Michal Kobelka

Včera za náma v práci došel kolega z vedlejšího kanclu a nějak jsme zapředli hovor o člověku AB co bydlí ve vesnici XY a prý udělal věc JK a že to je průser jak vrata. Tak píšu osobě ST, se kterou sdílíme známost s osobou AB, a povídám, že mám info o tom, že ta osoba provedla nějakou kulišárnu a jestli něco neví. No a dostane se mi odpovědi, že ví jen to, že se jí stala věc LM a že je z toho ta osoba špatná. Tak cross-referencnu tydle dvě informace a to mi nevychádzá, výpovědi svědků se diametrálně liší. No a takle nějak vznikaj hoaxy. Povídám ještě estéčku, že to nemám nijak ověřený a ať to bere s rezervou, že tomu sám nevěřím.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na historku, co se stala léta páně někdy ještě v době, kdy jsme s Terkou nebyli ve stavu manželském a ani jsme o tom tou dobou neuvažovali. Bylo to čerstvě po jejích bakalářských státnicích, šli jsme sednout do místní vesnické krčmy (pamatujete na vesnické hospody?) No a u vedlejšího stolu seděly místní drb… důchodkyně. Celá smečka. A my si tam tak slavíme a veselíme se, že se podařilo překonat VŠ LVL 1, důchodkyně si všímají spíš sebe, ale samozřejmě nějaký věty jsme s nima prohodili, ačkoliv o státnicích jsme se nezmínili. Potud dobrý.

Druhej den ráno nám píše společnej kámoš, že moc gratuluje a kdy máme termín. Tak popovytáhnu obočí až nad brejle co tím jako myslí. A on že mu babička s radostí oznámila, že se budeme s Terkou brát. No přece všechny ženský viděly, jak jsme včera v hospodě slavili a že Terka měla na ruce nějakej prstýnek! Jasný zásnuby a že už to ví celá vesnice. Tak se na sebe podiváme, rozesmějem se a ujistíme Kubu, že tohle fakt nebyl ten případ. A tak se asi i trochu zarděl a dodal, že teda ale jeho babička to URČITĚ nikomu neřekla.

Tohle byl jeden z těch příjemnějších hoaxů, co vznikly. Zažili jsme i takový, který šly tvrdě po krku a jejich tvůrce si nedal vysvětlit, že to, co si myslí a roznáší, není žádná pravda. Jestli sem v něčem pocítil velkej rozdíl mezi vesnicí, maloměstem a velkoměstem, tak hlavně v míře, jak moc vám sousedi strkaj frňák do věcí, do kterých jim nic není.

Takovej ten meme obrázek jak kdysi koňové tahali kočáry, zatímco dneska se vozej v těch přívěsech pro koně, ten jste možná viděli:

Něco podobnýho by šlo vygenerovat s pokladníma, kterých v supermarketech houfně ubývá. Nic proti tomu, já sám k samoobslužnejm pokladnám chodím mnohem radši, i když mi to tam trvá dýl. Ale to je taky možná jeden z důvodů, protože u pásu musí člověk akceptovat tempo vycvičené pokladní, která pípá jak o život. Nezlobte se na ně, ony musí, protože na to mají metriky a jakmile se nevejdou do předepsanejch mezí, je to pro ně problém. Nakupující to každopádně buď nestíhá dávat do tašek, nebo to musí házet do košíku a pak znova do tašek a přidává si tak práci dvojí překládkou.

Přemýšlím jak se asi musela cítit pokladní, která markovala zboží jedné stařence ještě kdysi dávno v Brně, která každý čárový kód po odpípnutí zaškrtávala lihovkou, snad aby jí to pokladní omylem nenamarkovala dvakrát. Stáli jsme tam za ní všichni solidní chvilku, ale kdo má srdce, tak se na stařečky nemůže zlobit. Snad jedině v případě, kdy na vás používají apel na věk, jeden z typickejch argumentačních faulů starších lidí, když jim argumenty dojdou. Co ty vo tom můžeš vědět mladej! Už sem to slyšel tolikrát v životě a je jedno, že člověk už vlastně mladej není.

