jako film samotný) esencí Vánoc a nedokážu si představit, že bych některý rok na oba díly během svátku nekoukl.
A nyní přeborník v těžké váze ze světa herní hudby — Horizon: Zero Dawn od tvůrčího tria Joris de Man, The Flight a Niels van der Leest. Hru jsem nehrál, už dávno nemám čas na to ztratit se ve virtuálním světě na desítky hodin a užívat si jejich krásu. Tu si ale mohu alespoň zprostředkovaně užít skrze nádherný fantasy soundtrack, který je stejně tak krásný, jako je dlouhý. S 241 minutami těsně nedosáhl na první příčku (kterou prozatím s 251 minutami drží jiná hra, a totiž Detroit: Become Human, viz předchozí report). Nepředpokládám, že by tyto dvě hry ještě něco překonalo, ale kdo ví. Třeba mezitím narazím na nějaké desetihodinové sovětské drama, které doprovodí stejně dlouhý soundtrack zahraný výhradně na balalajku.
Od her zpět k filmu. Japonec Shigeru Umebayashi složil hudbu ke Klanu létajících dýk. Soundtrack krásný, smutný a exoticky znějící. Všechna bolest světa byla vložena do skladby Lovers – Flower Garden:
A v Japonsku se ještě nějakou chvíli zdržíme. Joe Hisaishi, dvorní skladatel studia Ghibli, má na svém kontě spoustu krásných soundtracků a rozhodně ho tu nevidíme naposledy (mrk mrk Mononoke, mrk mrk Spirited Away). Tentokrát sem zavítal díky filmu Howl’s Moving Castle. (Joe je stejně starý jako Shigeru výše a nejhezčí skladba se jmenuje The Flower Garden. Ano, žijeme v simulaci a našim programátorům došly nápady.)
Kdybych vám řekl: slavná nu-metalová kapela z přelomu tisíciletí, asi byste marně odpověděli něco jiného, než Linkin Park. Hybrid Theory, jejich první studiové album a začátek jedné hudební kapitoly, která doteď neskončila. Neznám žádného mého vrstevníka, který by Linkiny tou dobou nejenže neznal, ale aktivně neposlouchal. Neskutečná smršť, but in the end, it doesn’t even matter. Až jednou přestanu poslouchat Linkiny, budu oficiálně starej.
Od jedné hlasité pecky k druhé: Audiomachine a jejich album Chronicles. Jedná se o zástupce tzv. epic music, kdy je prostě všechno tak natřískaný, jako by ve zpomaleném záběru od Michaela Baye™️ na planetu útočili marťani, vybuchovaly u toho sopky a vůbec, tahle hudba by udělala epický zážitek i z krmení kůzlat v kavkazské stepi. Není divu, že Audiomachine jsou známí hlavně z filmových trailerů. Tak schválně, ve kterém traileru jste mohli slyšet Akkadian Empire?
Na začátku Poslowchání jsem odložil na neurčito poslech několika rozšířených soundtracků ze seriálu 24 hodin (abych neměl hned na startu tak jednotvárnou muziku) a teď nastal ten správný čas, abych je postupně zařazoval zpět. Tentokrát tedy na řadu přišel soundtrack z druhé série; na svědomí ho nemá nikdo jiný než Sean Callery. Toho asi moc znát nebudete, ale pro mě to je (stejně jako seriál) velká srdcovka, viz Soundtrack monday.
Pomalu se blížíme k poslední třetině alb. Chrono Cross je japonské RPG z roku 1999, jehož autorem je Yasunori Mitsuda. Další z velmi dlouhých herních soundtracků — k poslechu budete potřebovat něco málo přes tři hodiny. Poměrně tradiční soundtrack k JRPG, který se například v databázi rateyourmusic.com probojoval až na 67. místo v historických žebříčcích všech soundtracků. Což ‚de!
I Lost My Body je netradiční a smutný, francouzský Netflixovský animák z roku 2019 (Well fuck me, to už je 6 let? Vždyť jsem ho viděl maximálně tak před rokem, dvěma…) Soundtrack složil Francouz Dan Levy a získal za to několik ocenění (stejně jako film). Smutný soundtrack, více jsem se o něm rozepsal v Soundtrack monday.
