Nechal jsem si zatím ujít celý Marvel Cinematic Universe, moc mě nezajímají nové DC filmy. Ale tuhle komiksovku jsem vidět musel, protože na to jde trochu jinak. Nesledujeme zde žádného neporazitelného superhrdinu — hlavní postavou je antagonista, kterého je vám v jeho těžkých chvílích až líto — to když se k němu společnost otáčí zády (nebo ho rovnou přes ta záda přetáhne holí).
Vzápětí však objevíte i jeho temnou stránku, po celý život formovanou právě svým společenským postavením i rodinnou situací. Což vás ještě víc utvrdí v tom, že i kohokoliv z nás by neustálý tlak okolí a těžká rodinná nepohoda dokázaly připravit o rozum. Celý film stojí a padá na skvělém výkonu Joaquina Phoenixe, který si zaslouženě došel pro zlatého plešouna (po několika předchozích nominacích).
Na co nestačil Phoenix svým brilantním herectvím, to dotváří řádně temná hudba v podání jemné islandské muzikantky Hildur Guðnadóttir. Tahle cellistka dokáže vyloudit na svůj nástroj temné zvuky, které jako by odrážely psychické rozpoložení Phoenixovy postavy. Temný, zádumčivý a smyčcový soundtrack dokonale sedí k celkově černému naladění filmu a brnká na struny příčetnosti.