Nicméně! Ty samooblužný poklady jsou fajn, protože člověk nemusí vytahovat sluchátka z uší, pípá si svým tempem a tím pádem si to uhlazeně rovná do báglu jak potřebuje za zvuků své oblíbené hudby, kterou by jinak u paní pokladní musel vypnout. Akorát u nás v Bille když nastane nějakej problém a na obrazovce se objeví Vyčkejte na obsluhu, tak v tu chvíli se člověk modlí, aby měl mobil nabitej aspoň na 75 % a ví, že dneska už produktivní den nebude. Veškerej čas, co ušetřil tím, že se nezařadil do fronty k člověkem obsluhované pokladně a radši si šel udělat pípací práci sám k samoobslužné, se v tu chvíli vytrácí a člověk ví, že by stihnul zhlédnout všech 60 dílů Columba, než někdo ráčí přijít. V Bille totiž pomocná obsluha je kdekoliv jinde, jen ne u pokladen. Minule jsem čekal už dobrejch 10 minut, přemýšlel jsem jestli ten nákup tam nenechám a nepůjdu radši na pastvu, ale nakonec se paní z cígpauzy vrátila. Tak jí s úsměvem na tváři říkám, že ten ďůlek co sem vystál budou muset něčím vyrovnat, a ona s úsměvem na tváři returnuje, že přece nečekám dlouho, že je celou dobu tady.

Paní z Billy, tato báseň je pro Vás a celý Váš kolektiv:

Nespěchám, počkám. Vydržím.
Pár faktur zatím vystavím,
daňové přiznání zhotovím,
domeček ze salámu koleček,
a než Vám za výlohou vale dám,
(to už noční tmou si pluju sám),
vystojím do země ďůleček.

Noice

Jel jsem teď v týdnu po delší době ze Svitav autobusem, je to cesta na 15 minut když člověk zrovna nesedne do špatnýho. Ale já sem trefil ten správnej, možná proto, že mě ve škole naučili čísla a písmena, nastoupil sem a nasoukal se na tu plošinu pro kočárky, protože po celým dni sezení u počítače se mi v buse sedět nechtělo, tak že chvíli postojím.

Byv v euforii z toho, jak se mi život zvrtnul v posledních několika týdnech a co všechno prožívám, si na další zastávce všimnu dvou slečen, který si sedly hned na ta sedadla vedle plošiny; zabořily do sebe hlavy, prsty propletené, oči zavřené a naprostej zen ve tváři – jedno tělo, jedna duše. A tak mě to v té mé osobně prožívané euforii dojalo a poslalo ještě o trochu vejš, a zase jednou sem cítil, že svět je v naprostým pořádku a děkuji za dobu, ve které žiju. Dobu, ve které můžu svým dětem v klidu vysvětlit, že lidi se můžou mít rádi nehledě na pohlaví, barvu kůže, náboženský vyznání, věk a nebo to, co si o jejich vztahu myslí rodiče nebo sousedi. Nemám naivní představu o tom, že by ty dvě holčiny někdy nedostaly bídu od okolí – někdy stačí křivej pohled, někdy nejapná poznámka zamumlaná pod fousy. Ale nějaká ostrakizace se podle mě už neděje. Doufám a věřím.

Ale lidi budou svět kolem sebe komentovat i kdyby na chleba nebylo a budou mít potřebu se podělit o svůj jasnej nesouhlas se vším, co nabourává jejich zažitý status quo. Jen už je podle mě dneska na ně mnohem větší tlak od okolí, který se postupně naučilo tolerovat jinakost. Jakmile by se někdo ozval proti tomu, že ty dvě holčiny jsou spolu na veřejnosti a mával rukama až do nebes že cotojakojetodlecto, tak by se jich okolí zastalo a dotyčnému škarohlídovi by jemně doporučilo, aby zavřel hubu a šel si svůj mizernej život frustrovaně komentovat domů pavoukům. Aspoň já bych to udělal.