Dalším album je možná „nejmenší“ co do ambicí i délky, ale zasáhlo mě možná nejvíce. Ice merchants je krátký animovaný film, který byl v roce 2022 nominován na Oscara (cenu si bohužel neodnesl). A já z něj byl přímo nadšený — příběh, vizuál, hudba, to všechno ve mně zanechalo hlubokou stopu. Nebudu se o něm zde více rozepisovat, to už jsem udělal v samostatném přehledu Oscarových kraťasů.
V tomto reportu se dostane i na Ludovica, konkrétně jeho studiové album In a Time Lapse z roku 2013. Podívejte, i kdyby na něm byla jen jedna jediná skladba, a to Experience, a zbytek byla vata bezvýznamných až záporných kvalit, šum oceánu nebo tlučení kladivem do radiátoru, odneslo by si tohle album nejvyšší známku. Experience je nadpozemská skladba a když v roce 2023 zakončovala Ludovicův pražský koncert, nebyl jsem sám, kdo byl zrovna v sále v naprosté extázi. Masterpiece, který by mě teoreticky měl poslat do depresí, ale působí na mě přesně naopak: všechno dává smysl, přenáší mě skrz vesmíry a nahlížím na svůj život z výšky, díky čemuž si uvědomuju, že vše v tomto životě jsou malichernosti.
In Bruges neboli V Bruggách je další film, jehož soundtrack jsem před pár lety pokryl v Soundtrack monday. Film patří bez debat do mého TOP 10, soundtrack od Cartera Burwella pak do TOP soundtracků, ke kterým se rád vracím. Oboje silně doporučeno! Maybe that’s what hell is, the entire rest of eternity spent in fucking Bruges.
Ze zástupu kvalitních soundtracků, minimalistické hudby a věcí, které jsou obecně oceňované, tu mám jeden popmusic blast from the past — Bomfunk MC’s a jejich album In Stereo z roku 1999. Z mého pohledu je to stejné generační album jako Hybrid Theory od Linkinů. Sice Bomfunk po pár letech vyšuměli, ale při vydání tohoto alba ho znali VŠICHNI moji vrstevníci. Freestyler jel tehdy v rádiích nonstop a já dávám plný počet hlavně z nostalgie.
Cranberries nás navštívili s jejich poslední deskou In the End, která vyšla až po smrti Dolores. Ale nebojte, že byste o její božský hlas přišli. Všechny vokály byly vypreparovány z demíček a nahrávek, které kapela jinde nikdy nepoužila. Více než důstojné rozloučení s kapelou, která nás doprovázela od devadesátek, přineslo spoustu skvělých (a smutných) songů.
Poslední 4 alba patří filmovým soundtrackům, z toho hned ty první dva jsou od Hanse Zimmera. Prvním z nich je Inception z roku 2010. Počkat cože, Počátek že už má letos taky dostat občanku? Oh man, oh God, oh man! Dlouhá léta jsem tento film neviděl, je na čase si ho opět připomenout. Druhým je Interstellar, který jsem od kinoprojekce znovu neviděl (kromě Docking scene, kterou jsem naopak zhlédl aspoň 45x), ale letos bych si ho rád připomněl. Věřili byste, že hudba z výše zmíněné Docking Scene vůbec nebyla přítomna v původním vydání soundtracku? Však za to taky odpovědné osoby dostaly za uši a v Deluxe verzi už se objevila. A jak pravil jeden chytrý člověk v YouTube komentářích:
James Horner helped me launch
– anonym z YouTube
Hans Zimmer helped me dock
Justin Hurwitz helped me land
Abych naplnil myšlenku tohoto citátu, budu muset Apollo 13 ještě dohnat — film i soundtrack, který jsem zatím neslyšel. Nicméně mít dva ze tří těchto vesmírných sci-fi skvostů v jednom reportu není vůbec zlá statistika.
Poslední dva soundtracky patří jednomu filmu — Into the Wild. Písničkový soundtrack stvořil Eddie Vedder, ten instrumentální pak Michael Brook. Oba tvoří dvě strany jedné mince a ke skvělému filmu vznikly dva skvělé soundtracky. Slovy klasika: kdo z vás to má? K filmu Into the Wild vznikl historicky druhý Soundtrack monday.
To byl prosinec 24′ a leden 25′ v mé hudbě, teď ještě trocha statistiky na závěr: v prosinci jsem si poslechl 1422 minut, v lednu pak téměř 7000 minut hudby. Všechny statistiky jsou jako vždy v samostatném Google dokumentu zde.