Pak sem dojel domů a blikla na mě zpráva, že devatenáctiletá studentka ekonomie, která se přidala k vojsku, aby bránila svoji vlast na Ukrajině, padla v boji. Tak sem se zase vrátil z euforie hezky zpátky na zem, trochu posmutněl a redefinoval si myšlenky. Ta úžasná doba, ve které žiju, je dána hlavně místem, nikoliv časem. Veskutečnosti asi kombinací obojího. Proplouváme světem v mýdlové bublině; kdo nechce, nemusí vnímat svět za duhovou stěnou a všechny ty ošklivý věci, pro který už v civilizovaným světě není místo, vůbec nemusí brát v potaz. Ale jsou tam, a v nějaké míře vždycky budou. Je dobré být vděčný za to, na které straně mýdlové bubliny plujeme. A je dobré vědět, že mýdlové bubliny nemají tendenci vydržet donekonečna.

Maybe love is the only answer…

Máte taky rádi filmy pro pamětníky… Však víte takové ty starší kousky, které televize reprízují už jen jednou za čas, protože na ně postupně posedal prach? Z paměti je loví už jen opravdoví fajnšmekři, pro které je to hudba mládí a závan starých dobrých časů… Třeba MATRIX!?

No nemládneme, to si musíme přiznat, ale kdy přesně že jsme dostali důchodcovskou kartičku filmového klubu, abychom o našich filmech mluvili před mládeží a v jejích očích četli to trapné ticho, které říká o čem to tu sakra mluvíte? Měl jsem v prezentaci pro deváťáky hypotetickou otázku, jak budou počítače vypadat v budoucnu a došli jsme k tomu, že to dost možná bude nějaká forma čipu na mozku a budeme komunikovat úplně jinak než dneska, a že se nám možná nové informace budou do hlavy stahovat místo toho, abychom se je učili. Skoro jako v Matrixu, povídám. Kdo z vás viděl Matrix? Třída kouká a absolutně netuší, na co se to ptám. Vzadu se zvedly dvě ruce, ale tak nesměle, jako by se jejich majitelé před spolužáky styděli, že na filmy pro pamětníky koukají.

No takhle by to nešlo vážení. U pokladny stál s Vlastou Burianem, TO je film pro pamětníky. Francouzská spojka, Na samotě u lesa, TO jsou film pro pamětníky. Ale Matrix? No dobře, je lepší nasednout na loďku kruté pravdy a opustit břehy desiluze, ten už vlastně asi taky. Dvacet šest let a nezastavujeme. Vzpomínám si, na jaké filmy jsem v mládí v devadesátkách koukal já, a ty ze sedmdesátek nebo šedesátek to fakt nebyly. Pokud jsme teda zrovna nespali o prázdninách u babičky, kde večer v bedně běželi nějací Četníci.

Trochu mě to donutilo přemýšlet, že na některé filmy člověk koukal jen z toho důvodu, že prostě běžely v televizi a nebylo co jiného dělat. A že spoustu těchto filmů už nikdy neuvidím, protože dneska už telku nezapínám jen proto, aby běžela a co se do ní nachomýtne, na to koukám. A sám od sebe už si je prostě nepustím, protože nestíhám koukat ani nové filmy, ani na staré dobré srdcové filmy, natož pak na ty, které prostě jen znám. Staré československé komedie, nebo ty zmíněné Četníky… To už by musel být sakra důvod, abych si tohle záměrně pustil v bedně.

No nic, nechtěl jsem žákům dávat úkoly, ale pravděpodobně teda budou muset koukat na filmy mého mládí a dělat z nich referáty. Anebo ve škole založím filmový klub a budu pouštět žákům staré pecky. To vlastně není vůbec špatný nápad, jen bych potřeboval obraceč času. Pamatujete ne? Bylo to v takovým starým filmu… Harry Potter a vězeň z Azkabanu se to jmenovalo.

Krásnej plán: uspím kluky o dost dřív než obvykle, protože školní a školkovej rok už začal a rána jsou teď o něco více hektická než obvykle. Musíme vstávat dřív, aby se všechno stihlo, tak ať nemají kluci málo spánku. A já si budu moct aspoň celej večer dokončovat prezentaci na svoji první hodinu s páťákama, kterou mám druhej den, a na které pracuju už několik dní, ačkoliv v reálu pak bude trvat asi jen deset minut. Return of investments much.

Tak zalehneme, dva ze tří usnou za 15 vteřin a čekám, co ten poslední. A čekám hodinu a půl a ten poslední pořád ani ťuk, tak přemýšlím co se děje. No, školka se děje. Školka, kde i děti, který po obědě už nespávají možná tři roky, jsou nucené po obídku ulehnout do postýlky a oni přece nemusí spát, stačí když budou odpočívat. No jasan, alibismem mě moc neopijete. Po hodině v posteli kde jedinou možností je koukání do stropu by usnul snad i Tyler Durden. Takže kvůli zbytečnýmu dvacetiminutovýmu napu ve školce mám nabouranej celej večer, přípravy samozřejmě už moc nestíhám, večeři do sebe láduju až někdy hodně pozdě a celkově je to prostě takovej prostoj, kterej bych rád využil jinak než ležením v posteli a uspáváním, k čemuž si ještě navíc musím vzít telefon abych v té posteli nevytuhnul s dětma.

Nevím, jestli to tady z těch předchozích prejtů vyplynulo – od září jsem udělal trochu career shift a k současné práci v IT jsem si přibral ještě učení na základní škole. Páťáky až deváťáky. Já, kterej s lidma moc pracovat nechce, já, kterej není rád svázanej pracovním úvazkema a radši si jede svůj osvč píseček. Ale práci s dětma jsem si postupně zkoušel. Jednak se svýma, což je samosebou úplně něco jinýho, než školství. Ale třeba i na chatách, kde je kolektiv dvaceti dětí, mě moc baví jim připravovat nějakej zábavnej program, věnovat se jim a zkoušet, co dokážou. Pak v druhém pololetí loňskýho školního roku jsem se nějak přichomýtl k pomoci ve skupině pro nadané děti a tehdy jsem pochopil, že pracovat s dětma může být něco, kam by mohly směřovat moje další kroky, zatímco představa, že ještě za 10 let budu sedět u počítače a programovat mě vyloženě děsila.

Takže se mi v hlavě začal míchat takovej zvláštní koktejl odhodlání něco pro ty děti začít v budoucnu dělat a rozbušku do toho vnesla kamarádka Katka, toho času učitelka na škole, kam jsem později zaplul, která v létě na nějaké společné akci zahlásila hele, nám teď odešel učitel informatiky a nikoho nemůžeme sehnat, nechtěl bys to dělat? A já sem vypálil v první vteřině že jo. A už v té době jsem věděl, že jsem to jen tak neplácl, jak bych to obvykle udělal a pak se z toho vykroutil. Cejtil sem, že mi to prostě osud, na kterej nevěřím, takto přihrál do karet, protože sám bych si žádnou práci ve školství nebo v nějakém vzdělávání sám nehledal a tohle byla příležitost, jak se něčeho chytit a prostě to zkusit. Tak jsem se chytil a prostě to zkouším.

Prezentaci jsem nakonec stihl, celej natěšenej bez kapky nervozity jsem dorazil do školy a připravil si ji, aby mi pět minut před začátkem hodiny bylo oznámeno, že hodina odpadá. Tak jsem se zase sbalil a šel zpět do kanclu. Některý věci člověk neovlivní. Ale dneska sem si to už vynahradil, měl jsem dvě hodiny po sobě – deváťáky a šesťáky. Učím děti svých spolužaček z gymplu, koho by to kdy napadlo. Z deseti jmen, který jsem byl nucen si pamatovat posledních 15 let, si najednou musím do hlavy nacpat 40 nových kolegů, u všech si udělat mentální poznámku jestli si tykáme nebo vykáme, jaký mají vlastně křestní jméno, plus sto žáků, u kterých ty jména stejně budu plést a motat. Už po prvním týdnu jsem vyždímanej z toho, že stíhám jen povinnosti, do toho kroužky dětí, víkendový turnaje… Jaký si to uděláš, však to známe. A já sem to takto chtěl, moje minulý já mě do toho uvrtalo, moje současný já si zatím všechno neuvědomuje a doufám, že moje budoucí já tohle všechno zvládne tak, aby v tom třeba chtělo po roce dál pokračovat. Můj hlavní cíl je, aby to žáky bavilo – pokud to nebude bavit je, nebude to bavit ani mě a v tom případě nemám ve školství co hledat.

V prezentaci jsem žákům (děti už to fakt nejsou) zdůraznil hlavně jednu věc: školství by nemělo být překážkou vašeho vzdělání. Je to slavnej citát, někde si ho najděte. A je v něm ukryto víc, než se zdá.

Execute order 66

Kecáme v práci u kafe o tenise. Kvápa se včera koncentroval na svůj čtvrtfinálovej zápas moravskotřebovské pralesní tenisové ligy a povídá, jak tenis žere jeho mamka. A že kolikrát u televize zahlásí, jak to je vlastně všechno jednoduchý a proč to teda nedal hráč tam a tam, že ona by to tam poslala. Tak se Kvápa zamyslel, koupil jí raketu a říká: poď si to zkusit. Vyvezl maminku na kurt, patnáct minut si s ní zkusil pinkat, maminka netrefila jedinej míček a jeli zase domů. Ale já vím, jak bych to měla zahrát, úplně to vidím, povídá po fiasku paní Kvápová.

Tu její frustraci sem cejtil, i když byla jen zprostředkovaná historkou u kafe. Kolikrát se mi tohle stalo… Kolikrát jsem se snažil florbalkou zachytit míček v letu, nebo jen jednoduše přihrát někomu na čepel. Viděl sem tu narýsovanou dálnici, viděl jsem jak tam ten míček mám poslat a co mám přesně udělat, mozek vyhodnotil ze všech možností tu nejlepší. Ale jakmile se do toho zapojily ruce a míček místo na spoluhráčovu hůl odletěl někam mimo naši sluneční soustavu, člověk tu frustraci fakt cejtil. Nebo to stejný na nohecu nebo při jakékoliv činnosti, kde se člověk musí spolehnout na spojení oko-ruka. Kolikrát jsem měl v hlavě co chci namalovat štětcem na plátno a nakonec z toho vylezla stejná šmouha jako vždycky, naprosto vzdálená od mé imaginace. On je totiž rozdíl na něco koukat a něco fakt dělat. Dobrý je, že tréninkem a trpělivostí lze tohle všechno zvrátit, blbý je, že pokud vám v late 30s nějaká činnost nejde na první dobrou, tak tomu tréninku už stejně moc nedáte. Ale jednou se třeba na to piano naučím.

Ne nadarmo jsme národ hokejovejch i fotbalovejch trenérů, vrcholovejch politiků – diplomatů, vysokohorskejch cyklistů, doktorů, psychologů a adiktologů – no zkrátka máme odbornost úplně na všechno, když jde o mletí hubou.

Dřív bych si asi často myslel, že cokoliv dělám musí k něčemu vést. Každá činnost je buď zakončená cílem či ziskem něčeho, protože teprve pak se dá vyhodnotit a změřit, nebo je neúplná, protože k definování a tedy ani splnění cíle nedošlo. Jako by ze všeho muselo něco bejt. To neznamená, že bych třeba nedobrovolničil a nešel sázet stromky se spolkem jen tak, to zase ne. Ale svoje vlastní činnosti jsem prostě asi musel mít nějak ohodnocený a dělat si z nich závěr – jo, tohle se dneska povedlo tak a tak a k něčemu to bylo a tohle jsem za to dostal, děkuju pěkně.

Ale změnilo se to. Mnohem víc věcí dělám jen tak, bez cíle, bez nároku na známku, ať je stupnice jakákoliv, bez nároku na zisk, ať už je to zisk čehokoliv a v jakémkoliv množství. Dřív bych čekal reciproční opatření druhé strany, které jsem s něčím pomohl; vlastně bych je možná i vyžadoval, ačkoliv pomoc by prostě měla zůstat pomocí – nenárokovou, nezištnou a na oplátku nevymahatelnou. Víc věcí prostě dělám jen tak, bezcílně. Ačkoliv jsem o tomhle tématu přemýšlel už déle, shrnul to za mě dneska hezky Honza:

rád jsem úmyslně neefektivní
věnuju se zbytečnostem
činostem, který nepřinesou nic víc
než sebe samotný
nebo uplně jenom bloumám, nedělám nic
‚vokukuju, poslouchám, procházim kolem

Jan Unger

Nemíním se už prostě cítit blbě jen proto, že nějaká činnost k ničemu nevede, případně kvůli tomu, že žádná činnost ani není simulována. Je v pohodě dělat něco bezcílně, je v pohodě nedělat vůbec nic. Dřív jsem využíval každý prostoj a každou minutu aspoň na to, abych si poslechl kousek podcastu, kterých jsem kdysi poslouchával hodně. Hlavně ani minuta nazmar. Ale to už se taky změnilo. Při delších cestách autem už nemám potřebu do sebe cpát další audio informace o čemkoliv, raději poslouchám ticho (respektive tichou hudbu) a svoje vnitřní já, které občas potřebuje být bez jakýchkoliv vjemů a ruchů a prostě si jen tak převaluje myšlenky sem a tam a nechává mozek, aby si je přefiltroval a něco z nich vyvodil (nebo nevyvodil). Prosíme pozor, probíhá odstávka systému, autor momentálně nereaguje na žádné vjemy, mozek se defragmentuje, přepíná zpět rozpojené obvody, třídí smetí a vyhazuje ho uchem ven, škrtá v šedé kůře mozkové nadbytečné informace a posílá je dál do vesmíru raketovým expresem.

Podzim je tady. Možná, že ne ten astronomickej, možná že ne ten úplně pravej – plískanicovej, dešťovej, listově barevnej, svíčkově vonnej, raně mlžnej a odpoledně čajovej. Ale tohle všechno se dostaví během pár dní nebo neděl. Podzim na mě dýchl od prvních chladnějších ran, kdy se mi nechtělo vylézt ze spacáku; od chvil, kdy na polích přes noc vyrostly obrovské podzimní menhiry v podobě balíků slámy. Stačí mi jeden pohled na tyhle spirály seschlých stonků a stébel a už cítím, jak vichřice lomcuje okenicemi, déšť bičuje nechráněné tváře a listí šustí všemi barvami pod nohama stejně, jako šustí štětec malíře na plátně v jinak absolutně tichém ateliéru. Venku může stále ještě vládnout slunce svojí prudkou letní silou, ze kterého se člověku proplétají čůrky potu po zádech, ale bod zvratu už je jasně cítit v morku kostí. Svět voní jinak – zoraným polem, podhoubím, hnilobou jablek spadaných u cesty. Voní starobou času, který se zhoupl do své závěrečné fáze, aby dokončil další smyčku.

A voní také jablečným koláčem, který je pro mě ekvivalentem podzimu v podobě pokrmu. Jakmile začnu péct s jablky a kuchyně se prosytí vůní skořice, vím, že léto je nenávratně ztracené ve víru času a žádná síla už ho nevytáhne z této spirály ven. Jablečný koláč je ze své podstaty svázán s podzimem a do jiného období, snad s výjimkou brzké zimy, mi přijde nepatřičný. Raději si na jaře a v létě v hlavě vytvářím imaginární obrázek této delikatesy, než abych ji doopravdy pekl. Člověk by se ho během roku přejedl a mohl by na podzim zjistit, že vlastně nemá chuť třít máslo s moukou na drobenku, krájet jablka a míchat je se skořicí, svářet karamel, válet těsto a proplétat mřížku. A co by nám z toho podzimu pak zbylo.

Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Miluju ho a nenávidím stejným dílem. Miluju ho pro všechno, co je na něm krásné, pro všechny ty procházky ve zbarveném lese, pro šípky na keřích kontrastující s mlžným oparem, ze kterého vykukují, pro vůni pečených brambor na poli a pro paprsky slunce, které v říjnu nikoliv kolmo, ale pod úhlem prohřívají zkřehlé tváře v době, když už člověk s hřejivou sílou nepočítal. Miluju ho… a nenávidím. Pro všechny metafory, které představuje, pro všechno, k čemu si jej mohu připodobnit a čím mě svádí do svých spárů tvořených pahýly větví a vystavuje před otázku konečnosti. Smyčka času sice pokračuje dále, ale člověk už musí jednou nohou vykročit mimo ni a ví, že druhým krokem pro něj koloběh končí.

Letošní koláčovou sezónu jsem odstartoval 31. 8. Tak hezký podzim 🍂

A na závěr ještě tři písně: dvě jablečné, které s každým podzimem připlouvají do mého playlistu a drží se tam, dokud na stromech neobrazí pupeny:

A jedna letně babí:

Deskovky jsou boží. Posledních dvacet let se tohle odvětví tak rozmáchlo, že se dá sehnat desková hra na skoro jakékoliv téma, s rozličnými mechanikami a komponentami. Pro mě je deskohraní super relax možná právě už těch dvacet roků, kdy jsme začínali s Carcassonne a Osadníky z Katanu, abychom se postupně propracovali přes Agricolu, Dominion, Arkham Horror a Galaxy trucker až k Divukraji, Výbušným lektvarům a dalším skvělým hrám.

Pro mnoho lidí je desková hra ekvivalentem jednoduché zábavy, taková variace na Člověče nezlob se, čili něco pro děti. Tak proč by s tím měl trávit čas dospělák. Ale to už dávno není pravda, nové generace deskovek jsou promyšlené, strategické, složité (někdy až moc…) a hlavně neskonale zábavnější, než co nabízí bezhlavé házení kostkou na náhodu. A fakt záleží jen na člověku, po které deskovce sáhne, na výběr jsou stovky promyšlených her, které se navíc velmi často dají hrát v single módu proti automatě, čili umělé inteligenci tvořené hrou samotnou. Ačkoliv nějaké deskovky hraju i sám (např. Citrusy jsou taková jednoduchá jednohubka na 10 minut, když se chci něčím zabavit a není čas ani chuť na nic delšího), gró podle mě leží v partě stejně ujetejech kamarádů, kteří jsou do tohoto koníčku stejně zažraní a nebojí se obětovat třeba celé odpoledne jedné partičce něčeho delšího. Ale to už se mi popravdě dlouho nestalo, že by se sešla nějaká parta a hrála do noci – zlaté časy pro tyhle aktivity byly během VŠ. A pokud je do deskovek i váš/e partner/ka, je to skvělá zpráva pro váš vztah. Tohle byl jedna z mých oblíbených společných kratochvílí, sednout si večer k deskovce, mydlit se v Divukraji a mít při tom čas i pokecat o tom, co se děje.

Deskovky jsou super pro děti. Zaznamenal jsem, že hodně škol teď kupuje hry do tříd a nechává děti o přestávkách hrát nějaké rozumné hry. Za mě je to ideální zábava pro jakékoliv generace, u svých dětí ale zvlášť vidím, jak se dokážou do deskovek zažrat a zároveň to nemusí znamenat nezdravé soupeření nebo nelítostný boj. Zvlášť u kooperativních her (Kulišák, Zombie Teenz Evoluce), kdy se všichni spikneme proti hře, se pak zábava násobí tím víc, čím lépe dokážeme komunikovat. A komunikace je jen jedna z oblastí, kterou si tímto děti vylepšují – jemná motorika, kooperace, strategické myšlení, logické uvažování a mnohé další. U toho všeho je vidět, jak se hraním kluci vyvíjejí. Ale někdy se samozřejmě i rádi „popereme“ v nějaké drtičce proti sobě, např. Sonic a parťáci jsou na dělání naschválů ideální. Občas s klukama máme deskoherní odpoledne, to když je venku fakt hnusně a telka už je vykoukaná. Dáme třeba tři čtyři nějaké hry a najednou je pár hodin času pryč.

Bohužel je ale těch deskovek už tolik a není to úplně levná záležitost. A navíc je to někdy opravdovej časožrout, kterýmu když člověk podlehne, utrhne mu to obě ručičky i s ciferníkem. Do delších her se poslední dobou moc nepouštím, mám radši rychlovky na pár (desítek) minut. Několik deskovek jsem ještě ani neotevřel, protože pročítat se milionem stran pravidel, to je robota na pár večerů a ty mám poslední dobou zamáznuté prejtem a poslední týden už i školou. Ale vést takový deskoherní kroužek na škole, to by se mi určitě zamlouvalo. Jen ten čas kdyby byl nafukovací.

Nejoblíbenější deskovka: Výbušné lektvary. Chytla mě od prvního zahrání. Je nesmírně originální, vypiplaná, vtipná a má mechaniky, které se jinde nevidí. Kudos autorovi za tento skvělý nápad.

Včera jsem měl sanitární den. Potřeboval jsem toho už uklidit a zařídit tolik, že jsem radši poslal kluky s našima do ZOO a od rána do pozdního odpoledne dělal doma všechnu práci, kterou bych s nima nezvládl, nebo by to trvalo čtyřikrát déle, takže bych ji vlastně… Nezvládl. Celý jsem to během dne poskládal tak, že mi jedna věc pěkně navazovala na druhou, aniž bych o tom nějak přemýšlel; ráno naložit první pračku ze čtyř, pak vyházet ledničku a mrazák a zatímco se odmražovala, načít generální úklid dětskýho pokoje, kterej přes léto začal připomínat překladiště čínskýho prodejce.

Chtěl jsem si taky mezitím přidělat projektor venku do průjezdu, aby se dalo pouštět letní kino na zeď, kterou mi zedník konečně vyrovnal do luxusního projekčního „plátna“. Chytil jsem dneska při vší té práci takovej flow, jakej se občas dostaví aniž bych tušil, proč se tak děje. Potřeboval jsem k uchycení stropního držáku do trámu nějaký vruty, plus prodlužku, příchytky a další serepetičky. Jestli ten projektor je ve správné projekční vzdálenosti jsem spíš tipl než věděl, jak dlouhej kabel prodlužky jsem potřeboval mi v hlavě jen tak bliklo, hlavu vrutů jsem taky neměřil, aby překryly díry v konstrukci držáku… Prostě jsem to v hlavě nějak všechno měl, aniž bych si empiricky zjišťoval, jestli to rozměrově dává smysl. Všechno jsem pokoupil, vrátil se domů a naprosto pohodovým tempem to všechno v tom flow nainštaloval ke stropu, ani jednou se nezasekl a nic neopomněl. Projektor přesně osvítil protější zeď jak měl, úhlopříčka 4.5 metru. Konečně se člověk může koukat na Columba jaksepatří…

Přitom to všechno mohlo ztroskotat na každým jednotlivým kroku, každej detail mohl být trochu jinak, než jak si ho moje hlava představovala, rozměry mohly haprovat, trám mohl být křivej a celej držák kvůli tomu vychýlenej. Ale nic, prostě jsem v tom flow jel celej den a dokončil vše cca pět minut před tím, než kluci dorazili a začali sypat zážitky z fauny. Pokojíček už tou dobou vypadal jako novej, což ocenil Franta, kterej do něho po příjezdu vstoupil, chvíli se rozhlížel a pak zahlásil: teda, tady je ale bordel přesně tím mým tónem, kterej používám, když jim něco takovýho chci říct.